Mogens /1/

Reiner Maria Rilke se tu už párkrát objevil, naposledy jsem psal o jeho korespondenci. V jeho dopisech mladému básníku mě zaujala zmínka o tom, že Rilke měl u sebe vždy dvě knihy, Bibli a souborné dílo Jense Petera Jacobsena. „Začněte první novelou prvního svazečku, která má jméno Mogens“, radí hned v prvním dopise Rilke. Jméno dánského autora pro mě bylo novinkou, ale rychle jsem zapátral a za pár dní po Rilkeho narozeninách jsem se začítal do Mogense. Tato novelka z roku 1882 od člověka, který do dánštiny přeložil Charlese Darwina, si mě plně podmanila, je to předzvěst modernismu (čímž pěkně zapadá jako další malé intermezzo do výronů mého mozkového magmatu na téma romanopisectví). Rád bych z novely ocitoval pár pasáží, které mi přijdou skvěle napsané, ale abych neunavoval dlouhými články, rozkouskuji to do několika částí… Zároveň bych tím uctil i památku 81. výročí Rilkeho smrti, určitě by mu to udělalo radost.

Soudní rada přírodu protežoval a bránil ji před vyumělkovaností; zahrady nejsou nic než zkažená příroda; v přírodě žádný styl není, pánbůh přírodu moudře učinil přirozenou, nic než přirozenou. Příroda, to je nespoutanost, nezkaženost; ale po prvotním hříchu přišla na člověka civilizace; teď už je civilizace nutností, ale bylo by lepší, kdyby se byla vůbec neobjevila; přirozený stav, to je něco docela jiného, docela jiného. Soudní rada by vůbec nic nenamítal, kdyby se měl živit tím, že by chodil po světě v beránčím kožíšku a střílel zajíce a sluky a bažanty a koroptve a jelení kýty a divoké kance. Ne, přirozený stav, to je přece jen perla, učiněná perla.

Legendární Brutus startuje v Kadani

Včera mi přišla smlouva se skupinou Brutus... A na stránkách skupiny je už

nový cestovní plán

A tak zde zveřejňuji jeden článek z novin... btw. v Kadani zazní neuvěřitelných devadesát písniček... Už se těším...

Pravý bigbít míří do Kadaně. Skupina Brutus, která za svou více než čtyřicetiletou historii vystřídala na čtyřicet členů, přijede poprvé od porevolučního koncertu ve „starém kulturáku“ zahrát do kadaňského Orfea. V sobotu 19. ledna bude její současná sestava vedená legendárním Sášou Pleskou od osmi do půlnoci hrát k tanci i k poslechu a právě v Kadani odstartuje svoji sérii tanečních zábav v rockových a rock’n’rollových rytmech, s nimiž objíždí každý pátek a sobotu celou republiku.
Skupina vznikla v roce 1967 pod jménem Mandragora. V době normalizace byla několikrát nucena činnost pozastavit a vždy ji obnovila pod novým názvem (Elektronik, Brutus, Kyklop). Po sametové revoluci vystupuje pod názvem Brutus a objíždí se svými čtyřhodinovými zábavovými koncerty celou Českou republiku, od sálů velkých měst po sokolovny v zapadlých vesnicích. V roce 1995 skupina hrála ve filmu Indiánské léto Saši Gedeona. Skupina spolupracovala např. s legendárními UK Subs, TV Smith, Suzie Quatro, Dr. Feelgood nebo slovenskými Zóna A či No Name. Úzce spolupracují s britskými The Vibrators.
Kdo Brutus zná a dosud za ním musel jezdit po vlastech českých, přijde určitě, kdo jej nezná, nechť ochutná z ukázek na youtube.com, mrkne na týdně občerstvovaný brutus.cz, a jistě přijde také. Lístky k sehnání až do vyprodání v Informačním centru na náměstí. Ou jé!
-kzk-

AWAIT REPLY

„Seru na vás, je mi smutno!“ hlásil Henry Miller návštěvám v jeho pařížském bytě o Vánocích roku 1934, tedy roku, kdy vydal svůj nejslavnější Obratník Raka. 14. prosince totiž sotva rozvedený autor poslal dopis z Paříže do New Yorku, a čekal odpověď. V tom dopise stálo mj. „Až dostaneš tenhle dopis, a až si to náležitě rozmyslíš, pošli mi telegram, pošli mi i dopis, budeš-li chtít. Chci vědět, jestli se všeho vzdáš a budeš svůj život žít se mnou, ne napůl, ne kradmo, ale čtyřiadvacet hodin denně a napořád.“ 23. prosince poslal telegram s přáním k Vánocům. CEKAM ODPOVED… Vánoce probrečel. 26. prosince oslavil 43. narozeniny… Dnes by mu bylo 106 let.

