Miškování mozků

Podle patafyzického kalendáře je dnes 10. vymozkovače neboli měsíce miškování mozků, jak to svého času přeložil Josef Hajný.

Na náš Nový rok dokonce připadl svátek miškování mozků, který jsem si dovolil překřtít na svátek mozkobraní a přeložit tuto závěrečnou píseň z Krále Ubu Alfreda Jarryho jako

Píseň o mozkobraní

Třicet let tu truhlařím, snad o pár let více,
dílnu mám kus odtud na Martově poli,
má žena zas pracuje tu jako kloboučnice,
nechodíme tedy o žebrácké holi.
Minulou neděli počasí bylo vlídné,
a tak jsme se rozhodli, že se hned po snídani
oblékneme do gala na podívanou týdne –
– tradiční saintgermainské mozkobraní.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Naši dva mazánci, na tvářích povidla,
přestali po sobě konečně střílet,
nasedli na střechu našeho vozidla,
abychom podnikli obvyklý výlet.
Na náměstí nikdo nechce zůstat pozadu,
lokty, rány, kopance, každý chce být prvý;
já si radši vždycky stoupnu na nejbližší hromadu,
abych si svá bagančata nezamazal krví.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Brzy jsme se ženou od mozku celí šedí,
na lešení je už vidět jenom prázdnou hlavu,
dětičky si rozbalili svačinu a jedí
a pacholek rozhazuje kousky mozku davu.
Najednou koukám, jsem tak blízko toho krámu,
že se až leknu, jak na mě ta lebka valí oční důlky.
„To jsi ty, buržouste?!“ říkám, „poznávám tvojí tlamu!
Okrádals mě! Jsem rád, že máš hlavu na dvě půlky.“
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Najednou mě někdo zatáh' za manžetu u rukávu:
moje žena, že prý svoji jitrnici dá mi:
až pacholek na lešení otočí se zády k davu,
mám ji vrhnout buržoustovi do té jeho tlamy.
Vyslechnuv ji, přepadla mě pochybností spousta,
když jsem cítil to hovnisko smrdět na podnosu,
nakonec jsem ho však s chutí vrhnul na buržousta,
jenže rozpláclo se pacholkovi přímo kolem nosu.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

V tu ránu jsem ucítil rozezlenost davu,
jehož ruce hodily mě rovnou na lešení,
tam jsem během pěti vteřin přišel o svou hlavu,
která spadla do kbelíku, odkud návrat není.
Takhle to dopadá, když s rodinou vyrazíte
na nedělní procházku za pařížskou slávou,
projdete se po zábřeží, lec i kde cos navštívíte,
vrátíte se celí nebo s vymrdanou hlavou. 
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Až teprve po přeložení jsem si našel překlad (pravděpodobně) Jiřího (nebo Prokopa) Voskovce. Myslím, že ani jeden z nich by se nedal zpívat podle not k originálu (ke kterému je přifařen text první sloky z pera Josefa Hajného - značně ovšem inspirovaný Voskovcem):

Francouzština je dle mého názoru v tomto případě

nenahraditelná!

Dvě perličky ze života

Děkan filosofické fakulty v Brně, Josef Krob, který byl dvakrát v Kadani na Kirwitzerových dnech, řeší zajímavý spor mezi svými podřízenými. Odborník na Immanuela Kanta (nutno zdůraznit, že údajně) sprostě nadává kolegovi a vyhrožuje mu fyzickou likvidací. Nebyl to snad Kant, kdo v jednom ze svých kategorických imperativů upozornil, že musíme poznávat sami sebe, i kdyby nám kvůli tomu měl dát někdo přes držku, až budeme žrát chodník? Jde asi jen o kolegiální filosofickou výpomoc.

Dnes jsem si byl u Vietnamců koupit dva párky. A opravdu jsem dostal čtyři nožičky! Ti Vietnamci jsou fakt úžasní.

