Gogol v saku

Dnes před 154 lety zemřel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852). Je známý především jako autor románu Mrtvé duše a her Revizor a Ženitba. Obě hry jsem viděl ve zpracováních, která se mi moc nelíbila, ale nezahořkl jsem. Naopak, nechaly ve mně pocit touhy po zadostiučinění. Snad se ho někdy dočkám. O Mrtvých duších krásně vypráví můj kolega prof. K., myslím, že jde o jeden z jeho nejoblíbenějších románů. Občas je asi docela zajímavé podívat se na svět Čičikovýma očima. Člověk by se divil, kolik Manilovů, Nozdrevů, Sobakevičů, Pljuškinů či Korobočkovových by uviděl. A buďme rádi, že takoví lidé jsou. Já je potkávám a velebím Hospodina, že stvořil i takový materiál. Člověk by se bez něho mohl také přestat divit a smát. A údiv a smích jsou základy lidské moudrosti. Rád bych pana K. přemluvil, aby napsal ty své „mrtvé duše“ o těch svých živých zážitcích, jež jsem tak rád poslouchával ve škole u topení a pro které si teď občas zajdu do jeho ateliéru. Kdo znáte pana K., můžete na něj taky tlačit, třeba se dá přemluvit.

Málokdo ví, jak nábožensky založený Gogol byl. Matka ho vychovala v přísně ortodoxním duchu. Mám doma jeho knížečku Rozjímání o božské liturgii a musím říct, že jsou v ní popsány i mé důvody, proč chodím na nedělní mše svaté. Gogol knihu napsal podobně jako první díl Mrtvých duší, když pobýval na Západě (kolem roku 1845). V roce 1848 vykonal pouť do Jeruzaléma. Nakonec se stal mystikem, sblížil s jedním ruským knězem a na jeho doporučení spálil svůj rukopis pokračování Mrtvých duší. Věčná škoda! Poté ulehl do postele, odmítal jíst a několik dní nato zemřel. Jeho poslední slova byla: „Budu se smát hořkým smíchem.“

Když v roce 1931 vykopali komunisti Gogolův hrob v Donském klášteře, jeden ze sovětských kritiků mu ustřihl kus látky ze saka, aby si do ní nechal svázat svůj výtisk Mrtvých duší. Tomu se říká dialektický materialismus.

Lakota a náčelník Oglalů

V ĎaSu je také rozhovor s Janem Ullrichem, který se věnuje lakotské kultuře natolik, že napsal několik dílů učebnice lakotštiny, téměř mrtvého jazyka. V současnosti pracuje na slovníku všech pěti nářečí Siouxů. Více zde.

Z Ullrichova překladu abdikačního projevu Rudého oblaka vybírám:

„Přinesli máza wakhán, záhadné železo, které střílí. Přinesli také mní wakhán, tajemnou vodu, po které se z mužů stávají blázni.
…

Táku Škanškán zná mou duši a až zemřu, půjdu s ním. Pak budu se svými předky. Jestli to nebude v zemi bílého muže, budu rád. Mým otce je Slunce. Wakhán Thánka bíleho muže jej přemohl. Ale já mu zůstanu věrný.“

V mé sbírce indiánských pohledů figuruje Rudý oblak hned dvakrát (uprostřed první a druhé řady)

Velká malá histórie

Přednedávnem jsem vykládal o indiánských válkách, kteroužto látku mám moc rád. Mám ji rád od června 2001, kdy pro mě a mého kamaráda studenta Špínu, udělal takovou ne méně než dvouhodinovou přednášku v restauraci Pod kostelem ředitel lounského muzea PhDr. Bedřich Štauber. Byl se letos podívat v Kadani na Masopustu, a tak jsem si zase vybavil jeho zápal, s jakým mluvil o indiánské kultuře, o Little Bighornu, o Sedícím býku a Šíleném koni, Rudém oblaku a Skvrnitém ocasu nebo o „tom, který zívá“ a přesto bojuje do posledního dechu. Z Vinnetoua jsem přečetl jen první díl a před Karlem Mayem jsem vůbec dával přednost Verneovkám, nicméně od roku 2001 jsem se do indiánů zamiloval a zhltnul nejednu knížku a článek. Tehdy před pěti lety ve výroční den bitvy u Little Bighornu jsem se od dr. Štaubera také dověděl, jak se některé mýty šíří ať kvůli Mayovkám nebo Wild West Show Buffalo Billa. Zaujala mě otázka skalpování, měl jsem ho tehdy spojené s indiány, ale bylo mi řečeno, že první skalpovali běloši. Při té nedávné hodině dějezpytu jsem při hodině říkal, že je pravděpodobné, že skalp (staroevropský skythský zvyk) požadovali běloši od svých indiánských spojenců, aby měli důkaz o jejich službě. Ale nevím to, to jsem taky přiznal.

