Modigliani v knize

Včera jsem ve vlaku mezi Kadaní a Prahou dočetl životopis Amadea Modiglianiho od Herberta Lottmana. Je to zvláštní, Lottman je uznávaný americký životopisec žijící ve Francii, jehož biografie Alberta Camuse je vyzdvihována jako první a nepřekonaná, ovšem v případě Modiglianiho mi přijde něco v nepořádku. V neposlední řadě je to už překlad, který jako mnoho nových knih, neprodělal ani základní korekturu, takže je plný překlepů a vynechaných písmen (např. důmů, papr, na do kostela), někdy dokonce zavádějících:

… stáli právě před holandským kostelem u náměstí Pizza Cavour…

Vyprávěl jsem Věrušce, že za mého jinošství jsem po nedělích hltal životopisy vydávané časopisecky ve sbornících s názvem Přemožitelé času. Každý životopis měl kolem čtyř stran hustě popsaných drobným písmem a poznal jsem tak během pár let nesčetné množství spisovatelů, malířů, skladatelů a vědců všech oborů. Jak strhující a zajímavý by byl Modiglianiho životopis na čtyřech stránkách! Herbert Lottman jich popsal 225. Jiskra života na nich uhasíná, bohémský život se stane námětem jen na stále opakovanou a různými lidmi různě zodpovídanou otázku, zda byl malíř alkoholik či ne (jak nemístné, jak ubohé!).

Přední francouzský odborník na Modiglianiho Christian Parisot prý odmítal Lottmanovi zpřístupnit některé prameny. Pravda je, že se v životopisu nedozvíme ani některé stěžejní věci, které se dozvíme i v encyklopediích, a nedočteme se ani o některých stěžejních postavách z malířova okolí. Pikantní je, že Parisot byl nedávno odsouzen ke dvěma letům žaláře za padělání kreseb Modiglianiho družky Jeanne.

Jak z mých jiných článků víte, snažím se dělat z knížek výpisky. Z knihy, která má naléhavý název Kníže Montparnassu, jsem s nimi nepospal ani jednu ápětku. Co stojí za ocitování jsou snad jen tři malířovy bonmoty.

V duchu maluju nejmíň tři obrazy denně. Ale proč plýtvat plátnem, když je nikdo nekupuje?

Jistý sběratel si u Modiglianiho objednal vlastní portrét, zaplatil předem a pak na něho dotíral, aby už začal. „Ten portrét je už hotový,“ řekl mu na to Modigliani, „zbývá ho jen dát na plátno.“

Jeden manželský pár si přál namalovat od Modiglianiho dvojportrét. Ten řekl, že bere deset franků za sezení a jeden na něco k napití. Bývalo normální malovat portrét na několik sezení, malíři se s portréty všelijak patlali. Modigliani jej namaloval za jedno sezení a ještě se stihl ožrat. Zákazníkovi se dílo líbilo, ale deset franků mu přišlo málo, a tak poprosil, jestli by se na díle mohlo ještě pracovat, „aby bylo trvanlivější, solidnější“. „No dobře,“ opáčil Modigliani, „jestli chcete, abych portrét zkazil, můžu na něm pracovat dál.“

Kdybych měl tedy hodnotit, Lottmanův životopis bych nikomu nedoporučil. Mnohem raději bych si přečetl deník Modiglianiho matky a malířovu korespondenci, než tento suchý komentář napůl vyschlých pramenů.

Jednu věc z malířova životopisu ovšem ještě zmíním. Tklivý je totiž příběh vztahu Deda (jak mu říkali rodiče, když byl malý) s Jeanne Hébuternerovou, židovského pobudy a křesťanské dívky z bohaté rodiny. Když se seznámili, bylo jim stejně, jako bylo při seznámení nám s Věruškou, Modiglianimu bezmála 33 a Jeanne 19. O rok se jim narodila dcera. Za další dva roky čekali další dítě. Modigliani zemřel na tuberkulózu těsně před jeho naroením. Jeanne dva dny na to, v devátém měsíci těhotenství, skočila z pátého patra domu jejích rodičů. Modigliani byl pohřben na hřbitově Pére Lachaise, Jeanne nechali rodiče pohřbít na hřbitově de Bagneux, kde byl před lety pohřben i Oscar Wilde. Stejně jako anglický básník byly však i její ostatky po deseti letech přeneseny na hřbitov Otce Lachaise, kde spočinuly vedle kostí velkého malíře.

Minulý rok v Paříži jsme Modiglianiho hrob minuli, tak aspoň víme, za kým se na krásném hřbitově vydat příště. Do včerejška jsme ale netušili, že na vlastní oči uvidíme originál svatebního slibu, který sepsal Modigliani v létě roku 1919, půl roku před smrtí. O pražské výstavě napíšu následně zvláštní článek.

Včera cestou zpátky důmů jsem si ve vlaku uvědomil, že by Věruška mohla Modimu taky sedět modelem, protože má modiglianovsky špičatou bradu a labutí krk. Těhotná je ještě krásnější než kdy jindy!

