Leontýnce

Nedávno jsem tu publikoval překlad básně Leonainie, kterou napsal James Whitcomb Riley a připsal její autorství Edgaru Allanu Poeovi. Byla publikovaná v roce 1877. Posléze se k podvodu přiznal. V roce 1878 se narodila dívka, které rodiče dali jméno Leonainie. Bohužel za rok zemřela. James Whitcomb Riley tehdy napsal báseň, kterou nazval To Leonainie, a připsal jí památce dcery W.B. a Lotty Titových.

Protože jsem první „Poeovu“ báseň přeložil pod názvem Leontýna, dovolil jsem si dnes přebásnit první sloku té druhé básně (originál zde).

Věnuji ji Daně Vávrové…


„Leontýnko!“ nad její krásou lkali
andílci, kterým z těla
čouhala křidélka, jimiž ji ovívali,
dokud jim neumřela;
a jejich malé buclaťoučké líce
zbledly jak šábesové svíce:
tu dívku nespatří už nikdy více
vtělenou do anděla.

Seven Days

Hlas Tiny Fišerový by se dal poslouchat sedm dní v týdnu.

Našel jsem na jejích stránkách text písničky, z něhož překldádám začátek...

Někdy se otevřeš tolik,

že vypustíš nejen Lásku a Světlo,
ale že se taky objeví
veškerá bolest tvojí duše dřív než si
její přítomnost vůbec připustíš…

když jednou otevřeš dveře, nevybereš si, kdo vstoupí ani kdo odejde...

Martina má ráda citáty, a tak si dovolím nahradit druhou část písničky jedním z dnešního rodáka Williama S. Burroughse, trochu volněji přeloženým:

Tvrdím, že jsme dostali lidskou podobu, abychom četli v lidských hieroglyfech lásky a utrpení. Neexistuje silná láska, která by v sobě nenesla riziko zmrzačující bolesti. Máme povinnost vzít na sebe toto riziko, milovat v první linii, bez obrany a bez zálohy.

Sportovec roku

Ve fotogalerii Kadaňských novin se objevily nové fotky V. Vlasáka.

Fuck Tyl - rozhovor v tramvaji přes dvě staletí

Poklade krajů českých! Naděje vlasteneckých jinochů! Panny naše, okem laskavým uvítejte řeč mou! Mladík tu stojí, jemuž vědoma není zábava líbeznější nad hovor s dívkami, buďsi to s dítkem bystrého vtipu a veselé mysli, a nebo s kvítkem tichým a něžným, jako violinka s pomněnkou. S milostným úsměchem uvítejte oslavu mou!

Co to mele, voe? Mě s tim sere! Vrať se do hrobu, magore!

Jakážto řeč panně městské i veské? Chvála snad Vaší spanilosti? plamene Vašich očí – aj, toť vídáváte po každý den u věrném zrcadle, toť sloucháte po každý den ze rtů dvorných panáčků.

Hele, já vystupuju, tay nebudu! Ten kretén mě sere, voe!

Tedy snad chvála povětrnosti, jenž nám letos pohody poskytuje k rozmanité procházce? Chvála stinných lesíků, v jichžto slavíček sliby věrné lásky poslouchá? Čili chvála tiché noci a vodinky, po nížto loďka dvé zamilovaných nosí?

Tak si dej tu empétrojku hlasitějš, voe, né, ať toho debila neslyšíš.

A nebo ještě raději o hudbě, o letních veselůstkách, o novém kroji, o čepci a šátkách poslechnete? Ano, rozpálím se k vychvalování sadů, po jichžto se nejrozkošněji procházíte každý den; počnu chvalozpěv o hudbě, kterou samy co nejlíbezněji provodíte každý den; pronesu pochvalu o šatu, jimžto se co nejkrásněji odíváte každý den; promluvím s Vámi o mateřském našem jazyku!

Mám to na doraz, pičo, a pořád toho zmrda slyšim, voe!

Český, milý náš jazyk, vlastimilovné panny – slavičí tato píseň, tož ozývání hromů, ten – jakž ale? Milostný úsměch s tváří Vašich zalétá? mrzutostí se Vám čelo kaboní?

Fakt, di s tim do prdele!

Rámě boží opatruj Vás, panny české…

Fak jů!

I mne…

Skromný návrh

Můj skromný návrh na bezdětnost a povinnou důchodovou eutanázii, který jsem publikoval v pondělí na blogu KZK, by se určitě líbil i MUDr. Kudynovi, jenž mj. ve svém dnešním článku pro LN napsal:

Za názorovou schizofrenii považuji skutečnost, že na jednu stranu je snaha omezovat pobyt dětí v dětských domovech a zařídit jim náhradní pěstounskou péči v rodině, která by jim měla zajistit přirozený duševní vývoj a přirozené psychosociální vazby, a na druhou stranu se snažíme pobytem v jeslích uměle vytvářet bariéru, která tyto vazby narušuje!?

