Věneček a adventní zlodějina

Zatančili jsme si, i když polku, valčík a waltz, na který jsem se těšil, jen jednou. Zato jsme si letos s Věruškou zaporotovali, a to hned ve třech soutěžích.

V soutěži o nejvtipněji zaranžovanou vařečku vyhrál jasně zhulenec obecný.

V soutěži o kostým šéfa kuchyně to bylo těžší, ale nakonec vyhrál nejstrakatější kostým s úhlednym kuchařskym čapcem, za kterej by se nemusel stydět ani Jamie Oliver (na obrázku nahoře zhruba uprostřed).

Soutěž tanečních párů s náskokem vyhrál Kuba s partnerkou.

Nakonec přišel i Mikuláš, aby rozdal dárky. Bylo to někdy kolem půl jedenáctý a po té slávě jsem se zase převlékl v šatně herců do obleku, abych si do půlnoci ještě pořádně zatančil. V té známé koledě se zpívá, že Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni. Já jsem ztratil mitru - resp. někdo mi ji sprostě ukrad! Mitru s křížem! A to nebyla moje! Až je mi líto, že mu upadne ruka! Kdybyste v týhle čepici nějakýho Mikuláše zahlídli, dajte mu za mě po papuli.


Dneska byl adventní koncert v kostele sv. Rodiny (a moc se Hlaholu povedl). Před ním byla chvíle, kdy jsme si mohli docela dlouze a hezky popovídat s Otcem Josefem. A on vyprávěl příběh o tom, jak mu vykradli kostel, když nastoupil jako novej farář někde na Moravě. Ukradli jeden obraz a několik vyřezávanejch zastavení křížový cesty - přesnějš tedy 9. - 14 (1 - 8 zřejmě chtěli vzít v druhym sledu). Taky prej koukal jako Sůva Dwyer na kouřovou horu. Tenkrát se při mši četl zrovna začátek Joba, kdy se Bůh ptá Satana, odkud přichází: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“

Jak už to ale u Otce Josefa bývá, obrátil to v homilii zase všechno v Dobro. Křížová cesta zbyla v kostele po 8. zastavení, kde jeruzalémské ženy pláčí nad Ježíšem a on je utěšuje, že je důležité vědět, kam směřujeme. A to přes různé pády a prohry. Čepice je odpuštěna. Amen. Ale jak to vysvětlím v Šuplíku, kde mi kostým půjčili, to jsem zvědavej.

Umění prohrávat

Před pár dny umřel Bob Wade, skvělej šachista, kterej proslul jako taková šedá eminence týhle černobílý hry. Byl jedním z prvních editorů všech partií od jednoho hráče. Sbíral materiál o Spasskym pro Bobby Fischera. A pak taky vydal Fischerovy partie, čímž si mistra trochu naštval. A taky hrával s dětma a dokázal i prohrát!

Umění prohrávat, to je to, co mě šachy v poslední době naučily. Ale taky jsem rozmrzelej z toho, jak lidi prohrávat neuměj. Strávil jsem hodinu z dnešního večera srovnáváním IP adres hlasujících ve Sportovci roku – a ačkoli nominovaní jsou, a já tomu věřím, protože nechci věřit jinak, vychovaní pro fair-play, jejich fanoušci se nestydí podvádět. Člověku je z toho smutno, ale na druhou stranu, příležitost dělá zloděje a kdo si to aspoň jednou nezažije (být sám před sebou odhalenej a znemožněnej), tak to stejně zažije někdy pozdějš. Já už jsem si to zažil, tak se mi to káže.

Dneska mě zase trochu nachytal na švestkách Otec Josef, když se mě ptal, jestli se bude ve sv. Rodině teď v sobotu na adventním koncertě vybírat vstupný. Já se mu snažil vysvětlit, ať si tam dají nějakou ošatku na dobrovolný vstupný, že lidi rádi dají, že se pak cejtí dlužný a je jim trapně. „Ale to je dobře, takhle by z kostela měli odcházet, aby to pak vraceli v dobrejch skutcích pro svý bližní.“ Stál jsem tam nahej jak Adam po ochutnávce ze stromu poznání.

