Paplí je matka...
před 6 lety
17. června 2011
Dárek od chevaliera de Seingalt
Dnes na mě doma čekal milý dárek.
Tuhle hebefilní vsuvku, která dokazuje bohatství naší (a hlavně Vavřínovy) mateřštiny, daruji dále – svému věrnému čtenáři, který poslední dobou posiluje moji tvorbu komentáři. Jedním z nich byl i ten o dramatickém ztvárnění scény, která je na obálce. Myslím, že bys mi v ní, Špíno, mohl být hereckým rivalem.
Tuhle hebefilní vsuvku, která dokazuje bohatství naší (a hlavně Vavřínovy) mateřštiny, daruji dále – svému věrnému čtenáři, který poslední dobou posiluje moji tvorbu komentáři. Jedním z nich byl i ten o dramatickém ztvárnění scény, která je na obálce. Myslím, že bys mi v ní, Špíno, mohl být hereckým rivalem.
(úvod, můj překlad i onen komentář si můžete připomenout zde)
„Abbému nesmíš ani zbla prozraditi, Teresino, rovněž ani u zpovědi. A budeš-li míti kdy milence, nebo snoubence, anebo dokonce muže, nesmí ani ten ničeho zvěděti. Musíš vždy lháti; i otce a matku a sestry musíš přelhati: jen tak povede se ti dobře na zemi. Pamatuj si to““Tak rouhal se on a Teresina pokládala patrně, co o ní praví, za požehnání, neboť chopila se ruky jeho a zbožně ji políbila jako knězi. Zasmál se hlasitě.
„Pojď,“ pravil pak, „pojď, ženuško má malá, objevíme se v sále zavěšeni.“ Zdráhala se sice poněkud, usmála se však nikoliv nespokojena.
Byl svrchovaný čas, že vyšli ze dveří, neboť Olivo se svraštělým obočím a rozhořčen jsa vyběhl právě po schodišti, a tu Casanova ihned vytušil, že nešetrné poznámky markýovy a abbéovy o dlouhém prodlení maličké byly příčinou jeho podezření. V obličeji rozhostila se mu ihned radost, když spatřil na prahu státi Casanovu, jako ze žertu v rámě maličké zavěšeného.
15. června 2011
Pneumatická kartka od táty
Včera jsem dočetl první dílo od Guy de Maupassanta. Nikdy mě to nezlákalo ani ke Kuličce (výhodné to, protože krátké povinné četbě) ani za Miláčkem. Když jsem psal SOČku o Tolstém, překvapilo mě, že se ve svých teoretických spisech tento velký ruský spisovatel Maupassantem hodně zabýval.
Minulý týden mi poštou přišla pěkně vázaná kniha, na kterou jsem dostal hned chuť. Kdybych dal na Tolstého, ten ji vážil jako autorovu nejslabší vůbec. V ostatních Maupassantových románech „je pár dojemných scén, ale jeho poslední kniha v nás nevzbudí než hnus“ (отвращение), napsal. Tou poslední knihou jsou Naše srdce. Že jí dám přednost před ostatními, o tom nakonec rozhodla tři slova v tiráži: Přeložil Jindřich Hořejší.
Můj táta se to možná nikdy nedozvěděl, ale když pracoval v jedné pražské bance jako hlídač (a protože v Praze neměl ubytovnu, často tam spával v takovém provizorním bunkru), chodil po místech, kde za první republiky byla kavárna Tůmovka. V téhle kavárně sedával dnes a denně Jindřich Hořejší a na stole měl rozloženy knihy a papíry.
