Zemru na SPN

SPN není jen Státní pedagogické nakladatelství, ale i sexuálně přenosná nemoc. Dříve byla rozšířená bakteriální kapavka a syfilída a parazitické filcky a svrab, dnes se největší popularitě (co do strachu) těší vir HIV a (co do frekvence) neškodnější plísňové kandidózy, nicméně těch generačně starších neubývá. Ale vlastně jsem chtěl mluvit o maturitě.

Dnes jsem byl totiž na své pro jistou dobu určitě poslední maturitě, zkoušel jsem z angličtiny a dopadlo to dobře. Eva dělala jako seminární práci Gellnerův životopis na wikipedii, já jsem ji s pomocí mého amerického poradce opravil a včera jsem se rozhodl, že se pokusím přeložit dvě nejznámější Gellnerovy veršovánky. Je to tedy poprvé, co figuruju na wikipedii jako překladatel. Uvidíme, jestli to smažou nebo jestli se Gellner za pár dní zase ocitne na titulní straně. Byl by to můj desátej zářez!

Takle tedy vypadá Gellner v angličtině (na posledním řádku zjistíte, proč jsem nazval článěk tak, jak jsem ho nazval):

Prospects

My little darling, don't you cry!
Don't try the life to modify.

Today let's passionately meet
on our creasy creamy sheet.

Morrow, what's morrow? May one say?
Morrow in coffins we shall lay.

The Song of a Libertine

I won't die of taxing toil,
Won't die of poverty,
Nor will I melt in boiling oil,
I'll die of STD...

Probuzení u moře

Na Lido di Jesolo jsme si ustlali v dětském koutku, abychom byli v závětří a v případě deště mohli dát batohy pod prolejzačky a jít se klouzat. Nakonec v noci nepršelo a ráno se i skrze mráčky prodíralo sluníčko. Neprodralo se však úplně, a tak mi vyšlo to, po čem vždycky u moře toužim Přišla asi hodinová průtrž mračen, lidé se rozutekli do hotelů a celá 15km dlouhá pláž byla naše. Nafoukli jsme lehátko a šli se na tu hodinu nechat unášet vlnami. Nebyly sice tak velký jako ty, které jsme zažili s Brďou a spol. v Burgasu (tehdy jsem si v nich ale málem zlomil páteř), nicméně pár metrů člověka nesly a nosohrtan solí protáhly dostatečně. Lehátko jsme nechali ve sprchách dětem, abychom se s ním nemuseli tahat dál a šli jsme stopovat s cedulí VENEZIA za nějakej ten kruháč.

Otevřelas už Svá černá kukadelka?

Dnes se v jednom po devadesáti letech otevřeném dopise dočtete, jak dopadlo setkání vojáka z fronty a děvečky ze Šumavy, kteří se nikdy předtím neviděli a znali se jen z fotografie a z dopisů. List je datovaný 19. červencem 1917 a Vláďa ho psal v jedné budějovické kavárně na cestě zpátky na haličskou frontu (podobně jako onehdy jakýsi Švejk) a ten samý den byl napsán a pravděpodobně i z Veselí nad Lužnicí poslán další dopis, který přinesu až později odpoledne.


Pohlednice, kterou jsem si dnes dovolil dopis doprovodit, byla taky pro Mařku, ale tentokrát od Karla z 18. února 1916 a pro zajímavost tu přináším text z rubu, aby bylo vidět, že ne každý byl psavec jako náš Vláďa:

Milá Mařko!

Dík za Tvůj krásný lísteček. Nezlob se, že Ti málo píši. Co nejdřív ti budu psát psaní. Ty dobře víš, jaký jsem dbalý o to psaní. Srdečně tě zdraví

Karel

Piš zas brzy.

Není Fík jako fík

Ve vinařské oblasti Soave jsme neochutnali ani víno hroznové ani to z něj kvašené, zato jsme ale poprvé v životě ochutnali čerstvé fíky. S těmi sušenými se to nedá srovnat. Hezké bylo, že jsme si ze stromu utrhli každý jeden plod a donesli ho Karlu Velikému ke schválení. A víte co udělal? Oba plody vyhodil do trávy a řekl, že nám cestou zpátky utrhne.


A udělal, jak pravil. Cestou zpátky se zničehonic rozeběhl a já jsem v tu chvíli na něj i krátce zažárlil. Ital krade pro moji Věrušku plody magického fíkovníku! A té ještě k tomu takhle chutnají!!!

