Hala-bala-galavečer sportovců a talentů

Těším se na zítřek. Moderování je pro mě příjemný adrenalin, který si dopřávám dvakrát za rok. Je to ještě trochu jiná nervozita než při hraní na divadle, víc o improvizaci. Ale i ta improvizace se musí dobře připravit. Snad jsme to letos nepodcenili.

Přál si jako lék na své nervy, aby co nejdříve přišel čas k oblékání a k odchodu do arény. Vřava, přítomnost lidí, jejich zvědavost, touha, aby se objevil klidný a veselý před obecenstvem, které jej obdivovalo, a především blízkost skutečného, hmatatelného nebezpečí, zaháněly rázem onu úzkost z osamělosti, ve které torera jako by přepadal strach, jakmile si uvědomil, že mu chybí vnější dráždidlo.

Vicente Blasco Ibáñez, Krev a písek

Jak zblbnout masy

Vždyť to znáte ze zkušenosti:
Když je člověk sám, rodí se myšlénky.
Když jsou lidé po dvou, rodí se cit. Nejpověstnější vtipálek mezi čtyřma očima stává se cituplným!
Když jsou lidé po třech, rod se vtip. Tentýž vtipálek, přistoupí-li osoba třetí, ihned se vrací ke svému řemeslu. A vůbec každý se snaží, promluví-li, aby „něco řek'“.
Když konečně jsou lidé v massách, rodí se čin. Lidstvo strhuje s sebou jednotlivce, jednotlivec třeba celé lidstvo.

Jen Neruda, „Fin-de-siècle!“

Během přípravy na dnešní hodinu o Hitlerovi jsem už zhlédnul pět ze šesti dílů dokumentu Hitler – Eine Bilanz od Guido Knoppa. Nakonec jsem hodinu o týden odložil, protože na ni chci být fit, což nyní nejsem, tak to možná dokoukám až do konce. Chci totiž začít svoji lekci hitlerovskou propagandou, trochu se odvázat a zkusit ty děti zblbnout pro svoji myšlenku, pro svoji ideu zrušit dějepis a zavést neznámkované povídání o dějinách, které povedu párkrát ročně já sám. S tím samozřejmě souvisí i vyhazov všech dějepisářů z páté základky a odstranění žáků, které dějepis baví. A samozřejmě budou odstraněni i ti, jejichž rodiče měli z dějepisu lepší známku než trojku.  To prosadíme nakonec na všech školách v Kadani a časem i na světě. A tak dále. Hned to půjdu do ředitelny vyřídit, uvidíme, jakou dám dohromady delegaci, jsou to osmáci, možná to prokouknou.

Z Hitlerových projevů jde hrůza, ty já nikdy napodobit ani parodovat nedokážu (jako Ivan Trojan v jedné z pouhých dvou scén z filmu Jedna ruka netleská). Možná by mi šel Mussolini, i když ten jeho neapolský projev vypadá taky místy jako parodie na Hitlera (zvlášť pasáž po 1:30). Zřejmě budu muset vymyslet vlastní přesvědčovací pohybologii a xichtologii. Jsem zvědav, jak to dopadne. Tipněte si.

První hodina klavíru

Jednou jsem vyslechl večerní neformální přednášku ve studentské hospodě u plzeňského náměstí. Byla srovnávací o české deníkové literatuře a vedle sebe položila Český snář Ludvíka Vaculíka a Deník aneb Smrt režiséra Igora Chauna. Přednáška ve mně vesměs nic nezanechala. Nečetl jsem ani jeden. Dosud. Po jednom se mi ale začalo stýskat.

Od Ludvíka Vaculíka jsem čítal jen poslední slova v Lidovkách. Přitom u dědy v knihovně vždycky ležela Sekyra a u maminky dokonce sám Český snář. Četl jsem radši Kunderu, ani ke Klímovi jsem si cestu nenašel. Teď si ji tedy klestím k Vaculíkovi a to pěkně od lesa.

Dám na doporučení. Tomáše L. jsem znal z dětství, kdy jsme s našimi otci jezdili na šachové turnaje do Nového Zvolání. Jednou jsme tam remizovali s německým klubovým šachistou a způsobili tak malou senzaci v horském hotýlku. Tátové už oba prohráli partie se smrtí, Tomášův dva roky po mém. A právě tehdy, nedlouho před Vánoci, se mi Tomáš ozval a sešli jsme se u Johanky. Do čeho všeho on nedělá? Vždyť byl nedávno malý kluk, mladší než já, a dneska programuje software pro CERN v Ženevě, umí třicet programovacích jazyků, má internetové hudební nakladatelství, ale taky třeba normální kamenné knihkupectví. A rád čte. Mimo jiné teď i mě.