Ono to vůbec s tou věrohodností historických informací je docela zvláštní. Historici si většinou myslí, že čím dále od historické skutečnosti, tím lépe, totiž s využitím všeho, co se už zjistilo, a zároveň z dostatečného nadhledu, dokážou tuto skutečnost popsat. Je to ale většinou pěkná nuda. Není nad prameny! Četl jsem tuhle knihu o řecké Spartě a strašně jsem se při ní nudil, poněvadž obsahovala asi tolik, co každá encyklopedie pod heslem Sparta, jenže vyvracením různých pramenů a literatury se to protáhlo na dvě stovky stran. Hodnocení bitvy u Little Bighornu na stránkách ĎaSu z pera Josefa Opatrného je podobně bez šťávy. Jediné, co mě zaujalo, bylo, že v bitvě zahynuli také Custerův bratr a synovec, kteří za ním přijeli „na prázdniny“, a pak tlumočený názor Roberta M. Utleye, že indiáni vlastně mohli obsadit pláně až krátce před bělochy, kteří jim z Evropy dovezli koně. Jinak je článek na 4 strany jen zprávou o zprávách o rekonstrukci bitvy, kterou ze sedmé kavalerie téměř nikdo nepřežil a indiáni ji přenesli do stavu legend. Oč poutavější je novinový článek ze zvláštního vydání kalifornského listu Union z 6.července 1876, publikovaný stránku před studií, nebo abdikační projev Rudého oblaka o pár stránek dále! Opravdu jako historik docházím k názoru, že je mnohem lepší historii dělat (a to jakoukoli, třeba i čistě lokální či rodinnou), než ji zapisovat a analyzovat. Protože i bouře ve sklenici vody z našeho vodovodu je napínavější než chemická analýza vody z Niagary.

Rozhlasové odpoledne

V sobotu bude zase příjemné rozhlasové odpoledne. Kdo chce slyšet názory sedmiletého dědice anglického panství nebo sledovat spor loupežnických bratrů o otcovskou lásku a dědictví, přijde si na své. Ve 13 hodin dávají na Praze Malého lorda F. H. Burnettové a hned poté od 14 hodin na Vltavě Schillerovy Loupežníky. Večer pak divadelní zážitky zpečetí Posel světla a Vizionář Divadla Járy Cimrmana. Jsem zvědav, u čeho usnu:-)

Takhle vypadalo první vydání Malého lorda. Ilustrace od Reginalda Birche podnítily velikou módu v chlapeckém odívání: sametový oblek, krátké kalhoty, krajkové límce a lokýnky.

Připsáno v sobotu: Usnul jsem po příjezdu Cedrika na panství v Anglii, když už začal napravovat dědečka, a po občasných zmrtvýchvstání jsem se pak pořádně probudil až při finále Loupežníků, kdy Karel nejdřív zabije Amálku a pak sám sebe.

Ladovská zima a buchty od Dlaska

Dneska zase chumelí a fouká vítr a já chtěl o prázdninách vytáhnout kolo. Proto mi přišla k duhu aspoň písnička od Jarka Nohavici, kterou mi doporučila ke stažení moje milá maminka. Měla zítra přijet, ale nakonec ji přemohla bolest v krku, takže buchty, které pro ni napekla moje milá ženuška podle staročeského receptu, jenž jsme získali v létě na Dlaskově statku, zůstanou jenom pro mě:-) A ještě jsou tu švestkové koláče a jablečný dort!!! Nezáviďte:-)

