Víš, co chceš vědět?

Kromě Egona Ervína jsem si včera v Ústí koupil soubor 24 jednoaktovek v angličtině. A začal jsem u autora, kterýho jsem jedinýho znal. T.S. Eliot nikdy žádnou aktovku nenapsal, ale jeho Sweeney Agonistes jsou tak krátký dva fragmenty hry, že se někdy hrajou jako aktovka. Rozhodl jsem se jednu část přeložit a věnování vepsat Věruščiný babičce.

Po nepříjemném telefonním hovoru s panem Pereirou zůstanou v pokoji jen Doris a Dusty.

Doris Tak a teď si vyložím karty na večer. Ech, hádej, kterou jsem si vytáhla jako první?
Dusty První… Kterou?
Doris Křížovýho krále!
Dusty To je Pereira.
Doris Mohl by to být Sweeney.
Dusty Je to Pereira.
Doris Ale stejně tak by to mohl být Sweeney.
Dusty No, ale stejně je to divný.
Doris Tohle je kárová čtyřka, co ta znamená?
Dusty (čte) „Menší obnos peněz nebo něco na sebe jako dárek nebo večírek.“ To je taky divný.
Doris A teď trojka. Co znamená trojka?
Dusty „Zpráva o nepřítomném příteli“ – Pereira.
Doris Srdcová královna! Paní Porterová!
Dusty Možná jsi to ty sama.
Doris A nebo ty. Všichni jsme srdíčka. Tady si nemůžeš být jistá. Zaleží na tom, co přijde po tom. Musíš myslet, když chceš něco vyčíst z karet. To není věc, kterou může dělat každej.
Dusty Ano, vím, že se v kartách vyznáš. Tak co tam máš dál?
Doris Co tady máme dál. Šest.
Dusty „Hádka. Odcizení. Odloučení přátel.“
Doris Piková dvojka.
Dusty Piková dvojka? TO JE RAKEV!!
Doris TO JE RAKEV?? Pane Bože, co budu dělat? A to musí přijít těsně před večírkem!
Dusty Nemusí patřit tobě, může to platit i na přátele.
Doris Ne, patří to mně, tím jsem si jistá. Celou minulou noc se mi zdálo o svatbě. Ta karta platí na mě. Vím, že je moje. Pane Bože, co budu dělat? Už nebudu tahat! Snímni si ty, pro štěstí. Vem si kartu pro štěstí. To by mohlo to kouzlo zrušit! Snímni si pro štěstí!
Dusty Pikovej spodek.
Doris To bude Snow.
Dusty Ne, to bude Swarts.
Doris Nebo by to mohl být Snow.
Dusty To je legrační, že já si volím karty s figurama.
Doris To je tím, jak je snímáš.
Dusty Já myslím, že to hodně záleží na tom, jak se cítíš.
Doris Někdy ti karty neřeknou vůbec nic.
Dusty Musíš vědět, na co se jich chceš zeptat.
Doris Musíš vědět, co chceš vědět!
Dusty A nesmíš se jich ptát moc.
Doris Nesmíš se ptát víc než jednou.
Dusty Někdy nejsou k ničemu.
Doris Chtěla bych pochopit tu rakev.
Dusty Tak to já nikdy! Co jsem ti říkala? Neříkala jsem, že si snímám pořád figury? Srdcovej spodek! (zapíská z okna) Já teda nikdy! Taková náhoda. Karty jsou divný! (znovu zapíská)
Doris Je to Sam?
Dusty Jasně, že je to Sam!
Doris No jasně, že srdcovej kluk je Sam!
Dusty (vykloní se z okna) Ahoj Same!

A na návštěvu přichází Sam a tři jeho kamarádi.

Dlouho jsem se o vykládání z karet nebavil. Minulej tejden jsem tohle téma střídmě načal s Leonou a pak rozebral s Markétou. U Věrušky jsem si po dlouhý době vytáhnul denní kartu – a zrovna Ďábla. A Otec Josef mi v pondělí vyprávěl, jak nějaká ženská v katechumenátu, která má být teď o Velikonocích křtěná, byla kartářka a hodila karty do popelnice, že je nepotřebuje. Ženskejm řekla, že už to nedělá a amen… Tyhle shody náhod jsou divný. A karty ještě podivnější. Ještěže je nepotřebuju. Ale přitom je mám rád jako koření života, stejně jako pověry, pomluvy a všelijaký další povídačky.

