Sedmá pečeť

www.lidovky.cz:

ŠUMPERK - Bývalý vedoucí odvykacího centra Monar v Bohutíně na Šumpersku podle policie prodával a užíval kokain a zřejmě i heroin. Na předávkování zemřel dříve, než mu mohla být trestná činnost prokázána. Policie odmítá potvrdit totožnost podezřelého.

www.monar.cz:

Vážení lovci senzací,

nekvalitní práce příslušníků sedmé velmoci mne dnes pohřbila, a to za velmi vypjatých, až tragických okolností. Způsob novinářské práce s informacemi považuji za úžasný, avšak velmi stresující pro mé rodinné příslušníky a osoby blízké. Vysvětlovat všem, že jsem v pořádku bylo mou celodenní náplní.

Tímto tedy informuji, že jsem živ a zdráv.

S pozdravem

Mgr. Viliam Zitko

Když si půjčím citát z jednoho komentáře kradou u nás policajti, podpalují hasiči, vychovatelé zneužívají malé děti, ošetřovatelé vraždí pacienty, soudci a vysokoškolští učitelé podvádějí, politici přesouvají dluhy na další generace a tak může i ředitel odvykacího centra prodávat drogy. Dle mého názoru nenapáchají tito vichni zločinci tolik zla jako media, která už neřeknou, že 99% policajtů nekrade, 99,9% vychovatelů nikoho nezneužilo, u hasičů bych to tipnul na 100% atd. atd. Media nám oči neotevírají, nýbrž nám na ně dávají klapky nihilismu.

Hospodářství na útěku

Také vám někdy připadá, že když čtete v novinách nebo slyšíte v televizi o makroekonomických věcech, jako jsou státní dluh, světová krize nebo vývoj kurzu měny, že tomu sice nerozumíte, ale přesto věříte, že jde o realitu? Je to jako s technikou: nevíme, jak se do televize dostává obraz a zvuk všech těch programů, ale o jejich existenci nepochybujeme a celkem nevzrušeně přepínáme z jednoho na druhý.

Četli jsme si včera s Věruškou kapitolu o hospodářství z knihy Maxe Picarda Člověk na útěku. Tvrdí v ní, že hospodářství je nepřehlédnutelné a přesto naplňuje továrny, vyrábí a spotřebovává zboží a uvádí peníze v oběh. Továrna končí jen proto, aby vedle ní mohla začít jiná. Hospodářství je již tak obludné, že jej lidská duše nemůže pojmout, což jí ovšem vyhovuje, protože po ztrátě náboženství člověk vyžaduje něco tajemného, co nedokáže postihnout a vysvětlit.

Co má člověk dělat jiného, než se před fenoménem hospodářství sklánět. Slovům, jménům, jež si tento jev dává, nerozumí; je tu jen velká, mocná oblast, z níž se vynořují slova: efektivita, stabilizace, devizy... Jednotlivec těmto slovům nerozumí, nechápe, co ta jména mají znamenat, a celá věc se mu jeví jako bezejmenný a proto tajemný zjev. Ten však, kdo s těmito slovy zachází tak, jako by jim rozuměl, obchodník, továrník, bankéř, ti všichni pozorují, že ta slova znamenají něco docela jiného, než sama věc, a připadá jim ještě tajemnější, že tato věc, hospodářství, je tu a funguje, ... aniž ji lze postihnout lidským slovem.

Max Picard napsal tuto knihu v roce 1934, tedy v době velké hospodářské krize, a už tehdy mu připadalo, že hospodářství se vlastně změnilo ve vládu kvantity nad kvalitou.

Náhle a proti všem výpočtům je tu krize, a člověku připadá, že je tu více krize,... že krize přepadá mocněji, než si připouštěl... tak trochu jako trest Boží. Jestliže je po krizi a přijde to, čemu říkáme rozmach, pak i tento rozmach přichází většinou zcela neočekávaně, tak náhle jako se objevila krize. Přichází mimo všechno očekávání, jako milost, která se snesla shůry... Krize a rozmach nabývají zdání neskutečnosti, zdání čehosi, co nemá původ v této zemi.

Člověk útěku prožívá s hospodářstvím krize, které nechce prožívat s Bohem. Člověk útěku ví, že hospodářské krize jsou stále ještě lehčí než krize s Bohem.

