Střelec ze Střeláku

Kdož před znalci se vychloubají, zasloužený posměch sobě utrží, cituje Ezopa Encyklopedie humoru a vtipu. A ještě krásněji z Čelakovského: Kdo svým zásluhám sám chválu činí, jsou-li čisty, zbůhdarma je špiní. A tak za prvé doufám, že tohle nečte moc šachových velmistrů ani klubových hráčů a za druhé se veřejně přiznávám, že umím nevšedně bídně prohrát i s mnoha hráči papírově slabšími. Jednoho (s asi 1330 body) jsem dokonce třikrát odmítl, a až když si mě počtvrté vybral se vzkazem „I will kill you. Are you afraid?“, jsem se rozhodl dát mu lekci. A asi po deseti tazích jsem to vzdal. A ještě jedno doznání: ta partie, kterou jsem tu prezentoval jako poslední, byla odvetou – první partii jsem prohrál, ale čestně v moc pěkné hře.

Tak a teď zase trochu pýchy a špíny. Sehrál jsem dnes partii s téměř šedesátiletým srbským soupeřem, jehož virtuální Elo bylo 1689, tedy více než o sto vyšší než to mé. Měli jsme každý na své tahy pouhých 15 minut, a tak se nedalo extra dlouho přemýšlet. Přistoupil jsem k zápasu se silným soupeřem jako Jana Jacková ke střetnutí s Karpovem (přečetl jsem si o něm až nedávno a jen jsem litoval, že se toho nedožil táta). S tím rozdílem, že jsem jako bílý od začátku hrál aktivně na výhru.

Hrál jsem poprvé v životě Levitského útok, který ani Fritz pořádně neznal – pro něj to byla prostě hra dámského pěšce, která se mu už s třetím tahem ztratila z knihovny zahájení. V internetové databázi se dá dojít dále, ale i tam je od začátku poměrně velká úspěšnost bílého, takže netuším, proč se ta hra hraje tak málo a nestojí v učebnicích. Já ji určitě po dnešku budu hrát častěji! Vždyť jsem rozený Střelec. A udělám z tohoto střeleckého útoku ozdobu ŠK Střelnice.

Kdo však marnou chloubou práší,
koše plev na trh vynáší,
vítr času odvěje
jej i jeho naděje.

Fr. L. Čelakovský

Fritz mě tentokrát kupodivu ani jednou nepokáral za špatný tah a dával mi jen alternativy. Po 11. tahu mě pochválil větou: „Bílý je ve velmi aktivní pozici.“ Soupeř udělal blunder 23. tahem a od té chvíle jsem nechyboval a dohnal ho až do téhle pozice, v níž vzdal:


Partie proběhla takto:

1.d4 d5 2.Sg5 h6 3.Sh4 Jc6 4.h3 Dd7 5.Jf3 e6 6.c4 Jge7 7.Jc3 dxc4 8.e4 Jg6 9.Sg3 Sd6 10.e5 Sb4 11.Sxc4 a6 12.O-O b5 13.Sd3 Sxc3 14.bxc3 O-O 15.Dc2 Jce7 16.Jh4 De8 17.f4 Sb7 18.f5 Jxh4 19.Sxh4 Jxf5 20.Sxf5 exf5 21.Vxf5 De6 22.Vaf1 Sd5 23.V1f4 Dc6?? 24.Vg4 b4 25.Sf6 g6 26.Vh5 Kh7 27.Sg5

V úterý začíná Turnaj o putovní pohár Královského města Kadaně, tak budu referovat. Jsem tam tuším jediný bez oficiálního Ela.

Od Abrahama k Adamovi

Když jsme byli v Praze pro zvon, který byl odlitý v Kadani v roce 1727, a tedy právem patří do našeho muzea, měl jsem kromě schůzky s manažerem skupiny Nightwork čas i na antikvariát. Tam mě zaujaly čtyři z pěti svazků (vlastně 8 z 10 dílů) Encyklopedie humoru a vtipu z let 1888 až 1892. Nejvíc mě zaujalo to, že ani jedno asi z dvaceti hesel, která jsem si přečetl, nebylo vtipné, a tak jsem si říkal, že pověstný humor bez vtipu má možná kořeny už v 19. století a knihy jsem si koupil.

