† Bobby Fischer

Zemřel nejlepší šachista světa, Muhammad Ali na desce s 64 černobílými poli. O jeho neuvěřitelném zápasu se sovětským šampiónem v Reykjavíku v době vrcholící studené války v roce 1972 chtěl Miloš Forman natočit film, ovšem pod podmínkou, že Bobbyho Fischera bude hrát Bobby Fischer. A tak se šachista účastnil natáčení Vlasů, aby poznal, jak to u filmu chodí. Nakonec z projektu sešlo.

Protože od malička miluju šachy a zápasy o černobílý trůn jsou pro mě stejně vzrušující jako boj o trůn černý, sním o tom, že bych film natočil já. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli o zápasu Fischer – Spassky nebo Čentović – Dr. B. ze Šachové novely Stefana Zweiga, kterou znám díky Brďovi a od té doby, co mi ji představil (a to už je nějakých skoro 15 let) mě fascinuje. Nebo oboje v jednom. Brďo, nenapsal bys námět scénáře?

Tady si můžete přehrát online partii století, v níž v roce 1956 třináctiletý Bobby Fischer porazil 26-letého amerického mistra Donalda Byrneho.

Už se to blíží!

Sobota 19.ledna
20 - 24 hod.
Kadaň, Orfeum

Srdečně zveme!

Je mi pětadvacet

Před rokem jsem přeložil závěr jedné básně od Gregory Corsa. To bylo v době, kdy jsem každým dnem byl o rok starší, i když jsem věřil na broučky. Dny byly trny z růže, o něž jsem si rozedřel ruce, jak jsem se chtěl mermomocí vyšplhat nahoru k tomu květu, ale nelituju ani jednoho z nich, daly mi toho spoustu a i díky těm dnům jsem dnes tam, kde jsem. Přišla jarní rovnodennost a potom letní slunovrat. A od té doby každým dnem zas mládnu. Dnes je mi zase dvacet pět.

Někdo prý řekl, že jestli Ginsberg, Kerouac a Burroughs byli tři mušketýři beatnického hnutí, Corso byl jejich D'Artagnan.

originál zde

věnováno V.D.

Hláskuji s láskou jména jako Shelley,
Chatterton, Rimbaud
a šílím mládím, které štěká
a vysílá od ucha k uchu:
NESNÁŠÍM STARÉ BÁSNÍKY!
Především básníky, kteří se vzdávají
toho, co jednou napsali, a s ostatními básníky
si šeptají o svém mládí a diskutují,
řkouce: „To jsem napsal dávno,
ale to bylo dávno,
opravdu hodně dávno“
Ach, jak bych těm starým
básníkům chtěl říct: „Jsem váš přítel,
ten, kterým jste jednou byli, a skrze mě
zase budete“
A pak bych v noci těm důvěřivcům u nich doma
vyřízl z úst plných omluv jejich jazyky
a ukradl jejich básně.

Pepek

Můj dědeček je jen o rok starší než Pepek námořník. Ten taky slaví dneska narozeniny a do světa vplul podobně nenápadně. Dva maníci si ho v jednom komiksu najali jako jediného člena posádky pro svou loď. Jenže brzy si tahle postavička s obrovskými svaly na předloktí zdobenými vytetovanou kotvou, s jedním zdravým okem, svéráznou angličtinou a stále přítomnou dýmkou bafající jako komín parníku, získala obecenstvo natolik, že se stala ikonou 30. a 40. let a i já jako malej jsem věděl, že po špenátu jsou velký svaly.

Podlehl jsem stejnému omylu jako většina tehdejších Američanů, který vlastně dodnes nebyl plně vyvrácen. Ten omyl spočíval v desetinné čárce, jež špenátu v jednom průzkumu z 19. století mylně přičetla 10x vyšší obsah železa. Navíc špenát obsahuje vysoký podíl šťovanů, které na sebe železo vážou a odvádějí ho z těla pryč (a navíc podporují tvorbu ledvinových kamenů). Takže pro mě radši platí dále od špenátu dále.

Dědečkovi k narozeninám

Pokoj se může stokrát přestěhovat,
přemalovat, změnit majitele,
ale je jenom jeden pokoj,
ve kterém stála u postele
porodní bába mého dědečka.