Řekl bych, že v těchto souvislostech je naše současná (možná dokonce už končící) krize spíš hrou na krizi, aby se neřeklo. Parodií na trest shůry s celými roji falešných proroků.

Epitaf

Už spí svůj věčný spánek
náš děda m-a-j-o-r-á-n-e-k.

Viktor Komárek

Včera jsme s Věruškou našli recitálek Viktorka Komárka. Napsal jsem už Ježíškovi o kytaru a jestli budu hodnej, možná příště dostanu kluka a budeme spolu taky mít kapelu.

Sto let stará hesla a bludy

Koupil jsem si dvě knihy od Jozefa Kuffnera v jednom svazku a přiznám se, že jen kvůli jedné, která se jmenuje Scéna za scénou, byla vydaná v roce 1900 a jsou v ní postřehy z vývoje českého divadla, i ochotnického. Autora jsem neznal a i na internetu se dá najít pouze to, že byl fejetonistou Národních listů a měl slavnějšího bratra Hanuše. Včera večer jsem začal číst tu druhou knihu fejetonů. Člověk žasne, jak svěží vyjadřování může najít u sto let staré úvahové literatury. První fejeton Hesla a bludy v sobě například skrývá tohle proroctví:

Představte si na chvilku, že jsme se tady v Evropě dohodli. Protivy jsou vyrovnány, práva a povinnosti smluveny a zaručeny. Všichni spějeme vstříc ideálu vzdělanosti, blahu a spokojenosti národů, věčnému míru. (La, la! A pan Mommsen?) Ideál paní baronky Suttnerové je dovršen. Vše, co upomínalo někdejší barbarství, všechny zbraně, všechen sanytr, síra, dynamit, ocel, jsou odstraněny, všechny nástroje války navždy vypovězeny z našeho bytu, do vody hozeny, spáleny, Jsme společnost spanilomyslných, lidumilných, jedině míru a jeho slastí dbalých Evropanů. Sláva nám!

Ale sotva že naši sousedé v nejbližších dílech světa, dnes tak neškodní a snášenliví opozdilci v planinách asijských i v pralesích afrických, sotva že dostali čich – a dostali by ho co nejdřív, buďte ujištěni! - že jsme tak dokonale zjehněčili, že nám změkly všechny obratle v páteři, že už nemáme, než drápky z lidumilného těsta a zuby z humanního vosku: hádejte, co se stane?

Netřeba k tomu mnoho ostrovtipu.

Než napočítáme do sta, jako kobylky v hejnech se vyrojí ti různopletí dobrodějové ze svých tichých obydlí a doupat, přelezou hory, přeplují moře, která nás dělí, a než najdeme času napsati memoiry své naivnosti na odstrašující příklad potomkům – sežerou nás i s naší domnělou vzdělaností, na které si tolik zakládáme! Nezbudou po nás ani kostičky!

Nejsem xenofob, různopletí cizinci mi nijak nevadí a nepodivuji se nad jejich přítomností v naší společné zemi, ale ten strach před dvěma světovými válkami jako by byl naprosto aktuální i po stu letech.

Neposkvrněné početí Johna Lennona

Před dvaceti lety v Praze prý dvě slečny,
jež nechtěly padnout do kadlubu,
napsaly na zeď LENNON JE VĚČNÝ
a vstoupily do Mírového klubu.

Po dvaceti letech Lennon pořád žije,
a slečny se ptají, co tu chce,
když na tu zeď dnes jenom somrák chčije
na zakroužkované trojzubce.

Stopem do Itálie - den osmý (II. část) - Padova

„Padova roste solidně ze země, není jen tak přitmelena jako Benátky…“ píše ve své Římské cestě Jaroslav Durych, který přijel do Padovy právě z Benátek, a tak měl tendenci srovnávat nesrovnatelné. Mnoho lidí jezdí do Padovy jen kvůli kapli Scrovegni, a tu my jsme měli zdárně za sebou a ještě nás tu čekaly tři dny. Dali jsme si s Lorenzem sraz v 11h. u nádraží a trochu jsme se báli, že ho nepoznáme, viděli jsme ho přece jen jednou v životě a ještě se čtyřmi dalšími kluky, takže jsme nevěděli, který z nich to je. Bylo 11.10 a pořád se k nám nikdo nehlásil. Jeden kluk postával před nádražím a očividně někoho vyhlížel, ale to by si nás určitě všimnul. Nakonec jsme se ho v 11.20 zeptali, jestli není Lorenzo. Nebyl. Za pár minut přijel pravý Lorenzo. Byl to ten, co vypadal z těch pěti Italů nejvíc středoevropsky. Vzal nás k sobě domů, ale cestou jsme se stavili v hostelu, kde nám domluvil ubytování. Měli zavřeno.

