Panna a cikán

Milenec Lady Chatterleyové od D.H.Lawrence byla moje první erotická kniha. Tehdy jsem netušil jaké oplétačky román zažil kvůli použití sprostých slov. Některé stránky jsem si přečetl snad stokrát a stimulovali mě k rané masturbaci. Už jednou jsem tu citoval Toma Lehrera a dnes bych mohl zase: „Na co jsou koníčky jako tenis či filatelie? Já mám pravého koníčka: čtu Lady Chatterley pořád dokola!“

V Praze v podzemním antikvariátě jsem objevil Lawrencovu Pannu a cikána vydanou česky v r. 1934. V angličtině vyšla až po autorově smrti v r. 1930, ale Lawrence ji psal souběžně s Lady Chatterley, když ve druhé polovině 20. let pobýval nedaleko italské Florencie. Moc mě tahle novela zajímala a dnes jsem ji konečně dočetl.

Děj je paralela o setkání dvou světů, které se promítají i do vnitřního dramatu hlavní hrdinky, Yvette, dcery anglikánského vikáře, od něhož utekla žena „s nuzáckým mladíkem“. Ony dva světy existují dodnes, i když ten druhý už nereprezentují cikáni, kteří v době, kdy Lawrence román psal, kočovali po evropských zemích jako příslušníci rasy „loupící jen na okraji společnosti, rasy navždy nepřátelské a žijící jen z kořisti“, vyhýbající se „chapadlům zákona“. Nicméně rovněž rasy nezávislé na většinové společnosti.

Jenom ležela a přála si být cikánkou. Žít v táboře v kočovnickém voze, nikdy nevkročit do domu, nevědět, že je na světě nějaká farnost, nikdy nevkročit do kostela… Hnusily se jí všechny domy s vnitřním hygienickým zařízením i s koupelnami, s celou svou odpudivostí… Ten stojatý život jako ve stoce, kde se sice o stoce nikdy nemluví, ale páchne jí to od jejího jádra až po posledního dvounohého obyvatele, od babičky až po služky, byl zkažený. Cikáni nemají koupelny, ale za to nemají ani stoky. Je tam u nich čerstvý vzduch.

Dnes je tomu jinak, cikáni jsou na společnosti a některých jejích zákonech závislí a zároveň nechtěli a nechtějí přijmout všechny ostatní její zákony a zvyklosti, a proto jsou o to více nenáviděni.

A tak možná ten dnešní protipól společenské klece zosobňuje v románu postava mladého majora Eastwooda s vizáží „sportovce, který neměl vztahu k životu“.

„A co vaše budoucnost?“ zeptala se ho.
„Co s ní?“ řekl a vyňal dýmku z úst a v ptačích očích mu zableskl klidný úsměv.
„Kariéra! Což nemá každý muž udělat kariéru?“ Hleděla mu se zvláštní prostoduchostí do očí.
„Dnes mi nic neschází a zítra mi také nic nebude scházet,“ řekl s chladným, pevným pohledem. „Proč by se neměla celá má budoucnost skládat ze samých dnešků a zítřků?“

I když bylo nejdrsnějším výrazem v celém románu, když Yvettina sestra řekla babičce „Drž hubu!“ a jediný náznak pohlavního styku byl na konci, kdy se ale ani nedovíme, jestli Yvette zůstala či nezůstala pannou, bavilo mě prokousávat se místy trochu krkolomným překladem Hany Skoumalové za doprovodu ilustrací od Toyen.

Poslední sbohem

Dne 16. dubna 2010 nás ve věku 35 let na nějaký čas opustí náš drahý Filipec, Peter Teazle, mnich v Římské koleji, průvodce po Hasištejně, inspektor Alfred Sprink, Jiří Hrd a Lopaťák

Jiří Džery Jerie

Poslední rozloučení proběhne za účasti veřejnosti dnes v 19.19 na Večírku v obřadní síni na Střelnici.

Za pozůstalé:

Smích a pláč (a sex) středověku

Když jsem byl naposledy s Věruškou v Praze, koupil jsem si u Kanzelsbergera knihu Tělo ve středověké kultuře. Jeden z jejích autorů, Jacques le Goff je ctěný francouzský historik, tedy ctěný i mnou. Zřejmě proto, že mu v době sepisování knihy bylo téměř osmdesát let, přibral si k sobě za spoluautora filosofa a novináře Nicolase Truonga.

Mám školu Análů rád, protože jim jde o dějiny života v různých obdobích a ne o politické dějiny, které dělá pár jedinců, co vládne. Nicméně už v úvodu jsem si říkal, že to jde trochu dál, než jsem ochoten já přijmout. Například tvrzení o tom, že i způsob chůze nebo spánku není záležitost biologická, ale sociologická – dobře, ještě bych uznal, že do jisté míry, protože věřím, že kdyby dítě vychovala opice, že by spal třeba na větvi; ale dělat z toho antropologické závěry, že Francouz chodí jinak než Eskymák? Včera jsme viděli v klubu úžasný dokumentární film Nanuk, člověk primitivní z roku 1921 a způsob spaní a chůze kanadských Eskymáků mi přišel stejný jako ten náš, zima nezima.

