Děkuji

První píseň od Karla Kryla, kterou jsem slyšel, byl Bratříček v roce 1989. Jsem rád, že mohu své mladé ženě dokumentovat, jak dokázala doba tzv. socialismu křivit dětské duše, protože nebýt paměti rodičů a revoluce, opravdu by spousta dnešních mladých lidí netušila, kdo byl Josef Škvorecký, Jan Tříska, Miloš Forman, Jiří Voskovec či Vladimír Pucholt  (a straší mě ve snech pocit, že to nevědí – z úplně jiných důvodů). Naštěstí před revolucí existovala ona paměť rodičů a prarodičů, a tak se každé dítě časem dozvědělo, kdo byl Milan Kundera, Waldemar Matuška, Martina Navrátilová nebo třeba  Beatles (tohle jsem se dozvěděl paradoxně na nějaké pionýrské akci v kině Rudá hvězda).

Moje největší požehnání v tomto směru byla paměť dědečkova. To on mi pustil Bratříčka, to on mi představil Ferdinanda Peroutku a jeho Budování státu, díky němu jsem věděl o Janu Palachovi a Janu Zajícovi, to on mi doplňoval do hesel Malé československé encyklopedie jména, která tam chyběla. Dávám sem na soběpisník málokdy písničky, ale dnes, kdy by bylo dědovi 85 let, udělám výjimku.

Děkuji ti, dědo, protože bez tebe bych neuměl vzít do ruky kytaru a nedokázal bych své dceři neuměle přezpívat tuhle krásnou písničku.

A myslím, že by můj život byl poloprázdný, kdybych díky tobě neznal nejintimnější vyznání, které jsem kdy slyšel. 

První souhvězdí

Jako po setmění na šeré obloze
jedna hvězdička druhou stíhá,
vyrašila mi dnes náhle na noze
moje už třetí piha.

Vždy se mi ale úžasem tají dech,
když naskytne se mému zraku
pohled na tátu, jenž má na zádech
takových pih jak máku.

Pro pořádek: první byla těsně pod spodním rtem a druhá u pravé klíční kosti

Jan Švankmajer o Karlu Havlíčkovi

Biblické „doma není nikdo prorokem“ je v Kadani snad možno omluvit tím, že „pod svícnem bývá největší tma“, protože nevěřím tomu, že bychom velká jména, která mají s Kadaní co do činění, přehlíželi proto, že o nich nevíme nebo že jsme se sebou samými tak spokojeni, že na nějaké vzory příslušnosti k rodnému či domovskému městu nepotřebujeme. Spíše je bereme jako samozřejmost. Jako pisánskému občanu, který jezdí přes náměstí ve svém městě do práce, nepřijde ta věž ani dost málo šikmá, nebo jako obyvatelům přístavů přijde moře docela všední věcí, nám v Kadani ani nepřijde, že zde působili a naše město nejen proslavili jinde, ale mnohdy i budovali a krášlili vlastníma rukama lidé opravdu výjimeční. K těm, kteří tu desítky let pracovali a zároveň vytvořili dílo, jež obdivují milovníci umění po celém světě od Francie po Japonsko, patří i Karel Havlíček, který v Kadani prožil celou druhou polovinu svého života a v našem městě je i pohřben. Letos si připomínáme půl století od jeho první povolené výstavy (v pražské budově spolku výtvarných umělců Mánes) a čtvrt století od jeho úmrtí.

 Jedna z Havlíčkových kreseb vystavených

v galerii Gambra Jana Švankmajera

V souvislosti s přípravou koncertu k poctě Karla Havlíčka a odhalení pamětní desky na domě, kde žil a tvořil, jsem oslovil pana Jana Švankmajera, známého českého režiséra (Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek) a výtvarníka (Tajemství hradu v Karpatech, Adéla ještě nevečeřela, Návštěvníci), zda by mohl napsat svůj pohled na dílo Karla Havlíčka. Rád bych se s Kadaňskými o něj podělil: „Prvně jsem viděl jeho kresby v sedmdesátých letech u Vratislava Effenbergera, který patří, vedle Karla Teiga, mezi  první surrealisty, kteří se dílem Karla Havlíčka hlouběji zabývali. Ty kresby mě uhranuly svou originální imaginací. S celým jeho dílem jsem se seznámil až při mé návštěvě Kadaně, kam jsme s Evou Effenbergerovou přijeli začátkem devadesátých let vybírat kresby pro naší galerii. Paní Havlíčková nám ochotně ukázala ty stovky /možná tisíce/ úžasných kreseb, které zaznamenávaly jeden nevšední vnitřní život den po dni. Karel Havlíček bývá jednou  zařazován mezi l´árt brut jednou mezi surrealisty. I když má jeho imaginace s oběma těmito směry něco společného, myslím, že ani jeden nevyjadřuje jeho imaginaci beze zbytku, například toto členění pomíjí ukotvení jeho  inspirace v symbolismu z přelomu století, který však obohacuje o zvláštní druh humoru. Obsahy pak často čerpá v starověkých mythologiích. Přitom tyto různorodé vlivy dokáže přirozeně skloubit v osobitý projev. Bohužel tento výjimečný a originální tvůrce je v současné pokleslé době zcela nedoceněn. Proto mě velice potěšilo, že město Kadaň mu věnovalo pamětní desku.“

