Podivné přátelství herce Jesenia

Včera mi kdosi roztomile poradil, abych si třeba o víkendu četl. Ráno jsem se probudil sice řádně poničen, ovšem spát již nemožno, a tak jsem se vrhl na rozečtenou knihu, co ležela ještě otevřená u postele a žasl jsem dále nad příběhem Podivného přátelství herce Jesenia.

Spoiler warning: Some plot details follow.

To přátelství je mezi dvěma herci, Jesenius vlastně objevil talent Jana Veselého a dostal jej nejdříve na Vinohrady a pak dokonce do Národního. Tráví spolu mnoho času, rozumějí si a stanou se z nich nerozluční přátelé. Znamená to i spoustu krásných úvah o herectví a umění. Když Veselý chce, aby mu Jesenius řekl něco o dívce, kterou miluje, dostane se mu odpovědi: „Není co. Než že ji miluji, že není cesty k ní a že jsem smuten.“ Jesenius je zamilován do Klárky, mladé dívky, kterou potkal na venkově. Ta ale chce nejdříve vystudovat hudbu a něco znamenat a do té doby chce od Jesenia svobodu. Lásku stvrdí polibkem. „Milovat vás ovšem budu,“ slibuje herec, „dovolte mi to, znáte mne a víte, že se tak nikdy nebude dít vtíravě.“ Čas ubíhá. Když se pak Jesenius doví, že Klára studuje v Praze, nehledá ji přímo, ale chodí neustále v ulicích, kde by ji mohl potkat, třeba až půjde z hodiny, pátrá po tom, kde bydlí, dokonce ji nakonec i potká… a dostává novou naději. „Mnoho jsem o tom přemýšlela, mnoho nocí nespala, ale vidím, že bych shořela studem, kdybych se vám před dosažením cíle měla podívat do očí jako tehdy. Teď se chci učit a jen učit! Bude-li ze mne něco, stanu-li se něčím, pak…“ Zarazila se. I já jsem se zarazil. Každý máme naději v nějakém tom pak… Jesenius pak zjistí, že Klára spala s Veselým, jenž ji ovšem opravdově nemiluje.
Druhého dne dopoledne měl Jesenius zkoušku a práce na něco působila léčivostí chininu, který působí hukot v uších, duse tak výkřiky bolesti příliš prudké…
Jsem v polovině knihy, kdy se Jan Veselý Jeseniovi svěřuje se svou temnou minulostí. Zabil v Itálii ženu. Vrazil jí v opilosti křivák do srdce. Už se těším na večer po představení, dneska nikam do baru, ale na stránky tohoto poutavého románu. Klobouk dolů, Ivane Olbrachte!

Spoiler ends here.

mljt

Mašťov

Včera jsem to nějak přehnal s přípravou a několika improvizovanými přídavky do textu jsem mírně nazlobil své spoluherce. Pana Mikulu jsem asi překvapil, když jsem místo věty „měsíc je příznivý“ pronesl přednášku o dnešním zatmění a jeho maximální fázi v době jeho místní kulminace ve výšce 47° na jižním horizontem těsně po půlnoci. Korunu jsem tomu pak nasadil, když jsem zapomněl přijít na jeviště při vrcholné scéně. No, mašťovským se to přesto líbilo a já jsem musel slíbit, že to dnes napravím. Stejně je mi po probdělé noci celkem dost špatně na to, abych to dneska nějak moc rozjížděl. Ovšem byl by hřích nepřipomenout radonickým dnešní úkaz na noční obloze, tak se na to, Milhauzi, připrav!

(více o mašťovském představení - včetně krátké videonahrávky - zde)

Někdo pracuje, někdo dokumentuje...
třeba to, že máme nová vlastní světla

Režisér říkal, že nemáme před představením jíst...
o pití nepadla zmínka

Tak a převlékat, pánové!

Pěkně i punčošky!

A nevztekat se!

No vidíte, ani to nebolelo...

Tfuj, tfuj, tfuj!

Kolik asi přišlo diváků?

No, zatím jsme v přesile...

Světla!

Zvuk!

Jedem!