U Lorenza jsme se vykoupali, učesali a převlékli, abychom na čtvrtou odjeli zase do Ostello Città di Padova na ubytování. Po první cestě lůžkovým vlakem naše první ubytování v hostelu. Zaplatil jsem a teprve pak nám došlo, že jsou tu pokoje odděleně muži a ženy. Věrušky se zmocnila úzkost. Ve čtyři hodiny byl hostel ještě téměř prázdný. Já už jsem měl na pokoji jednoho Američana, jenž ode mě pořád vyzvídal, proč jsem přijel a když jsem mu to vykládal, říkal pořád Wow! a že to dá na svůj facebook. Žádnou radost jsem z toho nejevil. Věruška byla na pokoji ještě sama. Plakala na záchodě.


Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.


„Bylo známo jen ze soukromých informací, že Padova za moc nestojí a že jest nutno návštěvníkům basiliky sv. Antonína obrniti se trpělivostí, aby se nepohoršovali nad místními nenáležitostmi,“ píše Durych.


Návštěvu jsme si nechali na další den a prošli jsme se po Via del Santo až k místu, kde stojí Tomba di Antenore, hrobka mytického zakladatele města, o kterém píše už Vergilius v Aeneadě.


Stojí tu i místní prefektura, což je orgán, v jehož čele stojí v každé větší obci prefekt jmenovaný Ministerstvem vnitra a ten má pod sebou obrovskou byrokratickou mašinérii, která pracuje v místě nezávisle na místní samosprávě.


Ale když chcete třeba apostillu, nemusíte jako u nás až do hlavního města. V útrobách prefektury jsme nalezli i tento znak. Vzpomínáte si?


„Je tam stará univerzita; zdá se z ulice malá; má také nějaký význam, kdosi z italských misionářů japonských tam studoval…,“ píše o nejstarší univerzitě na světě Durych.


Dnes tam učí Umberto Eco, a tak jsem se na její návštěvu těšil obzvlášť. Všude po stěnách tam mají erby absolventů a spousta z nich pocházela z Čech.


Bavili jsme se asi hodinu tím, že jsme je po stěnách hledali. Bylo jich určitě kolem třiceti.


Když jsem byl na záchodě, Věruška jako správná studentka vyfotila sochu prvního absolventa s titulem doktor filosofie a s něžným pohlavím na světě - Elenu Lucrezii Conaro Piscopii (1678), která je tam tak trochu zastrčená za mříží v akvárku a málokdo ji najde.

Malá procházka literárním hvozdem

Dnes jsem důkladně porovnával texty Dekameronu a Mandragory, které se mi zdály nápadně podobné, v překladu i v originále (D a M). Došel jsem k závěru, že Machiavelli se volně inspiroval sedmým příběhem sedmého dne z Boccacciova Dekameronu. Zde jako důkaz uvedu jen české texty:

Dekameron, VII, 7 v překladu Radovana Krátkého

Vězte, že v Paříži žil jakýsi florentský šlechtic, jenž se z chudoby stal kupcem, a obchod se mu tak dařil, že jím převelice zbohatl; měl pak se svou ženou jediného syna a tomu dal jméno Lodovico. Synovi však bylo bližší otcovo šlechtictví než obchodování, a proto ho otec nechtěl dát do žádného svého závodu, nýbrž poslal jej mezi jiné šlechtice do služeb francouzského krále, kde se Lodovico přiučil mnoha hezkým mravům a pěkným věcem.
Za jeho pobytu tam pak došlo jednou k tomu, že se do rozhovoru mladíků, mezi nimiž byl i Lodovico, vmísilo několik rytířů, kteří se právě vrátili od Božího hrobu, a jak si tak začali mezi sebou povídat o krásných paních ve Francii, v Anglii a v jiných částech světa, pravil jeden z nich, že pokud on prošel svět a co žen uviděl, žádná se krásou nevyrovnala Beatrici, manželce Egana de'Galuzzi z Bologne, a všichni jeho druzi, kteří ji v Bologni viděli spolu s ním, to plně potvrzovali.
Když to vyslechl Lodovico, jenž se dosud do žádné paní nezamiloval, roznítila se v něm taková touha spatřit paní Beatrici, že nemohl upnout mysl k ničemu jinému; pevně se rozhodl, že se vydá až do Bologne, aby mohl paní Beatrici spatřit, a kdyby se mu líbila, že se tam třeba i zdrží. I dal otci na srozuměnou, že se chce vydat k Božímu hrobu, a s velikými obtížemi posléze dosáhl jeho svolení.
Dal si tedy jméno Anichino, dorazil do Bologne, a že tomu náhoda chtěla, spatřil na slavnosti příštího dne onu paní, jež se mu zdála o mnoho krásnější, než si ji představoval; zamiloval se do ní tudíž velmi plamenně a umínil si, že z Bologne neodejde, dokud.nedobude její lásky. Hledaje pak cestu, kterou by se měl dát, odloučil se od ostatních a usoudil, že by mohl mít štěstí a dosáhnout toho, po čem toužil, kdyby se mu podařilo stát se sluhou u jejího manžela, jenž měl hojnost sluhů.

Mandragora, 1. výstup 1. jednání v překladu Jaroslava Pokorného

KALLIMACH: Ale štěstěně se zdálo, že mám příliš dobré časy, a přivedla do Paříže jistého Kamila Trhlotu.
SYR: Už začínám tušit, co vás potrefilo.
KALLIMACH: Často jsem ho zval k sobě tak jako všechny Florenčany. A při těch společných rozprávkách jsme se jednoho dne začali přít, kde jsou krásnější ženy - jestli v Itálii nebo ve Francii. Italky jsem já nemohl posuzovat, protože jsem byl ještě moc malý, když jsem odjížděl, a tak jiný Florenčan, co byl u toho, hájil francouzské a Kamilo italské barvy. A když už uvedli moc a moc důvodů z obou stran, povídá Kamilo skoro dopáleně: Kdyby prý všecky ženy v Itálii byly učiněné nestvůry, jedna jediná jeho příbuzná by stačila, aby jim dobyla všecku čest zas zpátky.
SYR: Teď už je mi jasné, kam míříte.
KALLIMACH: A jmenoval paní Lukrécii, manželku pan Mikuly Trhloty (v orig. Nicia Calfucci, pozn. J-Lo) . A tak ti ji vychválil, jak její krásu tak její způsoby, že nás všecky nadobro ohromil. A ve mně probudil takovou touhu spatřit ji, že jsem nechal všecka ostatní rozhodnutí stranou. Ani jsem už nepomyslil na italské války nebo na italský mír, hleděl jsem, abych už byl tady, a když jsem přijel, shledal jsem, že pověst paní Lukrécie je pouhé nic proti skutečnosti - a to se stává zřídkakdy. A za hořel jsem takovou touhou po ní, že nemám nikde stání.

Podobný objev jsem kdysi učinil, když jsem odhalil souvislost mezi Holanem a Šrámkem, zkusím si ji do příště oprášit a rovněž ji tu zveřejnit.

Před chvílí jsem bohužel při podrobném pátrání nalezl vydání Mandragory v italské edici Einaudi Tascabili z roku 1979, kde literární kritik Guido Davico Bonino v poznámce pod čarou píše: il racconto di Callimaco echeggia un passo della boccacciana novella di Lodovico, madonna Beatrice, Egano de' Galluzzi (Decameron, VII, 7), což znamená, že Kallimachův příběh se podobá pasáži z boccacciovské povídky o Lodovicovi, paní Beatrici a Egana de´Galuzziho (Dekameron, VII, 7). Připomnělo mi to můj objev supernovy.

Zrcadlo, zrcadlo...

Ela a Elo aneb co víkend vzal (a dal)...