Kéž by Kadaň byla na tohoto svého umělce tak hrdá, jako byl on na ni.

Proč volím Karla Schwarzenberga

Začaly se objevovat články o tom, že voliči Karla Schwarzenberga nemají pro svou volbu racionální důvody a vezou se pouze na jakési módní vlně. Protože k oběma nařknutím mám co říci, rozhodl jsem se vypsat v krátkosti své důvody pro podporu Karla Schwarzenberga. K pomlouvačným článkům o nezákonně nabytém majetku a zrádcovství národa, které se v zostřené předvolební době zákonitě také vyskytují, řeknu naopak jen to, že slepější než láska bývá žárlivost a slepější než náklonnost bývá závist.

Hlavním důvodem, proč jsem volil a budu volit Karla Schwarzenberga mezi devíti stejně jako za pár dní proti Miloši Zemanovi, není to, co opakuje tolik lidí v různých spotech, totiž že je knížetem, ale to, že je DIPLOMATEM. Jediné ministerstvo zahraničních věcí má v Čechách stále takovou váhu, že oslovení „pan ministr“ tu není nadávkou.  První československý ministr zahraničí dr. Edvard Beneš se stal prezidentem, a ač byl ve své funkci shodou historických okolností neúspěšný, byl všeobecně uznávanou osobností, stejně jako jeho ministr Jan Masaryk. Osmašedesátník Jiří Dienstbier st. se zapsal do paměti národa jako schopný první porevoluční ministr zahraničí a i pro jeho popularitu mohl jeho syn získat tolik procent, kolik získal. Josef Zielenec byl svého času nejpopulárnějším českým politikem, což je informace bez váhy, byla-li by bez váhy osobnost Josefa Zielence. Po mdlých až parazitních ministrech se v osobě Karla Schwarzenberga potkal tento výsadní úřad znovu s charismatickou osobností, která si to kouzlo nese z dob kolegiální spolupráce s Václavem Havlem. Vážnost pozice vrchního diplomata je daná možná i tím, že třeba americký „minsitr zahraničí“ bývá stejně známou osobností jako americký prezident minimálně od kariéry Henryho Kissingera, což je pro malý český národ ještě umocněno tím, že první ženou v této funkci byla Američanka českého původu Madeleinde Albrightová hovořící plyně naší mateřštinou (plynulou češtinou též  diplomaticky vyjádřila podporu Karlu Schwarzenbergovi).

Říká se, že vrcholem DIPLOMACIE je smířit vlastní dvě děti, které chtějí každé koukat na jinou pohádku nebo se naopak hádají o jednu hračku či mají obě zálusk na jeden a ten samý pišingr (och, jak krásné to slovo!). Většinou jde o to vysvětlit tomu staršímu a rozumnějšímu, proč je výhodné, aby byl mladší sourozenec uspokojený. Jde to ovšem jen do věku, kdy ještě děti berou své rodiče vážně – a záleží na rodičích, zda je ten věk 11 let nebo 60! O něco podobného jde pak i v politice, byť je tam těch dětí peroucích se o pišingr o něco víc. Dalším z projevů dobré diplomacie je nejen říkat správné věci ve správnou chvíli, ale některé věci nevypustit z úst, což je též velká deviza Karla Schwarzenberga vůči jeho protikandidátovi ve 2. kole.

Věřím, že Karla Schwarzenberga budou občané brát vážně – ne všichni, to si nezařídí ani diktátor, ale většina. Možná i pro to, co je mu často vytýkáno – pro jeho vysoký věk a pro jeho vlastní úctu, kterou mu dává víra, víra jeho otců i většiny našich praotců. Jsem přesvědčen, že to není víra ve vlastní vyvolenost (tak blízká monarchům), ale naopak ve vlastní zodpovědnost vůči národu, který jej zvolí.

K výčitce týkající se módnosti fenoménu Schwarzenberg mám naštěstí důkaz, že jsem Karla Schwarzenberga viděl na českém republikánském stolci již před třemi lety a sám sebe nepodezírám z toho, že bych byl tak prozíravý, abych dokázal předběhnout módu.