Poznáte ho?

J-Lo-Kňour

Dnes jsem zjistil, že v Kadani nejsem jediný J-Lo. Přečetl jsem si dva články od toho druhého, který se podepisuje jako Jiří Loupáček. Jeden byl v týdeníku Nástup hned na první straně, druhý v Chomutovském deníku v rubrice čtenáři sobě. Otiskuji je zde oba i s mými reakcemi, které jsem do těch periodik poslal, ač se mi moc nechtělo. Nechval zelené klasy, ale až zrno po žních, říká jedno španělské přísloví. A víno až po vinobraní, chtělo by se dodat. Sám se chválit nechci, ale když s něčím hrubě nesouhlasím, ohradím se. Rád bych ale slyšel i další názory. Můžete mi prosím vy, co jste tam také byli, napsat do komentářů či na e-mail svůj úsudek? Děkuji Fandovi za ten jeho, ale samozřejmě snesu i kritické ohlasy (ovšem Loupáčkovo kňourání už tu mez snesitelnosti překročilo, asi i proto, že vím, kdo to psal).

Svatováclavské vinobraní je již tradiční kadaňskou akcí, která se ze skromného rituálu před devíti lety postupně rozrostla ve velkou slavnost pro pět tisíc návštěvníků. Letos vyšlo i nádherné počasí, lidé odcházeli spokojení a vypadalo to, že si každý našel to své. Čtenář Jiří Loupáček z Kadaně byl však nespokojený. Tři folklórní skupiny z Moravy by na Moravu zase rád vypoklonkoval, program by zpestřil dechovkou, country a lidovými vypravěči, akci by raději než u klášterního vinohradu viděl na náměstí, organizátory by vyměnil za nové, lepší. Jako zástupce organizátora mám diametrálně odlišný názor: zachovat akci folklórní ráz, program zpestřit možná o divadlo (letos byla ve sklepě Romance o Karlu IV.) a nějaké řemeslné dílny, akci nesmyslně nepřesouvat z vinohradu.
Ale po mně určitě přijdou noví, lepší.

Nemám rád anonymní hanopisy a kdyby byly adresovány mně, neodpověděl bych. Ovšem cítím povinnost vůči čtenářům Vašeho listu vlít do poháru s kadaňským vínem aspoň trochu objektivity. Čím měřit úspěšnost tradiční akce jako je Vinobraní? Samozřejmě spokojeností návštěvníků. Podle reakce pana Loupáčka, který se tak nejmenuje prostě proto, že žádný pan Loupáček neexistuje nejen v Kadani, ale podle přehledů ministerstva vnitra ani v celé České republice, to vypadá, že 9. ročník Svatováclavského vinobraní byl propadák, kde si hrají komorní skupiny nějaký nezajímavý folklór, lidé znechuceně obcházejí stánky, nenajdou si ani chvilku v jinak prachbídném programu, aby si popovídali se známými, a nakonec nemohou ani najít záchod - ale vlastně proč, když se zdrží jen chvilku, protože je to za 30,-Kč vlastně vůbec nebaví, OSTATNĚ JAKO KAŽDÝ ROK. Už samotný fakt, že je anonymní pan Loupáček nespokojený každý rok a přece se na akci znovu vydá a pak o ní píše do několika místních periodik, něco vypovídá. V oněch článcích kritizuje organizátory, aniž by je o své nespokojenosti informoval, tudíž očividně nemá zájem na zlepšení situace, ale těší ho právě ono poplivání práce jiných.
Jsem přesvědčen, že se Vinobraní kadaňským i mimokadaňským návšťěvníkům líbilo a nesoudím tak jen ze stoupající návštěvnosti, ale i z reakcí lidí, protože organizátoři, za které mluvím, se na rozdíl od pana Loupáčka neschovávají a byli po celou dobu akce na místě připraveni čelit námitkám a připomínkám a ty opodstatněné se snažili okamžitě vyřešit.

Mluví Eurydika

Mýtus o Orfeovi je asi mým nejoblíbenějším mýtem. Možná i proto, že mi přijde, že mě táta chtěl naučit hrát na lyru (ovšem marně) a maminka mě naučila skládat verše. Ale hlavně kvůli Eurydice. Tu Orfeovi uštknul had a jeho tklivé písně obměkčily i olympské bohy, takže ho poslali do Podsvětí. Zpěvem zkrotil trojhlavého psa Kerbera, hudbou uplatil převozníka Charona a jeho talent mu pomohl i při vyjednávání s Hádem a jeho ženou Persefonou. Ti mu dali jako jedinému v celé historii mýtů šanci si odvést z podsvětí svou mrtvou ženu. Jen pod jednou podmínkou, že se na ni může ohlédnout, až se dostanou ven z Podsvětí. Když se Orfeus dostane z Podsvětí, ohlédne se, a v tu chvíli si uvědomí, že on je už sice pryč, ale jeho žena, která ho následovala pár kroků za ním, je ještě v zemi mrtvých. Teď už nadobro.