Odpoledne jsem si zahrál po dlouhý době partii na normální šachovnici. Včera jsem porazil jednoho šikovnýho Brazilce po síti na čas, dneska jsem po 16. tahu na Střelnici vzdal. Zase jsem dojel na dámskej gambit! Asi příště na d4 zahraju Wadeovu obranu – d6, 2. Jf3 Sg4. Protože pořád prohrávat mě taky nebaví! V našem klubu jsem suverénně nejhorší. A porazí mě i děti. Sakra!

Rozhlásek

Dřív se psal jeden druh fejetonů, kterej už zaniknul. Byl to tzv. rozhlásek, fejeton ve verších. Jsem rád, že se takovým rýmovaným fejetonem rozloučil se čtenáři můj oblíbený Tomáš Hanák. Četl jsem ho moc rád. A z jeho rozhlásku sem dávám k zamyšlení:

Co ještě lepší může být? Vůz ještě větší? Prsa? Luxusnější byt? Rychlejší internet? Vše ještě rychleji než hned? Costarica, all-inclusive, piva a tisíc fotek, na něž se nikdo nikdy nepodívá, prodloužený víkend na severním pólu... Možná jsme měli zůstat doma, ale doopravdy spolu. Ohňostrojů už bylo tolik, že už nudí - nechci se rouhat, ale když jsme byli chudí, uměli jsme se ještě těšit, na konec deště či zemi tisícerých mešit. Ouha.

Perské flamenco

Vzpomínám si docela přesně, jak jsem u sestřičky doma viděl plakát se Shahabem Toulouiem a ptal se, co je zač. Když jsem slyšel v jejím hlase to, co slyším od Kuby, když mluví o playstationu, jméno jsem si zapsal a hned po příjezdu domů jsem začal pátrat a hlavně jednat.

Včera byl v Kadani Shahab se svým triem, v němž ho doplňují dva čeští muzikanti, Honza Urbanec na akustickou baskytaru a Tomáš Reindl na všechno, do čeho se ťuká prstama. Věruška na nich na všech mohla oči nechat, nejvíc ji samozřejmě zaujal Shahab a pak hned Honza, já zase nemohl oči spustit z prstů perkusionisty, kterej mi občas přišel spíš jako ilusionista.


Pravda je, že už samotná hudba – flamenco ve spojení s perskou hudbou – mělo kouzlo, které rázem očarovalo všechny diváky, takže nebylo jedinýho, kterej by se po přestávce nevrátil.


Shahab se narodil ve stejnym roce jako já v Teheráně, pak studoval u španělskejch mistrů a ze Španělska se přestěhoval sem k nám, kde se mu líbí nejvíc.


V Shahabově hře na kytaru bylo nejen celý kytarový Desatero, ale i to, čemu se ve Španělsku říká el Don del Espíritu Santo. A v jeho hlase byl celý Korán.


Koho koncert minul, můžete se těšit na Etnofest, protože tam se se Shahabem určitě střetnete. A ani v klubu nebyl naposledy.

Postmoderní perličky

Nebudu sahat do svědomí farářovi, kterej údajně rozprodal vybavení jednoho kostela pod cenou překupníkům a za ztržený peníz opravoval (údajně) kostely jiné. Možná oltář z Dětřichovic teď zdobí něčí obývák, nebo se nějakej Michal chlubí Bedřichovi novým přírůstkem do rodiny – pravou barokní kazatelnou. Pamatuju si, jak jsem byl ten, kdo se do krve hádal s mistrem Petržílkou z Kvítku, když ten tvrdil, že by proti vykradačům kostelů nic nepodnikal, ani je nijak nekriminalizoval, protože si pomůžou tak maximálně k penězům a ne ke spáse. Dneska bych se už hádal míň, možná vůbec. V článku o dětřichovickém farářovi mě ale nejvíc zaujala jiná bizarnost.