<3

Mediální Olivie Twist

TVB

Úplné zatmění

Díky Vančísovi možná zítra v noci zakloním hlavu a podívám se do mraků. I když odpoledne by se měla oblačnost roztrhat, tak možná i částečně uvidím to úplné zatmění Luny. Jestli tedy nebudu po Mandragoře v Radonicích blaženě spát.

<3

What's My Age Again

Matyáš mě postupně seznamuje s kapelou Blink 182 a tahle písnička je fakt hodně dobrá. Původně se jmenovala Komplex Petera Pana, jímž trpím, a tak se celkem hodí i na můj soběpisník. A pro dnešní vystoupení v Mašťově je dokonce víc než inspirativní…

mljt

Slýchám

Bertold Brecht

Slýchám
Že na tržištích se o mně říká, že špatně spím
Moji nepřátelé prý už zakládají domácnosti
Moje ženy si oblékají sváteční šaty
V mém předpokoji čekají lidé
O nichž je známo, že jsou laskaví k nešťastným.
Brzy
Bude se proslýchat, že už nic nejím
Nosím však nové obleky
Ale nejhorší je: já sám
Poznávám, že jsem se vůči lidem
Stal tvrdším.

mljt

Rozhovor Lucenziových sluhů

viz

Sluha Biondello zjistí, že druhý sluha, Tranio, dostal od pána rozkaz převléci se do jeho šatů a hrát jeho roli, tzn. žít vznešeně, utrácet peníze a honit šlechtičny.

Biondello: Čím větší hňup, tím větší štěstí bývá.
Tranio: To tě nemusí mrzet, chlapče, na mou věru!

mljt

Lounské divadlení se blíží

Divadlo Navenek poprvé před porotou a hned v mém rodném městě!
Přijďte se podívat!
Už 10. března v 15hod. ve Vrchlického divadle!

mljt

Kárání hvězd

1. března má narozeniny moje tetička Lidunka, a tak jsem se rozhodl následující překlad věnovat jí. Je to úryvek z jedné básně Roberta Lowella, který jsem si pracovně nazval Kárání hvězd. Lowell se narodil rovněž 1. března, ovšem před devadesáti lety. Sám také překládal a byl příznivcem volného překladu, tedy bychom se asi shodli. Škoda, že už třicet let nežije, mohl na oplátku přeložit nějakou mojí básničku…

Mám hvězdy hodně rád, ale snesu i tuhle dámskou (resp. do úst dámy vloženou) výtku – snad ne ani tolik těm žhavým vesmírným tělesům, jako spíš nám mužům. Všechno nejlepší, teti! A pozdravuj strejdu Jiříka, dlužím mu ještě fotku z Holandska od jedné lepé děvy.

(originál celé básně je zde, úryvek je zvýrazněn)


Hvězdy jsou mi lhostejné —
jejich šiky jsou příliš poddajné matematice,
jdou po nebi jako stádo otupělých ovcí,
nedají se jen tak rozházet…
Ach ano, jsou mi lhostejné —
žena nemá precizní oko muže,
který se stará jen a jen o sebe
a sleduje marnivé
a nekonečné cesty hvězd přes nebe,
snad jen proto, abych si nevšimla, že na něm chybí slunce.
Protože neznají lásku, nepotřebují lásku.

<3

Katovka

Katova ulička v Kadani je oficiálně nejužší uličkou v České republice. V nejužším místě měří 66,1cm. Na první pohled nijak závažná informace, ale v Británii by z ní udělali hlavního turistického tahouna. Turistická propagace je tam na mnohem větší úrovni než v Čechách a na Moravě, každé město v Anglii má několik nej a není těžké je najít – toto město má nejstarší most, ale jiná města mají nejstarší most s jedním obloukem, nestarší most s třemi oblouky, nejstarší most se sochou, nejstarší most se sousoším, nejstarší most s kanálem uprostřed, nejstarší dlážděný most, nejstarší most přes tu a tu řeku, nejstarší lávku přes ten a ten potok atd. atd. V Kadani máme nejužší uličku – kdyby ji měli dejme tomu v Chichestru, tak by se nedalo projít, protože by byla pořád plná – u nás je stále prázdná. Asi to není tím, že by ulička, kterou údajně chodili jen kati a lazebníci, přinášela neštěstí. Už se plánují nějaké ty průvodní akce, jako třeba kolik lidí se do uličky nacpe. Jen houšť (jestli vás něco napadá, sem s tím, navrhnu to na radě)! Já jsem to zatím aspoň připsal na Wikipedii. Mimochodem, víte, co je to prampouch?