Dočetl jsem zatím první ze čtyř částí knihy. Jmenuje se Půst a masopust: Dynamika západu. Kapitoly jsou o velice zajímavých tématech a každá by se dala rozpracovat na samostatnou knihu, která by nemusela být nezáživná, což mohl být důvod, proč je to tu tak nahuštěné. Zbytečně nahuštěné. Musím totiž přiznat, že mi čtení moc nepřineslo. V každé kapitole je vždy naznačeno, že středověk byl temný, ale taky tak trochu světlý, těžký, ale taky tak trochu lehký, shnilý, ale taky tak trochu vzkvétající (ojoj, to je ale dynamika).

V úvodu se pravilo, že o dějinách víme jen od těch, kdo uměli psát, kdežto život 95% lidí, kteří to neuměli, vesměs neznáme, a že autorům jde o těch 95% (parafrázuji). Nicméně pak jsou všechny argumenty ve všech kapitolách postaveny na liteře a mnohdy podle spisů mnichů soudí život středověkých lidí (někdy oprávněně jindy méně). Kapitola o smíchu nás na dvou stránkách přesvědčuje, že středověk smích skoro neznal, protože se Kristus nesmál (jen třikrát brečel), a na jedné stránce pak tvrdí, že byl ve 12. století smích rehabilitován, neboť se Sára zasmála, když jí Bůh oznámil, že bude mít na stará kolena dítě (Izák = hebrejsky „smíšek“). Čtivé, ale lživé, řekl bych. V mé naivní víře se lidé v 10. a 11. století smáli stejně jako za Václava IV. i za Václava Havla, za krize církve jako za krize současné. V kapitole nazvané Dar slzí se zase autoři věnují pláči na příkladu Svatého Ludvíka, a přitom podle mého názoru mnohem větším a hlavně autentičtějším zdrojem by byl Svatý Ignác, ač z 16. století, ale duší jistě ve středověku (o něm tam není ani zmínka).

Hodně se tu píše o sexu. Starý historik ho vidí téměř za vším, což mu nezazlívám, jen někdy je to až směšné. Třeba když cituje jinou historičku (nebo spíš hysteričku), že „pláč … šťávy z těla odvádí a tím zabraňuje jejich hříšnému využití v rovině sexu“.

Myslím, že víc než první část této knihy (vydané asi tak trochu na kšeft) o středověku vypovídá sám obraz od Breughela, který ji inspiroval.


Kvůli čtivosti si určitě přečtu i ty další části. Vždyť i v té první jsem se dozvěděl dvě věci, které za to stály. Jednak to, že pro Marka Aurelia byla soulož pouhým „třením břicha a výtryskem lepkavého moku provázeným křečí“, a jednak jednu praktickou radu z Dekretu boloňského mnicha Gratiana (kolem 1130 – 1140):

Pokud žena chce, aby pro ni manžel víc zahořel, strčí si živou rybu do pochvy, „drží ji tam, dokud nelekne, potom ji uvaří nebo upeče a dá manželovi pojíst“.

Sejdeme se na Krch-offje

Aktuální změna: Krch-off dnes nebude, přijede až vnáhradním termínu 18. května. Ve čtvrtek bude v Kadani zase J.H.Krchovský. A to mě zase inspirovalo k jedné básni.

Mrtví, kteří ještě včera žili,
jsou si dnes tolik podobní!
Za rok však budou tím, čím byli,
než spatřili sál porodní.

Suzi, tentokrát to nepropásni!

Důmyslný rytíř jazyka španělského

Nedávno jsem zde vznesl dotaz, pod jakým pravopisným jménem napsal a vydal Miguel Cervantes svého Dona Quijota. Obeslal jsem tedy ctihodné profesorstvo španělské a hispanoamerické literatury Univerzity v Salamance a dostalo se mi odpovědi jejich zástupce, titulárního profesora Dr. Miguela M. García-Bermejo Ginera, že v 16. a 17. století se hláska /ch/ psala ve španělštině jako X, teprve postupně její funkci přejímalo J, přičemž ovšem anarchie byla ukončena až v 19. století, kdy se začalo používat pouze a jen J. S profesorkou Franciscou Noguerol Jiménez jsem si pak dokonce na toto téma vyměnil dva emaily ve španělštině, přičemž jsem využil své znalosti ze starých dobrých učebnic. Pak teprve mě napadlo, že jsem se mohl přesvědčit podle všeobecně dostupného titulního listu vydání z r. 1605.