Fraška o kádi

Ve čtvrtek 30. března proběhne v kostelíku Stětí sv. Jana večer na téma historie. Martin Šíl, který večery připravuje, oslovil naše divadlo Navenek, jestli bychom nezahráli něco z historie nebo o ní. Původně měl na mysli třeba legendu o vzniku jména Hasištejna, kterou jsme hráli při Hasištejnských hradních hrátkách loni v srpnu. Ale to je hra pro deset herců a celá stojí na hradním terénu, takže by se v kostelíku velice špatně uváděla. Napadlo mě tedy oprášit text starofrancouzské hry z 15. století (námětem již ze století 13.) Fraška o kádi, kterou jsme původně plánovali jako hru loutkovou (text z roku 1950 počítal s maňáskovým provedením, jak se hra hrála na Jiráskově Hronově v roce 1949). Původní překlad Dr. Otakara Dubského z roku 1923 (jeden z jehož 200 výtisků vlastním:-) se ovšem liší pouze v nuancích a hlavně ve jménech postav. Hlavní postavy se v původní české verzi jmenují Kubíček a Hanička. A já jsem pro jejich ztvárnění zcela náhodou vybral pravého Kubíčka a pravou Haničku. Tu je máte, jak listují ve výše uvedených vydáních:

Plán existuje, teď už jen zapracovat na jeho realizaci, nejlépe stachanovským tempem.

„Nová, výtečná a tuze veselá fraška o kádi“ je o mladém manželovi, jenž je svou ženou a tchýní donucen sepsat si své desatero povinností na svitek pergamenu, aby zaručil jejich dodržování. Tím je mi hra velmi blízká, sám jsem měl takové desatero vyvěšené nad počítačem, pamatuji si jen, že jeden z bodů zněl „sedat si při čůrání na prkýnko“.

Tchýni sehraje má milá Mrkvétka. Tchýně se v původní Dubského verzi jmenuje Bětka, ale tady asi dáme přednost verzi Jana Malíka, který ji přezděl na Hátu. Mrkvétka mi bude sekundovat i jako sváděná a nakonec svedená Lukrécie v Mandragoře. Dnes se k ní jdu večer učit text. Ať žije Stanislavskij! :-)

První tisíc

Wikipedie již přesálhla milión, můj blog se chystá na první tisícovku. Píšu tenhle post v době, kdy na počítadle stojí celkový počet návštěv 999, tedy pravděpodobně první, kdo si tento článek přečte, bude tisící návštěvník mého blogu. Když se ozve, dostane ode mě něco hezkého. Cenu vyberu až podle pohlaví a stáří:-)

English for you

1.) Who did he marry? (ex-wife of his teacher)
2.) Which words did he use a lot in his most famous book? (fuck, cunt, piss and shit)
I.) He travelled all over the world after WWI.
II.) He became a full-time writer in 1911.

Some quotations:
“The human soul needs actual beauty more than bread.”
“The fairest thing in nature, a flower, still has its roots in earth and manure.”
“If a woman hasn't got a tiny streak of harlot in her, she's a dry stick as a rule”

Svátek panenek

Děvčata a slečny, kde je konec vašim panenkám? Inspirován japonskými tradicemi, vyhlašuji svátek všech panenek, a tak byste je měly aspoň pro jeden den oprášit a vzpomenout, co pro vás znamenaly v čase, kdy jste samy byly jako panenky. V Japonsku tvrdí, že když si nevystavíte všechny, které máte po skříních, sklepích a půdách, nikdy se nevdáte. A taky se domnívají, že se v panenkách shlukují zlí duchové, a tak vás od nich mohou uchránit. Dříve je naopak místo vystavování posílaly v lodičkách po řece do moře. To prosím vás nedělejte, i kdybyste si nakrásně myslely, že vaše panenky posedl ďábel. Ony by se totiž zasekly na přehradě a není bizarnější představy než nechranická nádrž plná barbín.

Typická holandská panenka v panenkovském domečku jedné anglické sběratelky.

Svého času jsem na wikipedii přidal tyhle dva příspěvky, už ani nevím proč.