<3

Jak zkrotit saň

Pan S. si pomalu ale jistě připravuje režii Zkrocení zlé ženy a já bych měl hrát roli krotitele z Verony – Petruccia (loud, boisterous, eccentric, quick-witted, and frequently drunk - podle čeho jste to vybíral, pane S.?). To by pro mě asi zatím byla životní role, a tak jsem se rozhodl na ní pracovat. Přišel mi dnes krásný strojopis Saudkova překladu v přepracování z roku 1953 vydaný jednatelstvím DILIA. Jak budu text načítat, občas se zde objeví nějaký ten zvláště povedený překladatelský kousek. První kandidát je hned třetí replika z Kateřininých milých úst:

Ty jedna fňukno ufňukaná. Oč,
že by se rozbrečela, vědět proč!

mljt

Uši učí uši poslouchat

Na koncertě UJD mi zazpívali i tři z mých nejoblíbenějších, Hlínu, Uši a Jassicu, z té první sem dám závěr textu, který mě vždycky strhne k zemi jako tu hlínu, druhou si můžete poslechnout, ale kdo není zvyklej na tuhle muziku, možná to po první minutě vypne; věřte, že další minuty přinesou změnu, v první a druhé třetině dost radikální, inu UJD. A nenechte si ujít text, pan Wanek je totiž básník – jsem hrdej, že máme oba svý texty v antologii severočeské literární a umělecké scény. No, a Jassica z Hollywoodu je výkřik jak od Muncha.

Hlína se kolem sebe točí
Všeho se v sobě dotýká
Křemeny jiskří místo očí
Není si na co stěžovat
Dopředu nevidí - do všech stran rozlitá!

Zavřené pokoje v duši mě studí
/Hlína by letěla jen neví kudy

Cosi se ve mně jak sirotek hledá
/Hlína by letěla i když se nedá

Drží mě za kliku mé vlastní dlaně
/Hlína by letěla snad se to stane

Co je tam za dveřmi? Kdo mě to hledá?
/Konečně hlína se od země zvedá

Hlína se vysoko vysoko v oblacích
Nad svojí hlavou ztrácí
Oheň si s vesmírem poklepou na čelo
Hlína se k zemi kácí...
Hlína se k zemi kácí!

Uši

Jassica

mljt

Trabi Jahr

Dneska jsme na kurzu začali lekci s názvem Wheels a já si vzpomněl na jednu akcičku, kterou si nechci nechat ujít. 7. listopadu 1957 byl z cvikovské automobilky vypuštěn první bakelitový fešák. A letos nejbližší sobotu, tedy 10. listopadu, bude ve Cvikově velkej slet těchto vozítek. Rád bych jel, ale kdybych jel, tak leda trabantem. Ani by nemusel bejt nijak tunovanej. Nevlastníte někdo? Případně nejste do týhle věcičky ochotný vrazit jeden dva tisíce – třeba tenhle červenej hezounek z Děčína vychází na čtyři a půl. A když už jsme u trabantů, doprovodím to skladbou nedávno poznané oblíbené kapely pana starosty – Traband. Chystám se brzy na jejich koncert do chomutovský divadelní kulisárny.

mljt

Soustava zrcadel

Tak jsem si dnes zase trochu zapřekládal. Ty dvě básničky vespod nesjednocuje autor, ale to, o čem jsou. Autoři, oba laureáti Pulitzerovy ceny, přes dvougenerační rozdíl mají nejen podobné téma, ale i podobný styl. Tím prvním je Robert Penn Warren (1905 – 1989) a tou druhou Claudia Emersonová (nar. 1957). Tak konec keců, dejme slovo poezii.

