Epigram na Stalina

Protože jsem se sem téměř od založení soběpisníku snažil přispívat svými překladatelskými pokusy, rád bych starý rok ukončil jedním z nich. Nebude to žádný sonet od Pessoy, kterého nakonec nepoznala ani Terezka a od kterého jsem se nakonec rozhodl postupně přeložit jednu delší poému. Bude to vlastně aktuální báseň na Josifa Vissarionoviče Stalina, třetího největšího Rusa. Složil ji Osip Mandelštam v roce 1933 a někdy se jí přezdívá rýmovaný rozsudek smrti. Osip Mandelštam byl po krátkém čase zatčen a poslán do vyhnanství, i když GULAGu byl ušetřen. Při druhém zatčení po pár letech už ale opravdu o život přišel. Bylo to před 70 lety 27. prosince 1938, podle starého kalendáře 3. ledna 1939, a tedy v průměru dneska na Silvestra.

První český překlad této básně byl publikován před pěti lety a jeho autorem je Václav Daněk. Není špatný, ale měl jsem prostě chuť přeložit to jinak (a tentokrát myslím, že i blíže originálu). Pro srovnání tedy přináším jak originál, tak konkurenční překlad.

Мы живем, под собою не чуя страны,

Наши речи за десять шагов не слышны,

А где хватит на полразговорца,

Там припомнят кремлёвского горца.

Его толстые пальцы, как черви, жирны,

А слова, как пудовые гири, верны,

Тараканьи смеются усища,

И сияют его голенища.

А вокруг него сброд тонкошеих вождей,

Он играет услугами полулюдей.

Кто свистит, кто мяучит, кто хнычет,

Он один лишь бабачит и тычет,

Как подкову, кует за указом указ:

Кому в пах, кому в лоб, кому в бровь, кому в глаз.

Что ни казнь у него - то малина

И широкая грудь осетина.

Ноябрь 1933

Václav Daněk:

Žijeme a necítíme pod nohama zemi,

na pár kroků nic z našich slov slyšet není,

a kde ješte zbývá vůle na kus řeči,

kremelského Kavkazana věnčí.

Jeho tlusté prsty jsou jak mouční červi,

slova – činky, od nichž se ti neuleví.

Smějavé jsou jeho švábí fousy,

v plném lesku holínky se nosí.

Tlupa krátkokrkých vůdcu se v něm vidí,

on se baví službičkami pololidí.

Tamten píská, mňouká, tamten vzlyká,

on sám hřímá jen a podotýká.

Za výnosem výnos jak perlíkem vtlouká –

těm do čela a těm pod nos, do slabin či oka.

Tu poprava je, a tam veselice

a široká náruč Osetince.

Listopad 1933

J-Lo-Mour:

Necítíme zemi pod nohama a přesto žijeme,

kříčíme a o pár kroků dál nás mají za němé,

a když hodíme kus řeči na cestě do práce,

je u toho vždy taky ten horal z paláce.

Jeho prsty jsou vypasené jak larvy potemníka

a slova přesná jako váhy carského lékárníka,

šváby jeho knírů se kroutí úsměvem

a holinky mu září a ladí s oděvem.

Okolo něj se kupí pohlavárů sbory,

s nimiž si hraje jen jako s polotvory.

Kdo svištět, kdo mňoukat, kdo kňučet bude,

on jediný si bičem rozkazů vydobude,

a bude švihat před sebe za sebe napříč stranou:

do slabin, do hlavy, oči a zuby půjdou jednou ranou.

Tenhle se vzepřel? Toť malina

pro širokou hruď Gruzína.

Listopad 1933

Pozdrav do Kadaně

Včera jsem cestou do Loun na Masarykáči sehnal knížku, kterou už dlouho marně hledám po všech čertech. Je to Adolf od Benjamina Constanta (1767 – 1830), francouzského politika, který se narodil ve Švýcarsku a prožil život plný vášnivých vzplanutí a trpného ochlazování vztahu vůči různým ženám. Z jeho díle žije jen Adolf, ovšem patří zřejmě mezi základy francouszkého románu. Josef Pospíšil píše v předmluvě:

Constantův Adolf, který patří k nejznámějším knihám světové literatury, je klasickým klasickým dílem v oboru psychologického románu.

Mám pro vás připravenou už řádku zajímavých citátů, protože, jak Constant píše v úvodu, „mí čtenáři hovořili o sobě tak, jako by sami někdy byli v postavení mého hrdiny“ a protože píše o tom, jak Adolf vzplál k ženě, která se do něj zamilovala naplno a nemůže bez něho žít, kdežto jeho cit po čase ochladl, myslím, že si tohle zažila či zažívá i spousta čtenářů soběpisníku.