Mandragora

Dnes byla první čtená zkouška nově připravované hry divadla Navenek. Jmenuje se Mandragora, napsal ji Niccolò Machiavelli a režie se ujal Josef Skotek. Mně byla svěřena do péče titulní role svůdníka Kallimacha. Některá resumé o mé roli mluví jako o rozvraceči manželství, avšak já vskutku manželství nerozvracím, dělám jen svého druhu manželskou osvětu v těch intimnějších věcech. Nevím, proč si mě pan Skotek vybral, ale děkuji mu za to, bude to, světe div se, první titulní role v mém životě. Svůdce jsem ještě nehrál, ale soulož na jevišti mám již za sebou. To bylo ve hře Bůh ví podle románu Josepha Hellera, kde jsem coby biblický Amnón znásilňoval svoji sestru Támar. Ale mám ještě hezčí zážitky z jeviště, ty se ani nedají vyprávět. Jen pan Skotek pořád vyhrožuje, že s Lukrécií, mojí divadelní obětí, bude vše probíhat mimo scénu. Tak nevím, jestli tu smlouvu podepíšu:-)

Režisér Mandragory Josef Skotek

První milión

Wikipedia přesáhla 1 milión hesel. Jsem hrd a pyšen, že asi dvacet z nich je mých:-) Pro ty, co ještě nevědí, o co jde: wikipedia je tzv. otevřená encyklopedie, slovo wiki je z hawajštiny a znamená "rychlý". Jde o to, že každý, kdo má přístup na internet, může do této encyklopedie volně přispívat, zakládat nová hesla, upravovat již založená, diskutovat a samozřejmě také kazit práci ostatních vandalismem - nicméně systém globální kontroly těmto vandalům nedovoluje téměř nic, a tak mohla být wikipedie posouzena odborníky jako stejně spolehlivá jako knižní Britannica. Když jsem na Wikipedii začal psát o Kadani (a myslím, že z českých měst se nám ani Praha nevyrovná:-), měla půl milionu hesel. Za půl roku jich má dvakrát tolik. To je opradvu wikitempo. Mám utkvělou ideu, že bych založil pro nás amatéry stránky, kde by se časem podchytily všechny amatérské soubory v naší zemi, repertoár a další divadelní věci. Tímto si zde nechávám před svědky patentovat Ochotnické Wikivadlo! Potřebuji jen dobrý design a můžeme to spustit.

Otázka pro divadelníky

Schválně, o kom je řeč? Narodil se v 70. letech a svoji kariéru začal v osmnácti jako dýdžej. Pak v sobě objevil talent pro divadlo, a co je důležitější, ten talent byl uznán ostatními. Dnes hraje v jednom z nejlepších, dalo by se asi říci i nejlepším ansámblu u nás. Zvládne klasiku i roli estébáckýho fízla.

Přeřeknutí

Přišla mi dnes zásilka několika knih, o kterých Vám chci napsat během prázdnin, jež nás na Kadaňsku čekají za prvním rohem. To snad budu mít trochu času se jimi prolouskat. Jednu jsem ale otevřel již dneska. Jde o Režisérův zápisník Jiřího Mahena. A jelikož toto je také režisérův zápisník, nechám kolegu Mahena sdělit něco, o čem se v divadle již delší dobu nemůžeme dohodnout. Zvláště závěr některým hercům bude velmi poučným.

„Má se přeřeknutí na scéně opravovat či nemá? Podle mého soudu je to věc jednoduchá:
Letí-li věta jako řeka, nemá se přeřeknutí opravovat vůbec (ale ovládnout se mimicky, nedat najevo, že přeřeknutí nás zmátlo!)
V klidné řeči opravit věc s lehkým pousmáním (a s kratičkou pausou), jak se to obyčejně v životě dělá. Oprava se však vždy musí zahrát! Na to se zapomíná.
Jak se opravují 'přeřeknutí' proti spisovnému jazyku? Tím, že se herec naučí roli pořádně česky a že nikdy na scéně nemluví jako Podskalák.“

Díky Bohu

Před chvílí jsem si přečetl, že se Haydn vždycky uchyloval k svému růženci, když mu nešlo skládat, a prý to byla úspěšná terapie. A na konci každé své skladby do rukopisu nezapomněl vepsat poděkování Pánu Bohu.