Odcházení

Havlovu poslední hru jsem přečetl plný očekávání. Dokonce jsem si ji objednal s úmyslem zinscenovat ji s Navenkem dřív než profíci a pak klidně zaplatit pokutu za porušení autorských práv, protože to by nás profláklo široko daleko.
Slyšel jsem na hru i dost kladných ohlasů. A tak to řeknu jednoduše: jsem zklamán. Pár Havlových her jsem viděl a četl a musím říct, že se mi většina líbila. Ale Odcházení je typickou ukázkou díla, které vzniká v autorské krizi a nestydí se za to (podobně jako Kamenný most Tomáše Vorla, kde si Havel také zahrál). Z těchto dvou protikladných recenzí, které jsem si dnes přečetl (1, 2), se kloním plně k té druhé. Odkazy na Višňový sad a Krále Leara mi v této souvislosti přišly hodně laciné.

Trapné vstupy autorského hlasu, kdy herci zůstanou ve štronzu, mají být filozofickými lekcemi z divadelní teorie a sebeironizujícími vložkami stárnoucího autora. Sebeironie se většinou používá v nadsázce a divák to většinou pozná… Když se zde však hlas autora ozve, že mu na předchozí scéně něco vadí, ale neví přesně co, divák to ví… ta scéna je o ničem, jako v podstatě celá hra, ale bohužel i žalostně napsaná (ve srovnání s Karvašovou Jizvou, která také mluví o politice z podobného úhlu, je to třeba pěkně vidět)… A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!

Betlém 2007...

...aneb zahraniční úspěchy divadla Navenek

Po zájmu ze strany jednoho německého starosty o Vánoční hru z Hasištejna jsem byl jako jeden z autorů kadaňského Betléma požádán jedním polským ochotníkem, zda by nemohl hru přeložit do polštiny a sehrát ji ve své domovině. Na reprízu pak přišel s kamerou, aby si hru nahrál. Inu, už kněžna Dobrava šířila v Polsku křesťanství, tak proč bychom nemohli ze severu Čech, toho kamenolomu Páně, naházet do té jejich katolické vinice taky trochu těch našich krušnohorských drahokamů.

Několik fotografií ze zkoušek, ze zákulisí a z vlastního představení najdete, když kliknete zde.

Věřím na Ježíška

Dnešní den byl u mě štědrý na stesk. Měl jsem černé myšlenky, a zachránila mě až nadílka od Ježíška. Ne, nemyslím tím trojí balení antidepresiv v krabičce s mašličkou, z níž se mi tedy taky uculily koutky, byl to jiný Ježíšek. Děkuju mu za záchranu. A protože tenhle Ježíšek má rád francouzské šansony jako já, tady je jeden, co vystihuje moje dnešní splíny (Georges Brassens mi něčím připomíná Rudu Koblice)... asi nezapadá mezi dnešní televizní nadílku, protože tam jsem si asi čtyřikrát za sebou přečetl popisek „americký romantický film“, a tak nekoukám a zkejsnul jsem tady... a protože jsou u písničky anglické titulky, chtěl jsem se pokusit o překlad, ale po první sloce jsem toho musel nechat... Slova napsal Louis Aragon, který přesně na Štědrý den před pětadvaceti lety zemřel... A já přes svůj vlastní život, který je podobný těm vojákům beze zbraně z druhé sloky, věřím na lásku... stejně jako věřím na Ježíška...

Nic není člověku navždy dáno Ani
Síla ani slabost ani srdce A když uvěříš
Na otevřenou náruč, její stín je kříž
A uvěříš-li v plamínek štěstí uhoříš
Na hranici rozvodových stání
Ne, není šťastných lásek…

Majáles

Asi se divíte, proč dneska, den před Štědrým večerem, chci psát něco o máji? A to ještě nevíte, že jsem před pár minutama prohlásil, že už se blíží podzim. Všechno tak trochu souvisí s mojí novou řeholí a taky s Lenkou, která se bude v máji vdávat, i když si zrovna nebude brát Vavřenu. Ona Vavřenova Lenka se v roce 1847 zúčastnila Majálesu a na druhý den u ní našli Máj, takovou sprostou knihu. A mně včera přišla kniha Pavla Vašáka s názvem Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, na níž chci postavit další kapitolu svého literárněvědného eseje. Nejvíc ale přemýšlím o organizaci Majálesu v Kadani. A to je tolik máje dohromady, že mám letošní Vánoce tak trochu májové.

