Noc s andělem

Až...

Přesně před dvěma lety jsem se nechal inspirovat básní filipínského hrdiny José Rizala, kterou jsem ovšem četl v anglickém překladu. Dnes jsem se nechal inspirovat přímo původním textem básně španělského básníka Gustavo Adolfo Bécquera (i když jsem odolal krásné možnosti převést débil cristal aliterací křehký křišťál - jde opravdu jen o inspiraci).Výslednou veršovánku věnuji svojí ženě Věrušce.

Až slunce zhasne naposledy,
až moře promění se v ledy,
až zeměkoule praskne v půli,
má duše vzdá se Boží vůli,
mé tělo zetlí v prostém hrobě,
srdce však zůstane jen tobě.

Čekuj blog, budeš in (a posílíš pís)

Blíží se začátek nového roku, je čas na změnu. Nebo aspoň na pokus o ni. Naučím se pořádně na kytaru. Budu si mýt hlavu šampónem na vlasy s tendencí ke ztrátě objemu. Zkusím očistnou hladovku, ale to už teď, po té, co jsem se hodinu patlal s bramborovou tortillou a natláskal si s ní žaludek, vím, že dlouho nevydržím, tak maximálně od snídaně k obědu nebo od oběda k věčeři. Jsem nicméně pevně odhodlán začít se španělštinou! A proč?

Jan Stern je o tři roky mladší než já (vlastně stejně starý jako moje sestřičky a ty, jak už to bývá beru pořád tak trochu jako malé dětičky). A tenhle cucák je výborný esejista. Při žádné návštěvě Prahy nevynechám koupi Nového prostoru, kam pravidelně přispívá a pak jeho fejetony doma ještě jednou předčítám Věrušce. Teď naposledy jsem četl jeho fejeton ve vánočním vydání A2.

Jan Stern se ve svém životě hodně věnoval psychoanalýze a Freudovi zvlášť. Jeho fejeton Tíha mateřštiny je na tom postaven. Analyzuje svoje dětské pocity a svoji zálibu v cizích a ještě více vymyšlených slovech. Pak se ocitámne v metru, kde parafrázuje nápisy na reklamních stickerech:

„Jiří Vlastovička live in Akropolis. Support: Franta Šoula.“

„Open-air Czech Beat. Šiškovice Airport“.

„Party Vol. 2 Komunardů 17. Free entry!“

„Self defense. Extra martial art. Join our army!“

Ptá se sám sebe, proč tolik angličtiny. Doby mu odpovídá „free entry je prostě stylový, kdežto volný vstup fotrovsky trapný“. Analytici dodávají, že je to opojení naleštěným Západem. Tato omílaná vysvětlení Janu Sternovi nestačí. Uvádí případ popsaný ve Freudových přednáškách ve Worcestreru před sto lety (ještě dva dny), jde o poměrně známý případ Anny O., vl. Berthy Pappenheimové, jeden z prvních, při nichž byla k určení diagnózy a k léčbě využita psychoanalýza. Čím pacientka trpěla, o tom se dodnes vedou spory, zda hysterií či jinou psychózoum, nebo snad neurózou způsobenou drogovou závislostí, čert ví. Sterna ovšem na případu zajímá to, že rakouská pacientka ve svých záchvatech ztrácela schopnost mluvit mateřským jazykem a hovořila pouze anglicky.

Podobně jako já jsem odsoudil v předešlém článku společnost k společenské demenci a ztrátě historické paměti, soudí Jan Stern, že společnost jako celek, naše kultura, trpí určitou psychózou, kterou si vynutila dnešní překotná doba - to čemu se v časopisech pro ženy říká stres. A jako Anna O., celá společnost se utíká před sebou samou do cizího jazyka. Nosí se outfity, chodí se na firemní party nebo brekfesty apod. Je to vlastně touha po cizích, lepších rodičích. Touha po jiné, lepší mateřštině!

