18. září 2008


Kirwitzerovy dny 19.-20.září


(pro program klikni na obrázek)

Na cele ticha


Na cele ticha, které v ozvěně
ozve se v okamžiku smrti,
ležíme na prkně a sníme o ženě,
která se v našich bocích vrtí.
2016/908

Chtěl bych tě vidět na hou-

Cimrmani nás pozvali do šatny a byli všichni stejně příjemní jako před více než deseti lety, kdy jsem se za nimi vplížil do šatny v Lounech. Věruška si zabrala pana Svěráka a docela ho rozesmála, když mu sdělila, že v Žatci učil její babičku. Já jsem zase hned přikročil k panu Čepelkovi, kterého mám hrozně rád, a nechal jsem si podepsat jeho básničky. Jednu jsem sem dával před rokem, tak teď jednu kratší ze sbírky Jen ještě jednou, která je ilustrovaná Jiřím Hovorkou a ty ilustrace jsou strašně podobný ilustracím, co mi do mé jediné sbírky Útok na bodlák nakreslila moje sestřička Ivanka.

Chtěl bych tě vidět na hou-
pačce
když nocí vlahou
svítí svlačce
Chtěl bych tě vidět na lůžku
jak natřásáš si podušku

Vražda v salónním coupé /Kadaň 17.9.2008/


Jmenoval se Maralík...

Vyšetřovaná: Kolikpak je ti let, Jindro?
Vyšetřující: 21... pryč:)


Co by ti asi páni rodičové řekli, kdyby tě tu takhle viděli?

Pane inspektore, myslím, že steward je mimo podezření.

Jen mu dát do ruky housle...

Co jste mi to dal na ten zub, stewarde?

17. září 2008

Pozvánka na Treperendy /Benátky III./


Orfeum, Pá 19.9. od 20h.

S Carlem Goldonim...

16. září 2008

Tátovi

k nedožitým šedesátinám

Radši se jednou neprobudit,
než kdybys nikdy neusnul!
Líp než se celej život nudit
je žít ho naplno jen půl!

15. září 2008

Milion /Benátky II./


Když se řekne Marco Polo, mým vrstevníkům se stoprocentně vybaví úžasný italský seriál z roku 1982. Mladším bych doporučil přečíst si komentáře na filmové databázi a srovnat hodnocení třeba s Bathory, na kterou jsou vyprodané biografy. Jaj, to jsem zapšklej.

Marco Polo má dnes 754. narozeniny. Na naší cestě Itálií jsme se v Benátkách bez mapy a buzoly najednou ocitli na Corte seconda del Milion a tam jsem spatřil na stěně jednoho domu tuhle destičku.


Okamžitě se mi vybavila scéna, kdy ve filmu starý Marco začíná diktovat Rustichellovi da Pisa ve vězení své cestovatelské vzpomínky. To bylo sice v Janově, ale co. Jako dítě, kdy jsem každý z osmi dílů toho seriálu napjatě očekával a pak bez dechu hltal, jsem si vůbec nepředstavil, že budu jednou stát na místě, kde se můj hrdina narodil. Věruška myslím poznala, že jsem z toho vedle. Hlavně z tý náhody, protože ten dvorek byl opravdu zapadlej a my zablouděný.


Včera jsem si vytáhl z knihovny Milion v překladu od dr. Františka Malečka z roku 1904. Je to ten samý dr. Fr. Maleček, který o dva a tři roky později udělal dvě edice Putování k Svatému hrobu Jana Hasištejnského z Lobkovic, ředitel rakousko-uherského hospice v Jerusalémě. Dočetl jsem se až ke kapitole O starci, kterak si udělal ráj a najímal vrahy, která je v době sebevražedných útoků muslimských fanatiků celkem aktuální, a tak ji dávám zde k dobru.

Benátky /I./



Benátky jsem ve svých italských cestách vždycky vynechal z praktických důvodů, byly moc severně, navíc je tam jen jedna přístupová cesta, a ve stopařském desateru by se určitě našlo i přikázání Nebudeš stopovat na mostě!

