Báseň stroj

Všem, kteří nemají místo krve syrovátku.

„Báseň je menší (či větší) stroj složený ze slov.“
William Carlos Williams

Prý básník je jen automat
na figury a tropy,
stačí s ním trochu zatřepat,
držet se správné stopy:
tu hodně, támhle trochu,
tu trochej, támhle daktyl,
metaforu a synekdochu,
kalambúr čtverodaktyl,
tautologie znásobená
až skoro k hyperbole,
již před básníkem skrývá žena
tam dole na topole
zelený mužík zatleskal,
zavilí šakali zavile na něj vyli,
než tuhle báseň někdo dal
do aukce na náhradní díly.

Chvála wikipedie a kutululu

Tak mám další želízko v ohni DYK. Za pár dní, kdy už budu minimálně jednou nohou v Albionu, by se mohl na titulní straně anglické wikipedie objevit Josef Smrkovský. Začalo mě to bavit. Dívám se denně do rubriky nejnovějších článků a divím se, co jsem ještě nevěděl. Nedávno se tam objevil i článek, který se mi bude hodit v Anglii. Jedu totiž za dva dny mj. i do Winchesteru, který proslul nejdelší katedrální lodí v Anglii a po Vatikánu asi i v Evropě, a v té katedrále chovají i vzácný románský tisk, tzv. winchesterskou bibli. Did you know that the Winchester Bible, the largest surviving 12th century English Bible, incorporated the skins of 250 calves? ptala se před dvěma dny wikipedie. Protože jedu do Anglie jako průvodce a rád říkám zajímavé věci, tak studentům karlovarského gymnázia tuhle informace, že kvůli jedné bibli muselo padnout 250 telat, určitě nezatajím. A vůbec, kromě podrobných tištěných průvodců po Anglii čerpám většinu informací z wikipedie (ani wikitravel se jí nevyrovná, ač jsou tam mnohdy dobré odkazy; na léto jsem objevil nově vznikající skvělou stopařskou wikipomocnici, tak snad konečně v Mnichově najdu nejlepší místo na stopování).

Musím pochválit soběpisník Kutululu, protože ve svých článcích docela hezky spojuje zábavné s poučným. A s wikipedií to jde dohnat do skvělých a napínavých konců. Věděls třeba, Kubo, že Shakespeare a Cervantes zemřeli oba 23.dubna 1616 a přece, když španělský autor Dona Quijota zahynul, poležel si Shakespeare ještě hezkých deset dní v posteli? Myslím, že věděl, protože jsem Vás to učil v hodině o chronologii, takže je to spíš otázka na ostatní čtenáře mého soběpisníku. Na Kutululu také zjistíte, že Řím byl podle legendy založen 21.dubna 753 př. Kr., je zajímavý, že různé zdroje se liší v roce, ve dni se ale shodují. V té souvislosti se mi připomněl úvod do Stručné historie světa od H.G.Wellse, že svět byl stvořen v roce 4004 př. Kr., jen se vědci nemohou shodnout jestli na jaře nebo na podzim. Jak se dočtete na wikipedii, podle arcibiskupa Jamese Usshera to bylo v noci na 23. října 4004. Jen tak dál, Kubo, z pídění po výročích má pak člověk opravdu dobrej základ zajímavostí. Já už to pořádně nestíhám, tak se rád poučím na Kutululu.

Majáles

Gogol na Googlu

Napsal jsem Dennisu Hwangovi. To je grafik, který na googlu dělá loga k různým svátkům a výročím (zatím jich bylo kolem 200). Asi nejvíc se mi líbilo tohle k výročí narození Louise Brailla:

Navrhnul jsem Dennisovi, že by mohl 1. dubna 2009, tedy na apríla, přejmenovat Google na Gogol, protože na ten den připadá dvousté výročí narození tohoto ruského velikána. No, uvidíme, na titulní straně Wikipedie už jsem svou stopu zanechal, třeba se zapíšu, byť jen návrhem, i do historie googlu. Pak už jen logo olympiády v Praze a půjdu na odpočinek, nejlépe někam do domova pro staré kibice.

Už jsem tu o Gogolovi jednou psal a musím říct, že mě stále bere (a skoro nutí k nějakému zpracování) ona příhoda o tom, jak komunisti za Stalina vykopali jeho hrob a jeden z literárních kritiků si ustřihl kus látky z jeho saka, aby si do ní mohl dát svázat svůj výtisk Mrtvých duší.

Sylvie

Můj věčný boj s vykladači poezie má nového spojence. Je jím sám tisíckrát rozebraný a znovu složený Gérard de Nerval. Nemohl jsem dnes kvůli úplňku spát, a tak jsem si přečetl jeho Sylvii a pomalu po řádcích jsem klimbal v jeho Chimérách – těkal jsem z francouzské stránky na český překlad Jana Tomeše a musím přiznat, že je to neuskutečnitelný cíl, chtít něco takového přeložit. „Moje sonety nejsou právě o mnoho nesrozumitelnější než Hegelova metafyzika nebo zápisky Swedenborgovy a ztratily by půvab, kdyby měly být vykládány, pokud by to ovšem bylo možné.“ Nicméně jak poznamenal Baudelaire, nelze zničit genia, vysvětlíš-li jej, tak věřím i já, že ani Chiméry, ani třeba Holanova Noc s Hamletem nějaké vážnější újmy neutrpí, pokusí-li se je někdo hodit do kádinky literární vědy a nahřát kahanem figur a tropů.