Jaroslav Seifert v kapitole Dýmka od Tristana Corbiéra vzpomíná: „Překládal rychle a právě tak i psal, odpovídajíc při tom na dotazy svých známých sedících opodál. Nic ho nevyrušilo. Objednával jednu černou kávu za druhou, občas kávu prostřídal pohárem piva a ustavičně kouřil. A večer neměl na večeři… Stávalo se někdy, když v pozdních hodinách složil svá lejstra a knihy do aktovky a zavřel péro, že musil zavolat potichu na pana vrchního: Pane vrchní, neplatit! Načež vrchní spočítal všechny kávy, piva a cigarety, napsal na účtenku a vložil ji do zvláštní přihrádky své nadité náprsní tašky, která byla tak objemná, že se mu na prsa nevešla a musil ji nosit v zadní kapse u kalhot. A Hořejší vyšel z kavárny na čerstvý vzduch. Ale daleko nešel a navštívil vinárnu Kumanovo pod Novoměstskou věží na konci Vodičkovy ulice. Od Tůmovky to bylo asi sto kroků...“ (Všecky krásy světa)
Jindřich Hořejší a Rudolf Losenický! Byli si těmi pochůzkami po hospůdkách náramně podobni. Jen poměr káv a piv byl obrácený. Moje touha po překladech Jindřicha Hořejšího je tedy takovým rodinným poutem. Navíc Tristan Corbiére v Hořejšího překladu je nejoblíbenějším básníkem mého nejoblíbenějšího básníka, který už dávno básničky neskládá.
Guy de Maupassant měl pěšinku umetenu a já jsem jeho dílo pozřel jedním hltem. A mám pro vás připraveno spoustu citátů, které ve vás sice možná vyvolají hnus, ale pro mne byly zajímavou inspirací, přestože dějově to nijak zvlášť silná kniha není.
Když už jsem tu psal o Hořejším jako o překladateli, zastavím se tu nad několika maličkostmi, které mě zaujaly. Na jedné stránce vysvětluje hlavní hrdinka hlavnímu hrdinovi, že se do něj (stejně jako do nikoho jiného) neumí zamilovat a že bude jeho přítelkyní, hezkou přítelkyní – „mluvím s vámi jako kamarádka a nic vám netajím“. To kamarádství mi na rok 1934 přišlo docela moderní. Zajímal mě originál a opravdu, proti „une amie, une jolie amie“ stojí „je vous parle en camarade“.
Co mě ale opravdu zarazilo, byla „pneumatická kartka“, kterou hlavní hrdinka na začátku druhé části knihy hlavního hrdinu k sobě povolala. V originále je ovšem „une dépêche bleue“. O pár desítek stran dále dostal „pneumatickou zálepku, v níž mu určovala dostaveníčko na příští den, v touž hodinu“, dále je řeč o „modré zálepce“. Tady už se v originále objevuje „un court télégramme“ a „petit papier bleu“. Musel jsem chvíli pátrat.
Ano, jde o pověstnou potrubní, neboli pneumatickou poštu. Ta začala v Paříži fungovat v roce 1866 (po Londýně a Berlíně). Lístky doručované potrubní poštou měly modrošedou barvu, a tak se pro ně vžil název petit bleu, který potom zůstal i pro označení telegramu jako takového. Užívání potrubní pošty v Paříži kulminovalo před a během 2. světové války, po ní přišla krize, přestalo se opravovat a s novými komunikačními kanály byla v roce 1984 zastavena nadobro. V Praze byla potrubní pošta zavedena později než v Paříži, ale zato vydržela v provozu, až do povodní v roce 2002. A možná, že se ještě i vy nějaké té pneumatické kartky dočkáte. Já ti za tuhle modrou zálepku, tati, děkuju!
Minulý týden mi poštou přišla pěkně vázaná kniha, na kterou jsem dostal hned chuť. Kdybych dal na Tolstého, ten ji vážil jako autorovu nejslabší vůbec. V ostatních Maupassantových románech „je pár dojemných scén, ale jeho poslední kniha v nás nevzbudí než hnus“ (отвращение), napsal. Tou poslední knihou jsou Naše srdce. Že jí dám přednost před ostatními, o tom nakonec rozhodla tři slova v tiráži: Přeložil Jindřich Hořejší.