Pak mi ale Grancarlo taky jeden fík utrhnul a tím mě odzbrojil, protože to byla opravdu ambrosie. Už chápu proč si Buddha tenkrát dřepnul zrovna pod tenhle strom.

V Benátkách jsme pak objevili jednu hlavici u sloupu dóžecího paláce, kterou jsme si museli vyfotit na památku.

Jak jsem potkal Gellnera

Dneska jsem měl tolik pracovních schůzek, že jsem byl rád, že jsem si v době oběda našel čas i na Františka Gellnera. A co po naší schůzce napsal?

Rum smutně pil pan řiditel,
já srkal černou kávu.
On dřevěný již jazyk měl,
a já měl těžkou hlavu.

Čas utíkal a utíkal,
a v rozespalé ticho
pan řiditel si naříkal,
že se mu ztrácí břicho.

A stěžoval si v slovech zlých
na nevděk obecenstva,
na tvrdá srdce hostinských,
na hlad a žízeň členstva.

"Nejlépe praštit uměním
a jíti oběsit se!"
Hleděla s porozuměním
naň první milovnice.

Ta pohled měla truchlivý,
do dálek roztoužený,
obličej dětský, bázlivý,
a sladké tělo ženy.

Když odešla, já za ní šel
ve sněhu po šlépěji.
Pojednou jsem se rozsmutněl
pro mladou krásu její.

Ze sbírky Radosti života (1903)

Přes Soave k moři

Tahle nepoetická fotka byla pořízena proto, že jsme z té dálky, kde jsme chtěli stopovat, neviděli na ty cedule (poprvé, co se mi opravdu vyplatil zoom). Chtěli jsme stopovat směrem na dálnici a sami vidíte, že to bylo dost naprd, přesto že na čtyřproudé silnici byl čilý ruch. Když jsme potkali dva Frantíky, co chtěli stopovat domů, poradili nám, že musíme přejít na druhou stranu toho přemostění. Byly tam sice pumpy, ale všechny zavřený a nikde místo na zastavení. Zkusili jsme to na parkovišti nějakého servisu a na DAPPERTUTTO za chvíli zabrali Laura a Grancarlo Omettovi (Grancarlo znamená v italštině Karel Veliký, což pro nás byla pocta, protože jsem v těhle končinách císaře nečekal, a že s ním pojedu z Verony, ještě míň).


Byl to sympatický pár, který jel domů do Padovy, ale cestou si zrovna dneska chtěli prohlédnout hrad Soave, kolem kterého celý život jezdí a nidky tam nebyli (asi jako spousta Kadaňáků nebyla nikdy na Hasištejně). Podle toho hradu se jmenuje i jedna odrůda vín, která se v oblasti Veneto pěstují. Musím se přiznat, že o návštěvě hradu při stopování v Itálii se mi nikdy ani nesnilo, a tak to bylo moc milé překvapení. A ještě s Karlem Velikým v čele výpravy. A taky musím přiznat, že následující fotka není moje.


Hrad byl hezky vidět už z dálnice a vypadal opravdu majestátně. Bohužel byl ale podvečer a dovnitř přímo na hrad jsme se nedostali. Cesta nahoru nám ale dala pěkně zabrat.


Na jednom místě jsem si vylezl na takovou zídku a vyfotil jsem si shora městečko, které je celé obehnané hradbou z roku 1379.


Věruška se o mě bála a měla proč, protože málem platila slova písničky Folsom email blues, kterou nás naučil Ruda Koblic, že nahoru jsem vylez, dolu letěl jsem jak čert.


Cestou jsme si povídali, já s pánem, Věruška s paní, třeba o tom, že jejich dcera, čerstvá doktorka, bydlí v Polsku s Češkou na pokoji a oni že chtějí jet do Afriky. Nebo jsem se dozvěděl, že se v téhle oblasti lirám neříkalo liry, ale franky (podle Franze Josefa na rubu) nebo skjé (protože Italové neuměli přečíst Schilling), tedy pozůstatek doby, kdy patřilo Benátsko k Rakousku.

V sedm hodin se rozezněla zvonkohra ve zdejším farním kostele, jehož starobylost dokazoval jeden raně středověký nápis na kameni. Asi pět minut se to dalo poslouchat, ale když jsme pak pochopili, že si nějaký zvoník trénuje do-re-mi-fa-sol-la-si-do, rychle jsme z města prchali.