Majáles, slavnosti máje, bych letos rád rozproudil i v tom našem malém městě, sice asi skromnější než ty, které organizuje Český majáles, oficiální pořadatel všech festivalů ve velkých městech, ale snad o to větší svátek opravdové studentské recese slavené a organizované tradičně zdola. Oslovím místní střední školy a pokusím se vyjednat, aby namísto posledního zvonění uskutečnily následující akci: v pátek ráno by se celý třetí ročník odebral do prostor zahrady před Střelnicí a tam by připravoval majálesové atrakce (svatby, stánky se soutěžemi atd.), v tu samou dobu by čtvrťáci již v převlecích chodili po městě a vybírali peníze od štědrých kolemjdoucích, jako tomu bývá při klasickém posledním zvonění. Dejme tomu, že o půl dvanácté by se studenti obou ročníků sešli před svojí školou, samozřejmě náležitě přestrojeni a mohli by se k nim přidat i studenti nižších ročníků, a jako průvod z transparenty by vyrazili na pochod městem, který by došel ke Střelnici, a tam by začalo to pravé majálesové veselí, za doprovodu kadaňských kapel. Podávaly by se občerstvující nápoje a pokrmy, v určité dané časy podle programu by proběhlo pasování třeťáků na mazáky, toho všeho už by se účastnila i z práce se navracející část veřejnosti, která má pochopení pro studentskou recesi a chce si taky trochu zadovádět. Závěrem by se zvolil král Majálesu a večer by to vše uzavřel koncert nějaké profláklejší kapely. A teď mě zajímá, co tomu říkáte?

Jinak, jak už mám ve zvyku v každém druhém článku citovat, co jsem si kde přečetl moudrého, tentokrát jsem se ve výše zmínené knize o Máchových šifrovaných prasečinách (sic!) dočetl, jaké transparenty nosili studenti na majáles v roce 1962, kdy vrcholila karibská krize:

„Ještě jednu Kubu, usušíme hubu.“
„Sedmnáct let po válce, máme hovno v almárce.“
„Vidím hvězdu pěticípou, pod ní lidé hlady chcípou.“

Přemýšlel jsem, jestli nějaký dějezpytec vůbec zpracoval tématiku studentských majálesů a dočetl jsem se tohle…

Do kultury

Dostal jsem od své třídy nový mobilní telefon, protože tím, co jsem vytahoval z kapsy na katedru (naposledy se mi do sluchátka bez krytky zapasoval jeden arašídový oříšek a ne a ne ho vyndat, tak jsem musel aspoň jeho přečnívající část během hodiny ohlodat), jsem dělal ostudu profesorskému stavu a studenti navíc asi tušili, že když tedy mám být tím ředitelem, mělo by alespoň tři čtvrtě tlačítek z klávesnice reagovat na stisknutí… Děkuju!

Jiní mi připomněli, že bych si měl pořídit kufřík, protože batůžek, který nosím, není dostatečně reprezentativní (kdyby ještě věděli, že v něm mám často plastovou láhev, abych si mohl zapít prášky na nervy, co mi z nich občas praskají jako struny pod Paganiniho smyčcem). Jeden radní mi radil, že bych měl změnit doménu e-mailu, protože centrum.cz je asi příliš proletářská. Tyhle rady jsou jen bzučením mouchy v mých uších. Jediné, co jsem si slíbil, bylo, že si koupím sadu kvalitních košilí, protože se prostě sám sobě s těmi knoflíčky a límečkem líbím. A asi bych si měl časem koupit auto. Třída mi prý původně chtěla koupit trabanta, ale ti, co se ozvali na inzerát, za něj chtěli buď moc, nebo prodávali nepojízdný křáp bez STK. Přestože jsem si před časem diagnostikoval poruchu kinetického orgánu ve vnitřním uchu, takže se mi dělá v dopravních prostředcích špatně, je to už zase trochu lepší a tak se mi vrací stará vášeň pro jízdu vlakem a stopem. V létě se ale po nějaké té ojetině podívám. Jen mi musí zbýt na knížky, takže kdybyste někdo věděl o něčem levnějším třeba na propan-butan, ozvěte se. Dál totiž hodlám utrácet hlavně za knížky, on ten přechod ze školství do kultury není zas tak zásadní. Nebo začnu víc chodit do bichloteky (jak říká Ostravak), aspoň nebudu tak často platit za upomínky. Stejně ve spolupráci chci brzy v Kadani založit literární klub. Teď bych si chtěl koupit korespondenci V+W, kterou postupně vydává nakladatelství Akropolis a už po dvou dílech se stala knihou roku v anketě LN. Mimo jiné se tam píše:

„Jakmile se vyskytne hlava, která v sobě má něco jiného než nasráno, vymyslí pravdu. Kterou příští hlava pozmění, případně popře. Když je takových hlav za pár sto- či tisíciletí několik veletuctů, vytvoří spolu s miliardami hlav dobytčích, jež je obklopují, jakýsi tovar či útvar, kterému se říká kultura...“