Můj táta se to možná nikdy nedozvěděl, ale když pracoval v jedné pražské bance jako hlídač (a protože v Praze neměl ubytovnu, často tam spával v takovém provizorním bunkru), chodil po místech, kde za první republiky byla kavárna Tůmovka. V téhle kavárně sedával dnes a denně Jindřich Hořejší a na stole měl rozloženy knihy a papíry.
Jaroslav Seifert v kapitole Dýmka od Tristana Corbiéra vzpomíná: „Překládal rychle a právě tak i psal, odpovídajíc při tom na dotazy svých známých sedících opodál. Nic ho nevyrušilo. Objednával jednu černou kávu za druhou, občas kávu prostřídal pohárem piva a ustavičně kouřil. A večer neměl na večeři… Stávalo se někdy, když v pozdních hodinách složil svá lejstra a knihy do aktovky a zavřel péro, že musil zavolat potichu na pana vrchního: Pane vrchní, neplatit! Načež vrchní spočítal všechny kávy, piva a cigarety, napsal na účtenku a vložil ji do zvláštní přihrádky své nadité náprsní tašky, která byla tak objemná, že se mu na prsa nevešla a musil ji nosit v zadní kapse u kalhot. A Hořejší vyšel z kavárny na čerstvý vzduch. Ale daleko nešel a navštívil vinárnu Kumanovo pod Novoměstskou věží na konci Vodičkovy ulice. Od Tůmovky to bylo asi sto kroků...“ (Všecky krásy světa)
Jindřich Hořejší a Rudolf Losenický! Byli si těmi pochůzkami po hospůdkách náramně podobni. Jen poměr káv a piv byl obrácený. Moje touha po překladech Jindřicha Hořejšího je tedy takovým rodinným poutem. Navíc Tristan Corbiére v Hořejšího překladu je nejoblíbenějším básníkem mého nejoblíbenějšího básníka, který už dávno básničky neskládá.
Guy de Maupassant měl pěšinku umetenu a já jsem jeho dílo pozřel jedním hltem. A mám pro vás připraveno spoustu citátů, které ve vás sice možná vyvolají hnus, ale pro mne byly zajímavou inspirací, přestože dějově to nijak zvlášť silná kniha není.
Když už jsem tu psal o Hořejším jako o překladateli, zastavím se tu nad několika maličkostmi, které mě zaujaly. Na jedné stránce vysvětluje hlavní hrdinka hlavnímu hrdinovi, že se do něj (stejně jako do nikoho jiného) neumí zamilovat a že bude jeho přítelkyní, hezkou přítelkyní – „mluvím s vámi jako kamarádka a nic vám netajím“. To kamarádství mi na rok 1934 přišlo docela moderní. Zajímal mě originál a opravdu, proti „une amie, une jolie amie“ stojí „je vous parle en camarade“.
Co mě ale opravdu zarazilo, byla „pneumatická kartka“, kterou hlavní hrdinka na začátku druhé části knihy hlavního hrdinu k sobě povolala. V originále je ovšem „une dépêche bleue“. O pár desítek stran dále dostal „pneumatickou zálepku, v níž mu určovala dostaveníčko na příští den, v touž hodinu“, dále je řeč o „modré zálepce“. Tady už se v originále objevuje „un court télégramme“ a „petit papier bleu“. Musel jsem chvíli pátrat.
Ano, jde o pověstnou potrubní, neboli pneumatickou poštu. Ta začala v Paříži fungovat v roce 1866 (po Londýně a Berlíně). Lístky doručované potrubní poštou měly modrošedou barvu, a tak se pro ně vžil název petit bleu, který potom zůstal i pro označení telegramu jako takového. Užívání potrubní pošty v Paříži kulminovalo před a během 2. světové války, po ní přišla krize, přestalo se opravovat a s novými komunikačními kanály byla v roce 1984 zastavena nadobro. V Praze byla potrubní pošta zavedena později než v Paříži, ale zato vydržela v provozu, až do povodní v roce 2002. A možná, že se ještě i vy nějaké té pneumatické kartky dočkáte. Já ti za tuhle modrou zálepku, tati, děkuju!