Další zážitek z městečka Soave si nechám na zvláštní článeček. Jak jsme se pak tak s Karlem Velikým blížili k Padově, rozhodli jsme se nechat si zastavit před městem a dojet ještě ten den k moři. Buon viaggio e buone vacanze, Dio vi benedico, přibylo nám do deníčku. A Bůh nám opravdu žehnal. Na pumpě jsme si dali výbornou pizzu a salát a zatím se nám venku pěkně zamračilo. Když už to vypadalo, že nás každou chvíli zasáhne blesk a náš nápis MARE na desce rozmočí příval deště, zastavili nám Claudio a Erica a odvezli nás až doprostřed 15km pláže u Jesola kousek od Benátek. Bouře nás sice stihla, ale přečkali jsme ji pod střechou a pak jsme si šli v klidu ustlat na vlhkou pláž.

Jak jsem potkal Beatles

Asi jsem nevybral nejvhodnější titulek pro článek o varhanním koncertu, ale snad i proto budete číst dál. Když jsem před několika měsíci s Adamem Šoltou domlouval, že by si jeho kolega z rostocké akademie mohl u nás v Kadani zahrát na varhany, myslel jsem si, že půjde o nějakého pana profesora a nebyl jsem sám. Pochopil to tak i Otec Josef, který byl nadšen myšlenkou, že německý študovaný varhaník bude v českém, dříve německy osídleném městě, hrát hudbu českých autorů.

Když jsem šel v pátek Otci Josefovi předat plakát s programem koncertu, dozvěděl jsem se, že na varhany ve farním kostele chodí téměř denně hrát na několik hodin nějaký Velšan John, který dělá poradce v jednom podniku na zóně, kde se vyrábějí osvěžovače vzduchu, všelijaké gely a takové ty voňavé mejdlíčka do záchodů. Otec Josef neumí anglicky, a tak mu nedokáže říct, že se to třeba nehodí, aby tam hrál pořád. On by to ale asi nedokázal, ani kdyby anglicky uměl. Když o někom Otec Josef řekne, že je to zajímavej člověk, většinou je to někdo, kdo se vymyká měšťáckému vnímání světa, a tak jsem si říkal, že bych mohl po Mikovi poznat dalšího Velšana.


Nevěděl jsem, jak blízko jsem realitě. Když totiž v neděli dorazil Robert Giesler, čekalo mě jedno překvapění za druhým. Nepřijel totiž profesor, ale student, a nikoli student hry na varhany, ale hry na trubku, i když od nového školního roku začíná studovat nový obor - cemballo. Na varhany ale hraje od svých 7 let, a tak jsem se přestal bát. Trošku mě jen znervózňovalo, že mu chyběla jedna nožička u brejlí.


Když jsme se ještě s Adamem a Irenou Hnízdilovou, naší varhanicí, vyšplhali na kůr, varhany už byly v čilém provozu, protože na ně nehrál nikdo jiný než onen John z Walesu. Začala skvělá česko-německo-anglická konverzace o rejstřících, předvolbách, notách, manuálech a pedálech a tehdy jsem poznal, že hudba opravdu spojuje bez ohledu na to, jakým jazykem zrovna mluvíte. Dozvěděl jsem se jako laik dost zajímavejch věcí, třeba jak se připravujou pomocí izolepy noty na otáčení...


Nebo proč v zimě je pauza v Bachově tokátě mezi tududú ... tudududu důůůů dú v zimě delší než v létě. Protože varhaník využívá každé možnosti k ohřátí prstů.


Odpoledne přišlo asi čtyřicet lidí, což bylo na tak krásné počasí venku obdivuhodné. Byl to letos můj druhý varhanní koncert a musím říct, že sice nebyl tak profesionální a hudebně zajímavý jako ten u sv. Jakuba, ale tím, že jsem ho mohl trávit na kůru a vidět Robiemu tzv. do kuchyně, byl to pro mě o něco intenzivnější zážitek.


A teď to přijde. Když jsme po koncertě opustili kostel, zeptal se Adam, který v Rostocku studuje kytaru, odkud že John přesně je. A on je přes kanál od Liverpoolu. A tak se ho jen tak mimochodem Adam zeptal, jestli tam žil už v době, když byli slavní Beatles. A John se najednou rozpovídal, že byl na Beatlesácích právě ještě v době, kdy slavní nebyli a hráli v Cavern Clubu pro lidi, co si mysleli, že když přijeli z Hamburku, tak že jsou to Nemčouři (pamatujete, jak jsem tenkrát nemohl ty kluby v Hamburku najít?). V letech 1961-1962 hráli v tom klubu 292krát a na jednom tom koncertě byl i náš starej dobrej John. On nebyl někde na stadioně, kde lidi opravdu viděli někde v dálce takový malý broučky, a neslyšeli je pro ten jekot fanynek, on je slyšel z pár metrů a možná je i poplácal po rameni. Not bad, guys, not bad!
Podal jsem si skrz něho ruku s tím druhým Johnem a to je teda síla, ladies and gentlemen!

