Vzbuzený zájem o španělské drama

Asi před půl rokem v rámci načítání potenciálních her k zrežírování jsem rozečetl komedii Vzbuzené zájmy, kterou napsal Jacinto Benavente, španělský dramatik, laureát Nobelovy ceny. No a když jsem tak včera probíral, kdo se narodil ve dnech, kdy jedeme s Věruškou na cesty, abychom věděli, čí stopy případně můžeme sledovat, tak jsem kromě Eugéna Delacroixe, Paula Signaca a Willyho Ronise narazil i na fakt, že den naší italské svatby byl i dnem narozenin tohoto španělského barda. Našel jsem tedy Vzbuzené zájmy v knihovně a večer a ráno jsem je dočetl.

Včera byla záložka ještě někde uprostřed této novodobější verze commedie dell´arte, která mi tak připomněla Mandragoru. Ta je pro prkna venkovských divadel pořád trošku přijatelnější, neboť Benaventova hra musí být lépe zahraná, není v ní tolik přirozené legrace a přestože má jistou šprýmařskou logiku, ochota, s jakou se pan Poličinela (obdoba Machiavelliho pana Mikuly) nechá tahat za nos a ožebračit, je až nepřirozená. 

Ve hře jsou dva spravedlností stíhaní chuďasové, kteří předstírajíce, že jsou pán a sluha, obelstí nejen hostinského, který jim v naději na tučnou odměnu splní první poslední, ale i všechny návštěvníky hostince včetně bohatého pana Poličinely, jehož dcera se zdá být dobrým zdrojem budoucích prostředků na uhrazení dluhů. Leandr, jenž hraje falešného šlechtice, se ovšem do Sylvie doopravdy zamiluje a nedokáže jí lhát – prozradí jí tedy, že je chudý kriminálník a odrazuje ji od sebe. To už ovšem jeho domnělý sluha Kryšpín rozehrál takovou hru, že nakonec úplně všichni souhlasí se sňatkem a dotlačí k souhlasu i otce Poličinelu, o jehož peníze se celou dobu hraje. 

Perfektně se ve hře paroduje byrokratické soudnictví, s kterým měl Benavente v té době osobní zkušenost, když kvůli vleklým soudním sporům s věřiteli, musel před nimi prchnouti na venkov, kde hru napsal. Kdyby chtěl soudce v obnoveném procesu s Kajínkem poradit, pak může třeba jen šoupat čárkami v textu jako Doktor v naší hře:

„Ježto tomu tak není, nutno jej odsouditi.“

„Ježto tomu tak, není nutno jej odsouditi.“ apod.

KRYŠPÍN: Och, ta podivuhodná čárka! Čarodějná čárko! Jaký genius spravedlnosti! Pravý věštec zákona! Div vědy právnické!

Vzbuzené zájmy se hra jmenuje proto, že Kryšpín nedělá nic jiného, než že vzbuzuje ve všech postavách hry zájmy, které do té doby neměly nebo netušily, že by je měly mít. Povětšinou šlo samozřejmě o zájmy hmotné. Leandr se Sylvií se snaží těmto zájmům čelit čistou láskou, ovšem i ta byla součástí Kryšpínových výpočtů a zapadla do hry jako jeden ze vzbuzených zájmů.

LEANDR: … Miluji-li však, jak mohu lhát?
KRYŠPÍN: Nelži tedy. Miluj, miluj nesmírně, celým svým srdcem. Chraň však nade vše svou lásku. Není lží, zamlčíme-li v lásce to, co nás může připravit o náklonnost bytosti milované.
LEANDR: Ale tohle je opravdu rafinované rozumářství, Kryšpíne!
KRYŠPÍN: K němuž jsi mohl dospět už dávno, kdyby tvoje láska byla taková, jak ji líčíš. Láska není než rafinovaná vychytralost, a největší rafinovaností není klamat druhé, nýbrž sám sebe.