Takovouhle psychickou touhu najdeme už v pohádkách o různých plaváčcích a Jan Stern ji pěkně odhaluje v příběhu Harry Pottera a jeho trapných mudlovských rodičů.

Jsem rád, že mi nevadí ani moji rodiče ani moje mateřština, že svůj vztah mohu dokonce směle prohlásit za synovskou lásku. Ale pro případ, že bych se z toho každodenního stresu zvencnul, musím se naučit španělsky, protože angličtina mi, amigos, přijde prostě trapná.

Feliz Año Nuevo

Teorie Velkého výstřiku (aneb malá filosofická bilance)

Včera mi někteří kamarádi říkali, že jsem jako Aha, což nevím, co je, ale docela mě to uráží. Zřejmě nějaký časopis, jelikož prý mám nadpisy, které přitáhnou pozornost, ale v článku pak samá nuda nuda šeď. Tímto veřejně projevuji nesouhlas. Hleďte.

V roce 2009 se díky investicím farmaceutických firem udělalo mnohem více pokroku ve výzkumu látek na podporu mužské potence než ve vývinu účinného léku na Alzheimerovu chorobu. Z toho plyne, že pokud je vám v roce 2010 kolem 90 let, postaví se vám snadno, ale nevzpomenete si proč.

Není to bilance jen posledního roku, ale celého 20. století. Vložené prostředky a energie do výzkumu všech těch zdokonalovadel možných i nemožných, někdy až roztodivných oblastí lidského života nás úplně odvedla od prapůvodních otázek po nějakém smyslu. Naše společnost, ač díky plastické chirurgii vypadá na povrchu mladá, je nejstarší ze všech, co kdy na zemi žily. Trpí společenským Alzheimerem, takže její hlava neví, kam míří ty miliardy vztyčených údů. Jenom je radši nedráždit!

Pilát Pontský

Své dva nejoblíbenější filmy (schválně nepíšu muzikály, protože vulgarismům se chci pro tento článek vyhnout) jsem oba viděl nejméně sedmatřicetkrát (zaokrouhlené numero by svádělo čtenáře k mylné představě, že přeháním, takhle jeho důveryhodnost zvyšuji i tím, že neuvádím, zda každý film zvlášť nebo sedmatřicetkrát dohromady; druhému faktu by napovídalo i to, že jsem jeden film viděl vzhledem k tomu, že je o třetinu kratší, víckrát, a naopak, nicméně to na možnosti, že jsem viděl každý z nich minimálně devětadvacetkrát, změní pramálo).

Oba filmy pojí osoba režiséra, Kanaďana Normana Jewisona. V roce 1971 natočil Šumaře na střeše a o dva roky později další adaptaci úspěšného muzikálu (fuj a plivanec do rukávu) z Broadwaye Jesus Christ Superstar. Dodnes jsem si myslel, že oba filmy spojuje pouze a jen osoba režiséra (a možná někoho z jeho technického týmu, do něhož je mi prd), žádný herec ze Šumaře si v JCS nezahrál, myslel jsem si. Ale mýlil jsem se. Včera, když jsem po šestatčtyřicáté koukal na JCS, tentokrát poprvé s Věruškou, napadlo mě, že bych si vlastně konečně mohl identifikovat herce, jehož výkon se mi ve filmu strašně líbí a spolu s Neeleym a Andersonem má mého osobního oskara. Je jím představitel Piláta, Barry Dennen. No a na jeho osobní stránce jsem našel pro mě několik zásadních informací, které budou zajímat minimálně moje sestry a maminku.

Představte si (jestli už nikdo dál nečte, tak Vás můžu klidně oslovit, maminko, Ivanko a Alenko), že Barry Dennen hraje v Šumařovi Mendela, což je ten dotěrnej člověk, co vždycky Tovjeho opravuje, když ze sebe sype moudra, že to v bibli stojí jinak nebo v jiné knize. A pak při svatbě vykřikne tu větu „Ona tancuje s mužem!“ A byl to prý on, tedy ne Mendel, ale Barry Dennen, který naťuknul Jewisona, aby natočil Ježíše. Dneska vypadá takhle.


