Triumf času

Víc než pět let od sebe nás dělí:
tys junák a já už třímám hůlku
a jako stařec vzpomínám, jak jsme jeli
před rokem spolu do Hamburku.

Pomník pro Preclíka

Nebýt Vladimíra Preclíka, nevěděl bych, že F.X.Šalda nazval Husův pomník na Staroměstském rynku „rozšlápnutým mejdlem“.

Praha není jenom stověžatá,
má taky stovky soch
- a několik jich pošlo z tvého dláta,
sochal jsi, dokud´s moh´
- naposledy ten odboj na Klárově.

Kdo teď ale vytesá pomník Tobě?!

Vysavače, brousky, pračky...

Jsou dva druhy prodejců. Jeden jsem zažil před dvěma lety s vysavačem Rainbow. Připomněl mi ho pan Skotek o Vánocích svým Univerzál špeciál karborundum brouskem.



Dneska jsem narazil na jméno jedné francouzské spisovatelky a filmařky - Marguerite Duras. Na základce v Lounech jsem učil Markétu Durasovou, moc se mi tenkrát coby zasloužilému hebefilovi líbila, a tak mě její jmenovkyně zaujala natolik, že jsem se pustil do prohledávání internetu a našel jednu celkem raritku – film z roku 1972, v němž tehdy čtyřiadvacetiletý naprosto neznámý Gerard Depardieu hraje podomního prodejce automatických praček Vedette. Takhle by to asi jako prodejci šlo mně.



Má to ještě pokračování, v němž po desetiminutovém reklamním žvanění, které ho vyloženě trápí, zjistí, že ty dvě ženy mají doma přesně tu pračku, kterou jim chtěl prodat.

Variace na Johna Fletchera

Duše je tělu poddaná,
láska jak vězeň spoutaná,
ale přesto ta duše ví, že
může přepilovat mříže:

Kdo si zamiluje svého otrokáře,
dostane s láskou klíče od žaláře…

Kadaň – hlavní město punku

Kadaň se stala metropolí jednoho z alternativních rockových žánrů – punku. Od února do dubna roku 2008 do místního sálu Orfeum postupně zavítaly nebo zavítají čtyři britské punkové kapely, které patří k tomu nejlepšímu, co tento styl světu nabídl, v doprovodu českých legend. Většina britských hostů má svůj původ už v první vlně tohoto subkulturního proudu, tedy někde v polovině 70. let minulého století. V únoru zavítaly do Orfea kapely The Vibrators a Sex Pistols Experience spolu s českými Plexis, Totálním nasazením, SPS a Apple Juice.

Ve středu 9. dubna (tedy za týden!) do Orfea zabloudí skupina Chelsea s českými Do řady! a Pod stolem. Kdo zná Roxy klub v Praze, ví asi, že se jmenuje podle Roxy klubu v Londýně. A právě tento klub vznikl jako první punkový klub na popud zakladatele a také jediného stálého člena skupiny Chelsea Gene Octobera v roce 1976. Od roku 1980 Chelsea koncertují sporadicky. Letošní jediné turné, jak se můžete přesvědčit na stránkách skupiny, je do čtyř měst: Kadaň, Praha, Písek, Bratislava.

To ovšem není v Kadani všechno! Na čarodějnice ve středu 30.dubna dorazí z Londýna Sham69 a s nimi naše E!E, The Mask, Dukla Vozovna a Spínací špendlík. Sham69 patří s The Vibrators a Chelsea ke kapelám, které si zahrály v prvních 100 dnech Roxy klubu v Londýně (je ještě o rok starší než tyto dvě) a patří mezi absolutní punkovou špičku.

Podle peří poznáš ptáka, podle číra Kadaňáka!

Přes Alpy (na kole?)

Včera začala v klášteře série přednášek s názvem Z Kadaně do Jeruzaléma o pouti Jana Hasištejnského z Lobkovic k Svatému hrobu, již vykonal přesně před 515 lety (více informací již brzy najdete na zbrusu nových stránkách muzea). Bohužel jsem kvůli kurzu nemohl, a tak jsem si aspoň večer otevřel dvě svá vydání (1906, 1907) od bývalého ředitele rakousko-uherského hospicu (poutního domu) v Jeruzalémě dr. Fr. Malečka a přečetl si část, o níž byla včera řeč. Od té doby, co je vlastním, jsem toužil absolvovat cyklistickou pouť z Kadaně do Benátek, přesně podle Hasištejnova itineráře. Je to vlastně jen pouhý úvod k celému cestopisu, strohý výčet asi třiadvaceti měst, kde nocoval, a tak jsem jej i oskenoval a dávám jej v plen na stránkách, které snad nebudou odsouzeny k zapomnění. Během přípravy na můj skromný příspěvek do přednáškového cyklu (29. dubna jsou Benátky, to jsem zase bohužel pryč, ale dalších dvou 13. května a 17. června bych se snad už měl i aktivně zúčastnit) bych cestopis rád přetisknul celý, aby byl k dispozici všem zájemcům a třeba i cestovatelům, kteří rádi sledují něčí stopy. Pro začátek své plánované cesty si vytyčuji cíl najít ta žlutě vyznačná místa na internetu a něco se dozvědět o jejich současné podobě.