Hlavní důvod tkvěl v tom, že jsou v knize tisíce a tisíce informací o osobnostech a předmětech, které dosud byly skryty před mou zvědavostí. Hned v úvodu je třeba citován anglický lékař Sydenham, který prý prohlásil, že více než příchod dvaceti oslů obtěžkaných léky pomůže každému městečku příchod šaška. A tak jsem si našel, že Thomasu Sydenhamovi se říká anglický Hippokrates a že tanec sv. Víta má ještě jedno jméno - Sydenhamova chorea.

Občas tedy odložím Aristotelovu Metafyziku a pro občerstvení si přečtu pár hesel ze svazku A-Č. Když mě něco zaujme, tak vám to tu nezapomenu sdělit, nejsem intelektuální soukromník.

Znali jste nějakého Abrahama a Sancta Clara? Pro mě to byl do včerejška neznámý muž. Dokonce jsem ho v první chvíli považoval za dva, za Abrahama a Svatou Kláru. Z kontextu a později z wikipedie jsem zjistil, že šlo o jednoho člověka, augustiniánského mnicha (vl. jménem Johann Ulrich Megerle), který byl od roku 1669 až do své smrti v roce 1709 dvorním kazatelem ve Vídni, kde si prý získal lid vtipem a jasnou řečí.

Tak tenhle Abraham a Sancta Clara jednou kázal, že by dovedl všechny panny ve Vídni vyvézt z města na jednom trakaři. Když byl za tuto urážku na cti obžalován a nucen k odvolání, prohlásil hned v dalším kázání, že nechápe z čeho je obviněn, protože se přece nezmínil o tom, na kolikrát by je na tom trakaři vyvážel.

Taky mě zaujala hláška, že Adam byl jediným člověkem, který neplakal při svém narození, za to ale při svém zasnoubení. V jedné španělské opeře prý zase Adam prosí Boha, aby ho stvořil.

Rockin' Gypsy

Chtělo by se mi napsat, že rock 'n' roll is not dead. Ale on je mrtvej. A Phil Riza je zombie, i když dnes pro mě byl poslední rokenrolový trubadúr. Kéž by moderní muzikanti byli aspoň z půle tak zruční a nadšení jako on. A kéž by byli aspoň z půle tak skromní. Přijel starým Citroënem, vzal si 100Euro na benzín a zítra jede dál, do Berlína za kamarádem a odtud do Rostocku na další koncert ve šňůře, v níž Kadaň byla jediným českým zástupcem (a na plakátu se tak pěkně vyjímala).


Přijel k nám z Budapešti pozdě, ale zahrál jako o život a já jsem aspoň trochu zažil pocit, který mohly zažít dnešní americké babičky, když uprostřed 50. let zašly do nějakého zapadlého klubu v Nashvillu.

Syrakusy /část I./

V Syrakusách Archimedes objevil v lázních svůj zákon (Ať klepeš, jak klepeš, poslední kapka vždycky do slipů.) a socha, již jsem dal minule jako hádanku, je vlastně uměleckým ztvárněním onoho slavného výkřiku Heuréka! V Syrakusách taky kreslil Archimedes kruhy do písku (Noli masturbare circulos meos.), než ho římští vojáci sprovodili ze světa. A v těchhle Syrakusách jsme se ocitli my, kteří jsme před třemi dny parkovali svého Jonatána v Plzni na Nové Hospodě. Ty tři dny na stopu se vyplatily.



Srdce starého města se jmenuje Ortygia. Je to vlastně ostrov. Nějakých 3000 let historie na 40 hektarech. Vkročili jsme do něj skrze bránu Porta Marina z 15. století.