Ale tuhle pasáž z 82. stránky si pro sebe nechat nemůžu a posílám ji ze svého rodiště do svého bydliště jako péefko:

Usadili jsme se v Kadani, v malém městě v Čechách. Říkal jsem si vždy znovu, že když jsem převzal odpovědnost za Eleonořin osud, nesmím dopustit , aby trpěla. Dokázal jsem se přemoci, uzavřel jsem ve svém nitru všechny sebemenší známky nespokojenosti a všechny zdroje mého ducha byly zaměstnány vytvořením strojeného veselí, které by mohlo zastřít můj hluboký žal... Jsme tvorové nestálí do té míry, že city, které předstíráme, začneme nakonec zakoušet.

Osud jednoho druhu

Před pár dny jsem na wikipedii zaznamenal článek o vakovlkovi. Říkalo se mu tasmánský tygr, ale před 200 lety, kdy byl poprvé popsaný, byl pokřtěn jako vačice psohlavá. Chytili ho tenkrát do pasti s klokaním masem, která ho zranila tak, že při převozu do Británie chcípnul. V následujícím století jej evropští přistěhovalci v přírodě úplně vyvraždili a když v roce 1936 chcípnul poslední známý kus v zoologický, bylo po druhu. 

Tenhle obrázek přinesl v roce 1808 časopis Linneanské společnosti, tak si myslím, že si tenhle vačnatec, co se podobá předkem trochu hyeně a zadkem tygrovi, zaslouží, abych ho na soběpisníku v posledních hodinách tohohle roku taky vzpomněl. 

Letop8čet

Dneska byl krásnej fejeton Martina Komárka v Mladý frontě o osmičkových výročích. Když ho srovnám s tím v Lidovkách od Ludvíka Vaculíka, kterýmu tak trochu dochází literární dech, je to závan svěžího vzduchu. Stojí to za přečtení.

„Každý má nějaké osobní kouzlo, zaříkávadlo, všichni hledáme jako v té reklamě svá šťastná čísla. Měl jsem přítele, který, kdykoliv si dal mikinu s obrázkem Barta Simpsona naruby, sbalil novou dívku. Poslední dobou chodí v mikině naruby pořád,“ stojí na začátku jako úvod k tomu, že se od roku 1968 nestalo v letech s osmičkou na konci vůbec nic zvláštního… A závěr?

Onen přítel, který nosí mikiny naruby a pořád věří svému kouzlu, říká: „No dobře, žádnou jsem sice dneska nesbalil, ale určitě jsem potkal krasavici, která se do mě zamilovala. Jen se to bála říct. Však ono se to v budoucnosti okotí!“ Co se takhle může okotit nám? Při typickém českém štěstí jediná věc: Návrat komunistů k výkonné moci v krajských vládách.

Jiřík krásně upozornil, jak že se taky může uvažovat o třetí příčce Stalina v ruskym hlasování o národních hrdinech. Na druhym místě skončil Čechům poměrně neznámý premiér Stolypin, kterej měl začátkem století s komunistama a podobnejma živlama těžkej konflikt a na tři tisíce jich nechal pochytat a odsoudit k smrti. Oprátce se tehdy říkalo Stolypinova kravata. Tak snad jen ten Alexandr Něvský jako symbol ruského nacionalismu je docela v pohodě. Kdybych volil já, bylo by pořadí následovný: 1. Čurila Plenkovič 2. Mrazík a 3. Odvážná školačka.

Krize, ananasy a baletka pro instalatéry

Dneska nás ráno z Velichovek odvezl starosta. Říkal, že v okolí lázní vznikly tři velký golfový areály a že neví, co s tím budou teď v krizi dělat. V tý souvilosti mě pak zaujal rozhovor v Mladý frontě se sociologem Ivo Možným. Nedávno z jeho knížky dělala Věruška rešerši, tak jsem koukal, že tam nečtou jen samý nudný patrony. Je to takový milý poselství pro rok, kdy nás čeká krize. Pár tezí, které mě zaujaly:

Vždyť i ten chudý český penzista si občas koupí ananas.

Když se dívám na svá vnoučata, která se rozmýšlejí, jestli mají jet na semestr do Španělska, či do Irska, říkám si: Tahle lehkost bytí vás, miláčkové, moc neotuží! Ještě uvidíme, s čím se má vnoučata budou muset jednou potýkat. Života je v nich na rozdávání.

V Holandsku jsem slyšel: Chudoba není problém chudých, jejich problémem je přežít. Je to problém bohatých. Ti to buď pochopí, nebo přijde nějaký Lenin s jednoduchým řešením.

…lidé jsou jako olivy: teprve drceni vydávají ze sebe to nejlepší. Tož, jak jsem za ten svůj dlouhý život viděl, jak u koho: někteří se také pokřiví. Kteří jsou kteří byla vždycky báječná podívaná. Jedna z věcí, co jsme se za těch dvacet let nenaučili, je umění usmívat se na sebe. Budeme k tomu mít příležitost.