Leandr se nicméně vzbouří a, jak jsem prozradil výše, řekne na sebe Sylvii všechno. Ta se do něj o to víc zamiluje. Po šťastném konci může přijít Sylviino finále.

KRYŠPÍN: … Já jsem nikdy nepodceňoval ideál a s ním vždy počítal. A teď žádné šašky, je tu konec frašky.
SYLVIA (k obecenstvu): V ní jste viděli, jako v pravých fraškách života, že těmito loutkami lidskými pohybují hrubé provázky, totiž hmotné zájmy, drobné vášně, klamy a jiné ubohosti; jedny je tahají za nohy a vedou je smutnou cestou; jiné zas za ruce, jež v potu tváři pracují, vztekle zápasí, vychytrale kradou, násilně zabíjejí. Avšak do vší té spleti spustí se časem s nebe k srdci jemná nitka, jako utkaná ze svitu slunečního a záře měsíční, nitka lásky, jež loutky lidské stejně jako ty, jež se jim podobají, pozvedá k božství, … a praví nám, že v našem životě je cosi božského, co je pravdivé a věčné, co nemůže skončit, když skončí fraška!

Dlužno dodat, že když se zamilovaný pár odhodlal nepřijmout Poličinelovo bohatství a dál žít jen ze své lásky v chudobě, podobně jako okolí přimělo Poličinelu k souhlasu, přimělo i mladý pár k akceptování věna.

DOKTOR: A vy mladí milenci… smiřte se s tím bohatstvím, není radno jít příliš daleko v přehnané svědomitosti, která neprospěje nikomu.

To dělá Benaventovu frašku fraškou a po stu letech neotřepanou hrou patřící i na dnešní kapitalistická jevišťata.

Do Madridu nakonec asi nedojedeme, rozhodli jsme se pro Francii, ale kdyby jednou, tak rodný dům Jacinta Benaventa je pár ulic od Prada, v calle de León 27. No a až seženu knížku Señora ama, pustím se do překladu.

Je te promets, M. Ronis

Až jednou budu v Paříži,

budu fotit na ulici
rozpustilé

kluky.

Až jednou budu v Paříži,

budu si hrát s expozicí
černobíle
z ruky.

Do prdele šel můj kraj

Richard mě svým komentářem inspiroval ještě k jedné vzpomínce jako dodatku k předchozímu článku o ruinách.

První církevní zřícenina, kterou jsem vědomě navštívil, byl kostel sv. Václava ve Vysočanech u Chomutova. Tehdy byl v zoufalém stavu kvůli stavbě popílkoviště pro chomutovské teplárny, ruina a všude kolem pustina. Dnes je kostel součástí komplexu restaurace a hotelu, nedaleko je solidní krematorium. Najíst, uložit k spánku, spálit. Oč milejší mi byl ten kostel jako ruina.

Na začátku 90. let byl v lounské knihovně se svou putovní fotografickou přednáškou Miroslav Urban. Jmenovala se Do prdele šel můj kraj a uchvátila mě. Fotografie kaplí sloužících jako garáže nebo dokonce výletní chaty a panelákové vesničky pod horami byly strašné. Nakonec nejliběji působily právě zborcené stavby kostelů.

Z rozhovoru Miroslava Urbana pro A2 vyjímám:

K čemu je nám dnes zapotřebí zobrazení ruin?

Připomínají křehkost a dočasnost všeho vezdejšího, možná i nezdejšího. Vědomí nutného zániku všeho stvořeného se snaží dnešní doba vytěsnit, jako by tu vše bylo na věky, z důvodů nejrůznějších. Třebas v dnešním Německu, kde se pokoušejí ze země vydupat celé čtvrti (v Drážďanech) nebo zámky (v Berlíně), s velmi pochybným výsledkem, jen aby zamazali poslední stopy či připomínky té své nepovedené války. Nebo opravy mnoha církevních ruin v Sudetech: udělá se jen fasáda kostelů, které už ničemu neslouží – vymřeli věřící a často i obyvatelé té obce –, jako kulisa obnoveného řádu. Jenže ty kulisy lžou, ruiny vypovídají o pravé podstatě tohoto světa.