Uvědomil jsem si nicméně i souvislost s tím, že některá amerciká slova v angličtině jsou archaická a v moderní britské angličtině zmodernizovaná, i když by to člověk tipnul obráceně. Např. Američané si zakonzervovali slovo gray pro šedou, kdežto Britové pravopis ve 20. století posunuli na grey. A stejně tak si třeba Mexičani ponechali středověkou výslovnost x. I když nevím, jestli jako pravidlo nebo jen ve slovech jako Mexico či Xavier. Budu se muset zeptat Miguela, totiž dr. García-Bermejo Ginery.

Perličky na čtrnáctidně

Tentokrát jsem začal Tvarem a nenudil jsem se jako u grafologů.

Rozhovor s Jakubem Čermákem, třiadvacetiletým básníkem a písičkářem, který si „svůj díl věčnosti odsloužil“, jsem hltal, jako by mi samotnému bylo 23. Svatava Antošová ho nenechala pózovat zadarmo, ale přesto z toho syn Míry Wanka vyšel se ctí. Musel jsem mu hned napsat email, tak uvidíme, jestli ho v Kadani uvidíme. Z veršů vytrhávám:

majetek nemám
ale pokradu, co Pámbů dá

Lubor Kasal došel k zajímavému závěru ve svém ohlédnutí za Avatarem:

Dobrá, je tady jeden film pro děti a mládež, lze se dohadovat, zda je průměrný či podprůměrný, ale to fanouškovské nadšení nezanedbatelného množství dospělých lidí provokuje k jiným otázkám: … Je zkušenost s uměním a literaturou v populaci už tak malá, že tvůrci udělají nejlépe, když setřou rozdíl mezi tvorbou pro dospělé a tvorbou pro nezkušené děti?

Pěkný je postřeh Gabriela Plesky, že se jeden americký výrobce sýrů s plísní na povrchu snaží v České republice konkurovat sedlčanskému Hermelínu tím, že si jako značku pro svůj výrobek vybral jméno největšího Čecha a na krabičce se teď dočteme:


V A2 mě zaujal rozhovor s francouzským režisérem Bruno Dumontem, v němž jsou otázky pětkrát delší než odpovědi. Jeden z mála režisérů, který se rád neposlouchá. Líbilo by se mi něco od něj v příštím pololetí v klubu na Střelnici, i když jeho poslední film, o kterém je rozhovor, je zřejmě pro hodně náročného diváka.

Teprve z článku Milana Kozelka jsem se dozvěděl o pomníku revoluce a líbí se mi. Kozelek obhajuje jeho tvůrce Jiřího Davida a zároveň v počinu firmy Vodafone vidí vhodnou cestu pro umění v zahnívajícím kapitalismu. Tentokrát mu musím dát za pravdu a ocenit vtip s kterým se do současného režimu pouští.

V této rozfrcané zemi a v této schizofrenní době mají žluklé máslo na hlavě i bezhlaví rytíři z komiksových pohádek.


Nejvíc mě ale oslovil jeden článek a v něm jeden neologismus Jana Sterna, který mě zase nezklamal. V článku razí dva ad hoc vymyšlené termíny pro dva druhy přístupu k státnímu zřízení – titoita a husákoita. Ty se mi tolik nelíbily, ale v nějakém zvláštním článku (možná už dnes večer na blog KZK) se pokusím napsat něco o „jakobysmu“!

Proroctví z Dziadů

Ach, co až člověka donutí začíst se do třetího dílu Dziadů! George Sandová tvrdila, že Mickiewicz se tímto dílem vyrovnal izraelským prorokům. Polska je v něm přirována ke Kristu Evropy. František Halas přeložil jenom části (ovšem geniálně), a jedna z nich se čte jako opravdové proroctví. Btw. Jaroslav Vrchlický přeložil Dziady pod názvem Tryzna.

Cesta na Rus

…
Kdo? a kam jede? Zakázáno ptaní.
Do sídla cara, k dvoru žandarm jede,
někoho chytit, vyslovil car přání.
„Ze zahraničí možná vězně vede,“
generál říká – kdo ví, kdo to není,
možná král pruský, francouzský či saský,
snad jiný Němec vypad z carské lásky
a car dal příkaz, dát ho do vězení;
snad slavnější i hlavu odvážejí,
snad Jermolov tam sedí v beznaději.
A vězeň v slámě? Copak víte, kdo je?
tak vzpurně hledí! pohled hrdý, stinný,
pán jistě velký, za ním vozů řada,
dojista průvod, s pány dvořeníny.
A všichni hleďte, dívají se směle!
Já myslil, jistě jsou to páni shora,
generál, rada z carského snad dvora,
a zatím – chlapci, děti nedospělé!
Co znamená to, kam ta tlupa letí?
Nějakých králů nežádoucí děti?
Tak šeptají si velitelé vzadu,
kibitka letí rovnou k Petrohradu.