V Hradci Králové jsme byli v Galerii moderního umění. Jsou to čtyři patra, čím výš, tím abstraktnějš, až nahoře je z potrubí, kohoutů a měděných kolínek slepená baletka. Úplně nejvejš pak byla malá vyhlídka. Věrušku zaujal František Muzika, mě nezklamal Emil Filla a hlavně Josef Čapek. 

Rukopis královedvorský

Dnes jsme jeli do Dvora Králové. Náš řidič se trochu divil: „A co budete dělat ve Dvoře? Vždyť tam nic není!“ Za chvíli jsme to pochopili, řidič byl rodák z Miletína, a tak nemohl na sousedním městečku najít nic, co by stálo za zmínku. Ujistili jsme ho, že jsme byli včera v Miletíně, a že je to moc pěkné místo, a tak uznal, že královedvorská zoologická je nejlepší široko daleko.

Cestou nám přeběhlo přes cestu za těch pár dní už asi páté stádce srnek. Včera nám jeden řidič, co si musel ze zadního sedadla sundat flintu a kamizolu, abysme se tam vešli, prozradil, že srnky to budou mít perný ještě tři dny, protože se přemnožily a myslivci musí splnit plán pro rok 2008. Pak se začnou střílet až zase v červnu. Posteskl jsem si, že by to měly srny vědět, že je jejich osud závislej na ročních plánech. „Těm je jedno, jestli je zastřelíš v zimě nebo v létě,“ uzemnil mě Robátko.

Zvířátka v zoologický se mají daleko líp než srny z okolních hvozdů. V zimě si hnijou většinou krásně v teple, na mráz vylezou jen tak, aby návštěvníci nepožadovali zpátky vstupný. Mají velký výběhy, což jako bejvalej zarytej odpůrce zoologickejch, umím ocenit. A teď o svátcích je ani neočumuje tolik dvounoháčů s krabičkama na krku. Věruška ujíždí na želvách, a tak jsme nejvíc času strávili ve vodním pavilonu, kde bylo i teplo, takže jsem za slonama a nosorožcema nijak zvlášť nepospíchal ani já.

Cestou jsme mezi stanicí Žíreč a Kuks viděli onu křížovou cestu, která byla instalovaná teprve ted v říjnu a nad níž držel patronát letos zemřelý Vladimír Preclík, jemuž jsem postavil neerodující pomník. I z vlaku to vypadá pěkně a navzdory všem konzervantům toho starého snad i náš věk bude jednou hrdý na svoje umělecký počiny. 

Miletíne, pěkný Miletíne!

Chtěl jsem Věrušce koupit pod stromeček takový ty karty na věštění, protože to má ráda a protože nám je tak hezky vyložila její babička. Sám věštění nemám rád a vysmívám se mu. Štěpán by mi určitě připomněl tu dětskou karbanickou průpovídku: Teď jsi naštval boha karet! Tak abych si to u něj zas tolik nerozházel, přijde mi tarot jako přirozenější koření života než astrologie a numerologie. Aspoň se totiž netváří kdovíjak vědecky. Kamarádka se mi nedávno svěřila s tím, že se musí před narozením dítěte zajít poradit s numeroložkou, aby špatným jménem nezpůsobila bědnej osud. Chudáku děťátko, mohl jsi být Petřík nebo Kuba, ale budeš Xaver, protože X + 4 = blahobyt, bazén a pěkný auto. Zlatý hole, meče a poháry!

Dneska jsme vyrazili hned po snídani stopem do Miletína. Byl větší mráz než včera, a tak nám zákonitě nic nechtělo zastavit a došli jsme pěšky až do sousední vesnice. Odtud nás jeden hodnej pán těch 15 zbývajících kilometrů hodil, ale cestou jsme nepotkali jediný auto. To nevěštilo nic dobrýho, ani karet nebylo třeba. Miletín je krásnej, ale na výlet v -5 stupních to není. Zámecká zahrada byla zavřená, a tak jsme si po prohlídce náměstí a kostela už jen odskočili k rodnýmu domku Karla Jaromíra Erbena, pod zbrusu novou střechou mráz mu v okna dul, že ani nebylo uvnitř nic vidět, a tak jsme si aspoň přeříkávali úryvky z Kytice. Cestou zpátky jsme ale měli štěstí a Věruška stihla i celkovou masáž. Jen se doteďka nemůže zbavit pocitu, že je naložená v parafínu. A tarot nedostane, protože brrr, jak že je to v tom Štědrym dnu? Kouknou se holky do vysekanejch děr v ledu a všechno se vyplní.

Toč se a vrč, můj kolovrátku!

všeckoť ve světě jen na obrátku,

a život lidský jako sen! 

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu!

Nové názvy navržené botanikům

Lada vyhrála plyšovýho candáta a je tu další soutěž. Tentokrát o puget lučního kvítí. Ovšem protože jste moc chytří, udělal jsem ji dost složitou. Přesto poprosím případného výherce (a stejně tak Ladu s candátem), abyste mi posečkali do jara.