Já jsem se včera modlil před cestou naší neteřinky do Motola, kde jí měli vyšetřit ledviny – resp. jednu, z druhé zbyl jen pahýl. No a ta jedna, co přežila, na tom po porodu nebyla valně. Vypadalo to na dialýzu, což není legrace. Já sám mám jednu ledvinu, takže jsem o té věci dostatečně zpraven. Včerejší vyšetření mělo podat zprávu o zřejmě se horšícím stavu zbylého orgánu. A opravdu ho potvrdilo. Jenže se stal zázrak. A já to teď jdu roztroubit, protože věřím, že zázraky se nedají zakřiknout. Našla se ještě třetí ledvina, kterou v Motole při předchozích vyšetřeních přehlédli, a která je podle všeho úplně zdravá. Rozum to nebere, ale já to beru. Laus Deo!

Haydn o půl deváté ráno

Dnes jsem měl hezkou hodinu dějepisu v 2.B. Studenti psali testík na křížové výpravy, reconquistu a společnost vrcholného středověku, a když dopsali, někdo vyjádřil přání, že když jsme výjimečně v aule, jestli by nemohla jedna zdatná klavíristka potrápit přítomné piano. I souhlasil jsem za podmínky, že půjde o Haydna, počítaje s tím, že Haydna z paměti vysypati je možné asi jako kozla dojiti. Jaké však bylo mé překvapení, když plavá studentka šinula si to k nástroji s odhodláním zahrát Haydnovu sonátu pro piano. Nevím, jestli to byl Papá Haydn, natolik vzdělán v této oblasti nejsem, ale všichni poslouchali se svěšenými čelistmi a já si užil konec hodiny, že jsem ani neslyšel zvonění. Tak by měla vypadat každá hodina s písemnou prací, nejen ta dnešní středečně popeleční.

Saša Soudek

1.) What does his name mean? ("little barrel")
2.) What did he illustrate?

(the first printed version of Dante's Inferno in 1481)

I.) He painted The Birth of Venus.
II.) He burnt a lot of his pictures in so-called Savonarola's bonfires.

Smrdíš a nejde to umejt

„Když Herzmann a Bachmannová seděli nad výsledky svého výzkumu, překvapilo je, že pro velkou část dětí jsou urážky zcela běžnou věcí. Tak třeba přesně polovina respondentů si myslí, že nadávky jsou přirozenou součástí mluveného slova,“ psaly tuhle Lidové noviny. Jak si to ty parchanti vyhulený můžou dovolit, spratkové nedomrlý! Maj bohatý rodiče, ale v kouli to maj zřejmě vyčvachtaný, vochomůrky jedny potracený! Když naši řepáci z ústavu dělaj průzkumy ve vagónech tupejch bruslí a mezi blátivejma prdama, ať se nedivěj, vyjebanci genitální, že se jim sejdou tak vymaštěný kydy. Nic jinýho si nezasloužej, voslí pšouci!

V angličtině proběhl někdy před Shakespearem tzv. Great Vowel Shift – „velký posun“ ve výslovnosti samohlásek, a tak se mohlo stát, že prarodiče nerozuměli vnoučatům a naopak. U nás je to teď díky anglismům a dětskému slangu podobně. Dnes jsem v jurodivé sekundě zaslechl velice jadrné výrazy, některým jsem ani nerozuměl. Poprvé jsem slyšel nadávku „lama“, která se objevuje i v dětsko-českém slovníku přiloženém v LN. A skvělý není skvělý, ale „grejtovní“, to by moje babička opravdu nepochopila. Ještě, že do sekundy chodím jen suplovat, myslím, že bychom si neměli moc co říct. Ze slovníku v LN u mě vede nadávka „subatomární kvarkový neutrino“. Stále mi ale v téhle souvislosti přijde nejgrejtovnější výraz, který jsem slyšel na Nechranicích před pár lety, když se za našim stanem vypálilo několik maníků zřejmě dobrým vzorkem, což ohodnotili slovy: „To je hustální hukot!“.

Josef Jungmann

Dnes jsem už předčítal z jedné kapitoly z Jungmannova zápisníku s názvem Pud k plození (velice pravdivé a na obrozence až moc moderní), chtěl bych ale ještě ocitovat kapitolu předchozí, která se jmenuje Každý člověk chybný:

Kdyby člověk od mladosti až do stáří svého napisoval všecky poklesky a hlouposti, kterých se dopustil, měl by každý hodnou knihu, hrubou a poučlivou. Nejvíce chybuje se jazykem prostořekým. Často rád bych byl dukátem slovo nazpět vykoupil, kdyby možné bylo! - V takových případnostech říkával jsem k sobě: To jest opět kousek do knih tvých hloupostí!