Modlitba pro Arnošta Lustiga

Pamatuju si, jak Arnošt Lustig vyprávěl, jak k nim do cely v koncentráku přišel nějaký esesák a řekl mu, že když pozná, které oko má skleněné, tak ho nezastřelí.

„Tohle“ odpověděl Lustig.
„Recht! Jaks to poznal?“ chtěl vědět komandant.
„Kouká se tak nějak lidsky.“

Před čtyřmi lety jsem byl na návštěvě v Praze na Vinohradech na oddělení onkologie a viděl jsem tam postel s cedulkou „Arnošt Lustig“ na pelesti. Byl zrovna někde na procházce, takže jsme se nepotkali. Rozečetl jsem tehdy Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, myslím, že je na čase ji dočíst.

Hitler v jedné větě

Hodinu o Hitlerovi v 8. třídě základní školy mám za sebou. Pozornost upřená na mé vyprávění mě nepřekvapila, byl jsem opravdu připraven, hodně střídal témata, srovnával s prožitky jejich pubertálního života, ale hlavně jsem neřekl jediné datum, jediný letopočet, až na konci hodiny jsem se uřekl, když jsem žáky vyzval, aby tipovali, kolik s sebou mám peněz. Trvalo dost dlouho, než se propracovali aspoň přibližně k sumě, kterou jsem měl založenou v Mein Kampfu. 557.100.020! Tedy přes půl miliardy. Říšských marek, samozřejmě. A jak jsem tak mluvil o tom, že se každý měsíc a pak i každý den zvyšovala inflace, tak jsem u poslední bankovky prozradil, že je z roku 1923.  Ujelo mi to. Tento prohřešek příště neudělám.

Ano, domluvili jsme se, že zhruba za dva měsíce přijdu téma dokončit. Dostal jsem se od Hitlerova narození přes Vídeňské období k 1. světové válce, kterou jsem musel vysvětlit zevrubněji a skončil jsem těsně po Versailleském míru. Ale základ jsem shrnul hned na začátku. Povedl se mi i oblíbený vtip otázkou, kolik lidí Hitler zabil. Průkazně to byl totiž pouze jeden člověk. Navíc on sám. Ovšem vzhledem k tomu, že na začátku první války dostal Železný kříž II. třídy a na konci Železný kříž I. třídy, svědčí o tom, že věděl z vlastní zkušenosti, co znamená někoho odkráglovat. A krvelačnost v Mein Kampfu o tom nenechá nikoho na pochybách. Holocaust stál život přes 10 milionů lidí, svými (mnohdy ústními) rozkazy a válečným tažením měl ovšem Hitler na svědomí odhadem minimálně 30 milionů životů. Tak by se dal Hitler představit jednou větou:

Každá minuta jeho života byla kulkou v čele jedné oběti.

Poslední si schoval pro sebe.

Feťákova uniforma

Když po jedné instrumentálce zařval jeden z fanoušků na Franka Zappu, aby si sundal uniformu, než mu jí kurva strhne on sám, odpověděl Frankie památnou větou: „Všichni tady v sále mají nějakou uniformu, nic si nenamlouvejte!“
Tenhle citát jsem vyčetl v rozhovoru s Josefem Rauvolfem, překladatelem beatniků. Četl jsem od něj třeba překlad Feťáka. Rozhovor ve Tvaru stojí za to. Krom mnoha překladů beatniků nebo Bokowského sebral  Rauvolf i Legendy a pověsti staré Šumavy. Bál bych se pana Rauvolfa potkat, protože bych měl tendenci mu tykat. Ne proto, že bych se považoval za překladatelského kolegu, ale proto, že si s Václavem Cílkem povídali pod Libínem u Prachatic o moderním spiritismu a masové hypnóze. A já si hned představil, že to bylo na stejném místě, kde si Vláďa s Máryš dali první pusu. A tím jsme si potykali. Omlouvám se ti, Pepíno.

Tak mě napadá cíl naší březnové dovolené. Všechna ta místa spojená s láskou Vládi a Máňi. Dnes jsem přepsal dopis, kde se Máňa zmiňuje i o Libíně.

Jarní ples města Kadaně

Připravujeme ples města v kabaretním stylu, a tak si tak čtu v Knize o kabaretu, zatím úvodní kapitoly sepsané Jaroslavem Fryčerem s velmi kvalitními překlady veršů, které pořídil Jindřich Pokorný. Jsem moc rád, že jsem se dozvěděl další zajímavosti z dějin umělecké Paříže. Kdybych byl konferenciérem toho našeho plesu, využil bych řeč, kterou pronesl Rodolphe Salin, zakladatel nejznámějšího pařížského kabaretu Chat Noir (neboli Černý kocour), jako úvodní slovo večírku:

Měšťáčtí pitomci, co mě posloucháte s vypoulenýma očima jako kočka, když sedí na rozžhaveném uhlí, co na mě civíte jako tele na nová vrata. Pijte moje pivo, je pro vás až příliš dobré, a pěkně draze je zaplaťte, jinak s vámi vyrazím dveře. Přišli jste sem jen proto, abyste se dali ohromit, a to tak, jak si zasloužíte, to znamená nekonečně. Vy všeobecně známí blbové, obraťte kapsy naruby: přijdete si na své peníze a poprvé v životě nebudu nevděčný, neboť vám tolikrát nakopu prdel, kolikrát bude třeba, aby se z vás stali inteligentní lidé. A Bůh i ďábel vědí, že k tomu máte dost daleko. U nás se však peníze nevracejí… A tak se napijte, nunc est bibendum: na to, aby Montmartre, střed Paříže, jíž jste vy hanbou, aby tedy Montmartre zazářil jako světla na Eiffelovce, na tom údu města, jehož je Chat Noir mozkem a Moulin de la Galette duší… Číšníku, pivo!