… svatozář z oltáře sloužila jako ozdoba jedné východočeské diskotéky…

Druhou perličku na dně mísy jsem objevil na záchodě při pročítání propagačních letáků Intersparu.

… je-li (panenka) vyrušena ze spánku, pláče a roní opravdové slzy…

Tomu se mezi námi negramoty říká postmoderna.

Pitva upřímnosti

V den jejích narozenin jsem si zase mohl uvědomit, jak a čím jsem tenkrát zradil. Tentokrát mi v tom pomohla strhující počáteční pasáž knihy Gabriela d'Annunzia Nevinný z roku 1892 (sic!). Co všechno je v těch starejch knihách schovaný?

Mezi mnou a Giulianou nastala roztržka rozhodná, nenapravitelná. Moje křivdy na ní spáchané dosáhly svého vrcholu. Urazil jsem ji způsobem nejkrutějším, bez ohledu, veřejně, strhován svou dychtivostí po rozkoši, rychlostí svých vášní, zvědavostí svého zkaženého ducha. Byl jsem milencem dvou jejích důvěrných přítelkyň. Strávil jsem několik týdnů ve Florencii s Teresou Raffovou, neprozřetelně. Měl jsem s falešným hrabětem Raffem souboj, v němž můj nešťastný protivník jistými bizarrními okolnostmi stal se nevýslovně směšným. A žádná z těchto věcí nezůstala Giulianě neznámou. A ona trpěla, avšak velmi hrdě, téměř v mlčení.

Bylo jen velmi málo a krátkých rozhovorů mezi námi, ohledně toho. V rozhovorech těch já nelhal jsem nikdy, maje za to, že svou upřímností zmenším svou vinu v očích oné sladké, vznešené a jak dobře jsem věděl, duchaplné ženy.

Věděl jsem také, že uznávala povýšenost mé intelligence a že omlouvala z části nepořádky mého života hezkými theoriemi, jež já několikráte vykládal jsem před ní na úkor morálních nauk vyznávaných na oko většinou lidí. Jistota, že nejsem pokládán od ní za muže všedního, seslabovala v mém svědomí tíhu mých poklésků. „I ona tedy,“ uvažoval jsem, „chápe, že já, jsa jiným než ostatní a maje zcela jiný pojem o životě, mohu právem uhnouti se povinnostem, jež jiní rádi by mi uložili, mohu právem pohrdati míněním jiných a žíti v absolutní prostotě své vybrané přirozenosti.“

Já byl jsem přesvědčen, že jsem netoliko duchem vyvoleným, ale i duchem vzácným, a myslil jsem, že vzácnost mých dojmů a mých pocitů zušlechťuje, vyznamenává každý můj skutek. Hrd na tuto svoji vzácnost a zvědav na každý projev její, nedovedl jsem podstoupiti žádné oběti, žádného sebezapření, jako nedovedl jsem zříci se výrazu, projevu každé své touhy. Avšak v hloubi všech těchto mých jemných citů nebylo nic jiného, než děsný egoismus; neboť já, zanedbávaje své povinnosti, přijímal jsem dobrodiní svého stavu.

A ponenáhlu skutečně, postupuje od jednoho poblouzení ke druhému, dospěl jsem tak daleko, že znovu nabyl jsem své prvotní svobody se svolením Giuliany, beze vší přetvářky, beze všech úskoků, beze všech snižujících lží. Snažil jsem se všemožně býti upřímným, za každou cenu, jako jiní všemožně se pretvařovali. Hleděl jsem utvrditi, při všech příležitostech, mezi sebou a Giulianou novou smlouvu bratrství, čistého přátelství. Ona měla býti mojí sestrou, mojí nejlepší přítelkyní.
…
Moje duše (přísahám to) plakala nad zříceninami.

