Težká báseň od J. Nebeského

Janu z Wojkowicz

Tvá duše v chorém těle zvadla
a jako mimikry
až na dno mého srdce padla
jak mlíčí na jikry.

O Janu Nebeském rytíři z Wojkowicz asi málokdo slyšel. Jeho starobylý rod opravdu sahal pouze k jeho otci, který jako zakladatel prvního velkoobchodu hnědým uhlím, přesvědčil tehdejší orgány, že takový rod existoval a že mu náleží šlechtický titul Jan Baptist Nebeský rytíř z Wojkowicz. Tento titul byl sice v roce 1904 zrušen, ale syn Jan jej dále užíval jako umělecký pseudonym. 

Přišla mi včera od něj dedikovaná sbírka básní Meditace z roku 1905 – básní moc krásných, dekadentních, takových, jaké jsem toužil psát, když mi bylo jeho 20 let. Našel jsem v těch básních svoje staré myšlenky, touhy, dokonce snad (nebojím se to přiznat) i své místy pokulhávající vlohy. V roce 1907 byl básník údajně trvale upoután na lůžko, na němž tedy pak setrval dlouhých 37 let. A dál psal básně. Těším se, až si budu moct přečíst některé z tohoto období. Zatím jsem ale nadšen tím, co mám (krátkým pátráním na googlu jsem zjistil, že sbírka je dedikovaná Juliu Skarlandtovi, básníku a budoucímu českosloveskému diplomatu v Berlíně a Terstu (sic!), prastrýčkovi básníka Petra Skarlanta). Neodtrhnul jsem se včera od knihy, dokud jsem nepřečetl poslední její stranu. Nejsou všechny ty básně těžké jako tahle, ale všechny ji mají jakoby za zády (a navíc je jediná z knihy doslova vytržená, a tak ji vytrhávám i takto obrazně):

Nač bát se smrti – často chci si říkat
– jak známo – jednou musí přijít přec;
je lépe dřív té myšlence si zvykat,
až uzříme v ní všední, prostou věc:

Buď jsme jen strojem, pouhá materie,
hmotou je stav náš, myšlénka i cit
– pak smrt je strašnou jen, pokud ta hmota žije,
po té jak před zrozením bude klid.

Nač cenit hmotu? Nač to „já“ tak chránit,
je-li to „já“ jen přelud, chybný vjem?
Vždyť fantom nelze nikdy ničím ranit,
když „já“ – i smrt je tedy fantomem

A jsem-li víc…
    Pak Víc je Všechno Bytí!
Pak řízeno vše Rukou tajemnou!
Pak Poslání znamená moje žití,
pak Účel četl ortel nade mnou.
A jsem-li víc…
    Pak Víc je Všechno Bytí…!
Pak vše má Účel, Smysl – Velký Střed!
Pak umřít znamená jen nějak jinak žíti – –
Tak v knize veden – nač se o „já“ chvět?

A přec ta velká Všeho Nejistota!
To velké všech velkých Tajemství!
Hmota a Duch a Duch a Já a Hmota
– a nyní: Zánik? Přerod? … kdož to ví…

Daleká cesta – bez pasu, ba jména.
Snad Vše – snad Nic – to všecko v jeden den.
Tak Ztracená anebo Nalezená
má duše vejde v Život nebo v Sen.

Umnice

O Antonínu Markovi se na wikipedii dočtete např. toto: V letech 1804–1808 studoval v Litoměřicích teologii. Zde se seznámil s Josefem Jungmannem a stali se celoživotními přáteli. Jungmannovi se bystrý mladík zalíbil a brzy jej zapojil do své vědecké činnosti. Marek se na Jungmannových projektech podílel od roku 1807. V předmluvách ke svému Slovníku česko-německému vyzdvihuje Jungmann Markův přínos; Marek sem dodával nová vhodná slova... Vytvořil řadu dnes běžných českých slov, u jiných společně s Josefem Jungmannem upravovali jejich pravopis. Vrcholem jeho jazykovědného díla je Logika neboli Umnice (1820, přepracována 1844). Zde vytvořil kompletní české filozofické vědecké názvosloví, které z velké části přetrvalo dodnes, např. věda, předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka.