La Tour

Věrušce

Stojí voják v poli,
v poli bitevním,
nikdy nepovolí,
nikdy nehnou s ním.

Pevný jako křemen,
rány odráží,
osud jako řemen
bere s kuráží.

Železo v těle maje
co most pojí náš svět
se vstupní halou ráje
- 119 let.

Reprezentační ples města Kadaně

Volejbalový turnaj byl od rána až do pěti odpoledne, takže jsem přijel, vykoupal jsem se, oblékl a měl jsem co dělat, abych stihl zahájení reprezentačního plesu města Kadaně, jehož 8. ročník už spadal organizačně pod KZK. Věruška si vzala nový kostýmek a vyrazili jsme.

Organizace dopadla dobře, myslím, že účastníci plesu odcházeli spokojení. Mně se na celé věci vlastně nelíbil jen ten název. Reprezentační ples si představuji jako ples, kde se hraje taneční hudba všech možných žánrů, tedy od klasiky jako je valčík a polka, přes jazz a rock´n´roll až v závěru třeba k diskotéce, kterou já nemusím, ale budiž, svět se chce klátit a skákat, tak proč ne. Jenže na pokleslé diskotéce to včera stálo, skupina Las Vegas nebyla špatná, hrála hity celkem obstojně, ale hity, které bych spíš viděl na dětské diskotéce divadla Navenek, která proběhne na konci dubna v Orfeu, docela i s těmi pouťovými maskami a parukami, co členové brněnské kapely používali. I Jaroslava Uhlíře bych radši viděl u dětí než na reprezentačním plese, někomu tam přišel po Beatles Revival jako pěst na oko, my jsme si na několik jeho písniček s Věrkou zatančili valčík, protože jiná příležitost se téměř nenaskytla, a tak jsme za něj byli rádi (i když se divím, že se radši nevěnuje vnoučatům, zřejmě nemít prachy někdy i trochu vadí). Houslové trio InFlagranti hrálo podobným stylem jako Apocaliptica, pro mnohé vrchol večera, mně sedli víc Brouci z Kladna. Pak se zase vrátili Las Vegas – série Michala Davida, Falca a dalších hitmakerů 80. let nás už nebavily (nicméně je také možné to svést na únavu po celodenním volejbalovém úsilí), a tak jsme šli kolem jedné hodiny domů.

Škoda, že nevím, zda by se to setkalo s nějakým ohlasem, ale chtělo by se mi příští rok zkusit udělat ples (neříkám, že zrovna tenhle „reprezentační“, ten už se asi zažil ve svrchu popsané formě) v klasickém stylu bez nějakých vstupních vystoupení a tomboly, pozvat třeba orchestr Grandhotelu Pupp, který může nabídnout hudbu "klasických plesů vídeňského stylu" - světoznámé valčíky, polky, kvapíky, čtverylky, tanga, waltzy a populární operetní melodie, a víc to netříštit. Já osobně znám asi deset lidí, co by přišli. Ale to je málo na to, abych se pustil do plánování. Asi by to přesáhlo rámec města, ale kdyby se zaplnil sál a přísálí Střelnice, tak by to za to jistě stálo, nějaký sponzor by se možná taky našel. Přišli byste nebo znáte někoho v okolí, kdo by rád přišel?

Po půl roce za sítí (a málem za mřížemi)

Na volejbalovém turnaji učitelů Chomutovska a Kadaňska, jedné ze dvou příležitostí, kdy si tuto hru vynalezenou pro důchodce zahraju a pořádně se při ní zapotím, jsme zase hráli o udržení v první skupině z jedenácti. Neměli jsme Petra Konopku, a tak to tentokrát opravdu bylo zajímavý, ovšem turnaj byl vyrovnanej a my jsme skončili na bronzový pozici za domácími z 5.ZŠ Chomutov a OU Všehrdy. Posledně jmenovaný tým mě překvapil tím, že měl na dresech napsáno Věznice Všehrdy. Byli to skoro samí chlapi, tak se nabízela otázka, zda jsou to bachaři nebo vězni (nebo učitelé ze Školského vzdělávacího střediska pro vězně?), ale dresy byly žluté a ne pruhované, tak spíš ti první. Každopádně z nich šel strach a tak jsme jim nakonec podlehli 1:2 na sety.