Včera a dnes jsem si v té mojí knize popsal několik stránek.
Je mi to líto.

Pláště, sukně, košile a dárkové koše...

Jeden sbormistr jednoho dívčího sboru mi jako náctiletému nadšenci do historie jednou řekl, že mu vůbec nevadí, když někdo vykrade kostel, že ten kostel k újmě nepřijde, neb v něm jde o duchovno, a ten, kdo kradl, asi měl proč. Tvrdě jsem nesouhlasil. Jak někdo může schvalovat vykrádání kostelů (na začátku devadesátých let bylo na denním pořádku, proto taky na to přišla řeč). Jsou to památky nedozírné umělecké a historické hodnoty! Patří ke kultuře, a tedy i k těm kostelům. Ten sbormistr byl vždycky zvláštní, ale v tomhle názoru jsem ho časem pochopil. Je extrémní, ale vlastně krásný. „Tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň“ říká Ježíš v Lukášově verzi Kázání na hoře, v Matoušovi je to tuším obráceně. V moderním překladu je s pláštěm košile, to ale nemění nic na podstatě téhle zvláštní lásky. Lásky ke zloději. Každý v životě kradl (a kdo tvrdí, že ne, krade dodnes, chtělo by se dodat). Ne vždycky jde o klasickou krádež. Stačí si někde něco ulít, nepřiznat, nevrátit. Krást se dají i cizí myšlenky, zážitky, přátelé. Každému to v tu chvíli přišlo celkem nevinné nebo dokonce fér. Já jsem se nedávno na blogu doznal, že jsem lohnul jednu knížku v lounské knihovně. Byly i jiné knížky a nejen ony. Knížky už nekradu, ale můžete mi celkem klidně říkat zloděj. Prokážete mi tím vlastně službičku, bude se mi totiž snadněji odpouštět ostatním zlodějíčkům. Mám pocit, že je snad začínám mít i rád. Ten sbormistr to říkal dobře, že kostel krádeží netratí. Najdou se lidé, kteří do něj přesto budou chodit a časem tam přinesou jiné hodnoty (třeba i ty časné, jejichž krádeže pak budou zase příští generace litovat). Ta hlavní hodnota je však nadčasová.

Dostal jsem od mé třídy kromě krásného Holana také obrovský dárkový koš a jakousi salámovou kytici omotanou „potravinovým řetězcem“. Schoval jsem si je ledabyle, musím uznat, že na místo, odkud jejich vůně jistě sváděla nejeden chuťový pohárek v přítomných jazýčcích. A tak si dárkový koš i s kyticí odnesl někdo jiný než já. Sytím se pocitem, že si to třeba zasloužil, třeba jej rozdal chudým, třeba jím nasytil hladové děti v předměstských slumech. Třeba se ale prostě nažral sám, no a chutnalo mu jako nikdy předtím a možná nikdy potom, a i z toho mám radost. Ještě větší radost mám ale z toho, že mi třída odpustila moji nedbalost, s jakou jsem k tomu ne zrovna levnému dárku přistupoval. Zase vidím, že ta hlavní hodnota je někde jinde než v sytém žaludku a v kostele plném zlata (a prosím nechytat za slovo, na sytých žaludcích a zlacených soškách samotných nevidím nic špatného, jsou-li syceny a zlaceny z lásky).

Bláznivá třída

Dostal jsem od své milé 4.B dar. Je to něco, co se dostává jednou za život. Dostal jsem mládí, jednadvacet let, a přece černý podzim básníka. Dostal jsem první vydání Holanova Blouznivého vějíře, kterým kdysi „ovíval příhody dne“. Mládí čerstvého maturanta, ke kterému se básníkovo stáří neznalo. Jeden ze 750 výtisků. Není to jen sběratelský kousek, je to relikvie, kousek ustřižené křečové žíly melancholického poety. Moje knihovna tak bude chudým dřevěným relikviářem bez kamejí a filigránů. Děkuju.