Maso filosofie ve vlastní šťávě

Někdy mám tendenci znevažovat filosofii, ale tím míním tu školometskou huspeninu zalitou rosolem frází našich pánu profesorů. Když se ale člověk občas zakousne do opravdového masa filosofie, čekají na něj nečekané výzvy. Dneska jsem se trochu pročítal filosofií jedné dámy, která se narodila před sto lety, a nestačil jsem žasnout, co všechno mi přišlo na jejích myšlenkách objevné.

Tak zaprvé, dřív bylo Desatero přikázání, které v obměnách mělo víceméně každé náboženství. Pak je sekularizovaná Evropa nahradila revoluční Deklarací práv člověka a občana, kterou pro naši moderní společnost v globálu nahradila Deklarace lidských práv. Kde je Deklarace lidských povinností, ptám se?! A může být právo vůbec právem, pokud se nevymezí nějaké povinnosti? Ono právo, že nesmím být zabit je možné jedině tehdy, pokud někdo řekne těm ostatním (včetně mě): Nezabiješ! Vůbec tím nechci říct, že mám něco proti lidským právům, naopak! Ale možná by se mělo jít od skořápky k jádru. Jestliže nebudu muset respektovat lidi okolo, nemůžu mít nikdy právo na lidské zacházení.

Pak mě zaujala teorie o tom, že to, co rozděluje, je zároveň mediem dorozumění, jako třeba zeď mezi vězni – na niž se dá vynalézt dokonalý vyťukávací komunikační systém, jenom chtít.

Zajímavá je i myšlenka týkající se zázraků a zákonů přírody. Stavy duše mají tělesné projevy. Smutek se projeví slanou vodou vytékající z očních koutků. Když je člověk ve stavu mystického vytržení, koná zázraky. A když je člověk zaujat podobnými myšlenkami, spadne mu sanice jako teď mně.

„Pochopit, že ten hladový a žíznivý člověk je člověk jako já – to stačí, zbytek přijde sám.“

Filosofie vůbec nemusí být nudná! Když se zrovna neptáme na důkazy jsoucna, může se člověk dokonce i něco dovědět. Koupil jsem si Aristotelovu Metafyziku a mám zálusk se poohlédnout po Jaspersově Otázce viny. Jenže knih přibývá a kahanec se níží, kdy já to všechno přečtu?

Selkirkova léta

Při dnešním výročí, který hodlám připomenout, je důležitý, abyste si připomněli, co jste dělali v říjnu 2004 a co všechno se ve vašem životě událo od tý doby. My jsme s Navenkem měli premiéru naší první hry, Hrubínovy Krásky a zvířete, a od tý doby se mi život několikrát otočil jako obrtel ve vyžvechtanym závitu. Vzpomenete si, co vy?

1. února 1709, před třemi sty lety, se Alexander Selkirk probudil jako každý den, obklopenej asi padesáti kočkama, který ještě líně polehávali kolem jeho chatrče. Podojil kozu, z želvího krunýře si nabral pár bobů s novým kořením k snídani a vydal se oblídnout svoje království a chytit nějakou tu langustu k obědu. Jako každý den od října 1704, vyšplhal pár set metrů na vyhlídku, z který byl nejlepší rozhled na moře. A ejhle, loď na obzoru. Je to důvod k radosti, ale i k jejímu potlačení, protože podobně se radoval za ty čtyři roky a čtyři měsíce už dvakrát – jenže to byly lodě španělský, nepřátelský a to by zažil větší muka, než když ho na začátku pobytu na jednom z ostrovů souostroví Juana Fernandéze okusovaly ve spánku krysy.

Čtyři roky a čtyři měsíce bez lidí, jenom s Biblí. Časté myšlenky na sebevraždu nakonec zažehnal pudem sebezáchovy a nutností bojovat o přežití. Podle plachet bylo brzy poznat, že lodě, který plavou kolem, jsou anglický, vlastně už britský, protože v roce 1707 se Skotsko a Anglie spojily do personální unie s názvem Velká Británie – o tom ale neměl Selkirk ani tušení. Upaloval na pláž rozdělat oheň a k jeho překvapení, to nebyly jen obyčejný britský lodě, ale korzárský koráby, jimž nevelel nikdo jiný než bukanýr, v jehož službách před lety pracoval. 2. února 1709 konečně opustil svůj ostrov, dnes Ostrov Robinsona Crusoe.

Vrátil se, ale doma dlouho nepobyl. Zemřel na palubě v roce 1721 a jeho tělo bylo vrženo do vln Atlantského oceánu, kam pak také Daniel Defoe umístil dobrodružství svýho hrdiny.

Dneska jsem si teda v Plzni koupil zkrácenej překlad Robinsona z r. 1910 a překvapil mě v něm především jeho druhý díl, který opravdu napsal sám Defoe a pojednává a Robinsonových cestách do Číny, mezi Tatary a na Sibiř. Už se těším na nový dobrodružství, podám zprávu.