A další zajímavostí je, že Dennen rok chodil s Barbrou Streisandovou a taky ji zařídil její první klubové vystoupení, které stálo na počátku její kariéry. Napsal o tom vzpomínkovou knihu, v níž rovněž odhaluje své odhalování vlastní homosexuální orientace. Prostě sekáč chlap.

Mimochodem, nevíte někdo, v které té vsi u Nechranic, natáčela Barbra Yentl? Jako dítě jsem se tam byl podívat, ale nemůžu si za nic na světě vzpomenout.

Večírek

Divadlo Navenek
vyvádí
v silvestrovském duchu
v bujaré komedii

Večírek

v režii Ladislava Schona

DNES 29.12. od 19.19 v Orfeu

A ještě z jiného úhlu

Překládání básně Charlese Olsona mě přimělo podívat se na Vánoce zase jednou jinýma očima. „Co ti prospívá, jestli Kristus kdysi přišel na svět, jestliže nepřišel i do tvé duše?“ ptá se Órigenés a papež Klement se přímo vysmívá oslavám narození Ježíška, jako by to byl nějaký faraon, protože právě tito despotové byli zvyklí slavit své narozeniny s celým národem, stejně jako my si z kalendáře pamatujeme 22. dubna – Lenin, 10. ledna – Husák. „… protož buďte opatrní jako hadové, a sprostní jako holubice.“ (Mt 10, 16)

Vánoce

hříšné Vánoce,
o nichž už Órigenés
a svatý Kliment
oba psali

jako o nečistém
svátku – neboť
to vypadá, jakoby On
byl pouhý faraon. Neboli,

říká Kliment, máme
snad tady křtít
už malé děti
obsypané cetkami?

v dlouhých krásně
krajkovaných šatečkách
nastrojeného chlapečka? namísto
muže stojícího

v touze uprostřed
Jordánu, se zelenými
břehy po obou
stranách, nahého muže

jehož vítá jiný
dospělý muž, jenž také
shledal, že
být bezelstný

jako holubice je to,
co dělá muže obezřetným
jako hada
v řece

života?

Ke kořenům

Jsou určitá tabu. Mezi ta dětská patří sex maminky s tatínkem, mezi ta (alespoň má) dospělácká zase Henry Miller na oslavě Vánoc v kruhu rodinném.

Henry Valentine Miller se o Vánocích vlastně narodil, slavil na Štěpána (před dvěma lety jsem si ho rovněž připomněl, dnes by mu bylo 108), a tak ho tohle spojení svátečních dní neušetřilo od návštěvy staromilných rodičů ani po třicítce, kdy kvůli druhé z pěti svých žen nechal rozvést s tou první, s níž měl již dcerku Barbaru. June byla jeho největší múza. A právě s ní a s její lesbickou přítelkyní Stázkou (v originále Stasia), které se v noci na 25. prosince zřídily, jak zákon káže, byl Henry v druhé polovině 20. let na odpolední vánoční návštěvě u svých rodičů. Celá návštěva je zachycená v 6. kapitole posledního dílu románové trilogie Růžové ukřižování, který nese název Nexus. A co ze spojení těchto nesourodých postav a náhledů na svět vzniklo? Obsahem něco jako jeden z tisíců dílů současných televizních sitkomů, ale naštěstí s Henryho vypravěčským geniem, o němž se v textu i píše („Val by byl geniem, i kdyby vůbec nepsal“, říká Mona – románová June). Na konci téhle kapitoly nicméně padne ono osudové rozhodnutí odjet do Evropy, které Valovi nedá spát. Jeho noční myšlenky, tak podobné papežským požehnáním, tu dávám jako přání do nového roku. A když už je to soběpisník, tak přeju především sobě, ale i všem těm, co o takové přání stojí:

(překlad Igora Indrucha jr.)