Hned za ní nás čekalo několik hladových Kajdíčků s tou typickou po egyptsku protáhlou lebkou. Vzpomněli jsme si na toho našeho, co asi doma dělá sám. Pár hodin na to došla esemeska, že utekl, když u nás v bytě byli vyměňovat okna, a že ho sousedka vyhnala na ulici. Naštěstí ale hned za pár minut došla další, že už se našel. Ve skutečnosti byl ale venku docela dlouho a domů přišel sám.


Došli jsme až k Aretusině studánce, o které jsem tu už psal.


U ní se konala ta první italská svatba, která nás inspirovala (tady je v pozadí).

Hrad maniaků, jak jsme si přeložili jeho název, byl založený Fridrichem II. Sicilským (ano, to je ten, co nám daroval Zlatou bulu sicilskou) a dneska jsou v něm kasárna, takže Věruška marně klepala na jeho bránu.


Moc jsem se těšil do kostela sv. Lucie, který stojí na místě mučednické smrti této světoznámé světice, co si vydloubala oči, aby se znelíbila pohanskému nápadníkovi, a dostala za to od Panenky Marie ještě krásnější. V kostele jsou i katakomby, ale Pán Bůh ví, že nemusíme vidět všechno.


A tak to zařídil.


A tohle je pohled od kostela svaté Lucie druhý den. Vlevo se dere z vany Archimedes, vpravo vzadu je průčelí katedrály.


To barokní průčelí od Andrea Palmy je moc hezké a vůbec na mě tenhle kostel zapůsobil asi nejvíc z letošního výletu.


Na téhle fotografii je docela dobře vidět, že byl postaven na místě původního templu bohyně Athény.


A ještě lépe je to vidět z pohledu zevnitř. Moc pěkně se to ale snoubí, a tak by se to jistě líbilo i mé belgické oponentce v nedávném sporu o ženách v Novém zákoně. Athéna a Ježíš Kristus je myslím docela hezký páreček.


Říkali jsme si, že bychom se mohli navečer vykoupat, ale vzhled zdejších volných pláží nás odradil. Rozhodně by se tu blbě do toho terénu kreslily kruhy.


A tak jsme to střihli přes Apollónův chrám, nejstarší dórský chrám na Sicílii (foto až z druhého dne) rovnou na večeři k Pinovi, kterého nám doporučil Toni.


Tam jsem si dal vynikající rybu a Věruška nejlepší pizzu na Sicílii.

Dobrou noc.

Svatý Václave, oroduj za nás!

Svatováclavský víkend začal smiřováním s Němci, co bydleli v Kadani před rokem 1945. Napsal jsem o tom na blog KZK. Osobně se mi na tom nejvíc líbilo to, že jsme se s Otcem Josefem prošli pěšky z radnice na hřbitov a zpátky na faru, kde jsem si vyzvedl texty čtení na sobotní mši, abych je mohl najít (a pak přečíst) v angličtině a taky najít a předat Belgičanům ve vlámštině.

Sobotní ranní mše na začátku Vinobraní totiž měla čtení ve čtyřech jazycích a Belgičani z Halle na ní předali kopii svojí černé Madony jako dar městu Kadani. Originál z roku 1267 byl svatebním darem holandskému a henegávskému vévodovi, který se jmenoval Jan. A že já jsem taky Jan a taky jsem měl nedávno svatbu, přivezli mi Belgičani jedno malé balení chlastu a Věrušce kilo pralinek. Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné!


Vinobraní se mi moc líbilo, počasí bylo vymodlené a tedy vymydlené, jediné mraky, co přišly, byly mraky lidí. Tak snad se bavili jako já. Trochu jsem se rozladil belgickými čůči, že jsem potom nevědomky zapomněl svůj nástup v Romanci o Karlu IV. Za hodinu na letošní derniéře jsem to ale zase napravil.