Prachatice 1917 a 1938

Snažím se vžít se do kůže Vládi, který je na dovolence z Haliče u svých rodičů někde u Poličky a zítra ho čeká tak dlouho očekávaná a obesněná cesta do Prachatic, kde poprvé spatří na vlastní oči dívku, kterou zná pouze z fotografie a s níž si už nějaký ten měsíc koresponduje. Klobouk na hlavě a šavli za pasem, stejně by ve mně byla malá dušička. Jak asi to setkání dopadne? Co k němu Máňa pocítí? A co pocítí on k ní? Podrobnosti se dozvíte už ve čtvrtek, kdy otisknu další z dopisů milostné korespondence z konce první světové války.


Když jsem tak hledal obrázek, kterým bych tenhle článek zpestřil, našel jsem ukázky z děl prachatické rodačky, německy píšící Hildy Bergmannové, která po studiích v Českých Budějovicích vyučovala několik let ve Vídni. V roce 1938 emigrovala se svým manželem do Švédska, kde také v roce 1947 zemřela. Skládala hodně o Prachaticích, ale mě se moc líbila i báseň 1938, kterou psala před odjezdem do emigrace (přeložil Jan Mareš).

Měla jsem kdysi drahou otčinu,
z jejích pramenů mé kořeny pily.
Srdce i ústa, ruku dceřinu
dala jsem jí, všecku duši a síly.
Z ní moje píseň v kraji za obzor
jak pšenice, mák, koukol rostla v poli,
sestersky vešla ve slavičí chór,
co s hlasem cikád, cvrčků splynout svolí.

Teď mrtva je. Odtud, kde vyvedla
z údolí dětství mne až do dnů zrání,
jsem vykázána. Celá zešedlá
se o holi pryč dávám v putování.
Vykořeněna mám být, ale přec
kamkoli jdu, jsem pouhý cizinec
a věčná vlast je až tam nad hvězdami.

Kadaň 1936

Děda Milda mi daroval dva zajímavý sborníky žateckého muzea s názvem Krajem Lučanů, který redigoval školní inspektor Karel Alois Polánek. Ten v roce 1927 založil v Žatci české menšinové muzeum, které dnes nese jeho jméno a kde dělá ředitele Kadaňák Jirka Kopica. Ty „dědovy“ sborníky jsou z roku 1934 a 1936. Jsou to léta vzrůstu sudetoněmeckého hnutí a z tónu článků v musejníku to jde jasně vyčíst. Do ročníku 1934 ještě přispěl i profesor německého gymnázia,dr. Helmut Preidel článkem o hrobě vikingského bojovníka (o němž si však redakce myslí, že to byl s určitostí Slovan), jenž má na konci i německé resumé. V roce 1936 jsou už všechny články laděné vysloveně vlastenecky, dokazují slovanský původ oblasti a negativní projevy německé kolonizace.

Celý ročník 1936 je věnován popisu politických okresů na území, které podle autorů v minulosti obýval slovanský kmen Lučanů. Mezi nimi je samozřejmě i okres kadaňský a tomu se budu věnovat blíže.