Začněme znovu a od začátku. Postavme nové katedrály, znovu zpívejme sborem, složme nové básně, nikoli o smrti, ale o životě! Pohněme se jako vlna jeden vedle druhého, dělejme jen to, co je nezbytné a podstatné, budujme jen to, co přetrvá, tvořme pouze pro radost. Znovu se modleme k neznámému bohu, ale s nadšením, celým svým srdcem a celou svou duší! Ať z nás myšlenky na zítřek nečiní více otroky. Ať je den sám o sobě požitkem. Otevřeme svá srdce a své příbytky. Už žádné další míchanice! Pouze ryzí kov, ten nejušlechtilejší, nejstarobylejší. Zvolme si nové vůdce, cechy, řemeslníky, básníky, klenotníky, státníky, učence, tuláky, šarlatány. A masopustní průvody místo přehlídek. Festivaly, procesí, křížové výpravy. Mluvme z lásky k mluvení; pracujme z lásky k práci; buďme čestní pro lásku ke cti…

Ale abych tomu toho Millera úplně neukradl, o pár řádků dál kapitola končí proslovem o tom, kolik Američanů se už takhle nadšeně těšilo do Evropy, ke kořenům… a byly to schválené sračky. „Běžte do prdele!“ zařval jsem. „Znám svoje práva!“

Ponte San Nicolò 12/8/2009

V noci na 12. srpna padá z nebe nejvíc „hvězdiček“, a tak jsme si celou noc přeříkávali tajná přání a nemohli dočkat rána. Hned s prvními paprsky jsme si sbalili svých pár švestek a zamířili za Lorenzem domů, kde na nás čekal ještě Andrea, kterého jsme znali už z Kadaně, a Mario, kterého jsme poznali v jedné předměstské restauraci in nostra ultima serata da fidanzati, jak nám to předchozí večer napsali v upomínku do notýsku. Úplně poprvé jsme se viděli s Lorenzovou družkou s hvězdným jménem Anna Stella.

Osprchovali jsme se, převlékli do svých italských modelů, navoněli a každý z nás nasedl do jiného auta, já s Lorenzem a Andreou a Věruška s Annou Stellou a Mariem. Jeli jsme ulicí Jacopa Facciolatiho, v 18. století možná nejpopulárnějšího učitele nejen v Padově a v Itálii, ale i v celé v Evropě. Cesta nás vedla jihovýchodním směrem od centra až do městečka Ponte San Nicolò, kde jsme těsně před mostem, který dal městečku název odbočili doprava.

12. srpna 2009 ve 12h. jsme si s Věruškou řekli své Si!


Oddával nás novopečený místostarosta Martino Schiavon.

Andrea byl mým svědkem. Anna Stella byla Věruščinou svědkyní.

Lorenzo nám překládal do angličtiny.


Splnil se mi ještě jeden sen.


A byla to ta pravá stopařská svatba.

pokračování příště...

Svatba v Padově

Svět neviděl svatbu tak třeštivou.
překlad Jana Jiřího Kolára

ze Zkrocení zlé ženy, v překladu Erika Adolfa Saudka:

Když se ho farář ptal,
zda Katušku si bere za manželku,
řek: „Ano, krucinál!“ a začal klít,
až farář samou hrůzou pustil knihu;
a když se shýbl, aby knihu zved,
ten sprosťák vám tak strčil do chudáka,
že po zemi se válel taky kněz!
„Dobře mu tak!“ on na to, „proč tam lez!“
… (a) klel a dupal,
že, šelma jeden, farář prý ho šidí.
Když konečně pak bylo po obřadech,
vzal pohár vína, zavřeštěl: „Ať žijem!“,
jako by po bouři si na palubě
připíjel s kamarády, vyzunk muškát
a hodil plný talíř koláčů
do tváře kostelníkovi jen proto,
že svými hladovými vousisky
prý po celou tu dobu na něm loudil.
Pak přede všemi Kateřinu popad
a dal jí pusu na rty, až to mlasklo,
div kostel nespad, jaký to byl zvuk.
…
To byla svatba! Blázinec to byl!