14. června 2011
Štěstí z Duchcova
Když jsme doposlouchali fiktivní příběh Casanovova stáří, přemluvil jsem Věrušku, abychom přes její vysokobřezí stav v sobotu vyrazili do Duchcova na Casanovské slavnosti. Usmyslil jsem si hlavně, že bychom se projeli v kočáře, ale v novinách (ano v těch) psali, že bude otevřené i gymnázium, což je v Duchcově architektonický skvost a spolu se zámkem a kostelem dominanta města.
Nebudu to prodlužovat, gymnázium zavřelo své dveře dvě hodiny před naším příjezdem a tažných zvířátek v jednom spřežení na všechny ty tisíce návštěvníků (druhé odpadlo pro únavu koní) nám bylo natolik líto, že jsme (já jako blahé paměti aktivní účastník Velké pardubické 1992) tuto atrakci rádi vynechali.
Z programu nás zaujal asi jen Ondřej Havelka s Melody Makers a Mig21, ovšem oba koncerty proběhly už v pátek spolu s divadelním představením o životě Giacoma Casanovy, kterého jsme zahlédli s jeho milenkou jen za velkým podiem ve VIP stanu.
Ještě jsem si všiml, že je někdy zpřístupněna nástropní malba Václava Vavřince Reinera v rámci prohlídky galerie Casanova. Zamířili jsme tedy tam. Nabízel jsem u vstupu stovku za jednoho, když nám tam dají na tři minuty nakouknout, ale prý je moc frmol a málo lidí, a tak nám nabídli jen prohlídku děl Karla Gotta (sic!). S díky jsme odmítli a šli se podívat na pěknou výstavku děl žáčků místní ZUŠ, která se Mistrovým dílům nejen vyrovnala, ale mnohdy je i předčila.
Ovšem nakonec jsem našel aspoň stánek s pivem a rozhodl se vystát frontu a spravit si náladu. Když na mě došla řada, došel sud, naráželo se a vylévala pěna. „To by se Liškovi, kdyby ještě žil, nestalo,“ utrousil jsem si pod fousy.
13. června 2011
Z novin
Jan Zábrana si ve svých zápiscích občas udělal poznámku z komunistických deníků a rozhlasových stanic, která podtrhovala absurditu tehdejšího režimu. Z času kolem mého rodného roku vyjímám pár příkladů:
Pozůstatky popraveného soudruha dostala poštou jeho žena (Z rádia: A léta běží, vážení)
Historie Sovětského svazu je nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení… (půlnoční zprávy v rozhlase, 14. listopadu)
„Vláda vydala usnesení k organizaci předmanželského styku…“ (rozhlas, 1. prosince 73, 11.05 hod.) „… včetně nárazových akcí…“ (Doopravdy, to si nevymýšlím! Fakt i s tím dodatkem).
Dopravní výchova je jednou ze složek komunistické výchovy. (Rozhlas, 10. březen, 11,10 hod.)
„Je jasné, že máme největší zájem na tom, jak uspokojit naše ženy.“ (Z interview v rozhlase, 17. června 1974, 11 hodin, 12 minut – dopoledne.)
