První Vánoce s Julinkou

Báseň je jen hra se slovy,
když mezi řádky něco chybí.
Já ztratil víru v cukroví
a mlčenlivou oběť ryby.

Stal jsem se hloupým dospělým
oddaným vyšší kultuře,
jenž nelíbá se pod jmelím
a prádlo nechá na šňůře.

Já ztratil víru v šupiny
a vůni vinných klobás
a v Toho, který bez viny
prý narodil se pro nás.

S děťátkem se i oslovi
v nejšpinavějším chlévě líbí.
Báseň je jen hra se slovy,
když mezi řádky něco chybí.

Vánoční balada

Při výběru básní Konstantina Biebla na přednášku 12. listopadu jsem tuto báseň měl v užším výběru, ale nakonec ve věži nezazněla. Rád bych ji tedy připomněl v době, ke které se váže, protože vystihuje Bieblovu ranou poetiku i pozdní osud.

V plamenech se děti krčí.
Oheň svojí
oranžovou vojí
do tmy trčí.

Nejstarší z nich, to je syn,
jako táta horká hlava.
A na zdi se pohoupává
sladký, modrý pušky stín.

Nejstarší z nich, to je Jenda,
dostal jméno po tátovi.
Píše, píše prstem psaní,
co v tom psaní, nikdo neví.

Stojí na něm adresa:
-------------------------
JEŽÍŠ KRISTUS
NEBESA
-------------------------
Vítr, vítr psaní nese,
přepadli ho vlci v lese.

A to psaní nedonese.

Šibeniční humor inspirující

Jednou na Silvestra, když už měli náladu, počali si vedoucí státníci osy vyměňovat blahopřejné telegramy.
Hitler cinknul sklenicí o sluchátko a slavnostně zvěstoval Ducemu: „Na Nový rok, do Moskvy krok!“
„Na Tři krále na Urále!“ opáčil zdvořile vůdce italského národa.
Když pak oba telefonovali toto poselství japonskému velvyslanci, odpověděl i tento asijský diplomat veršem: „Na Hromnice v Americe!“
Teď toho měl ale dost ten muž z telefonní centrály, který zapojoval uvedené hovory, a zahoukl jim do telefonu zlostně, ale stejně poeticky: „Na Květnou neděli, budete v prdeli!“

Tenhle vtip pochází z knihy Země úsměvů Oskara Krejčího. Připomnělo mi to náš oběd v lounském hotelu Union před cestou stopem do Maďarska, kam jsme měli s Brďou namířeno někdy v druhé polovině 90. let.

Brďa: Možná nás to stočí do Debrecénu a dáme si tam debrecínku.
Já: Nebo pojedeme do Szegedu a dáme si tam segedín.
Pišos: Nebo pojedete do prdele a dáte si tam hovno.

Oskar Krejčí, autor, tedy spíš sběratel vtipů z období okupace, byl za tuto činnost zatčen Gestapem a odvlečen do koncentračního tábora. Jeho kolegové knihu dokončili v Zemském ústavu pro duševně choré v Bohnicích. Když teď u mě ze soboty na neděli spal Kuba, půjčil jsem mu na spaní tričko s bohnickou léčebnou a četli jsme si. Když v neděli odjížděl, věděl, kdo byl Hitler, Himmler, Hess, Goebbels, Göring, ale třeba i Emanuel Moravec. Dějepis ho nebaví. Ale po každém tom vtipu si ochotně nechal vyprávět okolnosti, které jsou pro pochopení důležité. Možná kdyby se těch 147 fórů četlo žákům a studentům ve školách, věděli by víc než z obrázkové učebnice s dějepisným atlasem.

Tady je několik návrhů místopisných názvů, které prý Češi posílali K.H. Frankovi, když se začali používat německo-české nápisy (u některých mi chvíli trvalo, než jsem pochopil pointu):

Střešovice – Dachau
Myslíkova ulice – Špekulírgasse
Strašnice – Bu-Bu-Bu-dorf
Záběhlice – Hessdorf
Tylovo náměstí – Organtinplatz
Masarykovo nádraží – Fleischkravalbahnhof

Ríšu napadlo, že jestli se přejmenuje ruzyňské letiště, mohlo by mít v letových řádech aerolinek zkratku RVHP (Ruzyně-Václav-Havel-Praha).