Tak asi tak.

Kaple sv. Jana Nepomuckého ve Sloupu

Mám rád polozbořené kostely a kapličky a až mi jednou rupne v kouli, jeden nebo spíš jednu si vyberu a po vzoru sv. Františka se ji budu snažit dát dohromady. Ve Sloupu jsem donutil (a dalo mi to chvíli práci) Věrušku a Kubu, aby auto zaparkovali v polovici památné lipové aleje vysázené už v roce 1740 jedním z hrabat Kinských, na jejímž konci je nepomucká kaple v rozpadlém stavu, ale jinak fotogenická zvenčí i zevnitř. Posuďte sami.

Kámen mudrců a létající kufr

Přišla mi kniha Andersenových Báchorek, které české mládeži vypravuje Michael Marhan, ředitel obecné školy chlapecké v Karlíně. Dnes, v den výročí, bych rád napsal něco o pohádce, která v tomto výběru chybí a ani nevím, jestli ji někdy někdo do češtiny přeložil. Jmenuje se Kámen mudrců (De Vises Steen) a je z roku 1861.

Vypravuje o životě na Slunečním stromě v daleké Indii. Na něm žije nejmoudřejší muž na světě, který všechno ví, zná dokonce i vynálezy, které ještě nebyly vynalezeny, a Šalamounova moudrost byla proti té jeho sotva poloviční. Umí číst v Knize pravdy, v níž může listovat  kterýkoli člověk, ale jen moudří jí rozumějí a čím moudřejší, tím více si v ní přečtou. Tento moudrý muž ale přeci jen jednu věc neví. Takovou trochu nepohádkovou věc. Co nás čeká, až umřeme? Kapitola knihy s dánským názvem Livet efter Døden byla pro něj nesrozumitelná, jako pro mě sama dánština. Evige Liv jsem si ještě přeložil jako život věčný, to totiž na otázku moudrého muže odpovídalo náboženství. On se s tím ale nesmířil, toužil najít věcnější odpověď, důkaz – a ten mu měl přinést kámen mudrců.

Ten moudrý muž měl čtyři syny a jednu dceru. Každý ze synů měl zesílený jeden smysl – zrak, sluch, čich a chuť, dcera byla slepá, a tak měla intenzivnější hmat. Všichni synové se postupně vydali do světa, aby kámen mudrců nalezli, ale každého ten jeho smysl nakonec zradil, a všichni bratři, zklamaní světem a oklamaní zlem, propadnou zoufalství a už se nevrátí.

Slepá dcera se rovněž vydá do světa, přidržujíc se vlákna tenčího než je vlákno pavučiny, aby neztratila cestu domů. Rovněž ji se snaží svést zlý duch, ale ona nepřestala věřit, že nalezne kámen mudrců. Prach v její ruce pro ni představoval zrnka z kamene moudrosti. Když jej donesla domů a otevřela dlaň, rozlil se po Slunečném stromě zlý duch, který se okamžitě vrhnul na Knihu pravdy. Otec byl zoufalý, ale slepá dcera jej poslala ke knize, aby četl. Z knihy zbyla jediná stránka a na ní jediné slovo, VĚŘ! V tu ránu se objevili i všichni čtyři synové a v domě, vlastně na stromě, zavládla radost a láska .

Že smysly člověka mohou mást právě když jsou zesílené, je zvláštní. Vždyť právě zdokonalený zrak pomocí dalekohledu nás přesvědčil, že Země obíhá kolem Slunce a že tedy Slunce ráno nevychází a večer nezapadá, ale že to naopak Země metá zvláštní kotrmelce pořád dokolečka kolem obrovského Slunce, které vůbec není tak malé, jak se na obloze jeví.