Z Nebe pod Berlínem

Nikdo to nepřizná, ale všechny důležité kapely byly založené kvůli píchání. Jen proto se Stouni nebo Beatles na pódiu potili, aby ze sebe vydolovali slušnou, zpěvnou písničku a nahodili s ní udičku... A jen ti, co to dělají s opravdovou vášní, doběhnou do cíle.

Můžete v rocku vůbec vymyslet něco jiného, když už všechno bylo řečeno? Když stačí umět zmáčknout céčko, géčko a déčko a udržet tři minuty rytmus?

Ne.

A ještě jednou ne. Můžete napsat pomalou a rychlou písničku, můžete napsat ještě jednu, která se ve sloce táhne pomalu jako kouř a v refrénu vybuchne jako Etna, ale to je tak všechno, co v rocku můžete složit. Rockový muzikanti na tom nejsou o nic líp než prodavači hamburgerů a kebabů. Všichni melou z posledního.

„Zkus vymyslet novej hamburger! Zkus jinak namlít maso. Ani hovno! A zkus napsat jinak písničku! Je to smutný, ale jsme generace odsouzená k věčnýmu kopírování a akordovýmu vykrádání. Pokud nechceš hrát techno, tak můžeš vymyslet jenom novej postoj, jiný trička a napsat trochu jiný texty“

Slova Sartrova dědečka

Jak jsem tuhle nemohl psát, popočetl jsem pár stránek snad ze všech rozečtených knížek, co mám v příručním nočním stolku u hlavy postele. Jednou z nich byl i Sartre. Jako dítě pod vlivem francouzských rodokapsů začal psát.

Chtěl jsem zradikalizovat dobrodružný román, úplně jsem hodil přes palubu pravděpodobnost, zdesetinásobil jsem nepřátele a nebezpečenství: mladý cestovatel v románu Pro motýla zápolil tři dny a tři noci se žraloky, aby zachránil budoucího tchána a snoubenku, moře bylo nakonec rudé; tentýž hrdina uprchl raněn z ranče, obleženého Apači, přešel poušť, přidržuje si rukama vnitřnosti, a odmítl se dát sešít, dokud nepromluví s generálem. Pod jménem Goetz von Berlichinhen rozprášil tento hrdina celou armádu. Jeden proti všem: to bylo mým pravidlem…

Kdyby se narodil o nějakých 60 let později, mohl už ve svých devíti letech psát scénáře akčních filmů. Ještě dneska by se těch jeho juvenilních textů určitě někdo v Hollywoodu chytil.

A ještě jedna příhoda, která trochu reaguje na diskuzi s Terezkou pod jedním z mých posledních článků:

Dědeček si vážil Verlaina, dokonce vlastnil výbor z jeho veršů. Měl však dojem, že ho roku 1894 zahlédl, jek vstupuje „opilý jako prase“ do výčepu v ulici Saint-Jacques: z onoho setkání v něm zůstalo pevně zakořeněné pohrdání profesionálními spisovateli, oněmi směšnými divotvorci, kteří žádají zlatý dukát, že vám ukáží lunu, ale nakonce na vás za pár krejcarů vystrčí zadek.

Přičemž jsem si našel, že francouzské slovíčko lune znamená kromě měsíce i zadeček, takže je to tak trochu i slovní hříčka.

Zpytování dějin

V noci na dnešek jsem nespal víc než dvě hodiny, a tak jsem si zbytek tak nějak pročetl. Protože jsem si na začátek února domluvil přednášku o Hitlerovi na základní škole, začal jsem číst Mein Kampf. V první kapitole je toho už dost, co jeho osobnost vystihuje, už ve škole řečnický talent, malý náčelník, ovšem obtížně zvládnutelný, po přečtení knihy o německo-francouzské válce 1870-71 posedlý válkou a vojenstvím, ve škole nejlepší v zeměpisu a dějepisu... a tady to přišlo:

Vyučování světových dějin na takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnes ještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisu nemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitva odehrála, kde se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdy nějakému většinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho předků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.

