Má drahá přítelkyně Julča

Taky znáte tu zázračnou Julču, co jezdí na malém velocipédu dokola, pije z láhve, snaží se jíst vidličkou a nožem, převléká se do plesového úboru s vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných legrací a žertovných kousků? Jednu takovou mám doma (snad jen plivat pecky od třešní do terče zatím neumí) a o jedné takové napsal povídku Jaroslav Hašek. Začíná takto:

Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. A podobně geniálně pokračuje dál. Dnes je to 90 let od smrti Jaroslava Haška, který nenapsal jen Švejka. Vzpomněl jsem si na dědovu maturitu a posílám mu tam nahoru pro radost i pobavení ještě pár vánočních obrázků toho našeho paviána.

Karty a mnohoženství posledního jednorožce

Nejdříve si pro své vzpomínání, až mi bude třeba 60 let a budu mít čas pročítat si své zápisky z doby, kdy mi bylo 38 (věk, v němž takoví geniové jako Gershwin, Lorca nebo Caravaggio opustili své tělesné schránky), poznamenám, že to byl nejkrásnější Silvestr za posledních deset let. Naučil jsem se totiž s Věruškou hrát piket, hru, kterou jsem měl s Eleonorou hrát jako Hugo v Zámku ve Švédsku Françoise Saganové (2001) – tehdy jsme ji hráli jako větší bere, protože jsme netušili, že jde o krásnou hru pěstovanou už na dvoře Ludvíka XIV., v níž se zapisují body z hlášek i ze sehrávky (a koukám, že Alzheimer funguje, protože jsem piket uměl už před třemi lety). A když k tomu pijete polosladký klaret a posloucháte Leonarda Cohena, nedolehne vám k uším ztřeštěné práskání donebevolajících rachejtlí a můžete se oddat kouzlu okamžiku. O půlnoci nám všem Věruška vyložila karty, a ačkoli si nepamatuju, co padlo na mě, potěšilo mě to a to mi stačí. Po půlnoci, když mi žena usnula, jsem si ještě pustil poslední díl memoárů Jana Čepa a napsal několika jeho potomkům, kteří asi neodpovědí, ale to je mi už celkem jedno, protože jsem se stářím naučil netrýznit svou duši zbytečnou ctižádostí a přihlásil se tím ke svému velkému učiteli z mládí, kdy mi to ovšem vůbec nešlo – k Epiktetovi.

Po Čepových pamětech se dostávám k poslednímu ze slíbených vánočních literárních zážitků. Jde v podstatě o brožurku s názvem Jednoženství a mnohoženství, jejím autorem ale není nikdo menší než norský básník Bjørnstjerne Bjørnson, narozený před 200 lety. Je to nejkrásnější obhajoba viktoriánské morálky, kterou jsem kdy četl, a ač Shelleym a Millerem odkojený sexuální volnomyšlenkář, jsem rád, že jsem ji četl. Co se mi ovšem líbilo na celém Bjørnsonově textu nejvíce, je trochu mimo hlavní téma, ke kterému se ale na konci vrátím, abyste se necítili ošizeni.

Kdo zpravidla bývají našimi učiteli? Ti, kdož složili dobré zkoušky. Znamená to totéž jako býti dobrým učitelem? Dovésti dát dítěti úkol, probrati jej a pak jej z dítěte zase vysoukati, stačí to? Na to se může vycvičiti každý dřevěný panák. Nikoliv, pouze ten je učitelem, kdo v posvátné chvíli, ať on nebo ona, maje nitro dítěte otevřeno ve víře a ve snaze po vědění, nejen umí látku jasně a správně vyložiti, nýbrž v ní a s ní osvítí ducha dětského o podstatě věcí a pravém vědění, až dítě zatouží více poznati, než jen slova učitelova. Jen ten, který to dovede, je „učitel“, a jiní neměli by se o to povolání snažiti. Jinými slovy: v každém učiteli musí být vychovatel; musí to být ethický talent.

Nechci být vůbec namyšlený, už proto, že se o mě často tvrdilo, že nenaučím (ke zkouškám zejména), ale vždy mi šlo spíš o podstatu věcí než o jednotlivosti zkoušené v testech, a v tom jsem byl myslím učitel na místě, alespoň podle jednoho dnes již nečteného norského básníka.

Co se obhajoby jednoženství týče, Bjørnson cituje nejlepšího amerického řečníka 2. poloviny 19. století, Roberta Ingersolla a to je ve zkratce poslání celého spisku:

„Z hloubi duše nenávidím a proklínám každou nauku společenskou, která nevolí čistý a posvátný krb za úhelný kámen. Všechna civilisace spočívá na rodinném životě, ctnosti bují kol něho, kladou klasy, květy a vůni na krb, kde muž miluje ženu. Nejbohatší slova na světě jsou: má snoubenka, má manželka, otec, matka, mé dítě. Bez těchto slov je svět jen brlohem a lidé pouhá zvířata.“

V originále je to sice trochu jinak seřazené a místy i jinak napsané, ale Lover - husband - wife - mother - father - child - home! to zní opravdu silně, i když já bych tam dnes zařadil i partnery stejného pohlaví a adoptované děti, prostě proto, že žiju v jiném století a nestydím se za to, ať se to konzervativcům líbí nebo nelíbí.