Ale nemáme zrak právě proto takový, aby pro nás Slunce vycházelo a zapadalo?

A nemáme sluch uzpůsobený tak, abychom neslyšeli trávu růst, protože přes ten její růst bychom nemohli poslouchat hudbu?

K tomu mě zase nabádá čtení Vopěnkovy knihy, která je ve druhé kapitole právě o tom, že jsme přijali matematický model světa, který se vůbec nepodobá tomu smyslovému, který máme kolem sebe. A potom se tak ohnulo i vzdělávání – jak profesor Vopěnka poznamenal jinde – že se třeba místo toho, aby se děti v přírodopisu učili nejdřív fyziologii psa a kočky, které důvěrně znají, tak jako první zvířecí druh poznají ve škole láčkovce. Pamatujete si na nezmara? A věděli jste, že je to vlastně hydra?

Ale vrátím se ještě k Andersenovi. Dnes jsem si přečetl v Báchorkách jeho Kouzelnou truhlici. V ní dostane marnotratný syn poté, co přijde na mizinu, od kamaráda prázdný kufr se vzkazem, ať přemýšlí o zašlých dobrých časech. Jenže když si člověk do toho kufru sedne a položí ruku na zámek, tak se ten kufr vznese. Tohle kouzlo netušil ani ten, kdo mu ten kufr dal. Nevěříte? No fakt!  Koukejte!

A co váš kufr? Není taky kouzelný?

To nikdy nepoznáte, protože si do něj nikdy nevlezete a nepoložíte ruku na zámek!

Protože nevěříte!

A protože nechcete vypadat jako cvoci!

Jsem žárlivec?

Věruška čte velice zajímavou knížku od francouzské novinářky Pascale de Lomas o žárlivosti (neúplných prvních 40 stran najdete zde). Dočtete se v ní např. i to, že absence žárlivosti je patologický jev, jestli máte raději svého partnera nebo svou žárlivost, jaké jsou druhy a příčiny žárlivosti, to všechno velice poutavě napsané a v pěkné grafické úpravě. Je tam rovněž jeden test a několik cvičení, která pomáhají z krize. Ten test stojí za to. Vyšlo mi céčko s přesahem do béčka, ale myslím, že je to jen životní etapa a jsem schopen i áčka. Co vy?

Řešení nebo spíš výklad Vašeho výsledku najdete na téměř posledních z těch 40 stran v Google Books.

Celé to tu píšu proto, že mi přišla Básnická pozůstalost Otakara Theera, z níž se mi tuhle zalíbila jedna básnička publikovaná ve wikizdrojích. V knize samotné mě nyní padla do oka tahle báseň:

Vím, že jsi mne klamala,
mátla, zmátla, podváděla.
Ale přec tvé „Tralala“
duši vyvábí mi z těla.

Slzy tvé, čím ty mi jsou,
kajícně když kanou z tváří?
Náhodou či nehodou
krev mi v žilách žhnou a vaří.

Nech mne. Dost je našich vin.
Nechoď. Neplač. Znáš mou muku?
A přec nejsem než tvůj stín,
teplý bok a suchou ruku
tvou když ucítím. 

Tak asi tak.

Sloup v Čechách

Měli jsme od úterka do neděle u sebe Kubu. V pátek jsme se sbalili a vyrazili z Kadaně do Podještědí. V sobotu jsme navštívili Sloup v Čechách, nejdřív poustevnu...

Když jsme proběhli všechny chodby, kouty a hlavně vyhlídky...

... Kuba se trochu unavil.

Pak jsme navštívili Lesní divadlo, kde by si jednou mohl zahrát i Navenek.

V zákulisí si Kuba s Věruškou střihli Bajaju a princeznu Slavěnu.