„Učit se“ dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.

Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

Z tohohle mohu udělat motto celé mé přednášky! Jsem již tak dlouho ze školy, že mi to dovolilo zapomenout nepodstatné, a tak se těším, že budu moci osmákům, kteří jsou zrovna u Napoleona, vysvětlit během 45 minut příčiny nacismu a Hitlerova nástupu k moci, příčiny jeho antisemitismu, jeho nenávistí  všech možných druhů a v neposlední řadě příčiny války. Jen je mi nepříjemné, že přitom budu následovat právě Hitlerovu představu o výuce dějepisu.

Anály patafyziky aneb Ubu znovu spatřený

Protože rád čtu knihy Borise Viana a Raymonda Queneaua, věděl jsem poměrně dobře, co by mohla být patafyzika. Se Světovou literaturou, ročník 1969, se mi do ruky dostaly Anály patafyziky, a tak to teď vím nepoměrně lépe. Patafyzika je věda o oblasti ležící mimo metafyziku; neboli: Patafyzika přesahuje oblast metafyziky právě tak, jako metafyzika překračuje oblast fyziky.

A taky vím, že jsem patafyzik a že tím pádem patřím do skupiny patafyziků uvědomělých, zatímco mnozí z vás jsou ještě patafyzikové neuvědomělí. Jedním z našich prvních uvědomělých patafyziků byl i Jára Cimrman, současník vůbec prvního uvědomělého patafyzika, jímž byl doktor Faustroll, jenž se narodil roku 1898 ve svých 63 letech a v tom samém roce a v tom samém věku zemřel. Letos tomu bude 100 let, co jeho Skutky a názory spatřily světlo světa. A jako Cimrmanovy osudy zpracovávala dvojice Svěrák – Smoljak, patafyzické názory sepsala dvojice Alfred – Jarry.

V Análech najdete například Statut Kolegia Patafyziky, proslovy a články některých významných patafyziků, patafyzickou mapu světa, patafyzický kalendář (který mě inspiroval k jednomu překladu, tak mi držte palce) nebo Statut Řádu Velkého Panděra, který získal za šíření patafyziky i časopis Světová literatura.

A mezi dalšími básněmi, úryvky, obrazy, sochami a fotografiemi je i dílo Přechod Židů přes Rudé moře, které jsem zveřejnil před pár dny.

V posledním 6. čísle Světové literatury vyšla i Malá antologie československé patafyziky, kde jsem se dozvěděl, že i moje vydání her Alfreda Jarryho z roku 2004 obsahuje hrubou věcnou chybu. Jako překladatelé jsou v tiráži uvedeni Prokop Voskovec (Ubu králem, Ubu spoutaný, Ubu na homoli) a PetrTurek (Ubu paroháčem). Prokop Voskovec, jak ve Světové literatuře uvádí, přeložil pouze části Ubu spoutaný a Ubu na homoli, kdežto základní kámen Ubu králem přeložil jeho bratr Jiří Voskovec, který také sehrál roli Kapitána v osvobozeném divadle v roce 1928. K nedopatření došlo proto, že při vydání v roce 1961 nemohl být Jiří Voskovec uveden jako překladatel, jelikož emigroval k imperialistům, a tak vzal na sebe autorství překladu jeho bratr, který zůstal doma. Roli krále Ubu si v roce 1928 střihl sám Jan Werich a jeho poselství si nemůžu nechat pro sebe.

... patafysika tak, jak se dnes fedruje a provádí slavnými Francouzy, není patafysika patafysiků Jarryho & Comp. Neboť oni tím žili. Tihle se tím baví. (Majíce žoky – zasloužené – leč plné. A patafysik je jen ten, jenž žoku nemá.) …
Jan Estragon Werich