STMÍVÁK
KMENONOCDRON
NECEDRAVKA
MARSKOUŘ
DRUHOSLÁMKA
SVALYKUL
MAMDUJ
JEDUŇ HRABĚČKA
VEČERLÍB HODINATÝ
NEBOLIMNÍK STŘIŽENSKÝ
NEBOKRÁDEŽ KOČKATRÁ
PIČICE ZAVÁZKA

Vánoční Kuks

Dneska jsme po perličkové koupeli a masáži horkými kameny vyrazili na svůj první výlet. Rozhodli jsme se pro cestování autostopem, a to přesto, že teplota klesla pod nulu. Na Kuksu jsme byli za čtvrt hodiny i s přestupem, zpátky za půl.

Hospital nás překvapil svým zbědovalým stavem hraničícím se zchátralostí. Ovšem Braun nezklamal. Sochy v té prázdnotě (kdo by taky v mrazu prolejzal zámecký zahrady) měly duši! A když na nás na nádvoří vyskočila huňatá kočka s chromou nohou, začali jsme se bát, že nás odněkud překvapí Mrakomor.

V místním hostinci hned pod kaskádovým schodištěm musíme pochválit obsluhu – pána jak vystřiženýho z vtipu od Urbana.

Chtěl jsem fotit se stativem, ale za prvý moc mrzlo, takže by mi po pár Neřestech upadly prsty, a za druhý jsem zjistil, že k němu ani neumím foťák přišroubovat a mráz není nejlepší laboratorní prostředí na pokusy. A tak přináším jen pár snímků holou rukou (zprvu byla roztřesená, pak zmrzlá). Po kaskádě sice neteklo víno jako za hraběte Šporka, ale zato tam krásně zamrzla voda. Zajímavý je taky položit vedle sebe ctnost Moudrost a neřest Smilstvo, které mají obě za atribut zrcadýlko, takže od sebe možná nemají tak daleko. Ale abych si tímhle rouháním nezasloužil žalostnou smrt (její anděl je rovněž na jednom ze snímků), přikládám i Cudnost a dnes večer si dám taky hadr na hlavu, aby mě Věruška neznásilnila. Budeme jen jako ty dvě hrdličky.

Beránek Boží

29. prosince před 120 lety se narodil Pepíček Beran, který kaplanil nedaleko Kadaně v Chýši. Z kaplana to ovšem dotáhl až na pražského arcibiskupa a pak i na kardinála, kterej je pohřbenej v kryptě svatopetrskýho chrámu v Římě po boku papežů. Přestože to je jedna z největších osobností české historie 20. století, ví a mluví o něm málokdo. Jeho život byl prožit převážně ve vězeních (Terezín, Dachau a pak přes 20 let po komunistickejch karanténách). Co mě mrzí, je, že v Terezíně mají (aspoň když jsem pevnost navštívil naposledy) filmový dokumenty, v nichž dosud figurujou jako hlavní hrdinové (kromě Židů) jen komunisti, ale mladej člověk se už nedozví, že tam seděli taky Horáková, nebo Beran s Trochtou.

Včera o kardinálu Beranovi byl na dvojce hodinovej dokument. Do povědomí dnešních generací už se asi nikdy nedostane, ale přesto splacení tohohle dluhu stálo za to. A povedlo se. Sice hrané vsuvky dvakrát třikrát působili trochu trapně, ale jinak dokument vyzněl příjmeně a na nezlomný úsměv člověka, kterej přežil koncentrák a pak dvacet let „ochrany“ StB, nikdy nezapomenu. A Věrušce se to taky líbilo.

Nové názvy navržené zoologům

Christian Morgenstern navrhl přírodě nové názvy, jež do češtiny převedl Josef Hiršal. Přeložit to samozřejmě nejde, a tak třeba místo die Tagtigall, což je vlastně jen analogickou proměnou Nachtigalla, tedy slavíka, přináší Hiršal krásné návrhy jako vidamýžď, pampevlk či moudiloďka až po nepřekonatelnou sýdřeň koprsu či štikaď samici. Jediná kuklava byla oříškem nerozlousknutelným, protože pupavu jsem tenkrát neznal a že je kukla latinsky pupa jsem netušil už vůbec.

Dávno tomu, co jsme se s kamarádem Víťou jali seznam nových přírodopisných názvů rozšířit o svoje návrhy, a tak teď na dobu, kdy budu na zaslouženém pobytu v lázních, jsem si řekl, že by zase po nějakém čase nebyla špatná soutěž i pro normální lidi a nejen pro Brďu a pro Terezku.