Stopem do Itálie - den devátý - Padova

Další den v Padově jsme strávili chozením po pozoru- a paměti-hodnostech a protože jsme chodili bez průvodce, objevovali jsme takové skvosty pro sebe, které až nyní s pomocí internetu mohu pojmenovat. Ranní procházku jsme nasměrovali do dómu, kostela, kterému turisté nevěnují moc pozornosti. Taky jsme tam v tom obrovském prostoru byli sami. Sedli jsme si vepředu do lavic a rozjímali. Zaujala nás sochařská výzdoba presbyteria, taková jakoby ve stylu secese a trochu mi připomněla díla našeho kadaňského mistra Františka Vlčka.

Autorem, jak jsem pak doma zjistil, je jistý Giuliano Vangi, laureát „nobelovy ceny“ za sochařství za rok 2002.

Při svíčce jsme si vzpomněli na svatého Zenona.

Další naše kroky vedly přes celé město do chrámu sv. Antonína Paduánského. Tam se nefotilo, ale když jsem mezi kaplí Černé Madony a chrámovým pokladem (na horní fotografii z wikipedie), kde chovají ostatky sv. Antonína včetně neporušeného jazyka, objevil kapličku s naším Václavem, Vojtěchem a dalšími českými světci, na chvíli jsem foťák tajně vytáhl.

Chrámu sv. Antonína, kterému tady říkají Basilica del Santo, má asi čtyři rajské dvory. Na jednom z nich je velice zajímavá, špatně zachytitelná socha.

Jinak nás překvapilo, že se v křížových chodbách mastí karty o peníze a popíjí víno z plastových lahví. Nicméně, asi to je na Itálii to nejhezčí, že je tam člověk pořád jednou nohou ve středověku.

Z náměstí před chrámem se vstupuje do Oratoře sv. Jiří, kde jsou na stěnách cykly ze života sv. Jiří, sv. Kateřiny a sv. Lucie.

A tak jsme se třeba dověděli, že se svatou Lucii snažili i za pomoci spřežení volů dotáhnout do bordelu, a přesto zůstala stát jako skála.

A takhle vypadalo ve fantazii Altichiera da Zevia lámání svaté Kateřiny v kole:

V Oratoři jsme si koupili lístky do vedlejší školičky (scoletta), kde jsou významná díla renesance, mj. i tři obrazy od Tiziana. Jak už jsme to v Padově jednou zažili, i tentokrát jsme v celé galerii byli úplně sami, navíc jen pod dohledem kamer, v celé budově jinak nebyl ani živáček. A tak jsme v té nádheře vydrželi asi půl hodiny chodit od obrazu k obrazu a pak jen tak sedět na lavicích a užívat si chládku.

Předposlední zastávkou dne byla nejstarší stále fungující botanická zahrada na světě - Orto botanico di Padova. V parném létě tam toho není tolik co k vidění, ale nám se tam stejně moc líbilo.

Věruška dráždila masožravky, očichávala bylinky, snědla několik jahůdek ze záhonku a zapózovala mi na pár fotek.

Úplně poslední zastávkou celodenního putování byl kostel sv. Justýny, kde byl pohřben sv. Lukáš.

Vzpomněli jsme si na našeho Lukáše a tahle fotka je pro něj (připomněla nám Lukyho ex libris).

Po dlouhém dni jsme byli trochu unaveni, ale zároveň natěšeni na den následující.

Zítra nás čeká klimax celého příběhu.

Vyhoň Dub

Jacques Coeur začal svoji kariéru obchodováním s Levantou. Nakupoval tam drahé kovy, duběnky, vlnu a hedvábí, brokátové látky a koberce. Stejně jako vás mě zaujaly duběnky, což jsou vlastně hálky na dubových listech, z kterých se vyráběl inkoust. Jeho padělání je jedním z podstatných důkazů padělání Rukopisů kralovedvorského a zelenohorského.

