První vločka

Má první sněhová vločka!
Snad na mě chvilinku počká.
Maminko, schovej ji do dlaně,
než dojdu domů pro saně.

Nepočká, Julinko, roztaje,
jako když cukr dáš do čaje.
Musíš dát vločkám chvíli čas.
Až budou všude kolem nás,

na zemi se z nich stane sníh
a po něm budou na saních
jezdit kluci i holčičky.
A to je konec básničky.

Kájové Náckové Máši a další

Konečně mám v knihovně zpěvník lidových písní, jaký jsem sháněl. Je to Český zpěvník s podtitulem 500 lidových písní českých, moravských a slezských. Uspořádal jej Karel Plicka. Mám pořád před očima knihu Praha ve fotografii Karla Plicky, kterou měl děda na čestném místě v knihovně, stejně jako jeho etnografické dílo Český rok. Co ale mám já ze zpěvníku plného not, když jsem se číst noty nikdy nenaučil?

Slova, dámy a pánové. Zpívat si je sice mohu jen tak, jako když z kancionálu v kostele vidím noty stoupat a klesat a tak stoupám a klesám i hlasem a snažím se trefit do sborového hlaholu kolempějících. Ale krásu lidových textů snad nikdo nepopře. Vyprávěl jsem včera panu Krausovi, že jsem až díky tomu zpěvníku zjistil, jak by se náš Nácíček psal v kocouřím průkaze. Myslel jsem si do té doby, že jde o kočičí jméno, jako je Punťa jméno psí, v občanském ani křesťanském kalednáři své zastoupení nemající. Někde už jsem četl, že popularita jména Nácíček, jehož slavný držitel je známý z Ladových pohádek o kocouru Mikešovi, samozřejmě klesla po druhé světové válce. Nicméně najednou čtu ve zpěvníku text vánoční koledy:

Pochválen buď Ježíš Kristus, milej Matěji
Až na věky! Kam pospícháš, bratře Ondřeji.
Já do Betléma běžím, co se tam stalo, nevím.
Prosím bratře, vrať se se mnou, něco ti povím.

Naši hoši večír pásli blízko Betléma,
velká jasnost na obloze jako den byla.
Andělský zpěv slyšeli, do Betléma běželi,
 že se narodil Kristus Pán, pravdu mluvili.

Nechoďme tam jako blázni, milej Ondřeji,
aby sme tam nešli prázdni, když nic nemají.
Pojďme pro kamarády, naberem sebou dary,
až toho trošku shledáme, půjdem spěšněji.

Vzhůru, bratři, kamarádi, budeme hráti!
Kde pak jsou ty malé děti, ať jdou zpívati.
Franto, pískej klar´nety, Ondřeji, vem valdhorny,
Tadyáši, polní trouby, a Nácku bubny!

Když jsem našel současnou zpívanou verzi, která odpovídá tomuto textu (protože ještě existuje verze dosti odlišná), byl tam Nácek vyměněn za Vaška. Ale mně došlo, že Nácek je nutně domácká podoba nějakého křestního jména. Netrvalo moc dlouho a přišel jsem na to, že po vzoru Jakub Kubíček, Albert Bertíček, to bude Ignác Nácíček. A tak jsem zjistil, že naše kocouří dvojice Kajdíček – Nácíček má krásná starobylá křesťanská jména: Kajetán a Ignác. A když už mám rád hru se slovy, tak vlastně Karel Hynek Mácha byl narozen jako Karl Ignaz Macha, jelikož jméno Ignác se počeštilo na Hynka. A tak možná když si hrál na pískovišti s českými chlapci, ti na něj mohli pokřikovat Kájo Nácícčku. Mezi včerejšími dárky v klubu bylo i pět pěkně vázaných svazků z roku 1906. Tři Havlíčci a dva Máši. Roman už mě taky zná.

Ještě jednu perličku jsem v tom zpěvníku našel. V jeho obsahu stojí, že úvodní slovo sepsal Jaroslav Seifert. Kniha vyšla v roce 1949, je to již 2. vydání a to vydání zřejmě těsně poté, co Seifert řekl v oné vinárně Tauferovi, že má radši francouského básníka, když blije, než ruského, když zpívá. Taufer ho udal a Seifert měl utrum. A tak na inzerované straně sedm najdete tohle:

Takhle absurdní dokázal být osud snad jen v českoslevsnkých 50. letech.

Věřil jsem také, že mezi pěti sty písniček konečně objevím i mnou ostře hledanou Okolo Soběslavi, ale pět set je pořád málo.