„Dobrá vyhlídka pronásledující pětiletku…“ (z rozhlasu)
„… ženy na Strahově, to je kolektivní vyjádření štěstí individuálně šťastných československých žen…“ (z pořadu v rozhlase, 11 hod., 25 minut, 9. června 1975)
PIVO ČEPUJEME BEZ MOŽNOSTI POUŽITÍ WC (Tabulka na dveřích malešické restaurace Astra, 16. srpna 1975)
VYHOŘELÁ PAMĚŤ (Zpráva z novin, Večerní Praha, 19. srpna 1975): Praha (žab). Škoda 3 milióny Kč, to je bilance požáru, který vypukl včera v 8.55 hod. v Praze – Modřanech v prostoru výpočetního střediska oborového ředitelství Čs. čokoládoven. Požár vznikl na samočinném počítači EC 1040 (Robotron VEB Kombinát NDR) ve skříni číslo 5 hlavní počítačové paměti a byl uhašen zaměstnanci střediska pomocí ručních hasících přístrojů CO2.
Ono se zdá, že dnes, dvacet let poté, co se z kapliček u nás na severu dělaly garáže a chaty, už taková zpravodajská úroda být nemůže, ale v jednom nejmenované deníku se dočkáte žní i na začátku léta. Asi si ze Zábrany vezmu příklad a občas s něčím přispěchám i sem na soběpisník. Ze sobotního vydání cituji:
V KOSTELE VYPUKNE VELKÁ MÓDNÍ ŠOU (Mirka Šebestová) … rozevlátých sukní, orientálních kalhot a večerních rób jako vystřižených z filmu Sex ve městě. Ženy je uvidí na velké módní přehlídce, která se bude konat v kostele sv. Jakuba Většího ve Škrli… Oblečení si zájemkyně budou moci koupit přímo na místě.
Škrleš, škrleš.
Pozůstatky popraveného soudruha dostala poštou jeho žena (Z rádia: A léta běží, vážení)
Historie Sovětského svazu je nevyčerpatelným zdrojem zábavy a poučení… (půlnoční zprávy v rozhlase, 14. listopadu)
„Vláda vydala usnesení k organizaci předmanželského styku…“ (rozhlas, 1. prosince 73, 11.05 hod.) „… včetně nárazových akcí…“ (Doopravdy, to si nevymýšlím! Fakt i s tím dodatkem).
Dopravní výchova je jednou ze složek komunistické výchovy. (Rozhlas, 10. březen, 11,10 hod.)
„Je jasné, že máme největší zájem na tom, jak uspokojit naše ženy.“ (Z interview v rozhlase, 17. června 1974, 11 hodin, 12 minut – dopoledne.)
„Dobrá vyhlídka pronásledující pětiletku…“ (z rozhlasu)
„… ženy na Strahově, to je kolektivní vyjádření štěstí individuálně šťastných československých žen…“ (z pořadu v rozhlase, 11 hod., 25 minut, 9. června 1975)
PIVO ČEPUJEME BEZ MOŽNOSTI POUŽITÍ WC (Tabulka na dveřích malešické restaurace Astra, 16. srpna 1975)
VYHOŘELÁ PAMĚŤ (Zpráva z novin, Večerní Praha, 19. srpna 1975): Praha (žab). Škoda 3 milióny Kč, to je bilance požáru, který vypukl včera v 8.55 hod. v Praze – Modřanech v prostoru výpočetního střediska oborového ředitelství Čs. čokoládoven. Požár vznikl na samočinném počítači EC 1040 (Robotron VEB Kombinát NDR) ve skříni číslo 5 hlavní počítačové paměti a byl uhašen zaměstnanci střediska pomocí ručních hasících přístrojů CO2.
Ono se zdá, že dnes, dvacet let poté, co se z kapliček u nás na severu dělaly garáže a chaty, už taková zpravodajská úroda být nemůže, ale v jednom nejmenované deníku se dočkáte žní i na začátku léta. Asi si ze Zábrany vezmu příklad a občas s něčím přispěchám i sem na soběpisník. Ze sobotního vydání cituji:
V KOSTELE VYPUKNE VELKÁ MÓDNÍ ŠOU (Mirka Šebestová) … rozevlátých sukní, orientálních kalhot a večerních rób jako vystřižených z filmu Sex ve městě. Ženy je uvidí na velké módní přehlídce, která se bude konat v kostele sv. Jakuba Většího ve Škrli… Oblečení si zájemkyně budou moci koupit přímo na místě.