Jestli ovšem zítra bude na zastupitelstvu navrženo přejmenovat Fučíkovu ulici v Kadani na ulici Václava Havla, budu hlasovat pro.

Křováci

Jak tak Klára Boltwoodová projížděla americkým Západem, všimla si podél cest zvláštních lidí se zvláštní turistickou výbavou.

„Křováky“ byli zváni tito tábořící dobrodruzi. Klára uvykla malým vozům s rozbitými postranními okny, s umyvadly nebo ledničkami přivázanými vzadu, s lepenkovými kufry, připevněnými provazem na stupátka, s pekáči a opletenými lahvemi s vodou, houpajícími se po stranách vozu. A jednou viděla i osobní prádélko nemluvněte, jež se sušilo na provaze, nataženém nad karoserií.

V každém tomto voze bylo cosi podobného shromáždění lidu při dražbě statku: děd, otec, matka, několik synů a dvě či tři dcery, alespoň jedno děcko v náruči každého dospělého, a to vše nacpáno na dvě sedadla, stísněná ještě zavazadly a dětskými kočárky. A byli šťastni – nekonečně šťastnější než elegantní lidé, unuděně se vozící na sedadlech za šoféry.

Turisté-křováci se utábořili, přikryli motorovou skříň pokrývkou, z níž se drala bavlna, rozložili umyvadlo, umyli se, pojedli a zpívali kolem ohně. Dědeček a nejmladší nemluvně si spolu hráli a zatím invalidé v limuzinách, odloučeni od života skleněnou tabulí, uchráněni stálou čtyřicetimílovou rychlostí toho, aby jako obyčejní lidé neviděli nic, co se děje na cestě, navteřinu zahlédli tábořící, ohrnuli nos a hnali se dále, unaveně přemýšlejíce, najdou-li večer dobrý hotel…

Chtěl bych, aby z nás s Julikou jednou byli takoví křováci.

Jak vidno, Klářino sociální cítění dostalo na cestě dost podnětů k zamyšlení. Příště si povíme, jaký vliv měl tento zážitek na její sociální sebezařazení.

Sto let stará Píčovina aneb smutný odchod J.L. Píče

Dnes je to sto let ode dne, kdy se rozhodl ukončit svůj život český archeolog a historik Josef Ladislav Píč. Když zajdete do Národního muzea do prehistorického oddělení, vězte, že archeologické sbírky s desítkami tisíc předmětů pořádal právě tento muž (dnes samozřejmě rozrostlé o dalších pár stovek tisíc). Vedl mnohé archeologické výzkumy, z nichž z onomatopoických důvodů uvedu aspoň ten v Pičhoře u Dobřichova. Redigoval Památky archeologické a vydal rozsáhlé Starožitnosti země České.

Ani život vědce není však ušetřen poměrně drsných sporů. Jeden například vedl s univerzitními profesory právě o uspořádání pravěkých sbírek v muzeu podle epoch. Osudným mu pak bylo zapojení se do sporu o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Jako vlastenec tělem i duší asi podvědomě stál na straně pravosti a chtěl jí pomoci zdánlivě nestrannými argumenty. Po 25 letech od zdánlivého ukončení sporů, kdy prof. Gebauer, Goll a Masaryk prokázali padělání rukopisů jazykozpytným rozborem, vstoupil Píč na bitevní pole s paleografickou analýzou, kterou si nechal potvrdit předními paleografy ve Francii a Itálii (německé považoval za podjaté stejně jako české). Všichni shodně kladli vznik RK do 14. století plus mínus sto let. Píč předložil 15. prosince 1911 výsledky své práce muzejnímu výboru, ale ten se jimi vůbec nezabýval. 17. prosince vyšel Píčovi článek „Rukopis Královédvorský před mezinárodním soudem palaeografů skvěle obstál“ v Národních listech, hned následujícího dne ovšem v časopisu Čas zesměšněný jakýmsi J. K., studujícím VII. tř. gymn. (tedy patnáctiletým chlapcem), na nějž Píčova obhajoba působila humoristickým dojmem. Dnes by nad takovým článkem asi každý mávl rukou, ale profesor Píč se následujícího dne zastřelil (František Mareš soudí, že ani Píč nepřikládal septimánově článku význam, ale dotklo se ho spíš, že jej muzejní výbor ignoroval; ve věci samozřejmě možá hrála důvod i jiná okolnost, která není známá).