V pondělí mi přišla Logika nebo Umnice z roku 1820 poštou až domů. Rozečetl jsem ji ještě na schodech. Miluju pravopis doby Karla Ignáce. Z té knížky by se mohli studenti učit dodnes.

Kdož trpnému umu se podrobuge, gest oddán předsudku (Vorurtheil). Předsudek uznáwá úsudky z mamných důvodů za prawé. Úsudek některý, ačkoli prawý, přece může býti předsudkem, n. p. když wěc proto za prawau držjm, že gi můg soused za prawau uznáwá. – Nešťastný gest swého neštěstj hoden; – kdo nám pochlebuge, gest rozumný člověk. – Kdo gest staršj, gest i maudřejšj. – Co gest užitečno, gest i dobro a t. d. 

Julinčin první první máj

Když máma byla ještě v lůně,
táta už chodil do průvodu,
byl 1. máj a na tribuně
kázali lidem píti vodu,
aby se nato zpili vínem.
Průvod se vydal zakrátko
vpřed za Marxem a za Leninem,
já třímal v ruce mávátko
a mával na ty staré dědky
uprostřed jásajících mas
vstříc plánům nové pětiletky
„Ať žije Sovětský svaz“.

V Brně se lidé sešli v dešti,
víš, museli tam povinně,
a mávalo se v Bukurešti,
Sofii, Moskvě, Berlíně,
tenkrát tam jezdili i tanky
a říkalo se „Svátek práce“,
dnes s mámou jdem jen na líbánky
bez mávátek a honorace.
Dáme si pusu pod poupětem
bez jásajících mas:
kéž pro tebe je první květen
navždy jen lásky čas.

The Human Body

Připomněl jsem si dnes pět let starý rozhovor s Tomášem Halíkem, který souzní s mým míněním. Tehdy to bylo kolem 20 těl, letos přes 200. Zatím ještě anonymních. Ale v souvislosti s tím, jak to nese, dočkáme se jistě mnohých nových překvapení. S výstavou zásadně nesouhlasím, přestože jsem asi v menšině a děti ze školních výprav si mohou myslet něco o magorech a hrobech. Tohle jde přes hranici mojí jinak téměř absolutní tolerance.

Výstava s mrtvým diskobolem

naplňuje mé srdce bolem.

Každý se radši místo bronzu

podívá na mrtvého Honzu

a pro stažené tělo Lenky

chlapům se prázdní peněženky.

Prý je to věcí názoru:

já dávám přednost mramoru.

Rovnou vážně

Z Tvaru mě tentokrát krom Patrika Linharta (kam na ty nápady pořád chodí?!) oslovil i článek mladého básníka Adama Borziče a v něm zejména jeden odstavec, který Patrika nejenže vyvážil, on ho odzbrojil a kopnul do koulí.

Bytostně cítím únavu z ironie. Je mi na zvracení z hravého odstupu, zoufale mě nudí cynismus a k smrti nesnáším český humor. Hnusí se mi pohodlná nevíra v jazyk, je mi odporný malověrný strach z idejí a zlehčování ideálů. V tom jsem romantik. A Sicilan.

Přímo si to koleduje o Linhartův ironický return od sítě, tak schválně, jestli příště přijde. Já mám někdy taky takové své siciliánské chvíle, kdy si nedokážu ze života dělat srandu a chci brát vážně i to, že jsem se nenamazal krémem na opalování v polední výhni, a ne si pak střílet ze svých vlastních puchejřů na obličeji. V takových chvílích si beru k ruce Demla, Durycha nebo Březinu. Nuž, Durycha jsem teď měl na stolku dost dlouho kvůli přednášce, na kterou nikdo nepřišel (snad jste tu moji ironii pochopili), Demla si na paškál vzal Linhart ve své čističce, a tak padla volba na Březinu, tentokrát na úlomky hovorů, jak je zaznamenala Emilie Lakomá. Dočetl jsem zatím do strany, kde se píše: Mým dílům se neporozumí čtením, k těm se dochází životem. A takhle po čuni dostávám skoro na každé stránce.