Vzpomínám si, že jsem si v 17 letech koupil knihu o RKZ od Jana Vrzalíka z roku 1933, která obhajovala pravost rukopisů. Duší romantik, rozhodl jsem se, že se stanu novodobým Palackým a budu se rovněž bít za jejich pravost. Prvním schůdkem mé rebelie bylo odhodlání, že pokud si vytáhnu u maturit Národní obrození dám zkoušejícímu a přísedícímu lekci z důkazů pravosti a vyvracení důkazů padělání. Vytáhl jsem si Renesanci a humanismus, a tak se moje další činnost obrátila ke shromažďování literatury a jejímu načítání. S postupným objevováním tajů dívčího rozkroku jsem se dalšího pátrání na rukopisném poli vzdal úplně.

O to více mě překvapila existence jisté novodobé České společnosti rukopisné, která od roku 1989 znovu obhajuje pravost rukopisů. Zastydlý romantismus těchto doktorů a inženýrů je svým způsobem obdivuhodný. Ať padělek nebo ne, je pravda, že přes atraktivnost látky neznám jediného češtináře, který by třeba věděl, čím se proslavil Vyhoň Dub (tak studentsky přitažlivé jméno) nebo jak skončil Vlaslav, resp. který by o tom něco studentům řekl.

Ousty mrdání

Už nemusím být básníř, pod paždí s lexiky. Díky webovému lexiku, na nějž odkazuje ve svém posledním článku Zuzka, jsem našel tento výstižný nápis z Básní nepoňatých do Díl básnických Jána Kollára, hodný připomenutí i dnes.

Otrlost

Takť oslnul, bohužel! národ ten, že rci mu: patři,

anť šilhá, kdy povíš effata: ousty mrdá.

Lepšie byť chudobný a zdravý ako bohatý a chorý

Jednostránková biografie Jacquese Coeura v Epoše Speciál mi přinesla spoustu inspirace. Tady je první z nich.

François Villon ve svém Testamentu využívá Jacquese Coeura (vlastně Jakuba Srdíčka) jako symbol bohatství, ale protože je to jméno u nás neznámé, v mém přebásnění jsem ho nahradil nikým menším než faraonem. Je to takový pěkný lyrický doplněk mých nedávných úvah o bohatství.

Aby mi ulehčilo v chudobě,
mé srdce ke mně občas dí:

„Neutápěj se ve zlobě
a nesžírej se bolestí:
nedosáhl-lis bohatství,
je lepší strádat v bídě
než s faraónskou korunou
zahnívat v pyramidě.“

Žatecká škola

V sobotu jsme s Věruškou byli na slavnostním představení knihy Schola zatecensis, která je věnovaná historii žatecké městské školy, staré nějakých 700 let (první zmínka je z roku 1335 v privilegiu Jana Lucemburského). Věruška je v knize uvedena mezi absolventy stejně jako třeba Pavel Skála ze Zhoře. Program byl spojen s akademií gymnázia a až na závěrečné průtahy jsem se celé dvě a půl hodiny vůbec nenudil. Zvlášť se mi líbila originální (až divadelní) hra s písmeny, hodná inteligentních studentů.

Videozdravice Zdeňka Svěráka, který na žateckém gymnaziu dva roky učil (mj. Věruščinou babičku), byla vtipná jako vždy, ale ještě víc jsem se možná pobavil, když do mě Věruška drkla, ať se podívám do zrcadla vlevo nahoru (na fotce je to hůř vidět, ale každý si to přes ten proužek domyslí).

Odpoledne jsme se šli podívat na gymnázium. Dva a půl roku jsme tam oba nebyli, a tak na nás dýchla nostalgie. Na Věrušku i po těch čtyřech letech, co proseděla většinou v téhle třídě.

No, a na nás na oba na místě, kde jsme se seznámili...

... nebo poprvé políbili...

Na biologii měla Věruška svého oblíbeného profesora Šperku, jehož humor jsem měl tu čest odhalit i při maturitách. Na jeho slovní perličky vzpomínali v divadle během originální akademie absolventů i maturitní ročníky z 80. a snad i 70. let.