Zvíře, stroj a šaría

Na Kirwitzerovy dny letos mj. přijede i prof. Petr Vopěnka. Většina učitelů-pamětníků a hlavně maturantů z počátku 90. let ho pamatuje jako ministra školství v letech 90-92, kdy se snažil matematiku prosadit jako maturitní předmět. Já jsem maturoval v roce 1993, takže se mě to týkalo nadmíru věcně a byl jsem tenkrát rád, že to neprošlo. Nicméně dnes už si tak jistý nejsem. A taky jeho doporučení, aby se učilo radši bez učebnice než s nekvalitní knihou, s kterou třeba ani nesouhlasím, se mi líbilo a ve své praxi jsem se ho držel. A tak jsem si teď pořídil i jeho knihu Meditace o základech vědy. Je to dost matematicko-filosoficky složité, mám podezření, že až příliš chtěně, což je škoda, protože to většinu laického čtenářstva odradí. Ne tak mě. A tak se mi občas dostane informace pro mě velmi palčivé, která by tedy mohla zaujmout i čtenáře soběpisníku.

První takovou informací, která mě šokovala (a podle Petra Vopěnky šokovala i kolegu Komenského), byla ta, že zakladatel racionalismu a vlastně i novověké vědecké metody, René Descartes došel vědeckou metodou mj. k závěru, že zvíře nemá rozum, a tedy necítí bolest! Začal jsem se pídit, a opravdu, Descartes naprosto nekompromisně odděloval duši od těla a za sídlo duše měl šišinku (o melatoninu něměl zřejmě ani tuchu, vybral si ji jako mnohé jiné kultury, kterým se kdy podařilo roztlouci lebku a rozřezat mozek, protože je v centru hlavy a vypadá velice kompaktně). No a když je duše v mozku, jasně souvisí s rozumem, který ovládá naše vášně. Zvířata vášně neovládají, a tak nemyslí, tedy nemají duši, tedy nemají pocity, necítí nic, ani bolest. O tom, jak se liší člověk od zvířete, píše v páté kapitole Rozpravy o metodě. Důkazem rozumu je mu lidská řeč. Kdo neumí sestavit větu, je jen dobře zkonstruovaným strojem bez duše. A protože jen duše je nesmrtelná a tělo umírá, nemá smrt (a už vůbec ne utrpění) pro zvíře nějaký větší význam. Prostě trpí a chcípne a nezmění se vlastně vůbec nic. 

Pro nás Čechy může znít zajímavě i to, že jako účastník bitvy na Bílé hoře věnoval později svoji knihu Vášně duše dceři zimního krále Fridricha Falckého, Alžbětě České.  V 50. článku 1. knihy tam Descartes zvířatům přiznává existenci šišinky, nicméně protože nedokážou rozumem zkrotit vášně a pudy, zůstávají na úrovni strojů.

Vychováni touto vědeckou metodou, nemuseli si tedy příští racionalisté dělat hlavu s trápením zvířat a nedělají si ji dodnes mnozí další. Člověk může řezat do psa holí a vyzdvihovat Boha za to, jak skvělý stroj umí smontovat, protože kňučí tak dokonale, jako by cítil bolest, i když ji necítí. Až takhle zvráceně si někteří dokážou pod vlivem výchovy, pod dojmem, že to tak má být, ačkoli jim vlastní cit říká něco jiného, pod tlakem tradice, která je v Evropě už řádku let postavena víc na vědě než na něčem jiném, vysvětlit realitu. Descartes se mýlil, ale nemůže se stejně tak mýlit i moderní věda? V naší civilizaci kopeme do zvířat bez výčitek svědomí dál a na druhé straně vyznáváme kult domácích mazlíčků. Dítě je tady vychováno tak, že má v terárku králíka Ťunťu a k obědu pak bezejmenného králíka na smetaně a nepřijde mu to. 

A dle mého názoru, si většina těch, co dočetla až do konce, tak trochu oddechla, protože řeč je přece „jen“ o zvířatech. Morální dilema se řeší, až když jde třeba o takové kamenování podle šaríi.