Od té doby, co to vím,
překročím jeho práh a v rohu
zahlédnu její plachý stín
a hned se optám, jestli mohu
půjčit si na chvíli její brýle.
Pak pokusím se o poklonu
(asi vypadá ledabyle,
ale snad do věku charlestonu
se ještě hodí pukrlata).
Když brýle na nos nasadím si,
hned vidím, jak si dědův táta
námořní čapku jako kdysi
na hlavu sází pro tu chvíli,
kdy první synek se mu rodí
– to je víc než těch tisíc mílí,
které zdolal na c.k. lodi!
„Babičku starou“ či prababičku, chcete-li,
vidím teď jasně s čelem upoceným
mladou a krásnou, jak se v posteli
mazlí s děťátkem čerstvě narozeným.
Pak ale brýle musím vrátit,
abych pozdravil a sedl k čaji,
a přesto vím, že nelze ztratit
čas z hodin, které netikají,
a přesto bijí jako zvon;
čas, který znám jen z vyprávění,
jako znám z filmů charleston;
čas, který pro mě je jak snění
a o kterém umí krásně vyprávět
můj dědeček, mlád osmdesát let…

Dárek

Dneska dávali moc pěknou rozhlasovou hru, která se jmenovala Dárek a byla od dánského autora Anderse Bodelsena. Hlavní roli ztvárnil Josef Kemr, hrál nedoslýchavého dědečka Hammera, který za mlada hrával na piano a nikdy nic neplatil na splátky, čímž se liší od svých dvou dětí, které celý život žijí na dluh, protože si chtějí život užít do sytosti. Protože pořád pracují, nemají na tatínka moc času, ale navštěvují ho rádi, protože se u něj cítí jako v dětství, neboť doma nikdy s ničím nehýbal. Jednou se dohodnou a oba mu přijdou navrhnout, aby si také více užíval, aby víc utrácel z peněz, které chce, aby po něm zůstaly jako dědictví. Jeho syn Richard to řekne bez okolků: „Abychom neměli černé svědomí, že sis kvůli nám nic neužil.“ Starý pan Hammer ale chce, aby po něm něco zůstalo, nějaký dárek, který někomu udělá radost, až on umře, a který také bude poutem. Protože se mu ale doma úplně rozladí piano, rozhodne se dát na radu svých dětí a jde si do aukční síně pořídit nový klavír, který se mu ale sotva vejde do obýváku. V aukční síni si vyhlédne křídlo zn. Bösendorfer, jehož cena se vyšplhá ze třiceti na padesát tisíc… Kvůli klavíru se ale musí celý byteček tak trochu přestěhovat a spousta věcí vyházet… Jak se tenhle dárek líbí Dorthe a Richardovi, asi nemusím prozrazovat. Skvělá byla rozhlasová režie Hany Kofránkové, jejíž hlas jsem poznal v té paní, co seděla vedle Hammera v aukčí síni. Abych ho nepoznal, když přednášela mé básně…

Já jsem dneska taky dražil jeden obraz na Aukru a skoro jsem se nechal strhnout nad 4 tisíce, ale nakonec jsem si to přece jen rozmyslel, i když mám pořád cukání, ale naštěstí tolik peněz, kolik by mi leckterý hodný člověk po změně zaměstnání přál, fakt nemám, a tak to cukání v pohodě ustojím a uvědomím si, že nemusím mít všechno, co se mi líbí…

Korálek z růžence

Ode dneška přesně za rok bude Britské muzeum slavit 250 let od svého otevření. Tehdy samozřejmě vypadalo skromněji, ale stálo na stejném místě, kde stojí dnes. Britské muzeum jsem během svých už asi deseti návštěv Londýna nikdy nevynechal. Pokaždé jsem si vybral jednu z dávných říší a prošel si ji, ano, říkám ji, protože v těch obrovských pavilonech se člověk opravdu může nechat unášet fantazií i v čase… a od první návštěvy, kdy jsem ho objevil, pokaždé mě moje kroky zavedly kousek za oddělení s hodinami, kde je vystaven. Říkají mu tady korálek z růžence a je to pravděpodobně holandská práce z první třetiny 16. století. Lepím se na tu vitrínku, kde se tak skromně krčí, většinou tak, že ji zadýchám a pak si v té zamlžené skvrně musím nosem udělat tečku pro oko, skrze níž se mi jeví to Ukřižování jako živé. Když minulý rok byla expozice hodin zavřená a řekli mi, že jinudy se ke svému modlitebnímu oříšku, jak mu také přezdívají, nedostanu, bylo mi smutno, ale je pravda, že jsem se přesto nenudil. O Britském muzeu by se dalo klidně mohlo říci, co Samuel Johnson, jehož byt v Londýně jsem nikdy nechytl v otvírací době, vztahoval na celý Londýn: „When a man is tired of British Museum, he is tired of life“.

Dalo mi to práci, najít tyhle obrázky, ale naštěstí Britské muzeum je štědré na obrazovou dokumentaci a většina exponátů se na jeho stránkách dá vyhledat. Letos bych se měl do Londýna zase podívat, tak doufám, že si po minulé přestávce spravím chuť.