Ještě, že to přijede moderovat Vladimír Čech.

Svatí blázni na silnicích

Zjistil jsem, že jisté krásné dámy z nejmenovaného odboru města čtou nejradši moje stopařské cestopisy. Teď jsme zrovna uprostřed Paříže, a tak další zážitky z krajnic přijdou až za čas. A není to škoda? řekl by můj lektor z autoškoly v Lounech. A tak jsem se rozhodl, že sem budu sem tam publikovat úryvky z kapitoly Jak stopovat (Praktycký rady) z knihy Jiřího Svobody, o které jsem psal před dvěma lety, s vlastním komentářem.

Dycky stopujte na roviňe a na přehlednym mísťe tak aby šofér blíže se k vám mněl dokonale možnost si vás vočíhnout. Stopujete-li u křižovatky nebo na roscestí dvou silnic postafte se dycky za křižovatku nebo za to roscestí na tu vaši silnici. Ale nepoceňujte ty chvíle gdy dete pěšmo a hledáte příhodný místo! Vystrčte palec a zády k šoférovi stopujte i při chůzi f každym terénu. Nenechte projet ani jedinýho! Uš se mi mockrát stalo že mi ňákej blázen zastavil ve ostrý zatáčce na velehorský stoupačce nebo sjížďečce na šílenejch spádech ve svištění šestiproudejch dálnic. Tam bych snat nezastavil ani já dybych vlastnil auto. Ňekerý lidi sou normální blázni.

Na stopu vlastně na blázny čekáte. Řidič je blázen, když bere stopaře kdekoli. Pak je ale pravda, že největší blázni kvůli vám třeba na pár minut klidně ochromí dopravu.

Když jsem byl s kamarádem Brďou v Polsku, zastavil nám cestou zpátky v Krkonoších řidič v tak strmém kopci, že jsme se pak málem nerozjeli. Na cestě na východ Slovenska jsme s kamarádem Danem stopovali úplně všechno, a tak jsme z Levoči až do Spišského Podhradí jeli na cikánském koňském povozu a já jsem poprvé a naposled v životě chvíli řídil stopnuté vozidlo a  poprvé a naposled jsem políbil Cikánku. Na cestě do Amsterodamu s kamarádem Mákem jsme stopovali před Norimberkem v jednou z těchto oblouků a zastavila nám ženská!

S kamarádem Brďou jsme stopovali cestou od Balatonu všechno, i jednoho trabanta. Projel a nezastavil. Za chvíli se pro nás ale vrátil. Řídila asi šedesátiletá paní a vedle ní seděla její maminka!  Když jsme jednou jeli s Pišosem z Loun do Prahy, vrátila se pro nás taky ženská, dokonce mladá, a ještě k tomu Němka, snad nejnepravděpodobnější kombinace, kterou jsme si dokázali představit. O capujském zázraku, který jsme zažili s Věruškou, jsem psal tady. S mou první a následně dlouholetou stopařskou průvodkyní Lenkou jsme v Mnichově stopovali na křižovatce, jejíž jedno křídlo už bylo dálnicí. Zastavit na dálnici se nesmí, ale přesto se jeden blázen našel. Když jsme to samé zkoušeli s Věruškou loni ve východoněmeckém Cvikově, neuspěli jsme. Nicméně nedaleko v Jeně jsme stopovali na tříproudé výpadovce k dálnici vedle kolejí těsně za světelnou křižovatkou. Auta jezdila v houfech a zastavení bylo nebezpečné jak pro ně tak pro nás. Nikde jinde se ale stopovat nedalo. Očima jsme samozřejmě hypnotizovali hlavně auta v nejpomalejším pruhu a z nich nejvíc ta poslední, kterým nehrozilo, že to do nich napálí někdo zezadu. A zastavil nám týpek z čela třetího pruhu, který opravdu ten třetí pruh úplně zastavil, nechal za sebou všechny troubit, a až teprve auta z těch dvou pomalejších pruhů všechna projela, stočil to ke krajnici. Vyklubal se z něho kytarista z rockové kapely a samozřejmě blázen.

Cvikovská krize, kdy jsme se museli vzdát, prošli jsme podtunelované město dvakrát sem tam a nakonec jsme odjeli vlakem do Kraslic, v nás vyvolala přesvědčení, že už máme stopování dost a napříště budeme jezdit jinak, vždyť třeba bude i prcek a s ním to stejně nepůjde. Prcek bude, ale krize zatím vyšuměla a oba teď přemýšlíme, že bychom ještě někdy stopem vyrazili, až budou hlídat babičky.