Právě Tomáš mi napsal, že zrovna dočetl Vaculíkovu knihu Hodiny klavíru a že je to skvělé. Nebyl jsem dlouhé měsíce v knihovně, mám doma knížek dost, ale říkal jsem si, že bych měl jít aspoň zaplatit členství v novém roce. A při té příležitosti jsem si minulý pátek Hodiny klavíru půjčil.

Je to vlastně deník kombinovaný se vzpomínkami, představuju si, že podobně bude psaný i Český snář. O tom prý paní Vaculíková, tedy Madla říká, že jím dal špatný příklad novým generacím spisovatelů, že jako stačí psát o sobě a už je to literatura. Nestačí. Nestačí psát o sobě, musí se psát ze sebe i o všem možném a dobře to skloubit. A to Vaculík umí. Umí držet balanc mezi uměním a kýčem, mezi vážností a vtipem, mezi láskou a sexem. Hlavními liniemi jsou jeho tehdejší zkušenosti v Literárních novinách (2004 – 2005), rodinné vztahy, ale zejména lekce klavíru, které začal brát u mladé paní učitelky v lidušce jako sedmdesátník, pravděpodobně nejstarší klavírní učenec v republice. Jednu delší epizodu tvoří i třítýdenní kurz lužické srbštiny v Budyšíně, který absolvuje krátce před osmdesátkou – nicméně není to z touhy schovat se před smrtí, dokonce své přehnané aktivity lituje. Chtěl by se ještě učit španělsky, slovník nechává na chalupě pořád venku z knihovny, aby měl jakési pohnutky a důvody. Nakonec jej po několika zápisech do knihovny zasune a dál věc neřeší. Vůbec nadhled nad ambicemi je jedním z nejhezčích rysů knihy. Filosoficky se zde ještě řeší otázka viny. Vaculík ji ve svém případě vidí hlavně u žen. Asi proto mi byl tolik blízký. A paní Madla obdivuhodná.

Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme… a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! (První jarní den 2005)

Pokračování onedlho.

Ring pro lásku volný

Jak tak v noci nespím, napadá mě leccos. Včera a dnes mi hlavou létala myšlenka na erotickou báseň, kterou bych se chtěl vyznat ze své lásky k Věrušce a k boxu méně obnošenou a více obnaženou formou. Tady je po všednodenní úpravě.

SS 2011

Druhou světovou válku jsem vždycky bral po povrchu, zajímaly mě víc příčiny války než největší tanková bitva a počty sestřelených letadel v té které potyčce. Navíc každá válka znamená seznamy vojevůdců a houpačky ofenzív a protiofenzív a to už vyžaduje fascinaci jejími technickými prostředky a vlastně tak trochu i uniformou, a takovou fascianci jsem u sebe nikdy neživil. Nepoznám Spitfire od Hurricanu (jako nepoznám auta na dálnici, dokud nevidím emblém na masce) a jen málo vím o Mansteinovi, Žukovovi nebo o Montym. Neobdivuju vlastně ani jednoho, i když jim neupírám kvality ve svém oboru. Nevím, kolik pecek dělí Obersturmbannführera od Oberstgruppenführera. Nikdy mě to ani netrápilo. Ale znám lidi, co to všechno vědí, znají a doma o tom mají tolik knížek a filmů, kolik já dohromady od Sandtnerky po Henryho Millera. Takového člověka znám vlastně jen jednoho, ale určitě je takových bláznů víc. A těch kluků, co mi vyprávělo o letadlech!

Proč tu zase píšu o něčem, co mě nezajímá? Protože jednoho Obersturmführera jsem poznal líp a přiznám se, že pro mě byl jen pojmem z Norimberského procesu, který jsem nikdy do detailu nerozebíral, protože by mi u toho bylo špatně. Ani film jsem neviděl, jen část, v níž se Göring otráví, a pak už jen záběr na kolektivní šibenici, a to už jsem zase musel utéct.