Škrleš, škrleš.
12. června 2011
Sex podle (ne)stárnoucího Casanovy
Český rozhlas nabídl osmidílné čtení z novely Alfreda Schnitzlera Casanovův návrat do vlasti. Překladu Františka Vavřína z roku 1924, krásně prošpikovanému přechodníky a složitými větnými vazbami, propůjčil hlas Stanislav Šárský, který stárnoucího Casanovu (ale i ostatní postavy) vystihl neuvěřitelně přesvědčivými hlasovými nuancemi. Poslouchalo se to samo. Po přečtení anotace a poslechu první kapitoly jsem měl pocit, že scénář bude přímočarý a i v dnešní době senzační – takhle bych ho asi napsal já:
Casanova se vrací do Benátek a náhodou v Mantově potká svého přítele Oliva. Tomu před šestnácti lety dohodil jeho ženu Amálii, která narážela na odpor svých rodičů. Aby Amáliina matka dala svolení k mesalianci s Olivem, musel ji Casanova přesvědčit – samozřejme po svém, tady tak, že se s ní vyspal a nechal ji, aby se do něj zamilovala a udělala, co na milencově očích viděla. Amálie se pak z vděčnosti s Casanovou vyspala den před svou svatbou. Olivo je setkáním po letech velmi dotčen a nedá jinak, než že se chevalier de Saingalt (jak si Casanova říkal od svých 45 let) musí na pár dní odebrat k němu na venkovské sídlo, kde žije s Amálií a svými třemi dcerami, osmi, deseti a třináctiletou. Amálie se na první procházce svěří Casanovovi, že o něm těch 16 let sní a že by se s ním chtěla zase vyspat. Casanova se brání, že už je starý, sešlý a ošklivý a vzápětí jí sdělí, že pokud chce, vyspí se s ní, ale ona mu za to dohodí do postele svoji třináctiletou dceru!
Při poslechu jsem vždycky usínal, a tak jsem na svůj omyl přišel až asi ve čtvrtém díle. Marcolina, kterou si Casanova u Olivů vyhlédl, nebyla ona třináctiletí dcera, která by dodala Casanovově pověsti korunu (vyspat se s třemi generacemi v ženské linii, to je hodno jeho jména!), ale Olivova o něco starší neteř, dcera jeho zemřelého nevlastního bratra (její věk jsem nezaslechl ani pak nikde nenalezl), která si k Olivům přivezla mnoho knih na studium, jemuž se chce oddat, a již miluje mladík jménem Lorenzi.
Casanova si tedy vyhlédl Marcolinu a během krátkého pobytu se do ní bezhlavě zamiloval, což ona neopětovala nejsouc humbertovskou nymfičkou, jak by si byl přál. Uchýlí se tedy nakonec k úskočnému plánu. Lorenzi je dlužen jistému markýzovi dva tisíce dukátů, které si půjčil do hry v karty, v níž onu sumu vyhraje právě Casanova. Markýz chce ovšem po mladíkovi peníze bezodkladně. A tak Casanova nabídne Lorenzimu obchod. Za to, že mu peníze daruje, chce jednu noc s Marcolinou – ovšem v převleku za Lorenziho tak, aby byl při aktu nejen milujícícím, ale i milovaným. Lorenzi neochotně souhlasí. Soulož proběhne podle plánu, ovšem Casanova proti plánu po souloži usne a ráno uštědří Marcolině šok. Po odchodu z Marcolinina příbytku je zastaven Lorenzim a vyzván na souboj. Nicméně, Casanova odešel od překvapené milenky pouze v plášti přes nahé tělo, a protože Lorenzi nechce být ve výhodě, rovněž se svlékne. Souboj dvou naháčů je možná už přespříliš chtěným vyvrcholením románu, kterým pro mě byl dialog mezi nic netušící Marcolinou a Casanovou v předvečer jejich společné noci, kde se on na oko se všemi loučil. Casanova se bije jako by šlo ne o čest, ale o právo na lásku, Lorenzi je zabit ranou přímo do srdce. „Nezasloužíme si tvoji lásku oba, Marcelino? On je pouhý mladík, já jsem Casanova.“