V biologické třídě jsem našel na katedře srdce, tak jsem ho promptně odevzdal Věrušce jako symbol lásky, až se mi chlobně vyvracely.

Ta si ve vitrínce vedle povšimla, že je jich tu celá sbírka a každé je jiné.

„To, cos mi dal, vypadá na srdce vola,“ uzemnila mě. Opravdu bylo trošku nadměrné (ostatně jako moje láska).

Pak jsme se šli ještě podívat na tablo.

Největší umělecké překvapení na mě ale nečekalo v secesních prostorách, ale ve sklepě. Věruška mi tam šla ukázat svoji škříňku. Představte si, že z těch stovek skříněk zrovna ta její jediná byla vytržená a vlastně tam nebyla.

Zato ty ostatní se nedaly přehlédnout. Tvořily dokonalou galerii studentské tvorby. A moc se mi tam líbilo.

Bludologie o boháčích

Věděl jsem, že chci na blog KZK psát o svém pohledu na bohatství, a tak jsem v týdnu neváhal a koupil si Epochu Speciál o 66 největších magnátech byznysu. Autorsky se k němu hlásí sedmdesátiletý Ivan Brož, autor literatury faktu. Tahle nadávka mu asi právem patří, protože s historickým vhledem to má jen vzdálenou podobnost. Přečetl jsem si jen dva první a dva poslední životopisy magnátů a musím říct, že horká nit a nejasné zdroje způsobily četná zmatení a někdy zatmění.

Třeba úplně na začátku:

Dva dny před založením augustiniánského kláštera ve Fulneku nedaleko Opavy, 27. září 1389, se ve Florencii rozezní pláč Cosima Medicejského. Nikdo z přítomných netuší, že před nimi v kolébce pláče budoucí bankéř, obchodník i politik. Pyšný je především jeho otec, Giovanni di Bicci de´Medici, vlivný florentský bankéř. Doufá správně, že se zrodil jeho nástupce.

Ono není jisté, kdy přesně se Cosimo narodil (možná to bylo už v dubnu toho roku), ale přeci jen, pokud bych chtěl dnešnímu čtenáři přiblížit dobu, pak to udělám něčím jiným než udáním data založení dnes již přes 200 let neexistujícího kláštera. Co takhle „v době kdy si český král Václav IV. bral Žofii, dceru bavorského vévody…“ – bylo to někdy v září nebo v říjnu a hlavně si člověk aspoň trochu znalý historie, dá dohromady, že se jedná o dobu po Karlu IV. a před husitskými válkami, i když obyvatelům toskánské metropole to bylo vpravdě úplně vuřt. No, a že by Giovanni, který doufal, netušil? V dalším textu je jednou Cosimo označe za benátského bankéře, jinde zase sám o sobě píše ve třetí osobě a hned zase v první. Na konci je zase věta o jeho úmrtí: Není mu ani 75 let. Možná z pohledu skoro stejně starého autora v dobré kondici je to věk nízký, ale ve středověku poměrně vysoký, navíc Cosimo žil snad vůbec nejdéle ze svého rodu. Že se mu říkalo pater patriae, otec vlasti, o tom se nedozvíme ani slovo.

Navzdory tomuto úpadkovému slohu a zmatenosti faktů, které jsou pro literaturu faktu tak typické, jsem spokojený. Pobízí mě to totiž k tomu, abych si sám fakta dohledával, abych si dělal názory z více zdrojů, no a taky abych měl o čem psát na soběpisníku, v tom jsou tyhle rychlokvašky k nezaplacení. Už na zítřek mám další téma.

Vyfoťte si prdel a pošlete ji dál

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Betlém po sedmé

VIDEOUPOUTÁVKA ZDE

Divadlo Navenek spolu s divadlem Klas (no a s KZK, jak jinak)
Vás zvou na 7. ročník představení

BETLÉM

které proběhne ve dvou reprízách 25. prosince v 16.30 a 18h.