Poprvé jsem o osudu J.L. Píče četl před dvaceti lety u dědy ve sklepě, kam jsem si z antikvariátu, který minulý rok z Loun zmizel (naštěstí jen do vedlejších Černčic) knihu Jana Vrzalíka Poučení o nepadělaných rukopisech, která ze mě udělala septimána, odhodlaného třeba i u maturity proti všem profesorům hájit pravost RKZ.

Ať tak nebo tak, je docela pravděpodobné, že Píč neměl vědeckou pravdu a stal se tedy mučedníkem spíš pseudovlasteneckým než vědeckým. Nicméně co následovalo, to mi přijde z celého toho případu nejzajímavější. Jednak Herbenův článek v časopise, kde před pár dny vyšel článek onoho septimána, jehož název „Pokoj lidem dobré vůle“ svedl mnohé k tomu, že si mysleli, že jde o Píčův nekrolog – ovšem vydán byl 24. prosince, a tak se název spíše vztahuje k přání klidných Vánoc, i když se dotýká Píčova případu a to velmi příkře: Co jsme psali o Rukopisech a Píčovi, byli bychom napsali stejně, kdybychom byli už viděli ten revolver namířený do spánků. A kdyby všichni věřící v Rukopisy pohrozili sebevraždou, nic nám do toho není; nic neslevíme z rozhodnosti své a třeba příkrosti. A jinde Když 17. pros. 1911 dovedl dr. Píč opakovat, že při posuzování Rukopisů přísluší paleografii a chemii prvé slovo, dali jsme slovo středoškolskému septimánovi, aby prof. Píče poučil. Mnozí pokládají to za potupu, jestliže jsme septimánovu odpověď fingovali. Ale článek Času 18. prosince psal skutečný septimán, a to je pro vědu Píčovu ještě větší potupa, chcete-li, neboť ten septimán opravdu nesmyslnost logiky Píčovy dokázal. Ještě jinde: Člověku se zadrhuje v hrdle, když pomyslí, v jakém kulturním ovzduší máme žít. Lidé, kteří neumějí časovat jediné staročeské sloveso; lidé, kteří svými vědomostmi vůbec nestačili by se uživit ani jako diurnisté, rozhodují zas jednou o české vědě. Národní museum je vlastenecký ústav, kde si dva tři lidé počínají jako v obecním výboře Poslední Lhoty. A v závěru: Pozoruju-li … žurnalistiku naši, jak se právě postavila k rukopisné Píčovině, cítím se tak cizí v této společnosti jako před 25 lety. Zdá se mi, že ještě pořád není žádná nevzdělanost tak nevzdělaná, žádná blbost tak blbá a žádné darebáctví tak darebácké, aby se nenašel aspoň jeden český list, jenž by to neuveřejnil.

Článek je zřejmě velmi nevybíravý proto, že jde o obranu proti útokům jiných časopisů na realisty. Píše se v něm ještě: Ku podivu, bláta je v českém národě nevyvažitelné množství; kdyby se vyváželo, Saharu bychom zúrodnili. Jenže samotný ten článek se dnešnímu oku jeví jen jako další hrst bláta hozená opačným směrem. Herben neváhá sejít ani na osobní rovinu a obvinit týden mrtvého soka (s nímž se znal, ale od jisté doby nezdravil) z dehonestace vlastní sestry, kterémužto nařčení se ovšem již Píč nemohl bránit. Jsem přesvědčen, že jediný etický přístup Jana Herbena jako mluvčího strany Píčovi protivné bylo zachovat alespoň nějakou dobu po jeho smrti mlčení. Právě dnes je toto sto let staré poselství více než aktuální!

Zdánlivě vědečtější odpovědí na Píčovu smrt bylo sepsání a podepsání manifestu, že spor o rukopisy je již definitivně rozhodnut a že RKZ jsou s konečnou platností padělky. Mezi 52 signatáři, mezi nimiž byli jak vědci z řad odpůrců pravosti, tak osobnosti, které ve sporu nikdy nefigurovali, chyběl Jaroslav Goll. Jeho zdůvodnění je morálním ponaučením z celé této smutné kauzy:

Kde jest autorita tak neomylná, která by prohlásiti směla, že spor možný není, která, i kdyby moc měla mlčení uložiti, obávati se nemusela, že se dříve nebo později ozve: A přece se točí! Konec sporu se dekretovati nedá.