Je ještě jeden důvod, proč se mi ten mýtus tak líbí. Protože ho nádherně dialogicky zpracoval Vladimír Holan v Noci s Hamletem (úryvek), mé nejoblíbenější básni. Proto jsem podlehl pokušení přeložit báseň anglického zpěváka a básníka Johna Hegleyho, která tu látku zpracovává vnitřně monologicky. Vlastně nelze poznat, zda je to vniřní monolog samotné Eurydiky nebo rozhovor básníka se svědomím mytické oběti. Každopádně je to báseň silná, čte se pomalu a přitom ne těžkopádně stejně jako Noc s Hamletem a jsem rád, že jsem to zkusil. Snad mi John Hegley odpustí, že jsem si přidal jeden řádek (ne ten poslední!! jen jsem čtvrtej řádek rozdělil na dva) a pár rýmů, které jsou pro rytmizaci v češtině celkem významnější než v angličtině. (originál)

Pes zkrocen
řeka překročena
bohové jasně usnesli se:
otočíš-li se, tvá žena
rozplyne se.
Tedy, pes zkrocen, řeka překročena
proč jen se otočil?
Bylo to zbrklé ohlédnutí, náhodné hnutí
jeho mysli pomatené
co k Hádovi mě zpátky žene,
nebo jen pátral
zda mě neztratil
a když poznal, že ne
že tu jsem
a že se nerozplývám
v té chvíli jsem se rozplynula,
nebo jen záblesk žárlivosti,
pohled z netrpělivosti
jenž měl mi pokáráním být
a pro nějž bude dále žít
jen v pohrdání sebou samým?
Nebo se prostě jenom zbláznil?
Nebo podlehl kouzlu okamžiku
kdy ocitnul se na prahu svobody
a chtěl se podělit...
„Eurydiko, podívej... jsme venku...“
Ale venku byl jen on.
Přílišně nadšený blázen.
Ukvapené rozhodnutí.
Samolibý Řek.
V čem byla chyba?
Chyba byla v tobě
stačí se zamyslet nad možnými omyly toho muže.
Rozluštění leží v ženě.
Ano, stalo se to na samém prahu.
Ale otočil se protože...
protože jsem ho zavolala.
A proč?
Protože jsem ho chtěla ještě jednou spatřit.
Ale jen jednou.

Je to má vina, ale Bůh si začal...

Krásně odhalil zákoutí lidské psychiky Ondřej Neff v souvislosti s novou sérií odstrašujících klipů Filipa Renče:

Ještě jsem nezažil, aby mi někdo vyprávěl: „Tak si představ, jel jsem jako kretén a zavinil jsem bouračku.“ Vždycky to zavinil „ten blbec“, nebo boule na silnici nebo křoví v zatáčce nebo náledí nebo to či ono.

Mnichov po 30 letech

Od čtvrtka do včerejška přidávaly Lidové noviny na svůj server každý den část dokumentu z roku 1968 o roce 1938. Ve včerejší poslední části mluví významní svědkové Mnichova, mezi nimi i dr. Prokop Drtina. Ten zdůvodňuje rozhodnutí Edvarda Beneše kapitulovat moudrou úvahou, že prezident nechtěl zapříčinit válku tím, že upřeme sebeurčení třem milionům Němců, protože věděl (nejen věřil), že válka začne za příznivější mezinárodní konstelace. Když se to vezme za tenhle konec, nemůžeme jeho rozhodnutí upřít důmysl hodný Masarykova nástupce. Říká se, že ty kapitulace ve 20. století Čechům křivily páteř, což je pravda, ale hlavu jsme vždycky udrželi na krku. Teď jde jen o to, jestli ji dokážeme také hrdě vztyčit. Ovšem k tomu je potřeba znát historii, a tak všem mladým lidem, co je nebaví dějepis ve škole, tenhle čtyřdílný velmi krátký dokument vřele doporučuju.


Jsem moc zvědavý na dokument o osudech sudentských Němců a o Mnichově, který před pár dny vysílala německá ARD a kterou natočil česko-německý tým, z něhož jsem měl tu čest poznat Pavla Schnabla z Frankfurtu, který přijel udělat do Kadaně pár záběrů Střelnice kvůli událostem z r. 1919. Slíbil, že po odvysílání v televizi nám pošle nahrávku do muzea, tak pokud to bude v našich silách, můžeme s ní seznámit i veřejnost.

Vinobraní ve fotografii

Autorem fotografií je František Červený.

Julia Marcell

Po dlouhý době mě zase uhranul ženskej hlas. Po Björk asi nejvíc. Ale na rozdíl od islandský pěvkyně jsem u její polský kolegyně žijící v Berlíně neváhal a pozval jsem ji do Kadaně. Držme si palce, protože tohle by byla opravdová bomba. Sice by asi moc lidí nepřišlo, protože ve VKVéčkách nehraje a nechytne se ani na velmi krátkých vlnách, ale ti, co by přišli, by zažili to, co můžou snad už jen na Už jsme doma 11. října. Poslechnout několik písniček si můžete na jejích stránkách nebo na MySpace. Sám nevím, která se mi líbí nejvíc. Vlastně se mi všechny líbí nejvíc, a z nich ještě trochu víc asi Kolotoč, Strach z létání, a Hráč na akordeon. Možná se jim budete taky líbit. Úžasnej nápad je, že si přebal na cédéčko můžete dotvořit sami (jako já).