Kdo tedy první uhádne všech dvanáct návrhů, který jsem dnes večer dal dohromady a který se týkají čistě fauny, získá plyšáka jednoho z následujících zvířátek:

ŽIHRYZA
CANBRÁT
SEDMÁK
LITINOT
SLZAKAN
HOTROKOŠ
SANĚR
SYSKLÍZEL
JEKONOPÍ
PROTILOPA
ČILOMOBIL
AKTLÍNA

Literární hádanka

S sebou na dovolenou si beru i jednu ne úplně uklidňující knihu, aby mi z těch relaxačních koupelí nehráblo. Je to takový přehrabování se ve vlastní duši jednoho spisovatele, kterej vyrůstal v Jižní Africe, psal ze začátku anglicky a taky svoji poslední větu, kterou napsal v předvečer svojí smrti a která zněla Nevím, co přinese zítřek, napsal v této řeči, ačkoli to nebyla řeč rodná. Narodil se ve stejné evropské metropoli, ve které o 47 let později zemřel. Moc toho za života nevydal, ale o dalších 47 let později byla vydána jeho roztříštěná prozaická pozůstalost a vzbudila ve světě velký ohlas zejména ve srovnání s jeho vrstevníkem Franzem Kafkou. Už jsem tu o něm na soběpisníku psal a dokonce jsem přeložil jednu jeho báseň z jeho rodného jazyka. A to jsem ještě nevěděl, že psal i anglicky! Vezmu si s sebou do Velichovek tedy i pár jeho znělek. A kdo uhádne, o jakého autora jde, věnuju mu překlad jedné z nich.

A abych nezapomněl aspoň na jeden citát z knihy, bude to hned desátý zápis:

Ani rozkoš, ani slávu, ani moc: svobodu, jedině svobodu.
Přejít od přeludů víry k přízrakům rozumu znamená pouze vyměnit celu. Zato umění nás osvobozuje jak od konvenčních a zastaralých idolů, tak od ušlechtilých idejí a sociálních problémů - což jsou rovněž idoly.

Šachová záhada podle Sherloka Holmese

Zítra jedu s Věruškou do lázní Velichovek, protože oba potřebujeme železo a tamní bláto a voda ho prý mají dost. Beru si s sebou kromě jiného šachovnici, ale to především proto, abych na ní hrál šachy od konce. Dostal jsem totiž knížku Šachové záhady arabských jezdců, jejíž autor je odbroníkem na tzv. retrográdní analýzu. Takže žádný bílý dá mat třetím tahem, ale jak táhl černý, než dostal mat, nebo kterou figuru vzal černý jezdec na b7... Na první pohled jsem si říkal, že je docela ptákovina ptát se na takový věci, ale pak jsem pohcopil, že mě to sice nenaučí hrát šachy, ale zato je to hra na logický dedukce a takový hry mě vždycky bavily.

Chci sem dneska přidat soutěž pro všechny, ale pro Brďu tu bude tedy jedna zvláštní od Raymonda Smullyana. Jestli, Brďo, odhalíš, jakej tah (myšleno tedy tah bílého a černého, který logicky hrál jako poslední a kupodivu králem:), předcházel téhle situaci, tak ti budu, až tě zase uvidím, říkat celý den velký padišáh z podbrdského sultanátu. Důležité upozornění: bílý má klasicky spodní stranu, tedy jeho pěšci jsou ve výchozí pozici! (nějak jsem nesehnal editor s popisky šachovnice)

Malá rada: Pokud vyloučíme nemožné, to, co zbývá, ať je to jakkoliv nepravděpodobné, je pravdou. Sherlock Holmes

Tleskač ve zkušebně

Když jsem zval Tleskače na kadaňskej Majáles, všiml jsem se, že 20. prosince hrajou v Žatci spolu s dalšíma asi osmi kapelama v klubu Hudební zkušebna. Nikdo z těch, co je v Žatci znám, o tom klubu nevěděl, a i na plakátech stál dodatek, že je to 50m nad poštou.

Loučili jsme se ten den s Bárou v hospodě U čápa, hráli jsme tam poprvý v životě Aktivity a ve finále jsme byli nejrychleji, hlavně proto, že Věruška bravurně pantomimicky předvedla Tarzana, jak se houpe na liáně.

Kluci z Tleskače mi napsali, že by měli vystoupit kolem 23h., a tak jsme se na ten čas s Raduš přesunuli do inzerované zkušebny, zaplatili vlezný a stihli ještě poslední písničku od malostranskejch Prohrála v kartách. Když jsem na baru objednával drinky, všiml jsem si řadící se kapely a trochu jsem se obával, jestli se na to malé podium vlezou.

Hudební zkušebna je jinak docela velkej prostor s bigbeatovou atmosférou, ale podium nevypadá, že by se na něj vešlo deset chlapů a jedna ženská. Samozřejmě, že se vešli a na tom malym prostoru si to užili víc než c Carnegie Hall a my všichni s nima. Energii, co jsem v předvánočním čase ztratil, jsem zase načerpal. Už se těším na plzeňskej majáles a týden na to na ten náš malej kadaňskej se Znouzí a snad i s Tleskačem.