Můj vysněný syžet ovšem nebyl až zas tak nepravdou. V šesté kapitole (knižního vydání, které jich má dvanáct) píše Casanova odpověď na dopis z Benátek, když mu přijde Teresina, třináctiletá Olivova dcera, sdělit, že karetní společnost je již připravena a netrpělivě jej očekává. Casanova se jí zeptá, zda pila víno, na což ona přisvědčí, olízne si rty a zrudne. Casanova ji chytne za rameno a povalí na postel. Když otevře ústa k výkřiku, Casanova se zatváří natolik výhružně, že ho nechá dělat, cokoli se mu zlíbí. Odstavec pokračuje (v mém překladu, Vavřínův nevlastním):
Políbil ji s něžnou prudkostí šeptaje: „Nesmíš o tom nic říct Abbému, Teresino, ani při zpovědi. Až jednou budeš mít milence nebo manžela, není jediný důvod, proč by se o tom měli dovědět. Musíš vždycky lhát, ani otci ani matce ani sourozencům nesmíš říct pravdu. Jen tak budeš žít spokojeně na této zemi. Pamatuj si moje slova,“ rouhal se svatokrádežně, a zdálo se, že Teresina vnímá jeho řeč jako svatou výstrahu, protože mu políbila ruku tak uctivě, jako by patřila knězi.
Zasmál se. „Pojď, má malá ženuško, chyť mě za ruku, půjdeme spolu dolů.“
Překonala ostych a chytla ho radostně za ruku.
Byl nejvyšší čas, protože potkali Oliva na schodech. Byl rozčilen a zamračen, což si Casanova vysvětlil uštěpačnými poznámkami u stolu, které se jistě týkaly prodlení Olivovy dcery v jeho pokoji. Olivova tvář však znovu nabyla veselého výrazu, když viděl, jak je Teresina zavěšena za Casanovovu paži jakoby žertem.
Novela byla napsána v roce 1918.
Casanova se vrací do Benátek a náhodou v Mantově potká svého přítele Oliva. Tomu před šestnácti lety dohodil jeho ženu Amálii, která narážela na odpor svých rodičů. Aby Amáliina matka dala svolení k mesalianci s Olivem, musel ji Casanova přesvědčit – samozřejme po svém, tady tak, že se s ní vyspal a nechal ji, aby se do něj zamilovala a udělala, co na milencově očích viděla. Amálie se pak z vděčnosti s Casanovou vyspala den před svou svatbou. Olivo je setkáním po letech velmi dotčen a nedá jinak, než že se chevalier de Saingalt (jak si Casanova říkal od svých 45 let) musí na pár dní odebrat k němu na venkovské sídlo, kde žije s Amálií a svými třemi dcerami, osmi, deseti a třináctiletou. Amálie se na první procházce svěří Casanovovi, že o něm těch 16 let sní a že by se s ním chtěla zase vyspat. Casanova se brání, že už je starý, sešlý a ošklivý a vzápětí jí sdělí, že pokud chce, vyspí se s ní, ale ona mu za to dohodí do postele svoji třináctiletou dceru!
Při poslechu jsem vždycky usínal, a tak jsem na svůj omyl přišel až asi ve čtvrtém díle. Marcolina, kterou si Casanova u Olivů vyhlédl, nebyla ona třináctiletí dcera, která by dodala Casanovově pověsti korunu (vyspat se s třemi generacemi v ženské linii, to je hodno jeho jména!), ale Olivova o něco starší neteř, dcera jeho zemřelého nevlastního bratra (její věk jsem nezaslechl ani pak nikde nenalezl), která si k Olivům přivezla mnoho knih na studium, jemuž se chce oddat, a již miluje mladík jménem Lorenzi.