Článek napsal ředitel českých škol v Kadani Jaroslav František Urban, autor knihy Potulky Kadaňskem (1. díl Kadaň, 2. díl Poohří od Hauenštejna k Hasištejnu). Dozvíte se v něm, že přechod přes Krušné hory byl v naší oblasti opravdu krušný, protože všude byl hvozd a pod horami pak v oblasti Prunéřova, Prahel a Přezletic močály. Poměry vesnic založených Slovany a Germány (52:11) nás přesvědčuje, „že jsme tady byli dávno před Němci, a že jsme tu doma!“ Středověk zasáhl do našeho území především tak, že půda i s osadami byla udělována církevním kruhům (řádům a kapitulám) – Lomazice připadly vyšehradské kapitule, Mašťovsko cisterciákům (odkudž se pak přestěhovali do Oseka, prý proto, že se jim tu nelíbilo), Račetice a oblast od Vernéřova k Tušimicím rovněž cisterciákům, Kadaň křížovníkům s bílou hvězdou neboli johanitům, Klášterec benediktinům z Postoloprt. Ve 14. století přicházejí do Kadaně minoriti, v 15. století františkáni. Docela pěkná mozaika, dle autora jde samozřejmě o kukaččí vejce, která mají pomoci oblast germanizovat. Roku 1185 je však Kadaň vyjmuta králem z moci johanitů a staví se zde královský hrad. Šlechtické rody začínají v okolí rovněž s docela čilou stavební činností, a tak vzniká spousta dalších hradů a tvrzí. Přemysl Otakar II. učinil Kadaň královským městem (1261), které si nato hned vybudovalo 1800m dlouhé hradby, a založil vsi Vernéřov a Prunéřov. Málokdo asi ví, že Kadaň byla v 15. století zastavena zakladateli rodu Schwarzenbergů, Erkingerovi, původně ze Seinsheimu. Kadaň byla za husitů dobyta křižáky a po Bílé hoře byla germanizace dokonána.


Obrat nastal až v roce 1918, československé vojsko dorazilo do Kadaně na Štědrý den. „Byl sice ještě 4. března 1919 pokus o odboj proti republice, ale tento skončil krvavě.“ Český živel se začíná „soustřeďovati a domáhati svých práv“. O krveprolití v roce 1919 připravujeme v Muzeu přednášku na příští výroční rok. V roce 1919 byl v Kadani založen odbor Národní jednoty severočeské, v roce 1920 vznikl ve městě Sokol, 1928 pak česká škola. V Kadani mělo sídlo i několik okresních českých institutů.


Zajímavé je, že kromě sochy T.G.M. před Masarykovými kasárnami, a Masarykovy lípy, kterou zasadili v roce 1935 české děti, se v tom samém roce podařilo přejmenovat Nádražní třídu na Třídu T. G. Masaryka. Češi se dostali i do zastupitelstev, v Račeticích dokonce byl i starostův náměstek Čech, na okresní úrovni jsme měli dva zastupitele a jednoho člena výboru. Zavírali se cukrovary (nezbyl ani jeden), pivovary (zbyl jen Karschův v Prunéřově a Meissnerův v Kadani), doly na hnědé uhlí (zbyl Meissnerův u Prunéřova, Františka v Radnicích a Karel ve Vilémově).


Následující pasáž o podnicích na Kadaňsku bude zajímat asi jen opravdové kadaňské patrioty, ale protože je zajímavá, přináším její autentické znění. Kam se hrabou dnešní průmyslové zóny.

Ve Vilémově je továrna na azbestové výrobky, v Pětipsech podnik Glasrův zpracovává slámu (povřísla, slaměné obaly na láhve, slaměné rohože, bačkory ze slámy a pod.) V Kadani zastavena veliká koželužna a barvírna Kalitschova, strojírna Sieglova, chemická Leonhardtova, omezenou výrobu mají i velké kaolinové závody s vlastními odklizy fy. Petzold-Döll v Kadani, jakož i porculánky v Klášterci (Union, Thun). Vyhasly vápenné pece v Rájově, omezeně pracuje i prárna na ohnivzdorný šamot fy. Kraft v Prunéřově. Kadaňské rukavičkářství nemůže najíti odbytiště a pracuje značně omezeně, ačkoliv je zde řada prvotřídních podniků (Richtr a spol., Bourve a spol., Homolka, Mocker, Panhans a m. j.). Čileji si vede továrna na tkaniny z gumy Finze a spol., za kterou vlastně stojí pražská firma bři. Čížkové. Malý podnik Volfův v Kadani zpracovává přízi z umělého hedvábí, obdobný je podnik na stuhy v Klášterci. V Kadani je také menší pálírna líhu Březinova. Dolování na zelenou hlinku kadaňskou pod Úhoští provádí nyní pp. Fischer a Ehmig, z nichž Fischer v Brodcích má mlýn na rozemílání hlinky. Rozvíjejí se podniky Pickhardtovy a dřívější Fichtl a Sachs (nyní v držení švédského konsorcia), zvedá se spotřeba minerálních vod vyvážených z Klášlterce a z Krondorfu. V Kadani a okolí několik větších podniků na zpracování cementu, několik cihelen a štěrkoven. Jediný podnik, který po světové válce byl vybudován na Kadaňsku ve velikém měřítku, je kadaňská elektrárna u Lomazic, jež rozvádí proud do několika sousedních okresů. Čechů nezaměstnává. V Klášterci je známá továrna Simonova na výrobu zátek a zpracování korku. Tamtéž je Panhausova továrna na dřevoobráběcí stroje. Dříví zpracovává velká pila Ditrichova v Kadani a pila v Marianském údolí u Miřetic (dříve tam bývala papírna). Také mnoho menších mlýnů ustoupilo konkurenci a veliké mlýny jsou na př. Steinkopfův v Kadani, Vodamühle a j. Výrobou těstovin (nudle, makarony, hořčice) zaměstnává se Hainova továrna v Kadani.