Moc se mi líbila Sylvie, v tom nočním polospánku mi přišla snově reálná. A rozuměl jsem. Jak jen jsem rozuměl! Kdybych psal román, nikdy by čtenáři neuvěřili příběhu srdce, souženého dvojí láskou zároveň, stojí v 13. kapitole, už téměř na konci. Jednu ženu ztratil vlastní vinou, po druhé bláznil, přišla mu dokonalá a on si přišel dokonale zamilovanej. Až do chvíle, kdy prozřel:

„Vy mě nemilujete! … hledáte drama, toť vše, a chybí vám rozuzlení. Teď vám už nevěřím!“
Tato slova byla pro mě bleskem. To zvláštní nadšení, jež jsem pociťoval, ty sny, ty slzy, ta zoufalství a ta citová vzrušení… to tedy nebyla láska? Ale kde je tedy láska?

Iluse opadávají jedny po druhých jako slupky z plodu a plodem je zkušenost. Její chuť je trpká; přece však je v ní něco ostrého, co posilňuje…

A na každé stránce mluví básník.

Rybníky, tak nákladně vyhloubené, marně rozprostírají svou stojatou vodu, jíž labuť pohrdá.

Byl jsem také zvědav, jestli budu stejně jako Umberto Eco (v Šesti procházkách, o nichž jsem tu už taky dvakrát psal) v novele fascinován prolínáním časových pásem. No, všiml jsem si jich a teď si docela s chutí tu procházku po literárním lese přečtu znovu. A taky se těším na Aurelii, poslední, nedokončené dílo, které našli v kapse oběšeného Nervala. Sen je druhý život.

Plasský klíč a plasské kříže

V Plzni

Občas vídám synovce Kubu na flórbalu nebo při fotbalu, neteřinku Bibinku třeba na maškarním jako čarodějnici nebo jejich maminku, moji sestřičku Ivanku na Rallye Šumava. Jenže to všechno jen na fotkách na soběpisníku mojí spolužačky a Lady Melbourne, jak jsem jí tehdy tuším říkal, Lucie Sichingrový. Naživo jsem je neviděl už ani nepamatuju, cesta do Plzně byla pro mé zkrácené nervy v zimě tak nějak dlouhá.

O víkendu konečně nadešel čas, kdy jsem do svého univerzitního města musel za pracovními povinnostmi, a tak jsem nemohl moc odmlouvat. Nakonec jsem díky skvěle odřízené jízdě nejen překonal svoji kinetofobii, ale cestu jsem si i užil. A mohl jsem se tak mj. podívat i za tím rodinným potěrem a za sestřičkou a švagrem na Bory, kde sedí, totiž sídlí. Spali jsme u druhé sestřičky Alenky, ale (vlastně protože) ta zrovna nebyla doma (tak snad po Anglii). Zde je alespoň pár foteček pro babičku.

Zlovědice

Hřbitovy nevyhledávám, ale pokradmu si vybírám, na jakém bych chtěl někdy spočinout. Někdy mívám příjemný pocit, že bych jednou chtěl ležet na tolika krásnejch místech, který jsem navštívil, a tedy: že to po smrti nemusí být až tak šedivej a nehezkej život. Zrovna dnes se v kostelech četlo Já jsem cesta, pravda a život, kde se mi moc líbí ta pasáž: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Celý to končí veršem Jan 14,12, tak možná proto je mi tahle biblická pasáž tak důvěrně známá.

Nicméně vraťme se nohama na zem, resp. pod zem. Můj vkus se pohybuje od Olšanských hřbitovů, přes lesní hřbitov u Nového Boru, malý hřbitůvek někde v křivoklátských lesích (místo už jsem zapomněl, budu se tam muset zase vydat), až po jeden, který jsem míjel vždycky cestou vlakem z Kadaně do Kaštic. Stál hned u kolejí a nedaleko od něj se pomalu řítil kostelík, jemuž by pomohla snad jen ruka a přímluva sv. Františka.


K tomu poslednímu z jmenovaných jsem se vždycky chtěl podívat jinak než ho jen zahlédnout z okýnka motoráčku, kterej teď už stejně skoro nejezdí. Nedávno jsem na něj narazil na ČerFově soběpisníku a byl jsem rád, že jsem ho poznal už podle fotek. Využil jsem tedy naší motorizované cesty do Plzně a přemluvil Věrušku, abychom se tam zajeli podívat (a jeden z nás po těžkém obědě i něco víc než jen to, takže to přemlouvání nedalo až zas tolik práce). Fanda pořídil fotek sdostatek, a tak snad jen tu moji drážní a jednu interiérovou (že by tam byl už i ten druhej František? takhle to vlastně tomu kostelu sluší...). Na hřbitůvek nezbyl čas, ale brzy budeme do Plzně muset znovu, tak snad bude i slunečnější počasí.