Tím důstojníkem Waffen-SS, který mě zaujal je Kurt Gerstein. Poznal jsem ho díky hře Rolfa Hochhutha Náměstek, již jsem si půjčil v pátek v knihovně s tou deníkovou knížkou, o níž budu psát možná už zítra. Jméno  Obersturmführera-SS Gersteina nechala židovská náboženská obec v Paříži zapsat na pomník obětí fašismu, to svědčí o mnohém. 

V roce 1933 vstoupil do řad SA, kterou o rok později Hitler prakticky zlikvidoval. Jako křesťan, který nesouhlasil s nacistickou kontrolou nad církvemi, byl vyloučen ze strany a dokonce byl dvakrát vězněn, jednou za šíření antinacistických letáků, a to nebyla sranda. Protože po propuštění nemohl najít zaměstnání a neměl zdroj obživy, hlásil se zpět do strany. 

V roce 1941 narukoval k SS. Sestru mu nacisti zlikvidovali v programu T4 (likvidace tělesně a duševně postižených lidí), takže se dá tušit motiv. Stal se vedoucím hygieny SS a jako takový byl poslán do vyhlazovacích táborů. Hned po příjezdu do Belzecu se stal svědkem zplynování 3000 Židů, které zrovna přivezl vlak ze Lvova, o den později viděl podobnou scénu v Treblince. Po návratu infromoval švédského vyslance v Berlíně a kontaktoval další diplomaty, zejména církevní. Kupodivu se setkal s nevelkým ohlasem, o tom je i ta hra, co jsem rozečetl.

Na konci války se dostal do francouzského zajetí. Sepsal vše, co viděl, francouzsky a německy a ve válečném vězení spáchal sebevraždu. Minulý rok studenti jedné americké univerzity natočili tento snímek, který shrnuje vše, co jsem tu napsal a dává tomu ještě něco navíc. Řekne to o druhé světové válce mnohem víc, než když se rozebírá složení armád nebo chemické složení Cyklonu B.

Zápisky v nemoci

Ležím v posteli a říkám si, co to na mě vlezlo. Věruška mi dala do ponožek horké lávové kameny, protože i když mám horečku, tak nohy ne a ne prohřát. Pod stehny mám nahřívací polštářek a v sobě paralen drink. Včera jsem běhal v tričku v Orfeu v tom průvanu a dneska jsem strávil nekonečné čtyři hodiny v nevytopené stodole za žateckou synagógou hrou v šachy. Aniž bych se prohřál, prohrál jsem docela dobře rozehranou partii. 

Číst už nejde, spát taky ne, a tak jsem zasedl k téhle věci, vedle kocourky a Věrušku, toho březího mravenečka, není to nejhorší stonání v mém životě, díky nim. Čtu knížku, deníkovou, a tak si zahrávám s tím slohem, brzy o ní napíšu. Věruška prohlíží fotografie těhulek, přemýšlíme, jak moc odvážné fotky si necháme udělat. Jako vždy jsem pro úplně nahaté, včetně mě. Věruška je pro burku. Uvidíme, asi něco mezi.

Včera se Orfeus Rock povedl, přišlo dost lidí a vyhrálo Innominado, druzí byli Bulleti a Nucený výsek, tak nějak jsem si to maloval. Na začátku proběhly dva minirozhovory s naším novým brigádníkem, který si u nás odpykává náhradní trest.

Přiřítil se ke mně a hlasitě hlásil:

„Dobrej, dneska jsem tu podruhý!“

„Fakt? Vždyť jsem říkal jasně v 16 hodin!“

„Jo, v šestnáct.“

„A kdy jste přišel poprvý?“

„Před čtrnácti dny.“

A pak se naklonil k Martinovi:

„Znáte mě?“

„Ne, měl bych?“

„No, největší průserář v Kadani.“

„A co děláš?“

„Kradu.“

„A proč?“

„Jen tak. A abych měl prachy.“

Dneska nestor kadaňského šachu, osmdesátník Míra Mrázek (mám tu čest mu tykat, a kupodivu mi to v tomto případě i jde, jelikož jsme se potkali už i u doktora, ovšem já s trochu horšími problémy) vyprávěl, jak v šedesáti musel seknout s volejbalem, protože se rozpadl mančaft. A jako jediný v Žatci v tom mrazu vyhrál. Majitel stodoly choval sedm koček a přes zimu přikrmuje ještě pár kočičích bezdomovců. Jeden vypadal jako Nácíček, jen v mnohem zuboženějším stavu. Máte se u nás dobře, kluci.