Dočetl jsem Listy Amabedovy. Docela tradičně se četbou heretických knih trefuji do křesťanských svátků a kupodivu to neotřásá mou vírou, jen ji to tak nějak defloruje.
Voltairův poměrně neznámý román v dopisech (ani francouzská wikipedie jej jako heslo nezná, nicméně text otiskuje jako wikisource) je příběhem indických milenců Amabeda a Adaty, kteří se dostanou do milé společnosti dominikánského kněze. Ten je vezme do portugalské kolonie v Indii, kde je nechá zatknout a jako jeden z inkvizitorů pak Adatu ve vězení znásilní. Adata si stěžuje u portugalského místokrále a ten pošle všechny k církevnímu soudu do Říma, kde pak oba indičtí snoubenci poznávají taje křesťanství. Samozřejmě to Voltairovi poskytovalo skvělou příležitost k třeskuté kritice církevních nešvarů. Vyjímám dvě ukázky.
Františkán, který putuje s našimi hrdiny na lodi z Indie do Lisabonu, se při mezipřistání někde v Africe opije spolu s námořníky a dalším mnichem v krčmě a pak se s nimi porve o vnady Adatiny služky. Když se ho pak Amabed ptá, jak může jako mnich toužit po ženské, když složil slib čistoty, dostane se mu odpovědi:
„Je pravda, že jsem učinil takový slib, ale kdybych slíbil, že mi nebude krev obíhat v žilách a že mé nehty neporostou, připustíte, že bych nemohl splnit tento slib. Místo, aby nás nechali přísahat, že budeme cudnými, měli by nás donutit takovými býti a dát všechny mnichy vyklestit. Dokud má pták peří, lítá; jediný prostředek, jak přinutit jelena, aby neběhal, je usekati mu nohy. Buďte ujištěn, že kněží, tak zdravím kypící jako já, nemající žen, oddávají se proti své vůli výstřednostem hnusným přírodě, po čemž jdou sloužiti svaté obřady.“
Když se Amabed v Římě pídí po důvodu, proč se realita tolik liší od náboženství křesťanů, je mu vysvětleno, že chudoba je právě tolik, kolik je člověku nezbytno, a když bylo prvním křesťanům nezbytno pouze pár drobných, dnes (myšleno zač. 16. stol.) je nutné oplývati penězi, aby se uspokojily všechny naše rozličné potřeby. A dogmata církev vydává podle svých potřeb proto, že Kristus nikdy nic nenapsal, protože to asi neuměl, kdežto my to umíme, a tak vydáváme nařízení a vyhlášky, které nám plní pokladnici, aby uhasily žízeň naší chudoby. Něco mi to připomíná.
Taky jsem si připomněl Machiavelliho Mandragoru, o níž se Voltaire zmiňuje v Šestnáctém listě Amabedově. Neváhal jsem obohatit o tuto informaci obecné vědomí (totiž anglickou wikipedii). A při té příležitosti jsem zjistil, že roli Kallimacha, kterou jsem měl tu čest před pár lety hrát, hrál třicet let přede mnou v New Yorku kolega Tom Hanks.
Voltairův poměrně neznámý román v dopisech (ani francouzská wikipedie jej jako heslo nezná, nicméně text otiskuje jako wikisource) je příběhem indických milenců Amabeda a Adaty, kteří se dostanou do milé společnosti dominikánského kněze. Ten je vezme do portugalské kolonie v Indii, kde je nechá zatknout a jako jeden z inkvizitorů pak Adatu ve vězení znásilní. Adata si stěžuje u portugalského místokrále a ten pošle všechny k církevnímu soudu do Říma, kde pak oba indičtí snoubenci poznávají taje křesťanství. Samozřejmě to Voltairovi poskytovalo skvělou příležitost k třeskuté kritice církevních nešvarů. Vyjímám dvě ukázky.
Františkán, který putuje s našimi hrdiny na lodi z Indie do Lisabonu, se při mezipřistání někde v Africe opije spolu s námořníky a dalším mnichem v krčmě a pak se s nimi porve o vnady Adatiny služky. Když se ho pak Amabed ptá, jak může jako mnich toužit po ženské, když složil slib čistoty, dostane se mu odpovědi:
„Je pravda, že jsem učinil takový slib, ale kdybych slíbil, že mi nebude krev obíhat v žilách a že mé nehty neporostou, připustíte, že bych nemohl splnit tento slib. Místo, aby nás nechali přísahat, že budeme cudnými, měli by nás donutit takovými býti a dát všechny mnichy vyklestit. Dokud má pták peří, lítá; jediný prostředek, jak přinutit jelena, aby neběhal, je usekati mu nohy. Buďte ujištěn, že kněží, tak zdravím kypící jako já, nemající žen, oddávají se proti své vůli výstřednostem hnusným přírodě, po čemž jdou sloužiti svaté obřady.“
Když se Amabed v Římě pídí po důvodu, proč se realita tolik liší od náboženství křesťanů, je mu vysvětleno, že chudoba je právě tolik, kolik je člověku nezbytno, a když bylo prvním křesťanům nezbytno pouze pár drobných, dnes (myšleno zač. 16. stol.) je nutné oplývati penězi, aby se uspokojily všechny naše rozličné potřeby. A dogmata církev vydává podle svých potřeb proto, že Kristus nikdy nic nenapsal, protože to asi neuměl, kdežto my to umíme, a tak vydáváme nařízení a vyhlášky, které nám plní pokladnici, aby uhasily žízeň naší chudoby. Něco mi to připomíná.
Taky jsem si připomněl Machiavelliho Mandragoru, o níž se Voltaire zmiňuje v Šestnáctém listě Amabedově. Neváhal jsem obohatit o tuto informaci obecné vědomí (totiž anglickou wikipedii). A při té příležitosti jsem zjistil, že roli Kallimacha, kterou jsem měl tu čest před pár lety hrát, hrál třicet let přede mnou v New Yorku kolega Tom Hanks.