Zdraví Srba

Věřím, že mě za pár let nebude ve schránce čekat podobnej telegram...

E.E.Kisch byl komunista, ale poslouchal i odlišný názory. Jeden Japonec mu při cestě přes Rusko do Číny řekl:

Sovětská pětiletka není nic jiného než vojenský plán na zbrojení, sestavený jako dvojbarevná skrývačka: nasadíme-li si zelené brýle, zmizí všechny zelené čáry a vidíme jen červené. Červené čáry jsou však smyslem obrazu: válečné přípravy. Kolektivní hospodářství? Jenom aby rolník nezůstal na své hroudě, až se bude blížit nepřítel. Industrializace? Jenom aby se mohla přeměnit na válečné potřeby. Péče o kojence? Lepší zásobování? Dělnická sanatoria? Jenom aby měli zdravější vojáky. Školy? Jenom aby se vychoval důstojnický a poddůstojnický materiál.
... To je tedy pravý smysl socialismu, tak si to tedy vymyslili Marx a Engels, jenom děla a otravné plyny a hromadné vraždění jim tanulo na mysli, když před devadesáti lety formulovali zásady nové společnosti! Chléb a práci všem pracujícím, svobodné rozvíjení sil - všechno jenom proto, aby se získal „kanonenfutr“!

Dějiny mu daly za pravdu.

Host na Severu

Dneska jsem byl v Ústí. Pozvali mě do ČRo Sever – je hezký, že se takhle jmenuje, ostatní krajský radia se jmenujou celkem hloupě podle metropolí. Nikdy jsem tam nebyl, a tak mi ta vila, kde sídlej, vyrazila dech víc než první jarní odění ústeckých dívek. Postavil ji továrník Wolfram a někdy v květnu tam mají den otevřenejch dveří, určitě to bude stát za to.


Kromě jednoho natáčení pro Terezčiný Hitradio, který si potom sestříhala, jsem snad ani v radiu nikdy nemluvil. A tady to bylo rovnou do éteru! Brrr.

Byl jsem hostem v pořadu vysílanym každej všední den po desátý. Minutka na představení a pak tři čtyřminutový vstupy o památkách, o divadle a o kulturních akcích. Slávka Brádlová byla skvělá sparingpartnerka a tak mě tréma přešla ještě v hale. Věděl jsem, že jsem ukecanej, ale zapomněl jsem, že v radiu jde o každou čtvrtminutku, a tak jsem hodně posluchačů s jistotou naprdnul, protože zrovna během mýho povídání, jak mě informovala paní redaktorka, pouštěli jejich oblíbený pecky. Pak jsem ještě předkoktal pár věcí do pořadu Kulinárium o věcech, o kterých vím jen to, co mi poví vlastní žaludek.

Ve vlaku jsem si předsevzal, že během interview řeknu, že kraby na helmici naší radnice vypadají jako býčí moudí, protože málokdo ví, co je moudí a mě fakt připomínají spíš naběhnutý samčí žlázy v šourku než zprohejbanej list, kterej maj představovat. Tomu předsevzetí jsem dostál.

Kokrhání podříznutýho kohouta

V době, kdy jsem se pomalu klubal v maminčině děloze (měřil jsem tehdy asi 2mm), v Rudolfově u Českých Budějovic rozehnali policajti fanoušky koncertu Plastiků. Jeden z četníků SNB vzpomíná:

V restauraci Na Americe se konal onen „slavný“ koncert skupiny Plastic People. Vše, co se o něm ze strany antikomunistů a dalších ignorantů faktů, případně myšlenkových zabedněnců, napsalo, jsou nehorázné lži. V onu sobotu se v restauraci Na Americe a před ní sešlo cca 1000 lidí. Veřejně se zde souložilo a nepomohly ani výzvy příslušníka VB, který zde byl služebně přítomen, aby páry šly souložit někam do ústraní. Zfetované dívčiny naopak na něj pokřikovaly, ať si počká, že si to rozdají i s ním. Již tento fakt i dnes by byl trestným činem výtržnictví. (víc tady)

Ach, kde ty loňský sněhy jsou. Včera už to bylo pětatřicet let zpátky. A já si pouštím Pašije od Plastiků, abych se naladil na tu správnou strunu před těma našima Pašijema, který budou už teď v neděli.

