Náhodná a přesto nějakým proroctvím střihnutá setkání jsou ta nejkrásnější, proto mi promiňte délku tohohle článku. Včera jsem trávil půl dne s jedním belgickým párem z Halle, prohlédli si klášter a město a pak jsme byli v Beránku na obědě. Pamatuju si, jak jsme oba s Lukášem vyvalili oči, když začali mluvit o jakémsi rumunském umělci a jeho výstavě v Belgii. Nachytal jsem se, že považuju Rumunsko za zemi bez ducha, bez odkazu a tedy bez významu.
Dneska jsem v programu rozhlasu našel rok starou hru rumunského autora Mateie Visniece, kterou v překladu Jiřího Našince uvedla Vltava. Hlavní roli filosofa
Emila Ciorana si zahrál Ladislav Mrkvička a je fakt, že mě hra pohltila. Cioran v ní coby starý bezdomovec , který ztrácí paměť (zapomněl i, kde bydlí), přemýšlí o smyslu paměti, života a hlavně smrti a způsobu, jak umřít. Protože smrt není strašná, strašná je poslední hodinka. V textu hry bylo několik zajímavých myšlenek. Rumunsko je zde popisováno jako země beze smyslu, geografie bez historie, kde lidi zapomněli svoje dějiny – když se jich zeptáte, co dělali posledních tisíc let, přihlouple se usmějí. A pak se diví, že někdo zapomene cestu zpátky tam, odkud vyšel! A zavřou ho za to s Alzheimerem do špitálu. A nezapomínáme náhodu i my, co jsme dělali posledních tisíc let? A posledních pár měsíců?
Moc se mi líbila jedna psychologická myšlenka, že odmítnout Nobelovu cenu je jako dostat ještě daleko cennější ohodnocení. Vím to o
Borisi Pasternakovi a
Jeanu-Paulu Sartrovi, a je fakt, že si to pamatuju hodně dobře a ti dva jsou pro mě něčím jakoby víc než ti, co ji přijali (i když Pasternak by ji za jiné situace jistě přijal; před Sartrem v tomto ohledu klobouk dolů). Tak přemýšlím, jestli ji taky neodmítnout, až k tomu dojde. Co myslíte?
Hru
Mansarda v Paříži s výhledem na smrt před rokem poprvé zahráli rumunští a lucemburští herci v transylvánském
Sibiu a v Lucemburku.
Jiří Našinec musí být nadšenec, když hru tak rychle přeložil. Koukal jsem i na další Visniecovy hry a docela bych si některé rád přečetl. Asi se budu muset naučit francouzsky.
Nedávno jsem na divadle vyprávěl můj příběh z gynekologie. Přesněji z čekárny na gynekologii, kde jsem čekal na maminku, která si tam šla pro nějaké ty hormonální tabletky. V čekárně sedělo několik žen, jedna z nich měla hodně zlobivé malé dítě, které neustále otravovalo a dělalo bordel na celé oddělení.
„Že já jsem si tě nenechala vzít,“ byla věta, která mě donutila si sednout, ačkoli jsem si i stoje připadal nemístně a trapně. Podobnou větu prý řekla maminka Cioranovi, když viděla, jak hrozné dětství prožil.
On život v Rumunsku asi nikdy nebyl žádný med. Maminka si v mládí s jedním Rumunem dopisovala. Měli se docela rádi, byl to podle fotografie hezkej chlap. Pak jela s rodiči do Rumunska a napsala mu, že se mohou sejít. Nejen, že se nesešli, od té doby nepřišel z Rumunska ani jeden dopis. Až pak po pětatřiceti letech. Je tomu pár roků, co jsme ten dopis v ruštině s maminkou luštili, když si na něj vzpomenu, mám na tváři hořkosladký úsměv. V tom dopise byl důvod, proč se tenkrát odmlčel (a tedy i proč nakonec nejsem Rumun, no ano, já jsem mohl být Rumun!). Bylo to proto, že žili tak nuzně, že se styděl za svou rodinu a za svou zemi… a taky neměl na to přesunout se někam do většího města, kde by se mohli sejít, natož návštěvu pozvat třeba na kávu. Maminka mu zatím neodepsala a jestli plánuje taky pětatřicet let pauzu, to abych se naučil rusky a odpověděl jeho synům (i když ten, co žije ve Švédsku asi umí anglicky).
Dneska jsme s Lukášem po
přednášce o náhrobku Kryštofa Meynera z Annabergu před kostelem meditovali o skepsi, o Bohu a jeho existenci neexistenci, o morální špíně a její relativitě, a rozcházeli se bez odpovědí. Když jsem chvíli studoval Cioranův život a dílo, ty odpovědi jsem si připomněl. Jestli Cioran říkal, že dobrá kniha zanechá šrám na duši a převrátí všechno naruby, pak přesně takovou chci jednou napsat a přesně tak na mě zapůsobilo to málo, co jsem si přečetl od něj.
Moc mě zaujala jedna pasáž z knihy
Slzy a světci:
Mohou mít svatí touhu po moci? Je jejich svět imperialistický? Odpověď zní ano, ale musíme si uvědomit změnu v záměrech. Zatímco my plýtváme energií na dosažení časných statků, jejich pýcha způsobuje, že chtějí dosáhnout na statky nejvyšší. Jejich cílem je ovládnout nebe a jejich prostředkem je utrpení. Kdyby Bůh nebyl hranicí jejich ambicí, bojovali by až do krajnosti a každý by mluvil ve jménu nového nekonečna. Člověk odjakživa touží po vlastnění. Ani svatí nemohou utéct své prostřednosti. Jejich šílenství rozporcovalo nebe na nestejné části a každá je tak veliká, jaká veliká byla jejich pýcha v utrpení. Svatí jsou imperialisté po vertikále a vyzdvihli zemi do nejvyšších pater – do nebes.Ano, tenhle text nechává šrám, ale vzbouzí ve mně víru. Víru, že nejen na den Všech svatých mají vládu nad světem a hlavně nad nebem všichni ti zapomenutí. A jsme zase u toho. Být zapomenutý je vlastně být vertikálně víc než být známý a často vzpomínaný i než být svatý ve smyslu kanonizovaný.
Cioran možná trochu ironicky možná naprosto vážně říkal, že věří v Boha kvůli Bachovi (
„bez Bacha by byl Bůh bezvýznamná figurka“). A já s Grahamem Greenem věřím v Boha kvůli jednomu pekařovi, kterýho neznáte.
Cioran taky v jednom rozhovoru pronesl:
„Když někoho nesnášíte, napište si desetkrát, dvacetkrát nebo třicetkrát: X je sráč. Po pár minutách se budete cítit uvolnění. A pak budete míň nenávidět.“ Já myslím, že vůbec sprostý slova jako forma uvolnění fungujou, ačkoli jsou tabu, a přemýšlím o takovém malém uvolňovacím workshopu pro vrcholné managery, to by mohlo vynést docela dobrý peníze a jako novinka by se to ujalo možná rychleji než astrologie pro personalisty, která teď začíná letět (protože třeba přijmout štíra na místo obchodního referenta v čase, kdy je Mars v konjunkci s dvěma stálicemi, je opravdu hazard).
Když už jsme zmínili Bacha, tenhle krásnej klip se scénkou z Bachova života, v němž zpívá krásná
Magdalena Kožená (i ona je důkazem, že Stvoření nebylo jeden velkej propadák), je takovou malou reportáží o osmym daru Svatýho Ducha, tedy o humoru. A ten zpěv!