Casanova si tedy vyhlédl Marcolinu a během krátkého pobytu se do ní bezhlavě zamiloval, což ona neopětovala nejsouc humbertovskou nymfičkou, jak by si byl přál. Uchýlí se tedy nakonec k úskočnému plánu. Lorenzi je dlužen jistému markýzovi dva tisíce dukátů, které si půjčil do hry v karty, v níž onu sumu vyhraje právě Casanova. Markýz chce ovšem po mladíkovi peníze bezodkladně. A tak Casanova nabídne Lorenzimu obchod. Za to, že mu peníze daruje, chce jednu noc s Marcolinou – ovšem v převleku za Lorenziho tak, aby byl při aktu nejen milujícícím, ale i milovaným. Lorenzi neochotně souhlasí. Soulož proběhne podle plánu, ovšem Casanova proti plánu po souloži usne a ráno uštědří Marcolině šok. Po odchodu z Marcolinina příbytku je zastaven Lorenzim a vyzván na souboj. Nicméně, Casanova odešel od překvapené milenky pouze v plášti přes nahé tělo, a protože Lorenzi nechce být ve výhodě, rovněž se svlékne. Souboj dvou naháčů je možná už přespříliš chtěným vyvrcholením románu, kterým pro mě byl dialog mezi nic netušící Marcolinou a Casanovou v předvečer jejich společné noci, kde se on na oko se všemi loučil. Casanova se bije jako by šlo ne o čest, ale o právo na lásku, Lorenzi je zabit ranou přímo do srdce. „Nezasloužíme si tvoji lásku oba, Marcelino? On je pouhý mladík, já jsem Casanova.“
Můj vysněný syžet ovšem nebyl až zas tak nepravdou. V šesté kapitole (knižního vydání, které jich má dvanáct) píše Casanova odpověď na dopis z Benátek, když mu přijde Teresina, třináctiletá Olivova dcera, sdělit, že karetní společnost je již připravena a netrpělivě jej očekává. Casanova se jí zeptá, zda pila víno, na což ona přisvědčí, olízne si rty a zrudne. Casanova ji chytne za rameno a povalí na postel. Když otevře ústa k výkřiku, Casanova se zatváří natolik výhružně, že ho nechá dělat, cokoli se mu zlíbí. Odstavec pokračuje (v mém překladu, Vavřínův nevlastním):
Políbil ji s něžnou prudkostí šeptaje: „Nesmíš o tom nic říct Abbému, Teresino, ani při zpovědi. Až jednou budeš mít milence nebo manžela, není jediný důvod, proč by se o tom měli dovědět. Musíš vždycky lhát, ani otci ani matce ani sourozencům nesmíš říct pravdu. Jen tak budeš žít spokojeně na této zemi. Pamatuj si moje slova,“ rouhal se svatokrádežně, a zdálo se, že Teresina vnímá jeho řeč jako svatou výstrahu, protože mu políbila ruku tak uctivě, jako by patřila knězi.
Zasmál se. „Pojď, má malá ženuško, chyť mě za ruku, půjdeme spolu dolů.“
Překonala ostych a chytla ho radostně za ruku.
Byl nejvyšší čas, protože potkali Oliva na schodech. Byl rozčilen a zamračen, což si Casanova vysvětlil uštěpačnými poznámkami u stolu, které se jistě týkaly prodlení Olivovy dcery v jeho pokoji. Olivova tvář však znovu nabyla veselého výrazu, když viděl, jak je Teresina zavěšena za Casanovovu paži jakoby žertem.
Novela byla napsána v roce 1918.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