Mimochodem, přemýšlel jsem, jestli existuje někdo, jehož myšlenky bych si chtěl zaznamenávat, jako si jezdili dělat poznámky poutníci za Březinou do Jaroměřic, kde učil, žil a tvořil, a jak prozradil paní Lakomé, nerad přijímal poutníky (samozřejmě až na výjimky). Myslím, že se moji přátelé neurazí, když napíšu, že jsou dva lidé, kteří mi mohou říct více než knihy, které mám a kdy budu mít v knihovně, a že mě mrzí, že si z návštěv u nich nepořizuji poznámky: Josef Čermák a Vojtěch Kraus – a nádherně se doplňují, jako Borzič a Linhart.

Ale zpět k Březinovi. Už dva zápisy z prvního roku těchto záznamů, tedy z roku 1905, stojí za to:

14. prosince
Věří-li člověk, že všechno to kolotání hvězd, všechny mlhoviny a všechen ten chaos k něčemu jsou, věří-li, že všechno to spěje k jednomu cíli, tu přese všechno, kdyby i stále bolestně klopýtal a upadal, zase se vzchopí a žije dál.

30. prosince
Každý tvoří svou rovnici, i hlemýžď, i Dante. Každý vyvažuje své nadání na druhé straně bolestí.
Jen utrpením buduje si člověk právo žít. Blaženství na této zemi není. To jest jen v náboženství a v umění, kde se člověk zhostí sám sebe a na své já zapomíná. Schopenhauer z toho učinil proto závěr, že život člověka jest tragédií, jež je v jednotlivostech složena ze samých komedií. Pravil, že základem života jest bolest, která dává všemu čistěji zníti. Nechce-li to někdo uznati, říká: „Počkej jen, a pak mi to řekneš!“
I katolicismus věděl, že základním tónem života je bolest, a na tomto základě stavěl svoje učení.

16. června 1908 si Emilie Lakomá zapsala Březinova slova:
Odmítl jsem cenu 1000 zaltých od Akademie a od Moravského výboru. Psal jsem Bílkovi: „Nechť dají peníze tomu, kdo si za tolik dílo cení. Já si je tak necením. Nejsem peněz potřebný, ani jich nemiluji. Ať je dají potřebnějším.“ Merhautovi jsem psal, že mi ta cena nepomůže, že je již pozdě, abych se učitelství vzdal a vydělával si chléb literární kariérou.

Připadám si jako hlemýžď, který dostal párátkem přes oči.

Sedávala Kateřina

Julinka si včera uhnala úpal, a tak dnešní horký den trávíme chlazením, konejšením a tulením. Když mi v poledne usnula na hrudi a chladila se o mé šestatřicetistupňové tělo, měl jsem dost času na překlad španělské lidové písničky, kterou věnujeme k druhým narozeninám sestřenici Lilince a až budeme umět artikulovat, určitě se ji spolu naučíme i zpívat. Zkusit si to můžete i vy, stačí napasovat český text na originální melodii:

Sedávala Kateřina
pod javorem u mlejna,
koukala, jak teče voda,
ke všem lidem lhostejná.

Bral se kolem švarný žoldák,
Kateřina zbystřila,
zavolala na vojáčka
hnedle, jak ho spatřila.

- Viděl-li si někde v boji
mého muže drahého?
- Rád bych tebe upokojil,
nevím ale kterého?

- Můj mužíček překrásný je,
pohled na něj zahřeje,
na krku mu vždycky visel
kříž svatého Ondřeje.

- Podle toho, co mi říkáš,
muž tvůj v krutém boji pad',
a řek' mi, že mám si tě vzít,
o tvůj dům se postarat.

- Než bych já si tebe vzala,
to se radši učekám,
sedm let jsem už čekala,
dalších sedm vytrvám.

Jestli ani po čtrnácti
letech se mi nevrátí,
synky pošlu sloužit vlasti,
snad se v boji neztratí,
sama půjdu do kláštera
tam se v cele utrápím.

- Neplač, neplač, Kateřino,
někdo jiný v boji pad'
a ty mluvíš se svým mužem,
který tě má pořád rád.

A tak končí tahle píseň
celá smutná vesele,
[:její krásou potěší se
Češi jako Španělé.:]