Když jsem viděl Italštinu pro začátečníky, získaly pro mě Benátky nový rozměr. I tím poselstvím, že smolaři mají taky právo na lásku. A tak jsem tam letos s tou svojí láskou zamířil.


Z Jesola nás vzal černoch, kterého nemáme jako jediného našeho řidiče v deníčku, protože neuměl psát (zato uměl italsky a anglicky). Vzal nás do Mestre na nádraží. Odtud jezdí každou chvilku vlaky do Benátek. Když jsme jeli po tom dlouhym mostě, ani jsme nevěděli, že byl otevřen v roce 1933 Mussolinim jako Fašistický most. Po válce ho přejmenovali na Most svobody.


Kolem poledního jsme přijeli na nádraží Santa Lucia. Udělalo se nádherné počasí. Přešli jsme Velký kanál přes Most bosáků (bosých karmelitánů, kteří u něj mají krásný barokní kostel Panny Marie).


Hned za mostem jsme ale vpluli tam, kam neproudily davy a za chvíli jsme byli udiveni, že jdeme po uličkách (těm užším se v Benátkách říká calle) úplně sami. Vyhlédli jsme si pizzerii, kde bychom se mohli stavit cestou zpátky. Taky jsme si koupili mapu. Hodně nás překvapilo, jak je v těch kanálech čistá voda. A hned za jedním z prvních rohů jsme spatřili člověka se šnorchlem, jak se v kanále potápí. Při bližším pohledu bylo vidět, že má na sobě domácké slipy a že něco hledá. Za chvíli vytáhl z vody stůl. Než jsem zase já vytáhl foťák, už ho vyzvedávali s kamarádem, kterému při nějaké divoké pijatyce spadl do vody.


Byli jsme tak rozveseleni, že jsem nechal na tom soklu, co jsem si o něj opíral foťák, právě koupenou mapu. Když jsme se pro ni po chvíli vrátili, už byla fuč. Padlo rozhodnutí chodit bez mapy. Hrubý směr jsme tušili a vždycky se můžeme někde nechat strhnout proudem turistů, abychom k tomu Svatému Markovi došli.

Prodloužili jsme si tím cestu tak o hodinu dvě, protože jsme nevěděli, že přes kanál naším směrem je jen most Rialto. I můj orientační smysl selhal. Na jednom místě hrál u kostela pán krásně na skleničky.

Tohle místo jsem podle knížky Poklady Benátek, kterou jsem Věrušce (o našem výletě ještě nic nevěda) koupil někdy v květnu, identifikoval jako Campo San Toma a Scuola dei Calegheri.


Ta věž vzadu patří františkánskému kostelu Santa Marie dei Frari, kde je pohřben Tizián. Náhrobek jsme neviděli, tak máme aspoň proč ke kostelu Panny Marie u Menších Bratří zase zavítat při příští návštěvě.


Možná že ho právě v tomhle kostele potkal i náš Jan Hasištejnský, protože když byl v Benátkách, byl slavný malíř už nejmíň desetiletej klacek. A tudy jsme ke kostelu přišli po zhruba půlhodinové cestě ke svatému Markovi.


14. září 2008

Sv. František byl vegetarián

Dneska jsem si v klášteře trochu fotil, protože jsem po včerejšku byl mírně indisponován a funkci kvardiána bych určitě nevykonával svědomitě. Bratr Josef četl při společném obědě ze života sv. Františka jako jindy, ovšem já jsem si dopřál tři chody a tři malá piva na zahašení žízně ze včerejška, za což bych se v hábitu styděl, a tak jsem byl rád, že jsem zůstal v civilu.


Po obědě jsem se vyškrábal na lešení, abych se podíval na nejstarší malbu kláštera, která bude v letošních etapě restaurátorských prací patřit jistě k tomu nejvzácnějšímu. A od minula se pokročilo i s odkrýváním maleb na klenbě, odkud se na mě díval sám svatý František.