Spaste Ježíška!

Tak jsem letos zaznamenal několik akcí, co se snažili zachránit Ježíška před invazí dědků s červenou čepicí. Donedávna jsem si myslel, že na tom Ježíšek není ještě tak špatně, aby se musel srovnávat s kosatkou jménem Willy či s vojínem Ryanem. Když už teče do bot i Spasiteli, tak to na tom světě asi není něco v pořádku.

Nepřidal jsem sice podpis pod nesmyslnou petici, která vyzývá veřejnost k odmítnutí Santa Clause, neboť se domnívám, že kdo chce, aby mu nosil dárky právě tenhle paňáca, ať je nosí nejen jemu, ale ať se pomstí i na jeho dětech a vnucích. Mně nosí dárky Ježíšek, i když každej rok trochu zlobím. A navíc nemám komín, tak by se ke mně nedostal ani černej Petr, natož ten vypasenec Santa.


Jako už tradičně, uvedlo divadlo Navenek na Hasištejně Rakovnickou hru vánoční (aneb Zabili nám psa). Tři pastýři se tam hádají s třemi králi, komu patří Ježíšek, až je z toho pěkná mela a musí zasáhnout síla shůry ozbrojená policejním megafonem. Sv. František by se asi divil, kam až dospěly postmoderní betlémské hry.

Česká Bohéma

Zítra je to 150. let od narození Giacoma Pucciniho. Stáli jsme před nedávnem s Věruškou ruku v rucce před jeho rodným domkem v Lucce. Tu trasu, co jsme pak jeli odtamtud do Pisy šel malý Kubík Puccinů pěšky jen proto, že chtěl s bráchou vidět Verdiho Aidu. A po ní se rozhodl, že bude psát opery. Dobře tak. Dobře nám tak!

Dneska dávali na dvojce jeho Bohému natočenou v roce 1959 pro šest let starou československou televizi. Jednoho z Rudolfových přátel hrál a zpíval Karel Kalaš, kterýho všichni znáte jako vysloužilého pěvce z Kulového blesku, který se tak krásně probudí mrtvý na ulici zabalenej do peřin. Poslouchal jsem tu operu přes strouhání piškotů do vánočního cukroví, a tak mi až po pěti minutách došlo, že je to nazpívaný česky (nikde v programu ani na internetu tuhle zásadní věc nezmínili!). Moc mě to potěšilo. A moji Mimi taky.

Ve Stínadlech pod plynovou lampou...

Rychlé šípy mají za sebou sedmdesát let existence. Oslavili jsme to s Věruškou tak, že jsme se podívali na film Timur a jeho parta. A byli jsme rádi, že jeho předloha vznikla až dva roky po Rychlých šípech, a že Rychlé šípy nebyli komunisti a že jsme nezažili žádné dušínovské hnutí. „Cejch Rychlých šípů nám už nikdo nesmaže,“ řekl prý Jiří Černý. Myslel svoji generaci, ale i já ho mám ještě vypálenej na hrudi, protože nejen, že jsem četl komiksy v té nejlepší době, tedy asi v deseti letech, ale v patnácti jsme ještě zakládali klub Mladého hlasatele. Timurův cejch měl vypálenej táta, ale byl vychovanej v komunistický rodině v 50. letech, tak jsem to po tom filmu i docela pochopil.

A protože mi právě Honza Tráva telefonicky potvrdil, že ZNC přijede na letošní kadaňskej Majáles přesně na 1. máje, tohle si poslechněte, to byla v adolescenci moje chůva:

... život je jinej, vem ho děs.

Den jako vystřiženej (z novin)

V Tallinu udělali takovej krásnej počin. Lidi z města ověsili strom svejma mobilníma telefonama a pak se na něj chodili večer dívat, jak zvoní a svítí, protože z toho tisíce mobilů vždycky na několik z nich někdo volal. Takovej vánoční stromeček nikde nemají (i když tam to bylo někdy v září). Ti, co tam ty mobily navěsili, chtěli (nejspíš hlavně sami sobě) dokázat, že vydrží aspoň den bez telefonování.

Já jsem ten den měl dneska, i když ne s tak pěknou fasádou. Včera jsem totiž nechal telefon ve vlaku. Na dnešek jsem měl naplánovanej program mimo Kadaň, a tak jsem musel vydržet až do podvečera, kdy mi ho slavnostně předali na kadaňskym nádraží. Vydržet to šlo, ale musel jsem si koupit noviny, abych v čekárnách u doktorů vydržel. Jinak bych určitě cvakal a volal o sto šest.