Na Střelnici ve skleníku

Znal jsem z knížek Antonína z Padovy, teď znám Alessandra, Andrea a Alberta z Padovy osobně a ještě Daniela a Lorenza. Ti všichni si včera přijeli zahrát do Kadaně, aby odstartovali svoji první evropskou tour. A povedlo se jim to. Přes počáteční nekompatibilitu italskejch a českejch zástrček a jejich protějšků ve stěně, nakonec úspěšně zastrčili, nazvučili a rozjeli jízdu zvláštní směsice muziky, která v sobě měla něco psychedelickýho, něco valčíkovýho, něco punkovýho a hlavně s nadšením hranýho. Až se z toho člověk potil jako ve skleníku. Balili až do půlnoci, venku byl mráz, a tak doufám, že si něco neuženu. Pak jsem s nima na hotelu ještě domlouval mezinárodní komplot. Děkuju klukům i za tohle věnování.

Kundera a (hlavně) ti druzí

Sobotní Lidovky byly plné Kundery, již brzy osmdesátiletého. Redakce zřejmě nechtěla, aby to v den jeho narozenin čtenáři brali jako apríl. Nechci kibicovat, ale utrousím pár řádků. Ty články totiž vždycky řekly víc o svých pisatelích než o autorovi neaprílového Žertu.

Václav Klaus se vyjadřuje ke všemu, mnozí se na něj proto čertí, ale já stojím za tím, že na to má nejen právo, ale i schopnosti. Ať má v hlavě cokoli, rozhodně to není vakuum. Ke Kunderovi by se podle svých slov sám nevyslovoval, ale oslovení redakcí přijal jako výzvu. Z článku na celou stranu se tedy dozvídáme hlavně to, že Klaus je sportovec, co neodmítne žádnou nahrávku. Že neřekne nic nového a místo smeče se snaží hrát na jistotu, aby míček nepadnul do autu, to asi patří k prezidentské korektnosti. Jedinému závěru, kterým se Klaus snažil protrhnout síť nudy, a to, že fenomén Kundera rovná se fenomén osamění nebo spíš osamocení, by se sám Kundera jistě vysmál v některém z příštích esejů, kdyby mu za to Klaus stál. Kdyby je Klaus četl (namísto podnětného čtení o Vladislavu Vančurovi, kterého se Kundera sám zřekl), na tenhle led by se určitě nepouštěl.

Od psychiatra Cyrila Höschla se dozvíme, že to není žádný blbec. Tedy samozřejmě, že Cyril Höschl není žádný blbec, o Kunderovi se dozvíme možná tolik, že je v zahraničí známý, že píše o Československu a že se zabývá filosofií paměti. Zajímavé je srovnání s Petrem Parlérem, jehož stavební detaily jsou prý poplatné obligátní gotice, ale katedrála sv. Víta jako celek že je jedinečná – sám bych řekl, že katedrála je gotická stavba ničím než polohou se neodlišující od katedrál francouzských, ovšem její krása spočívá právě v detailech a jejich skloubení dohromady. Nicméně s poznatkem, že Kunderovi jde o stavbu a její dokonalou konstrukci, souhlasím. Nicméně s tím, že mu nezáleží na jazyce a že by ho s trochou nadsázky mohl z francouzštiny překládat i lepší computer, s tím už mám trochu problém. Ale abych se vrátil k erudici pana profesora Höschla, v článku nám osvětlí pojetí reálnosti u Karla Poppera, ale hlavně se vyjadřuje nadmíru kultivovaně. Někdy tak křečovitě, jakoby jeho článek pro noviny měla hodnotit nějaká akademická psychiatrická komise, jestli se náhodou nevyjadřuje moc lidově. K problému Kunderova jazyka dodává, že „tím víc překvapuje jeho obsese, s jakou obstruuje postup prací na překladech svých pozdějších děl do češtiny“. Možná bylo lepší říci, že „tím víc konsternuje jeho obsese, s jakou obstruuje proceduru tradukce svých pozdějších majstrštyků do češtiny“.