V rozhovoru s otcem a synem Buriany se Jan Burian několikrát zmíní o sv. Františkovi. Je tam i jeden Františkův citát, který jsem neznal. On ho totiž asi sv. František nikdy neřekl, Jan Burian ho vyčetl z G.K.Chestertona.

Mě teď okouzlil svatý František a svatý Tomáš. A našel jsem je díky četbě Chestertona. Zkrátka, jak kdysi zpíval Jiří Suchý: Pan Chesterton rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn.

Chesterton ten citát asi podobně jako Jonathan Swift, Alexander Pope či Benjamin Franklin (kteří se ale ke svému zdroji nepřihlásili) má z Legend o sv. Františkovi od Tomáše Celana. Tam není ten text tak přímý a jednoduchý a vydá na celý odstavec. Chesterton dokáže zalít suchopár křesťanství trochou té moderní vláhy, takže jsem zase rád, že jsem narazil na další jeho knížku. Už jsem ji objednal pro sebe i do kláštera, ovšem ve slovenštině, v češtině je teď asi nedostupná. A jak že zní ten citát?

„Blahoslavený, kdo nic nečeká, neboť se bude radovati ze všeho.“

Ten rozhovor mi taky tu moji lampu na plyn rozsvítil, když jsem si tam četl o Janově dvacetiletym vegetariánství. Ty dnešní moje tři chody byly všechny od masa. Přál bych si, abychom jednou taky s Věruškou dostali tu odvahu, jakou jsem měl v osmnácti po Velký pardubický. Brďo, kolik vlastně je to let? A jakej to má dopad na tvoji psychiku?

Tak si tak čtu ty knížky a rozhovory, přemýšlím a píšu o ptákovinách, a zatím kolem běží čas a mně unikají souvislosti – no nedivte se prosím vás, v takový krásný společnosti.

Echtovní Hudba minulosti (Praha)



Musím se přiznat, že jsem ani nevěděl, do jaké míry byla Hudba Praha mou rockovou kojnou. Až když jsem si uvědomil, že moje první a do jisté míry i poslední písničky, co jsem zvládl hrát na kytaru, byly od nich, tak jsem pochopil. Navíc jsem byl zvědavej na Echt!, o kterejch mi už hodně lidí vyprávělo, ale nikdy jsem je naživo neslyšel.


A tak jsem si dnešní koncert na svůj svátek (na kterej jsem si vzpomněl až teď o půlnoci) dokonale vychutnal. Echti zahráli výbornej zemitej rock a hodně mi připomněli Plastiky. Saxofonista Karel Malík, který je kapelníkem a textařem kapely, je opravdu silná persóna a unese i angažmá v Hudbě Praha, s kterou hraje skoro stejně dlouho. Když nastoupila Hudba Praha, říkal jsem si, že jsem snad žil v jinym století. Tak dlouho jsem některý ty písničky neslyšel a přitom je mám tolik pod kůží. Brejle, Záda, Táta a máma (ty komentáře u klipu mluvěj za všechno!... a jak jsou tam všichni mladý!) to je opravdová hudba mládí.


Škoda, že jsem si nevyřval Paralet (zato jsem si vyřval plíce, nebo spíš hlasivky). Ale zase mě to inspirovalo k tomu, abych pozval lounskou skupinu Paralet, vlastně abych konečně udělal koncert celé lounské scény v Kadani, protože je to kvalitka za nízkou cenu, kterou sice málokdo docení, ale kdo ji nepodcení, tak ji ocení. Nicméně zpátky k Hudbě Praha. Šlapalo to, nechyběla šťáva, sice to řvalo až příliš, ale ke konci jsem skákal jako zkouřená ropucha v zavařovačce. Jen škoda, že je Věruška na neschopence, s rosničkou by se mi v tý sklenici skákalo mnohem líp.


Už se těším na Už jsme doma!