Jenže, ne nadarmo už noviny nečtu. Člověk se v nich dozví jen samý hrozný věci. Z těch dnešních Hospodářskejch bych si udělal obrázek dnešního světa asi takovej:

Všichni by brzy měli nejlépe povinně vyvěšovat dvě vlaječky z oken, jednu českou a jednu evropskou. Kontrolovat to bude domovní výbor a v případě nedostatků přijde předvolání před evropskou přestupkovou komisi v den Haagu.
Poplatky u lékařů zůstanou 30,-Kč, ale platit je budou lékaři pacientům, protože ti si je za své kvalitní nemoci zaslouží. Stát na to získá peníze od zdravých hazardérů, kteří chodí v čase, kdy by měli marodit, do práce.
A pak jedna dobrá zpráva. Mladé ženy, které se rozhodnou mít děťátko a vydělávají nad 70tisíc korun měsíčně, se mohou těšit na tučnější mateřskou než doposud. Ovšem na druhou stranu, jak k tomu přijdou chudinky maminky, které vydělávají měsíčně půl milionu, strop mateřské je totiž pod 30 tisíc a takový příspěvek na hedvábné plenky jistě nestačí.

Tobě

Jsem velbloud, jenž má v povaze,
že nerad v horku bloudí,
a tak zůstává v oáze,
kde čerstvá voda proudí

a proudí přímo z pramene,
jenž svlažuje a studí
mé srdce láskou spálené
uprostřed žhavé hrudi.

Jsem velbloud, který nebloudí,
vždyť o co prosil nebe,
to dostal, a víc neloudí,
když našel, lásko, tebe!

Málem jsem porazil velmistra

Už mám na svém kontě přes padesát online šachových partií. Tu padesátou jsem hrál s člověkem z kolébky této hry, tedy z Indie. Bylo mu šedesát let a měl o devadesát víc bodů v Elo hodnocení. A porazil jsem ho. Jinak ale lavíruju kolem 1420 bodů a svůj osobní rekord 1452 ne a ne pokořit. Včera jsem sebral o dost silnějšímu Uruguayci dámu a představte si, že mě stejně udolal. Ve čtvrtek jsem podlehl v klubu svému soupeři, i když jsem dlouho držel krok. O to víc jsem se těšil na neděli, jelikož jsem měl narozeniny a hráli jsme doma s Údlicema a áčko s Litoměřicema (vyhráli 7:1! a jsou na druhym místě). Poprvé jsem taky v našem klubu viděl něžný pohlaví, hostující kláštereckou Helenku Grussovou, která má Elo skoro 1900. Bojim, bojim!


Údličtí se dostavili ve čtyřech a já jako jediná oficiální nula, hrající tedy na páté šachovnici, jsem kontumačně zvítězil. Díky tomuto mému „vítězství“ jsme poprvé jako družstvo jinak remízové kolo vyhráli a to předposlední místo máme zaslouženěji. K mým narozeninám dostal klub aspoň povedená trička, ale protože je to sport pro chlapy, musím nechat přidělat pár XXXL velikostí.


Čtu teď krásnou knížku od Marka Twaina Yankee na dvoře krále Artuše. Kdo četl pana Broučka v 15. století, tak tohle je námětově velmi podobné. Chtěl jsem docela i nařknout Svatopluka Čecha s opsání námětu, ale představte si, že on Broučka napsal o rok dříve (1888) než Twain svůj příběh (1889). Že by se Clemens na Mississippi tak nudil, že se naučil i česky?

O tom, že byl Twain předchůdcem patafyziků a absurdních dramatiků a zároveň čestným pokračovatelem Cervantese, vás jistě nenechá na pochybách tato dvojstránka.


Hned po jejím přečetní mi došlo, že jsem onehdy téměř porazil velmistra. Jen o vlásek mi ušlo vítězství. Jedinou příčinou, proč jsem tenkrát nevyhrál, bylo, že mě pan Štoček rozdrtil jako Klapzubáci Barcelonu.

Princ benátský

Naposledy jsem Vivaldiho Čtvero ročních dob viděl na živo s Lenkou v Rudolfinu a to už je let. Na dnešní koncert v Kadani na Střelnici jsem se teda vážně těšil. Nic jsem nepřipravoval, muzikanti přijeli, já měl radost, oni měli radost, a tak jsem šel na chvíli před koncertem domů, protože jsem toho měl za celej den dost.

Vivaldi svoji kariéru začal v sirotčinci La Piéta ve svých rodných Benátkách (viz dole úryvek z filmu), kde taky koncerty nikdo neuváděl a nesděloval, kdy je konec. Odměnou mu nebyl puget, ale prostej potlesk. Vivaldi má kořeny v tom sirotčinci, tam se naučil hrát a jeho sboru zůstal věrnej, i když už byl slavnej skladatel a psal pro knížepány. A jeho hudba je proto tak krásná. To je všechno, co jsem chtěl vzkázat té dámě, která mi zkazila večer řečma, že to kulturák špatně zorganizoval. Ještě, že se necítím být „kulturákem“.