Sedm-a

Děkuju Jiří (po werichovsku), že mi dnes zahrál písničku o rybičkách v akváriu, kterou mi dycinky hrál Ríša, o němž dneska vlastně byla. Měl jsem celý koncert čas přemýšlet a člověka ten další rok navíc k dvojité plnoletosti donutí i k nějakému tomu bilancování. Uvědomil jsem si, že zažívám období největšího životního štěstí. Zároveň jsem si to štěstí ale musel srovnat s tím, s čím ve svém životě a okolí nesouhlasím. Zrovna dneska jsem se musel dozvědět, že moje oblíbená profesorka z gymnázia v Lounech umřela. Byla to vlastně mladá holka, když mě učila, bylo jí mnohem míň, než teď mně. Rakovina v mém okolí řádila poslední rok jak láva v Pompejích. Vyzval bych ji na souboj, kdyby to šlo. A zatím jsem jen trapný sekundant. Umírá se ale i bez rakoviny. Ztratil jsem všechny předky po meči, předali mi štafetu a hodili mě doprostřed rybníka. Jsi chlap, tak se v tom nauč plavat. Ve vodě mě teď nadnášejí hlavně Věruška a Julinka, které jsou pro mě jako ty dva plynové měchýře pro kapra, o nichž táta vždycky říkal, že v nich sídlí kapří duše. Hladce se pak plove mezi přáteli i v neznámých vodách. Věruška mi k narozeninám dala knihu plnou poesie (ani jsem nevěděl, že vyšla) a moc jí za to děkuju. Je vidět, že mě zná. Rád bych jí taky něco dal.

Přišel mi poštou zápis do památníku od Vojtěcha Zamarovského, kde cituje i Homéra v překladu (to ostatní si teprve budu muset přeložit):

Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena a muž.

A pro Julinku mám malou veršovánku o jejím prvním pokusu o dárek tátovi.

Co se to tu klube?
Nejsi to ty, zube?
Možná ano, možná ne,
to už brzo poznáme…

Evviva Padova aneb svatba s 20 tisíci hosty

První ze čtyř literárních poutí, které jsem dokončil, byla pouť Itálií po stopách legionářů v sedmi vozech, které by dnes zdobily park sběratelů veteránů. Tím, že jsem Itálii několikrát prostopoval od sever na jih a od jihu na sever, prožíval jsem tu cestu s nimi.

Čtenáři soběpisníku vědí, že jsme se s Věruškou brali v Padově, přesněji na padovském předměstí ve čtvrti Ponte San Nicoló.

Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.
To jsou moje slova, která patřila k tomuto obrázku. 

Vůbec jsem netušil, jaké to náměstí má pro Čechy genia loci. Představte si, že 8. prosince 1918 na tomhle největším italském náměstí stálo 20.000 Čechoslováků a za přítomnosti italského krále Viktora Emanuela III. zpívalo Kde domov můj?! Poté se celé náměstí topilo v italských výkřicích „Evviva la Boemia“ a „Evviva l'Italia“! A my jsme se tam o 90 let později jen tak plácali.

Pamatuju si, že mě velikost toho náměstí fascinovala a v duchu jsem se ptal, jestli je větší než pražské Karlovo (je!).

14. prosinec, den mých narozenin, mám v dějepisu krom jiného spojen i s odchodem T.G. Masaryka na odpočinek v roce 1935. Teď pro mě ale bude vždy na prvním místě 14. prosinec 1918, kdy Masaryk opustil Paříž, aby se v Padově setkal se zbytky legionářů a vydal písemný projev. Do Československa přijel prezident osvoboditel rovnou z Padovy. Tuhle stránku si čtu znovu a znovu.

Není to kvůli konci Masarykova projevu, i když i ten je samozřejmě zajímavý, ale hlavní důvod je zmínka o místech, která výprava z roku 1930 nafotila. Jedna skupina totiž mezi osadami jižně od města fotila i Ponte San Nicolo – a přiznám se, že jsem si nemyslel, že název té neznámé díry, kde jsme s Věruškou měli svatbu, kdy objevím napsaný někde, kde bych ho nečekal.

Betlémské světlo

Narozeniny mám až za dva dny a s dárky už se roztrhnul pytel. Včera jsem dostal od pratchána Svěrákovy Nové povídky. Nečetl jsem sice ty staré, ale i tak jsem měl radost. Hned ve vaně jsem si přečetl první povídku s názvem Betlémské světlo. Je psaná pohledem mentálně zaostalého kluka a svěrákovsky něžně. Četlo se to jako český Fulghum. Na obálce autor píše, že tvoří jakoby obaloval pecku od třešně dužinou. Přesně tak to cítím, když píšu básničky.

Dneska jsem si uvědomil, že ani nesleduju, co v současné době v knihkupectvích frčí, že pořád nakupuju jen v těch antikvariátech. A tak jsem vypátral tuhle aktuální tabulku. Že jsem se tedy včera začetl do nejprodávanější knížky na českém trhu, to bych do sebe nikdy neřekl. Já snad začnu číst i Viewegha nebo Halinu Pawlovskou. Svěrák dal tentokrát na frak i Fulghumovi.

