„Potřebí pak jen, aby národové poznali se vzájemně jako jednotlivci, a vespolná jich nenávist promění se ve vzájemnou pomoc, a z přirozených nepřátel staneme se přirozenými přáteli.“
Když jsem před čtyřmi lety začínal v Praze učit češtinu pro cizince, první můj zážitek byl, že mě jeden Němec ve frontě na patnáctidenní jízdenku na metro přesvědčoval, že „máme čas habaděj“. Snažil jsem se mu vysvětlit, že „habaděj“ se pojí s genetivem, ale on si trval na svém, protože „mít“ se pojí s akuzativem. Myslel si tenkrát, že jsem nový student, a až zanedlouho při cestě parníkem po Vltavě, když jsem se jal tlumočiti pro cizince z češtiny do angličtiny, pochopil, že jsem měl přece jen asi pravdu.
Po okružní plavbě Prahou, jsme zasedli někde v Josefově do restaurace a já si přisedl ke stolu, u kterého tehdy seděl jeden Brit, jeden Němec a jeden Ital. Když se začali mezi sebou bavit česky (první věty si pamatuji dodnes: „Já mám hlad jako flk.“ – „To bys šrál i kostí?“), pocítil jsem zadostiučinění za Mnichov. Jen ten galský kohout chyběl. A opravdu, ani letos není v kurzu žádný Francouz, za to jsou tu krom Britů, Němců a Rakušanů také Italové, hodně Holanďanů a jeden Maďar. Když jsem dnes své slovenské kamarádce řekl krásné české přísloví „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, ale za maďarštinu se dva životy odečítají“, byla velmi potěšena. Ale úvod do pár článků na téma kurz češtiny uzavřu jiným citátem, tentokrát z Leibnize:
„Kdyby byl na světě jeden jazyk, přibyla by lidskému pokolení třetina života, totiž ta, která na jazyky se vynakládá.“
...
...