(originál Robert Penn Warren, audio)
(originál Claudie Emersonová)


I. Vlastnosti zrcadla

Nebe má vraždu v očích a já
mám vraždu v srdci, neboť
jsem jenom člověk.
Díváme se na sebe, nebe a já.
Rozumíme si, neboť

slunovrat se prohnul pod tíhou léta a já stojím
a čekám. Ctnost dojde odplaty, toť
noční můra, a musím vám říct,

že už brzy, ještě před
přechodem z letního času na zimní, slunce klesne
za západní hřeben zčernalých borových pařezů, za to
spáleniště zkažených žraločích zubů, bude
stále níž, stále větší, prázdnější a zarudlejší než
matčin vztek, jako by
T.G.M. nikdy nenastoupil do úřadu nebo jako by první pochva
nebyla z tkáně snů. Čas

je zrcadlo, do něhož zíráš.



Rám (epištola)

Většinu věcí, cos pro mě vyrobil – skříňku
na peřiny, psací pultík, houpací křeslo – jsem
rozdala přátelům, kteří je jistě využili a kterým
nepřipomínají ty ztracené hodiny, protože
nebyli svědky všech těch plánů,
těch vlekoucích se konců. Ale co jsem si nechala,
je zrcadlo, zřejmě proto, že jako všechna zrcadla
bylo po většinu těch let neviditelné,
bylo částí stěny anebo už z definice odrazu mi
nic nepřipomínalo – neboť odraz se konec konců stále mění.
Pověsila jsem ho tady do té temné vstupní chodby
domu, kde není vidět, a tak jen
mírně zveličuje to útlé světlo a stává se
skromným někam nazpět obráceným oknem. Nikdo
se u něj dlouho nezastaví. Ale dnes ráno,
když jsem si oblékala svrchník a pak žehlila
vlasy, zahlédla jsem vně své tváře rám,
který jsi pro mě vytvořil, a poprvé jsem s obdivem
zjistila, že ta třešeň, kterou jsi uřízl a ohobloval
sám, zčernala přesně tak, jak jsi předpovídal.

mljt

Pohádka o mraku

Přišla mi básnická sbírka Můj domov od Rainera Marii Rilka (v originále Larenopfer) a krom pražských, středočeských a dedikačních motivů je tam i pár náladových básní, které mi zvedly náladu, i když jsou to spíš básnické rozcvičky tohoto velkého mystika poezie. Pořádně si jistě zacvičil i překladatel Miloš Kareš (některé verše se mu povedly zvláště ekvilibristicky). Když jsem tu nedávno psal o sebevrazích, začnu tímhle úryvkem z básně Na Dušičky:

O palmy, růže, květy svěží
hrobník se stará po léta –
v ten kout, kde sebevrazi leží,
květiny zvadlé zametá.


Sny

Jde noc, má šperky stříbrnými
lem šatů modrých vyzdoben,
v božských svých rukách přináší mi
s úsměvem vlídným tichý sen.

Pak spěchá, kde svou práci tuší,
do města lehce kráčí tmou,
tam nemocného děcka duši
si vezme za sen odměnou.


Pohádka o mraku

Den sklání se a v soumrak chvátá,
dozněl jak úder kladiva.
Měsíc, ta velká tykev zlatá,
na stráni v trávě spočívá.

Tu mráček mlsná touha chytí
a zdaří se mu aspoň část
jasného terče uchvátiti
a dosyta se na něm pást.

Mráčku se odtud ani nechce;
když celý však už světlem žhnul,
noc zlatou tykev zvedla lehce,
mrak zčernal a se rozplynul.

<3

Lady Jane

Rolling Stones jsem poprvé slyšel na lounský faře. Kněz, absolvent polytechniky tajně vysvěcenej za komoušů, sice trochu kroutil hlavou, když viděl Micka Jaggera, jak se popotahuje za koule, ale dokoukal s námi celej koncert, pak jsme si nad Vánočním cukrovím povídali o Kristu a tak jsem byl tak trochu pokřtěnej i touhle kapelou. Vždycky se mi líbila utahaná Angie a taky Lady Jane, a to jsem vůbec netušil, že by mohla mít i historický konotace. Říká se, že je o pocitech Jindřicha VIII. mezi jeho třetí a čtvrtou manželkou. Jane Seymourová mu dala jedinýho syna a s Annou Klévskou se pak rychle rozvedl. Ale kde se vzala ta Marie? Že by dcera s Kateřinou Aragonskou, jeho první ženou? Asi je to celý o něčem jinym, stejně jako jsou Stouni o něčem jinym, ale písnička se mi přesto pořád líbí, a když jsem našel tenhle klip, neodolal jsem.