Večer jsem se s jednou dámou z Halle přel o evangeliích, v nichž ona jako pravověrná katolička vidí málo žen, a když, tak kromě Matky Boží jenom samé špatné. A že to bylo jinak. Chtěl jsem jen, aby uznala, že to mohlo (a tudíž nemuselo) být jinak (nebo mohlo být ještě úplně jinak), a hlavně, že v přítomnosti či nepřítomnosti žen v Kristově příběhu není moudrost ani toho příběhu ani Kristova. Pohořel jsem. A hlavně jsem nudil všechny okolo včetně Věrušky, tak se dodatečně omlouvám.

V neděli jsem v Žatci po dlouhé době viděl televizi. Po poledni dávali Maškarádu od Lermontova, natočenou v roce 1963 s Rážem a Brouskem, Bohdanovou a Kačírkovou. Hodina a deset minut plynule tekoucích veršů, které nenudily, ale naopak zněly jako vybroušená próza. Úžasný překlad zřejmě podle úžasného originálu! Po tomto poetickém zážitku jsem si zase jednou uvědomil, že když bylo Lermontovovi jako mně, byl už sedm let mrtev!

Odpoledne jsme jeli do Loun a s babičkou a s dědou nad mřížkovým koláčem zavzpomínali na jejich mládí. Večer jsme si u maminky pustili Sílu lidskosti o Nicholasu Wintonovi a já zase uronil pár slz. Inspiroval mě Terezčin kamarád, který na Wintonovo konto řekl zajímavý úsudek. Nesouhlasím s ním.

Na papeže jsem si párkrát taky vzpomněl, ale nerad se rouhám, tak jsem radši místo Staré Boleslavi navrhl Věrušce zajet do Nového Sedla ke kostelu Nejsvětější Trojice a sv. Václava, kde je to s tím naším českým křesťanstvím nahnuté jako s tím mým, ale kde se zvládnu pomodlit o to upřímněji.


Cestou jsme se zastavili na Stekníku a měli jsme štěstí. Paní domácí nás vpustila do terasovitých zahrad a do kaple, i když mají o víkendech otevřeno jen pro ohlášené skupiny.


Zámek je rokokový, i když základ je barokní. Z tvrze zámek nechal vystavět žatecký měšťan Jiří Kulhánek. To už je po mém strýci, našem starostovi a tom sci-fi autorovi čtvrtý Jiří Kulhánek, kterého znám, i když tenhle byl snad ještě i Jan a během života získal šlechtický titul a přídomek z Klaudensteina.


Rokokovou přestavbu řídil pak jeho potomek Jan František Kulhánek. Jeho iniciály J.F.K. zdobí nejen ornamentální zábradlí balkona, ale prý i strop hlavního sálu.


Rokoková je i kaple Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého.


Posledním soukromým majitelem byl švýcarský konzul, jemuž ovšem po válce zámek sebrali.


Od té doby, jak tomu tak v Čechách bývalo, zámek chátral, andělíčci přicházeli o ručičky a Nepomuk dokonce o hlavu. Dnes je na tom zámek podobně jako ten valečský a nejsou peníze.


Povzdechli jsme si s paní kastelánkou, že je škoda, že tu není ta hrdost jako v Anglii, a mě zase napadl plán na nějakou takovou nadaci, která by to přeci jen s tou naší hrdostí prubla. Co myslíte, našlo by se 20 let po revoluci dost Čechů hrdých na svoji tradici, co by byli ochotni přispět třeba tisícovku ročně na svoje členství v organizaci spravující zprvu snad několik jednotlivých památek, které by dávala dohromady? A postupně by se rozrůstala, jak by bohatla, protože se bude, jak doufám rodit víc a víc hrdých patriotů. A ze zámků jako je Stekník a Valeč by se stávala turistická centra.


Už jsem se probudil. Věruška si aspoň chvilku zahrála na zámeckou paní a jeli jsme domů.






Vlastně ještě to Nové Sedlo. Tedy svatý Václave...