Něco vám přečtu:

Jitřní pastel

Zde možno zevlovat. Blankytní motýli a dutě chromované divizny. V pozadí keřů pohrává si mladý muž s pouzdrem naplněným nepochybně pursičanem.
A nyní si vzpomínáš: jako hoch jsi s oblibou luštíval záhadný nápis na zčernalé kazatelně I H S.
Dnes? V tom je ten rozdíl! Poněkud božský, poněkud pastýřský květ umírá v knoflíkové dírce.

Den poté

Autorem fotografií je Pavel Capouch, Eliščin strejda.

Je po plese a já se po delší odmlce znovu dostávám ke svému blogu. Chtěl bych ho využít k veřejnému poděkování abiturientům, jak se sami nazvali, tedy „těm, co mají brzy odejít“. Z mého úhlu pohledu jste svůj bál na rozloučenou zvládli na jedničku. Neznám pocity mnoha účastníků, ale z těch pár hodnotících soudů, co jsem zaslechl, myslím, že se ples líbil i jim. Nástup na Floydy a za zpěvu „we don't need no education“ dětí ze čtvrté třídy jedné londýnské hudební školy budu mít dlouho před očima. Svůj pocit z rakve nesené vašimi rameny mi zase do smrti nesejde z mysli, a musím říci, že jste mě nesli vyváženě jako se nosívá klavír, aby se nerozladil. Měl jsem zavřené oči a snad poprvé v životě jsem viděl ušima. Bohužel se to nedá slovy zprostředkovat. Byl jsem rád, že jste ve všech vystoupeních měli namočené prsty, ba celé ruce. Fotbalové půlnoční překvapení bylo třešinkou na dortu. Po organizační stránce se také vše zdárně vyřešilo a těch pár malých nedostatků je vzhledem k celku dávno odpuštěno. Abiturienti, budete brzy odcházet, ale přesto zůstanete. V mých vzpomínkách bude mít váš bál čelní místo. Přeju vám, abyste odmaturovali se ctí a úspěchem.

Martina Trchová

Tohle je fotografie mé milé Elišky a Martiny Trchové, její kamarádky, která je mladou nadanou písničkářkou.

Někdy v polovině devadesátých let jsem byl unešen jednou zpěvačkou. Jmenovala se Monika Načeva a představila mi ji má tehdejší láska. Ne tedy osobně, Moniku jsem znal jen z kazety a byl jsem na jednom jejím plzeňském koncertě v Céčku, kde mi přišlo, že se hrozně styděla. Její prvotina Možnosti tu jsou je jediné, co od ní znám. Zamiloval jsem se do hlasu, do rytmu i do textů (tuším, že od Jáchyma Topola), ale nebudu popírat, že jsem se zamiloval i kvůli té, kterou jsem miloval. Jsem z podstaty člověk emotivní, pouta si vytvářím až na základě nějaké souvislosti a zážitku. Mám rád Zuzanu Navarovou i Radúzu, ale moje cesta k nim je ještě nevyšlapaná. Zato k muzice Martiny Trchové mi moje milá Eliška připravila kamenný chodníček. Vzala mě na koncert v rámci večera u sv. Jana věnovaného Francii, kde Martina zpívala tak krásně, že naprosto zastínila galantní básníky i Baudelaira. Po koncertě mě Eliška s Martinou seznámila osobně. Už jsem od ní o Martině hodně slyšel, dalo by se říct, že znám genezi jejich vztahu od prvních e-mailů, a tak jsem byl moc rád, že jsme spolu všichni strávili hezký večer až do půlnoci potulkami po Kadani s následnou pozdní večeří. Martina si na rozdíl od Moniky píše texty sama a jsou to prosím básně. Z Eliščiny oblíbené písničky Odnikudnikam:

"Líto" je slovo pro slabochy
vím to, a tak ho neříkám
Nebolí to, né, hlavně mi nechy-
bí to stálé "odnikudnikam"

Červená "STÁT" blikla na semaforu
Není kam jet a za zády mi troubí
Tak zapomenem a příště měj se na pozoru
V lásce je slepých ulic dost

Jen ještě dnes prosím vyzvi mě k tanci
budu to já, kdo se nezastaví
Víno si dám a než ztratím šanci
spletu Ti hlavu, budu Tvoje "dežaví"

Martina umí i krásně malovat. Tady jsou tři z jejích obrázků.

Marťo, je to České středohoří, viď? Oblík?