Hezká je shoda, s jakou ve všech kategoriích obsadilo 10. místo dílo s křesťanskou tématikou. Tak už aspoň vím, že Eduard Martin je vlastně Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, který pro něj psal většinu svých pohádkových příběhů (včetně mého milovaného Birlibána). Taky vím, že si knihu Eduarda Martina Ježíšek pro mě nebo dětské Modlitbičky Františky Böhmové přečtu radši než papežova Ježíše Nazaretského II – snad za to nepřijdu do pekla (a když, tak aspoň rovnou do Pekla II, tam budou lepší efekty). Pár těch modlitbiček, které jsem našel, jsem si odříkal a zavzpomínal na „povstání“ u Otce Josefa na kadaňské faře. (Mami, ty si radši ten odkaz neotvírej, nebo se ti naježí obal od té jediné existující matérie zvané tělo; a neboj, z Julinky nebudu dělat katolickou fundamentalistku, jen se spolu občas nezávazně pomodlíme;)

Ta povídka Zdeňka Svěráka je taky o věřících.

Já už na Ježíška nevěřím. Věřil jsem do patnácti let, protože jsem retardovaný a my to máme všechno zpožděné. Ježíšek není, Petře, řekl mi táta loni. Ale Ježíš, to si pamatuj, ten je. Kdyby nebylo Ježíše, tak by naše utrpení bylo ještě větší. Táta říká, že nebýt Ježíše, on s mámou by ten kříž neunesli. Tak jsem si zapamatoval, že Ježíšek není a Ježíš je. Mám tátu rád, ale zlobím ho.

Kromě vtipných situací z chráněné dílny pak zažíváme Petříkovo „zlobení“ v dalším příběhu povídky, když například panu doktorovi, který ho vyšetřuje, bezelstně řekne, že mu smrdí z pusy, nebo se dozvíme, že tetě Libuši zopakoval tatínkova slova, která pronesl doma v kruhu rodinném, totiž že je stará krůta. Co se stalo s betlémským světlem, to tu radši neprozradím, aby mě Zdeněk Svěrák nepopotahoval u soudů – nedá se nic dělat, budete si knížku muset koupit.

Dárek od ministerského předsedy

Mám vždycky radost, když mi v knihovně zakotví kniha, která před tím byla v knihovně nějaké osobnosti a já si mohu představovat, že ji čtu po někom, koho si vážím. Už jsem tu psal o knížce ex libris Jiřího Salamanczuka, který mi tenkrát zamotal hlavu. Věrušce se líbí zájem tohoto sečtělého lékaře o astrologii, už se těší, až se na jeho pozůstalost do Ústí pojede sama podívat.

Věruška také odhalila další skvost, který mi přibyl do knihovny. Byli jsme oslavit Julinčin svátek u Beránka a já jsem vybalil dvě knížky, co jsme cestou vyzvedli na poště. První byla nejstarší česká studie o Byronovi od Josefa Durdíka ve 2. vydání z r. 1890. Tu budu potřebovat na svoji byronovskou přednášku, kterou připravuji na 10. březen. Druhou potřebovat nebudu, i když ji Byron přímo napsal. Jsou to tři méně známé věci tohoto autora. Až doma jsem zjistil, že Oskar z Alvy je z jeho první sbírky Hodiny zahálky (1807), Sen (1816) je báseň o zklamné lásce a Nebesa a země dramatické mystérium (1821). Prohlédl jsem si obě knížky pozorně a zářil jsem spokojeností. To jsem ale ještě netušil, čeho si nevšimne Věruška.

„A proč je tam to razítko Antonína Švehly?“

„To je místo ex libris, majitelé si takhle označovali svoje knížky.“

„Ahá, ale Antonín Švehla, to mi něco říká.“

„Jo, to byl dlouholetý ministerský předseda za první republiky a jeden z pěti mužů 28. října, ale takových Antonínů Švehlů v Čechách běhalo, to bude shoda jmen, ukaž… no jo, Antonín Švehla, Hostivař… to bude nějaký sedlák.“

„A nebyl i ten premiér sedlák?“

„No, byl to předseda agrárníků, tak počkej, já se podívám na internet.“

Zapnul jsem službu WAP, zadal jméno do googlu a zjistil, že Antonín Švehla se narodil ve vsi Hostivař v selské rodině. V roce 1900 převzal po smrti svého otce rodinné hospodářství. V roce 1933 zemřel také v Hostivaři, která tehdy už byla součástí Prahy.

Aniž by to tedy Věruška nějak plánovala, zařídila mi krásný dárek k narozeninám.

Nedá mi to nevložit sem jeden stále platný citát:

Sociální demokraté rádi rozdávají koláče, které sami neupekli a upéci ani nemohli, protože snědli těsto, které ještě nestačilo ani vykynout.