Čep v silvestrovském soudku

Na Silvestra, dokonce přesně o půlnoci před 110 lety se narodil Jan Čep. Vltava proto uvedla jeho Sestru úzkost, paměti, které sepsal na sklonku života. Musím říct, že tahle četba v podání Jana Vlasáka dala duchovní obsah mým letošním Vánocům, dnes si hodlám pustit poslední, desátou část.

Ronil jsem slzy s autorovým otcem, který neskrýval pláč, když se loučil s dětmi při mobilizaci do první vojny. Prožil jsem si s Janem Čepem jeho dětskou víru, kterou já jsem ovšem získal až někdy kolem 17 let svého věku. Zajel jsem si na zvláštní výlet na Moravu, jehož cílem byla Stará Říše. Tam se Jan Čep odhodlal skoncovat se studiem v Praze a odejít k Josefu Florianovi jako jeho pomocník a duchovní učeň. Vybavil jsem si náš letošní výlet za Josefem Florianem a setkání s jeho vnukem a vnučkou. Tato kapitola pamětí Jana Čepa skončila tím, že se zamiloval do Florianovy neteře Marie, ale když svůj cit vyjevil její matce, Florianově sestře, ta jej přesvědčila, že její osmnáctiletá dcera je na něj moc mladá a svedla si ho ona sama – že je o dvacet let starší, v tom už žádnou potíž neviděla. Dokonce autora dožene až k přemýšlení o sňatku, před kterým i na doporučení Josefa Floriana ujíždí zpátky do Prahy. Žádný další vztah tam nezačal, byl po dlouhá léta platonicky zamilován do ženy svého dobrého přítele. Tato láska ho sžírala, ale nedokázal na ni rezignovat ani ji sebenepatrněji uskutečnit.

Tady někde prožíval Čep život s Florianovými, tady rozmlouvali, tady se v soukromé kapli sloužily mše, tady básník prožil i první vážnější dobrodružsví lásky. Až dnes jsem zjistil, že jsem o letním výletě do Staré říše ještě nic nenapsal, jen jsem článek přislíbil. A pak má člověk něco stíhat. 

Druhou světovou válku přežil ve své rodné vísce u Litovle téměř v klauzuře (vyjížděl pouze k olomouckým dominikánům), která jej zase přivedla zpátky k aktivnější víře. Po válce mu bylo jasné, kam situace směřuje. Nevěděl jsem a byl jsem překvapený, že únorové události roku 1948 prožil v Praze i Graham Greene, kterého Čep provázel i 25. února po Praze, kde viděli dav, který se zrovna rozcházel z Václavského náměstí po slavném Gottwaldově projevu o převzetí moci komunisty. Greene tehdy Čepa zachránil před vězením, protože spolu popíjeli a on stále nechtěl skončit, takže se Čep vrátil domů ve čtyři hodiny ráno, kdy mu jeho bytná sdělila, že na něj estébáci čekali až do tří do rána. Hned druhý den se sbalil a odjel na Moravu do svého rodiště. Greene odletěl do Anglie, ale Čep ještě zůstal, nicméně už jen hledal vhodnou dobu a styky, aby mohl ze země zmizet včas. V červenci 1948 překročil hranici u Aše a člověk si na tom poníženém útěku po čtyřech přes svahy, dráty a živé ploty uvědomí, co nám to sem zase poslední volby zasely. Za války vydal Jan Čep sbírku povídek pod názvem Sestra úzkost. Tento františkánský název dal potom v 60. letech i svým pamětem, protože úzkost jej již nikdy neopustila. Nebyla to jen úzkost ze ztráty domova, ale i úzkost ze ztráty dětské víry, která ovšem byla nahrazena vírou dospělou, a právě úvahy o víře, hříchu a odkládání nápravy mi byly velmi blízké.

A úplně jsem rozuměl Janu Čepovi v tom, že sice napsal několik románů, mnoho povídek a ještě více esejů, že přeložil dva tucty velkých děl cizích literatur, ale román, který měl napsat, nenapsal, protože stále tušil, že ještě přijde čas, na nějž své životní dílo odkládal. Když jsem tak po večerech poslouchal text Čepových memoárů, říkal jsem si, jestli právě to nebyl román, který měl napsat, alespoň pro mě určitě. Protože mi i celá filosofie Čepovy tvorby začala být sympatická, už jsem si objednal několik jeho dalších knih, maje doma je korespondenci s Janem Zahradníčkem. Snad nebudu jejich četbu muset odkládat na dobu, kdy už to nedokážu přečíst.

Bludný Kadaňan

Včera jsem se letmo díval, kteří velikáni hudby mají v roce 2013 výročí. Z jmen nejzvučnějších budou 200. výročí narození mít Richard Wagner a Giuseppe Verdi, oba velcí oblíbenci mého dědečka. Dnes se mi náhodou podařilo najít oslí můstek mezi Richardem Wagnerem a Kadaní.