Šošolkový reflex

Prosím pomozte s vědeckým průzkumem.

Už jsem měl v životě pocit, že jsem objevil supernovu. Jednou jsem zase objevil příčně pruhované televizní vlnění. Tyto převratné objevy mi však žádný patentový úřad nevzal, první proto, že supernova byla jen neostrým světelným kolečkem v dalekohledu a v hledáčku, který ve skutečnosti neměl svůj zdroj na nebi, ale na střeše, protože šlo o z ulice osvětlenou špičku hromosvodu. V druhém případě prý jde o jednoduchý optický zákon, který platí plošně pro staré (tedy ne ty ploché) televizní obrazovky.

Konečně nadešel v mém životě čas na další vědecké objevy Galvaniho metodou žabích stehýnek. Včera jsem sledoval dokument o potkanech, na kterých vědci zkoumají funkce mozku a nervového systému. Pomocí různých přístrojů připevněných k hlavě laboratorních zvířátek ovlivňovali neuroexperti jejich chování a naopak využívali jejich nervové vzruchy k ovládání různých mimotělesných funkcí. Zkoušeli to už i na lidech – na paraplegicích, kteří pomocí svých nervových signálů ovládali kurzor na obrazovce. Mimo jiné v pořadu také zaznělo, kde máme v mozku centra pro pohyby tváře, rukou a nohou. Jde to postupně od uší na vrchlík hlavy. Měl jsem při sledování pořadu nohu přes nohu, a tak jsem se zkusil jemně ťuknout do šošolky. Noha mi vylítla stejně, jako když mě někdo praští do čéšky. Začal jsem přemýšlet, jestli objev čéškového (tedy latinsky patelárního a slovensky jabĺčkového reflexu) byl náhodnou akcí nějakého dítěte, které bouchlo tatínka amatérského neurochirurga do kolene, nebo cíleným výzkumem založeným na oťukávání celého těla v různých polohách. Dospěl jsem k názoru, že šlo o náhodu. A podobně náhodou jsem já po stu letech samostatné existence neurologie objevil šošolkový reflex. Jsem zvědavej, co mi řeknou na neurologickém patentovém úřadě, ale doufám, že si mě rovnou nenechají na klinice.

Pro svůj objev samozřejmě potřebuju konfirmativní terénní výzkum. Je totiž také zcela možné, že mám v hlavě místo mozku čéšku. Můžete si tedy prosím kvůli mně dát na chvíli nohu přes nohu a praštit se shora silněji do hlavy? Výsledky mi prosím sdělte do komentářů. Děkuju.

Watteau: Ukřižování Krista

Věruška nakonec nespala v Maubeuge, ale nedaleko ve Valenciennes, rodišti Jindřicha VII. (dědečka našeho Karla IV.) a velkého blondýna s černou botou Pierra Richarda. V tomhle městečku se taky narodil Antoine Watteau, francouzskej malíř doby Ludvíka XIV. V Triumfu zla od Arthura Breiskyho je jen sedm novel – jedna z nich se jmenuje Watteau, rozčarovaný. Tohle je taková předmluva k mému slibu, že sem napíšu něco o Breskyho životě.

Imaginární zpověď života, jak podnazval Breisky svou novelu, začíná malířovým příjezdem za umírající matkou, scéna se tedy nejspíš odehrává v jeho rodných Valenciennes. Watteau se matce zpovídá ze svého nešťastného života, v němž maloval šlechtické radovánky, ale za modely používal opilce a kurvy. Pořád ho to táhlo do vyšší společnosti, jenže vždycky si uříznul jen pořádnou ostudu, protože jako šlechtic neuměl žít. „Můj prodavač zbohatl a já zůstal žebrákem.“ (Na dobrém bydle uměleckých manažerů se dodnes nic nezměnilo.) Matka mu na smrtelné posteli sdělí, že jeho otcem je opravdu jakýsi hrabě, její manžel mu byl tedy celý život jen otčímem a vychovatelem. Watteau se rozhodne pravého otce vyhledat, ale ten odvětí: „Kdyby se hlásili ke mně všichni synové mých bývalých lásek! Kdyby to neznamenalo katastrofu v mé rodině, hrdě bych prohlásil, že Watteau je můj syn. Jsem však vázán mnohými zřeteli. Kolik potřebujete?“ Zoufalý malíř si s další životní ostudou už neporadí a stane se denním návštěvníkem bordelů a šíleným malířem. Breisky píše o obrazu Ukřižování, který maloval v Nogentu na Marně. Nikde jsem ho nenašel, a tak jsem se na něj už chtěl zeptat prof. Royta, ale pak jsem na jedné stránce objevil, že toto dernier tableau je aujourd'hui disparu. Dávám sem tedy pár jiných, které ukazují náznak druhé tváře tohoto rokokového mistra. Hrozně hezká je na těch skicách práce se třemi barvami křídy, což jim dodává na dynamice.