Vinobraní 2008

9. svatováclavské vinobraní je za námi, sv. Václav si pro nás připravil pěkný den (podle pranostiky to znamená, že přijde pohodlný podzimek). Letos byla organizace v rukou KZK, a tak jsem hezké počasí přivolával celý minulý týden, a i když mě okolí ujišťovalo předpověďmi, do sobotního rána jsem jim nevěřil.

Až když jsem ještě za tmy vyrazil směrem ke klášteru a na jasné obloze mě zdravil uzoulinký srpeček měsíce, bylo mi jasné, že až se zvedne ranní opar, čeká nás to mnohými zlými meteorologickými jazyky upírané babí léto. Teď ještě aby přišli lidi, špatně se odhaduje, jak zapůsobí reklama, ale běželo to i celý týden na radiožurnálu, proběhlo to všemi regionálními deníky a plakáty visely v Kadani, Chomutově a Klášterci. Lístků bylo přes pět tisíc, do tomboly čtyři. Stánkařů nebylo tolik co loni, a to i proto, že provozujeme Konírnu a spoustu věcí si dokážeme obhospodařit sami (i když musím uznat, že klobása za 23,-Kč byla předkřesťansky levná a příští rok novopohansky zdražíme – a zvláštní jev je, že ačkoli viděli na jiných stáncích klobásu za 45,- a u jednoho dokonce za 60,-Kč, což náležitě komentovali, nechávali si zákazníci ve velké většině vysázet drobný do koruny na těch třiadvacet zpátky, spropitné v Čechách byl tradičně problém, ani já se 10% často neblížím, ale poslední dobou se to učím).

Ráno jsem vyfasoval vysílačku, tak jsem si mohl připadat jako velký organizátor a nechal jsem si jí za klopou i při slavnostním zahájení, kdy jsem promluvil k těm pár otužilcům, co přišli už na desátou. Pak jsem se tak poflakoval po areálu a vysílačku jsem nakonec použil, jen abych nahlásil, že se u třetí pokladny vykadil kůň doprostřed přístupový cesty. Při Otevírání hory mě fascinovala jedna paní novinářka tím, že ji to zklamalo, že četla u Thomase Manna v Doktoru Faustovi popis krásných rituálů a u nás jen nějaký úředník vypravuje do mikrofonu, co ten obřad otvírání hory obnáší. Řekl bych, že si to spletla se zarážením hory, kterou snad někdy oživíme divadelním provedením, ale s dnem vinobarní nemá nic společného. Nicméně zítra jdu do knihovny, jestli toho Fausta mají. Jsem upřímně zvědav, co se tam dočtu.

Pak už jsem se pomalu běžel převléct do kostýmu středověkého vypravěče a co hodinu jsme s klukama z Navenku sehráli Nerudovu Romanci o Karlu IV. Když jsem se nedávno sešel na obědě s Jirkou Liškou a přihlásil se do šachovýho klubu, vzpomínali jsme na tátu a on mi vyprávěl, jak vždycky s Jirkou Horáčkem táta po čtvrtym pivu začal „buškovat“. Tak včera jsem převzal štafetu a zabuškoval jsem si já. Při posledním představení nás to začalo bavit, pan Skotek, tedy vlastně pan Bušek se vpil do role snad ještě víc než sám král Karel. Fotit jsem nestihl, tak mám jen tu svrchní fotku z rána, kdy zahrady okupovali jen stánkaři, a tuhle pozdně odpolední, když už se areál pomalu vylidnil. Více fotek přinese určitě Fanda Červený a taky Kadaňské noviny.


Závěrem bych chtěl poděkovat Honzovi Milotovi, kterej to měl celý víceméně na hřbetě, že to bravurně zvládnul, samozřejmě za pomoci všech zaměstnanců KZK nikoho nevyjímaje, a našich pomocníků brigádníků. Byla to dobrý týmová práce. Statistiku si nechám na zítřek, kdy budu vědět víc.

Poznáte je?

(oba jsou celkem slavní herci)

Chvála na herberk

„Když jsem se po rozbřesku 28. září 1928 probudil, neměl jsem v úmyslu provést revoluci v medicíně objevem prvního antibiotika, nicméně soudím, že právě to jsem učinil,“ utrousil pár let po objevu penicilinu Alexander Fleming. V roce 1928 už byl tento téměř čtyřicetiletý lékař uznávaným bakteriologem, kterému tehdy pomohl pověstný nepořádek v jeho laboratoři ke světové proslulosti.

Až si Věruška zase po příjezdu domů povzdechne nad neumytými Petriho miskami od guláše, nevytřenou podlahou s rozmanitými kulturami kožních andex našeho kocourka a složitě pěstovaným penicilinem v kalíšku s jogurtem, musím jí připomenout tenhle 80 let starej objev.