O přestávce v 17.30 sehraje divadlo Navenek
svoji oblíbenou kratochvilnou

RAKOVNICKOU HRU VÁNOČNÍ
aneb
ZABILI NÁM PSA

Bří Ebenové

Občas ni někdo řekne, že jsem jim podobný, tak mi Martin poslal tenhle návrh na plakát. Škoda, že je na Střelnici tak šero. Včerejší koncert byl jinak bez chyby, bráchové to prostě umí. Taky mi připomněli Ivu Bittovou, to je takovej můj tajnej sen.

Stopem do Itálie - den osmý (III. část) - Padova

Bylinkovému náměstí v Padově vévodí tenhle palác z 13. století, s ve své době největší do patra vyhnanou halou. V arkádách jsou vidět zbytky fresek od Giotta a jeho žáků, které ale zničil požár v roce 1420. V průvodci jsme si přečetli, že se na náměstí konají trhy, ale kde nic tu nic. Když jsme ale na místo dorazili druhý den, vypadalo to takhle.

Nedaleko je Caffé Pedrocchi, kam jsme se moc těšil, protože jsem cestou Věrušce vyprávěl o sjednocení Itálie a v tomhle bývalém intelektuálním centru města je dnes výstava o této kapitole dějin. Sedával tam i Byron, a tak jsem se těšil, že si tam dám také šálek, ale na dveřích jsme se dočetli, že je tam celé prázdniny kvůli nějaké rekonstrukci zavřeno.

Došli jsme až k dómu a baptisteriu, ale měli ten den už zavřeno.

Tak jsme se sbalili a přes pár obchůdků s italskou módou jsme se vrátili k bazilice sv. Antonína Paduánského a tam jsme si sedli do restaurace na večeři. V lístku měli na prvním místě coperto za 1 Euro, tak jsem usoudil, že je tam levně. Začal jsem listovat ve slovníku, když nám číšník přinesl příbor a my jsme si objednali pití. Nalistoval jsem písmeno C, Co, už to mám... coperto znamená příbor. Aha, takže jsme se zatím posadili, rozhlédli po okolí a už nás to stálo dvě éčka, protože příbory máme na stole. Nakonec jsme si to ale užili, protože večeře byla chutná a vedle byla rodina původem někde z Pakistánu, ale chováním naprosto poitalštěná. Měli malého chlapečka a ten se na nás celou dobu culil a dělal xichtíky.

Věruška už trochu prožívala depresi z noci v hostelu a než jsme tam došli, ještě jednou si zaplakala. Pravda, vypadalo to tam jako v prvorepublikové noclehárně pro bezdomovce, ale nakonec to tam tak špatné nebylo.

Věruška měla na pokoji dvě Francouzsky, mně se pokoj zaplnil Američany, ale víc než jejich chrápání mi vadila volba mezi dvěma zly: buď nesnesitelné dusno nebo hluk televize, kterou si parta Italů po cikánsku pustila venku na dvoře... Ale nakonec jsem vyčerpáním usnul. Věruška si zase druhý den musela trošku upravit atmosféru po francouzském odéru.

Krize víry

Konec jedné básně Alphonse Daudeta (C’est moi qui me suis interdit / Toute croyance par système, / Et, voyez, je ne crois pas même /Un seul mot de ce que j’ai dit) mě inspiroval k následujícímu aforismu.

Bráním se jakékoli víře!
A jde to snad jinak v dnešní době,
v níž nelze věřit v žádné míře
ani sám sobě?

Před 36 lety...

Před 36 lety se vzali moji rodiče. Mamince to moc slušelo. Bylo jí přesně třiadvacet. Vzala si tatínka k narozeninám. A o rok později jsem se jí k narozeninám narodil já. Jsem takový dáreček.

A vždycky, když jsem si prohlížel tyhle fotky, toužil jsem mít nevěstu taky s kloboučkem. Maminko, všechno nejlepší!