Začnu špatnou zprávou. Včera mi odmítla roli jedna starší dáma, která mi přišla úžasná do Havlovy scénky Ela, Hela a stop, s tím, že je to kravina. Mohla to být světová premiéra. Včera jsem taky oddal dva páry a druhému ženichovi jsem podstrčil nevěstu z prvního páru. Prostě jsem si spletl jméno a on se chudák už nadechoval, že řekne ano, což by měl pak celý zbytek života na talíři. Naštěstí ho pozdvižení v síni donutilo polknout, což mě dopřáno nebylo, neboť mi vyschlo v krku. Měl jsem projev s vtipnou kaší, a tak jsem to zahrál, jako bych ho zkoušel. Prý se spletli i ostřílenější oddávající. No a dneska jsem prohrál v Mostě šustr matem v 8. tahu s Danielem Hanzlíkem, kterému je 12 let (a má už 1681 Elo).

A teď to skvělé. Byli jsme většinu víkendu s Věruškou, díky dnešní rychlé prohře i tři hodiny na nákupech v Mostě. Pak samozřejmě úlovek v Plzni. Včera jsme měli třídní sraz po dvaceti letech od základní školy, sešlo se nás sedm statečných. Dnes mi napsal Mike, napsal krásně česky a úplně mě rozjařil. No a přišel jsem na jednu literární perličku srovnáním Machiavelliho Mandragory a Boccacciova Dekameronu. Zatím zjišťuji, jestli se toho nevšiml někdo přede mnou, ale divil bych se, kdyby ne. Brzy se to tady objeví.

Svízele moderní civilizace

Na blog KZK jsem tentokrát psal výjimečně o kultuře. Citoval jsem tam z Freudova eseje Nespokojenost v kultuře a protože jedna její část mi přijde velice neotřelá a přitom pravdivá, rád vám ji zde zprostředkovávám k zamyšlení.

Během posledních generací učinili lidé mimořádné pokroky v přírodních vědách a v jejich technickém využití, jejich vláda nad přírodou se nepředstavitelnou měrou upevnila. Podrobnosti tohoto pokroku jsou obecně známy, jejich výčet je zde zbytečný. Lidé jsou na tyto vymoženosti právem pyšní. Ale domnívají se, že poznali, že se tímto novým panstvím nad prostorem a časem, tímto ovládnutím přírodních sil, splněním tisícileté touhy nezvýšila míra uspokojení slasti, kterou od života očekávali, že se ve svých pocitech nestali šťastnějšími. Měli bychom se spokojit tím, že z tohoto zjištění vyvodíme závěr, že moc nad přírodou není jedinou podmínkou lidského štěstí, jako ostatně ani není jediným cílem kulturních snah, a neměli bychom z toho vyvozovat bezcennost technického pokroku pro ekonomii našeho štěstí. Chtělo by se namítnout: což to není pozitivní zisk slasti a nepochybný vzrůst pocitů štěstí, když mohu libovolně často slyšet hlas dítěte, které ode mne žije na sta kilometrů vzdáleno, když se mohu v nejkratší době po přistání přítele dozvědět, že dobře překonal dlouhou a obtížnou cestu? Což to neznamená nic, že se medicíně podařilo tak mimořádně snížit úmrtnost malých dětí a nebezpečí infekce pro rodičky, ba i podstatně prodloužit průměrný věk kulturního člověka? A mohli bychom ještě připojit velkou řadu takových dobrodiní, za něž vděčíme tolik pomlouvanému věku vědeckého a technického pokroku; - ale tu se ozývá hlas pesimistické kritiky a připomíná, že většina těchto uspokojení se podobá příkladu „laciného požitku“, který se vychvaluje v jisté anekdotě. Tento požitek si opatříme, když za chladné zimní noci vystrčíme nahou nohu zpod přikrývky a pak ji opět schováme. Kdyby neexistovala železnice překonávající vzdálenosti, nemohlo by dítě opustit své rodné město a nepotřebovali bychom žádný telefon, abychom slyšeli jeho hlas. Kdyby nebyla zřízena zaoceánská plavba, přítel by nepodnikl námořní cestu a já bych nepotřeboval telegraf, abych uklidnil své starosti o něho. Co je nám platné omezení dětské úmrtnosti, když právě ono nás nutí krajně omezit plození dětí, takže nakonec jich přece nevychováváme více než v časech před vládou hygieny, přitom jsme však uvedli svůj manželský sexuální život do složité situace a pravděpodobně pracujeme i proti blahodárnému přirozenému výběru? A co je nám konečně platný dlouhý život, když je obtížný, chudý na radosti a tak plný strastí, že můžeme jen uvítat smrt jako vykoupení?