Nový literární klub

Literární klub byl v Kadani doposud veden jako klub lidí, kteří píší a touží svá díla také prezentovat a podělit se o ně s ostatními. Nepublikovaný spisovatel si své čtenáře hledá těžko a tak je doufá najít v jemu podobných duších.
Nová podoba literárního klubu se od té staré liší tím, že je klub otevřen všem zájemcům, kteří se na literaturu dívají ze všech možných úhlů, možná ani zatím o literatuře až zas tolik nevědí, jsou mladí, nebo naopak jsou starší a mají pocit, že jim v tomto ohledu něco uniká, neorientují se, nebo mají pocit, že by chtěli ostatním něco doporučit nebo že by se chtěli literárně vyjádřit. Nový klub je klubem literárním v tvůrčím i čtenářském slova smyslu. Jeho členové by se měli vzájemně učit číst, naslouchat, ale i říci si své k přečtenému. Mělo by se mluvit o literatuře klasické i moderní, o literatuře všech možných žánrů a samozřejmě i o případném autorském snažení jednotlivých členů. V klubu mohou být lidé extrovertní i pouzí posluchači, kteří si přijdou jen poslechnout, co se děje v literárním světě, v tom globálním i v tom mikrokosmickém kadaňském. V různorodosti bude síla nového literárního klubu. Jeho schůzky se budou konat jednou měsíčně a členové se vždy předem domluví, na jaké téma by se mluvilo příště, nakopírují si pár stránek z různých děl, která si sami vyberou a jejichž obsah by se příště rozebíral. Každá schůzka bude věnována oblíbenému dílu či autorovi jednoho z členů. Budou se číst ukázky, budou se hledat talenty, bude se srovnávat, bude se publikovat, bude se spolupracovat s knihovnou a s filmovým klubem, bude vypsána literární soutěž. A to všechno samozřejmě potřebuje dobrou organizaci. Tento článek berte jako její příslib.

První literární sezení se bude konat

11. února od 19hod.

na Střelnici ve sklepním klubu.

Svůj názor na celou věc můžete napsat zde v komentáři nebo ho vyjádřit v anketě.

Když se má les pod psa

Terezce H.

Když je lesu nejhůře,
tu stromy pláčou a jejich míza
pomalu stéká po kůře
a pláče jasan, pláče bříza,
ve školce pláčou malé jedle,
i starý dub si zavzlyká,
a pláče tis, co stojí vedle,
žalem se třese osika.

Ptáčci ty stromy zraňují,
jelen je ohryzává,
a přece každé jaro jim
zas novou sílu dává:
pláč promění se v jásání,
úsměv si lesem cestu klestí,
smějí se břízy, dub i jasany.
A osiky? Ty se třesou štěstím.

Vzpomínka na Hamleta

Nepřišlo vám někdy, že jed do ucha, jímž měl Hamletův strýc Klaudius zavraždit svého bratra, je trošku jak z přiblblýho filmu? No, v Shakespearově době filmy nebyly, tak dejme tomu jak z nějaký antický frašky? A že ta hromada mrtvol na konci je tak trochu komediální? My s Věrkou už víme, jak to bylo doopravdy, přesvědčil nás o tom Josef Vinklář…

A kdo by se chtěl přidat k nám zasvěceným, měl by si někde sehnat nahrávku rozhlasový hry od Oldřicha Daňka s názvem Vzpomínka na Hamleta. Kromě hraní si s klasickým textem a jeho slabými místy je to hra o vině a lásce. Jedinou vinu, kterou nakonec Klaudius ústy Josefa Vinkláře přizná, ale kvůli které by byl ochoten udělat i všechny zvěrstva, která mu přisoudil příběh, jenž sepsal umírajícím Hamletem pověřený Horatio, je jeho láska ke Gertrudě. Byl to, Jiříku, podobný zážitek jako ve hře Válka vypukne až po přestávce, mimochodem od stejného autora a vlastně na podobné téma… Celá hra je excelentně napsaná, zahraná a má výbornou pointu. Před Oldřichem Daňkem se klaním, až se čelem prken dotýkám.

Divadelní neděle

Dnešek byl víceméně divadelní, od té doby, co jsem přijel ze Žatce, už přes pět hodin mám kolem sebe nebo před sebou divadlo… Zkouška na Grendwal trvala tři a půl hodiny, takže jsem na konci hrál už trochu jinou hru, neboť mi lidově řečeno hrabalo.

Po příchodu domů jsem si pustil dokument o divadle Continuo a připomněl jsem si těch pár zajímavých dní strávených ve společnosti Prasetauna a Zdeňka Březiny. Vím, že bych na Švestkovém dvoře žít nedokázal, ale vlastně o nějakém takovém ovocném dvoře celý život sním. Život se pak stává tím, co tak krásně vystihl ve své knížce Putování za švestkovou vůní Ludvík Aškenazy.

Dalším divadelním připomenutím byl dokument, jenž šel hned poté, o přípravě hry Měšťák šlechticem, která mi před časem způsobila v divadelním srdíčku matějskou pouť. Ta práce s každým pohybem ruky, který něco znamenal, to je neuvěřitelná škola pro nás amatéry, kteří po tom jevišti většinou chodíme jak slepice po dvoře, na kterej přelítly ze sousední zahrady.

Snad tedy jen pár fotek z naší zkoušky, na níž tentokrát nechyběl Michal, naše vycházející hvězda z psychiatrické ordinace…