Statistický přehled obyvatelstva je zde.

Největší zážitek z Císařského dne

Při císařáku jsme si našli čas i na své koníčky. Věruška doslova.

Pohladila si kobylu, která sice vypadá slavnostně, ale byla zapřažena k hnojnímu vozu, do nějž pacholci při průvodu nabírali odložené kobylince.

Mým největším zážitkem z letošního Císařského dne bylo každopádně pivo natočené nejlepším barmanem České republiky Václavem Džuzikem Vanyou. 1. října je v Praze mistrovství světa, tak mu budu držet palce!

Vidíte, jak je to pivo vymazlený?

Stopařský trik na Italy

Zapomněl jsem říct, jak jsme se dostali do Verony. O našem švédském spasiteli, co nás odvezl k Lago di Garda, jsem už psal. Thanks fore a nice tripp from A to I and stand safe, napsal nám sice pravopisně špatně, ale krásně od srdce na rozloučenou do našeho stopařského deníčku. Z Peschiery jsme pak stopovali na ceduli, na níž jsme kaligraficky napsali

DAPPERTUTTO

což znamení italsky kamkoliv. Už před lety jsme zkusili s Lenkou stopovat na DOVUNQUE, což znamená to samé, ale zdaleka to tak nezabíralo. Proč, to nám došlo hned po prvních pár minutách. Stačí si ty dvě slova říct nahlas. Úplně každej řidič (a to rovněž - a v Peschieře obzvlášť - řidiči jedoucí v opačném směru) si totiž to první slovo s chutí přečetl, že jsme i přes okýnko slyšeli zahrčet er a pak vyhrknout to krásné tutto. Fungovalo to i tak, že se ti řidiči vždycky tak praitalsky začali smát a rozhazovat rukama. Měli jsme tak radost, i když nám zrovna nikdo nestavěl, protože jsme radost rozdávali. To slovo do smrti nezapomeneme. Manželský párek, který nám zastavil, to slovo zopakoval střídavě asi padesátkrát a pořád se chechtali s otázkou dappertutto dove? neboli kam kamkoliv? Ta otázka nám přišla krásně nesmyslná, ale to jim ten náš nápis taky. Jeli sice do Villafrancy u Verony, ale protože byli na Veronu patřičně hrdí a věděli, že tím kamkoliv přece jen nemyslíme kdejakou díru, dovezli nás svou Audi A2 až k veronskému koloseu, před nímž jsou složeny kulisy na večerní představení, věnovali nám prastarou mapu a dali nám pár cenných rad.

Kaiserův den

Letošní Císařák byl pro mě částečně pracovní, protože jsem obíhal stánky, které bych rád viděl na Vinobraní, a měl přijet varhaník z Rostocku. Měl, ale nakonec se rozhodl přespat v Chomutově a přijet až v neděli, na kdy byl naplánován jeho koncert. A protože děda Milda měl narozeniny, tak jsme pobyli jen do půl čtvrtý a pak jsme frčeli do Libočan na klobásu.


Ve dvanáct jsme si zašli poslechnout Klec - klezmer s charismatickým frontmanem.


Pak jsme šli do parku na průvod, viděli jsme i slaměného císaře, ale do města jsme za nimi nešli, protože Mikulovská brána byla hermeticky uzavřena davem.


Zamířili jsme tedy na Střelnici, kde jsme si poslechli čtyři písničky s mexickejma rytmama do Arona a Felixe a pak už jsme jen seběhli koupit dědovi ještě medovinu a tradá od hradu dále.


Děda Milda měl z dárků neskrývanou radost, stejně jako z celé rodiny, včetně své sestry, která pochází z Cítolib, a tak si s ní vždycky rád povídám o cítolibských mistrech a o kostele, o kterym jsem nedávno složil babičce básničku, a o zámku a o našich společných známých.