Věruška, aniž by to tušila, připomněla toto výročí speciálním piškotem Raffaelo, který do redakce zaslala Klára Píčová. Přejmenovali jsme si tu dobrotu na Píčovu buchtu a opravdu celé rodině (naší a sestřiné) velmi chutnala.

Z Kadaně za Václavem Havlem

Václave Havle, měl jsem Vás rád. A nepíšu to proto, že se má psát o mrtvých jen dobře. Kolikrát jsme si na tu pravdu a lásku v kruhu rodinném zanadávali. Kolikrát mi to srdíčko u Vašeho podpisu přišlo jako hloupá póza a kýč. Kolikrát jsem si rýpnul do Odcházení jako do senilního výplodu tvůrčí krize. Ale to všechno proto, že jsem Vás měl rád opravdu a ne nekriticky.

Nekriticky jsem se do Vás zamiloval při poslechu Hlasu Ameriky v pozdních 80. letech. Když uhodila revoluce a cinkalo se klíči, stal jsem se nadšeným osvětovým pracovníkem a lepičem plakátů s nápisy Havel na hrad (Císaře na hrad jsem tehdy lepit odmítl). V lounském týdeníku OF mi vyšla slohová práce podepsaná tuším „student 1. ročníku gymnázia“, kde jsem o Vás pěl jen samá nadšená klišé – možná je dobře, že jsem ten výtisk ztratil.

Byl jsem prostřednictvím televize s Vámi ve Francii, na Islandu, v Kanadě i v Americe. Tam v newyorské katedrále sv. Jana Evangelisty jsem poprvé slyšel Most přes rozbouřené řeky. Děda mi pak pustil celou desku Simona a Garfunkela. Most přes rozbořené vody ho doprovodil i na jeho poslední cestě letos v září.

Aniž bych tehdy tušil o své ochotnické kariéře, kupoval jsem si texty Vašich her a přímo je hltal. Audienci jsem si zamiloval, Asanace byla asi moje první konfrontace s divadlem pro více postav a s režijními poznámkami. Přečetl jsem ji cestou autobusem z Prahy do Loun. Dnes se svým souborem Navenek hrajeme Vaši Vernisáž.

Vašemu esejistickému dílu dlužím pozornost. Naposledy jsem četl Letní přemítání z roku 1991. Byl jsem se ale poměrně nedávno podívat ve Vaší knihovně, obdivoval se Vašim dětským malůvkám a zhlédl filmy o Vašem životě.

V Letním přemítání píšete o „duchovním“ státě. Dnes jste se stal jeho právoplatným občanem. Tohle krédo bych si s Vámi dovolil sdílet i ve své politické kariéře.

Ráj na zemi, v němž by měl každý každého rád, všichni byli obětaví, slušní a hodní, země by vzkvétala, všechno bylo hezké a všechno harmonicky fungovalo ke spokojenosti Boží, nebude nikdy. S utopisty, kteří toto slibovali, má svět naopak ty nejhorší zkušenosti. Zlo bude existovat pořád, lidské hoře nikdo nevyhubí, politická aréna bude vždycky přitahovat neodpovědné dobrodruhy, ctižádostivce i podvodníky, ba ani ničit zeměkouli člověk jen tak nepřestane. V tomto směru nemám žádné iluze.

Ani já, ani nikdo jiný tuto válku jednou provždy nevyhrajeme. Nanejvýš můžeme vyhrát tu a tam nějakou dílčí bitvu. Přičemž ani to není jisté. Přesto se mi zdá, že má smysl trvale a pořád tento zápas vést. Po staletí je veden a ještě po staletí – doufejme – veden bude. Je ho třeba vést z principu. Prostě proto, že se to má. Že to je správné. Nebo – chcete-li – že to Pánbůh tak chce. Je to věčný, nikdy nekončící zápas. Zápas, který zdaleka nevedou jen hodní lidé (mezi něž se, nutno říci, v podstatě počítám!) s lidmi zlými, lidé čestní s lidmi nečestnými, lidé myslící na svět a na věčnost s lidmi myslícími jen na sebe a na tuto chvíli. Je to zápas, který probíhá v každém člověku. Je to dokonce zápas, který dělá člověka člověkem a život životem. 

Neodpustím si jedno nadšené klišé: Pro mě, ale myslím, že nejen pro mě, jste byl důstojným pokračovatelem duchovního odkazu našeho národa.