První podmořská galerie

Takhle byly pod vodou Benátky v roce 1966, dneska dosahovala voda jen o pár centimetrů níž.

První adventní vyznání

Vždycky když začne Advent, mám takovou zvláštní náladu. Než jsem se nechal pokřtít, bylo to vždycky období napětí. Čítával jsem takový novodobý vydání Novýho zákona a přemejšlel, co mě na tom všem přitahuje. Po čase jsem zjistil, že když jsem byl malej kluk, tak jsem věřil na Ježíška, pak jsem věřit přestal, protože ta představa byla absurdní, a pak jsem na něj zase věřit začal, protože ta představa byla absurdní. Credo quia absurdum. Tertullian to ve skutečnosti řekl ještě líp: Credibile est, quia ineptum est. Je to uvěřitelný, protože je to nejapný.


Pak jsem se nechal pokřtít. Stal se ze mě didus ineptus, druh odsouzenej k vyhynutí. Pěkně katolicky si to hynu, ale během Adventu mě pořád tak nějak přepadává křesťanská radost. Nepřeju nikomu jen veselý Vánoce. Veselí je juchání, od latinskýho vesco, vescor – něco si užít, jíst, žrát (pravda, když se řekne Krista žeru, je to dost nejapná, ale taky čistá eucharistická pravda). Mám radši přání radostnejch Vánoc, jako se to přálo na starejch pohlednicích, protože radost je stav, radovat se můžu i uvnitř, radost je od slova rád, mít rád a být rád. Mám rád Ježíška a (přesto) jsem rád na světě. Užijte si radostný Vánoce.

Advent 2008

Včera byly v Kadani dva adventní koncerty. První vlastně ještě před začátkem Adventu, tzn. před setměním, ve farním kostele Povýšení sv. Kříže. Přijela Schola gergoriana pragensis, zpěváci v bílých albách (v jakých taky jiných) už podruhé v novodobé historii kostela zapěli před oltářem přes tisíc let starý gregoriánský chorál.


Kolem půl šesté se na náměstí rozsvítil stromeček.



A už v šest začínal v době nešpor, které už se počítají do Adventu, v kostelíku Stětí sv. Jana 1. sobotní podvečerní adventní koncert v podání kadaňského vokálně instrumentálního sboru Madrigal. Skoro jsem na něj nestihl přinést adventní věnec. Ale jak vidíte, nakonec přece.

Akce, jedem (180km/h)!

Že středeční dopolední akce pro středoškoláky v Orfeu bude velká, to jsem tušil z toho, že abychom naplnili smlouvu, museli jsme z kláštera a ze Střelnice svézt do Orfea 100 židlí navíc a že program byl plánovanej na třikrát. Úplně mi to došlo, když ráno přijel asi dvacetičlennej štáb. Akci (opravdu The Action) režíroval moderátor Radia Beat a Radiožurnálu Dan Kohout a to byla záruka, že nepůjde o modrozelené jablko, do kterého se kouše akorát tak nudou.

Ti, co to už viděli, mě svým způsobem varovali, a tak jsem ani jedno představení neviděl do konce, ale z každého jsem se snažil vybrat jednu pasáž. Střídání koncertní produkce jako někde v klubu s tanečními čísly a se záběry z nehod a povídáním jejich přímých účastníků(záchranáři, policajti, oběti) si vysloužila naprostou soustředěnost plného sálu jinak rozdivočelé mládeže. Na konci byl aplaus jak po opravdovém divadle.













Jsem měkota, když jsem na začátku viděl, jak se ze sálu vyhrnula dvě děvčata, co měla od slz rozmazaný stíny, prostě jsem tam už nešel. Fotil jsem jen od dveří balkónu, za nimiž byla banda lidí, co na to taky neměli žaludek. Přestože, když jsem si je chtěl vyfotit, byli samej úsměv, stačilo, když jsem řekl, že budou v novinách a udělali aspoň jakous takous pózu znechucení.


A po představení jsem po dlouhý době zase viděl svoji