Velkou přítelkyní a mecenáškou Richarda Wagnera byla desítky let krásná baronka Marie von Schleinitz. Výrazně se finančně podílela na založení světoznámého festivalu v Baureuthu. Když jí zemřel manžel, vdala se podruhé a jejím novým mužem se stal Anton hrabě von Wolkenstein-Trostburg, narozený v Prunéřově u Kadaně v roce 1832 (†1913), který pracoval v diplomatických službách Rakouska-Uherska, byl velvyslancem v Petrohradu a pak v Berlíně, kde se s Marií seznámil. A ona ho samozřejmě seznámila s Richardem Wagnerem, který jí mimo jiné věnoval i tuto báseň přiloženou jako věnování v dopisu s jeho operou Soumrak bohů:

Marie von Schleinitz sedí vpravo

(originál zde)

V soumraku se mi topí svět,

v samotě bohy nenacházím,

ba ani nehledám; jen jeden květ

z božského pugetu mi schází.

Snad na světlo jdu ukvapeně,

však svěřuji se silné ženě,

jíž vyšší smysly

jiskří v mysli

a rozjitření bozi hřejí.

Zde je má kniha:

Kniha Mariina.

Paní von Schleinitz, přijměte ji!

Anton hrabě von Wolkenstein-Trostburg, Cosima Wagnerová a Marie von Schleinitz

Lucerna znovuzrozená aneb jednoaktovka na obzoru

Jak Julinka roste, dá se s ní již komunikovat téměř jako s dospělou lidoopí samicí a to přináší mému životu osvěžující vláhu na polopoušti. Dnes při mši si v rámci opičení poprvé klekla na Agnus Dei a protože mi pokaždé při téhle části liturgie zvlhnou oči, tentokrát mi samovolně vytryskly slzy. Samozřejmě je ale o to méně času na četbu, která byla vláhou zase pro tento soběpisník. A tak píši méně a je to tak dobře. Dokonce do nového roku plánuji ještě mírně ubrat na plynu a přemýšlet i o nějaké jiné formě vyjádření se o světě, méně podbízivé, ale snad trvalejší. Přesto bych si ale chtěl věrné čtenáře těchto obsahem a kvalitou tak rozličných řádků udržet a dále se s nimi dělit o své zážitky zejména z četby a myšlenkových pochodů inspirovaných tu nějakým básníkem, tu filosofem, tu třeba jinak bezvýznamnou životní zápletkou, vzpomínkou či setkáním. A tak začnu tím, že to tu trochu zahustím.

S dobou sváteční se mi vždy nafoukne úložný prostor nočního stolku o knihy, které jednak nazdařbůh vytahuji z knihoven cítě obdarování časem a duchem svátečním (ne-li Svatým) a které mi také v hojném počtu chodí poštou. Virginia Woolfová bude tedy muset chvíli počkat a já se rád podělím o tři literární zážitky. Ten dnešní bude divadelní.

V jednom ze dvou vánočních balíků byl i důvěrně mi známý časopis Repertoár malé scény, jehož ročník 1968 jsem hltal ve svém staroříšském podnájmu v Lounech u dědy a u babičky. Tentokrát ale přišel celý svázaný ročník 1969. Dá se z něj dodnes čerpat neuvěřitelně mnoho kvalitních textů, jak hudebních (s notovým zápisem), tak pro mě zajímavějších dramatických a prozaických, ale i věcí výtvarných (resp. karikaturních). Protože jsem 23. prosince na pravidelném divadelním setkání před Vánoci pronesl nikým nežádaný a pro mě přesto závazný slib, že hodlám objevit jednoaktovku, kterou od dubna začnu zkoušet a s níž zase ožije moje režisérské nadšení, pustil jsem se do čtení. Jeden text jsem měl vlastně již při skládání slibu přečtený, jmenuje se První noc doktora Nilssona a je od švédského herce a dramatika Erlanda Josephsona. Byl jsem poměrně nadšený a už mám i představu o muži a dvou ženách, s nimiž bych se do hry zakousl. Netušil jsem ale, že přijde ještě jeden text, který si mě přes počáteční nedůvěru získá natolik, že jsem odhodlán s ním předskočit jak doktora Nilssona tak Adama stvořitele, kterého mám v úmyslu zkoušet okleštěného na jedno až dvouaktovku již delší dobu. Jde o text italského dramatika z Neapole Eduarda de Filippa, který určitě dozná také mnohé úpravy (tou nejzásadnější bude přenesení z neapolitánského do českého prostředí), ovšem děj a charaktery postav jako kdyby byly psané na míru našeho divadla – a nejvíc mě těší, že jednu ze tří hlavních rolí (vlastně tu úplně nejhlavnější) chci nabídnout panu Skotkovi, kterému jakožto jednomu z oněch věrných čtenářů tímto přeji hodně zdraví k narozeninám a hodně štěstí do nového roku. Jen doufám, že jste ještě nerozdal všechny lucerny, protože jich budeme dostatek potřebovat! A zopakujte si pár Liborových monologů, budete je potřebovat. V dalších rolích mám také poměrně jasno, ale herce necham ještě chvíli napnuté.