Všemu navzdory

Vzdor rodičovským snahám
a snad i hvězdným drahám
kočky za ocas tahám
a na vše kolem sahám.

Vzdor dešti, sněhu, kroupám
v postýlce už si stoupám,
perník z chaloupky loupám
a pak ho celý schroupám.

Vzdor tomu, že jsem malá,
natolik už jsem zralá,
abych si s vámi hrála
a občas vás i … popohnala.

Kvantum překladů

Pročítám si čísla časopisu Vesmír z roku 1962 a podle toho, jaké novinky se tam z různých věd dozvídám, přijde mi, že nemohou být staré 50 let. Mnohé články jsou tam ale opravdu nadčasové. Je pěkné, jaký přesah do filosofie tehdy věda měla. A na poslední stránce je vždy nějaké výtvarné dílo a báseň. Zaujala mě jedna od D. H. Lawrence, kterou napsal rok před svou smrtí, od níž dnes uplynulo 82 let. Našel jsem si originál a pokusil se o vlastní překlad. Nechci, aby to vypadalo, že jsem namyšlený a domnívám se, že právě mou revizi potřebují překlady tak slavných spisovatelů jako je Prévert nebo Lawrence, ale původní překlad mi prostě nepřišel tak blízký jako originál, a tak jsem ho přeložil po svém, což neznamená lépe. Vyhnul jsem se například schválně slovu labuť, které je v češtině na rozdíl od slova vesmír v opačném rodě, i když někdo třeba namítne, že jsem tím poetiku básně ošidil. A to je právě to kouzlo, že já si to nemyslím. Bohužel autora verze z Vesmíru se mi nepodařilo dohledat, jeho překlad jsem ovšem uložil zde. Originál najdete zde.

Mám rád teorii relativity a kvantovou fyziku,
protože jim nerozumím
a mohu si tak představovat, 
že se vesmír pohybuje jako tažný pták, když nemůže najít místo k zahnízdění,
a tak ho nelze změřit ani okroužkovat,
a taky si představuju, že atom je věc tak proměnlivá,
že si kdykoliv může rozmyslet, čím bude.

Co tatík činí, dobře míní

Včera jsem přečetl Julince první Andersenovu pohádku, v tehdejším překladu tedy báchorku. Tatík v ní mění koně na tržišti podle okamžitého rozmaru postupně za méně a méně hodnotné věci, až nakonec přinese domů pytel shnilých jablek. Žena ho přesto pochválí a svědkové (Angličani), kteří se s tatíkem vsadili, že ho žena vyplísní, mají na konci pohádky krátkou řeč, která stojí za zmínku:

Tak by mělo všude býti, tak se nám to líbí! Blaze tam, kde žena veškeré konání mužovo za nejmoudřejší uznává. Co táta činí, dobře míní.

Překlad je už hodně starý, dnes by tahle pohádka už asi ve výběru nebyla.

Věděli jste, že...

... že barokní poutní kostel s probošstvím v Mariánské Týnici sloužil svému původnímu náboženskému účelu pouhých osm let?

Můj 22. článek v sekci DYK. Už mi chybí jen tři k dosažení medaile za zásluhy. Chtěl jsem udělat něco ke Komenskému, ale myslím, že to nestihnu. Tak uvidíme. Přidávám další zajímavý sto let starý snímek Mariánské Týnice z těch, které bych chtěl ještě vložit do článku na wikipedii. A jsem rád, že tenhle článek vyvolal diskuzi i mezi studenty a pedagogy gymnázia o možnostech využití wikipedie při výuce. Rád přijdu studentům udělat osvětu, když mohou wikipedii zodpovědně editovat kadaňští senioři z univerzity třetího věku, proč by se na ní nemohli podílet i kadaňští gymnazisté?

Reklama

Včera jsme se dívali na road movie Alice ve městech Wima Wenderse. Obyčejný příběh bez zbytečného napětí. Jednu větu jsem si zapamatoval. Tedy tak, abych ji mohl zde parafrázovat:

Na televizi není nejhorší to, že filmy jsou rozkouskované reklamou, ale to, že ty filmy jsou vlastně samy reklamou – reklamou na systém.

Alice ve městech byla skvělou antireklamou. Díky za ni.

Eva tropí dada

Bůh je dada a můj kartáček na zuby je taky dada. Obyvatelé New Yorku by rovněž mohli být dada, pokud ovšem již davno dada nejsou. V podobném duchu se o svém uměleckém hnutí vyjadřoval jeho zakladatel Tristan Tzara. Podobně jako emeritní profesor tance a společenské výchovy v podání Oldřicha Nového ze Světáků bych mohl prohlásit, že o Tristanu Tzarovi vím, že to byl pofrancouzštěný Rumun a že se mu říká otec dadaismu. Básničku jsem od něj nečetl jedinou.

Co mi ale přijde hodně dada je, že Tristan Tzara byl milencem a možná by se dalo říct celoživotní láskou Natašy Gollové. Poznali se v roce 1932 v Paříži a prožili spolu románek, který přerušila až válečná štvanice. Tzara za Natašou byl ještě několikrát po válce, než se mezi nimi zatáhla železná opona. V Paříži v Avenue Junot je dodnes vila, ve které spolu žili. Při příští návštěvě Paříže si ji určitě nenecháme ujít.

Věruška miluje film Eva tropí hlouposti. Od Ježíška dostala původní humoristický román od Fan Vavřincové a tuhle pohlednici. Představuju si, že na ní místo Raoula Schránila   je Tristan Tzara. Když totiž ani Aleš Cibulka nenašel jedinou jejich společnou fotografii, asi žádná neexistuje. A ještě jednu fotku na památku: Julinka s maminkou a tetou Pa.

Co kouří kocouři

Včera měla svátek sestřenice Lilianka a dnes slavila Julinka osmý měsíc. Tak to včera holky společně oslavily.

Dneska Julinka zašla na maškarní ples, kde na všechno koukala jak péro z čelenky tety Ribanny.

A nakonec jsme se naučili novou básničku.

Co kouří kocouři?
Kocouři nekouří.
Kdyby však kouřili,
určitě by byli
jako ti kocouři z obrázku.
A tabák? Z myších ocásků.

Co pije Julie?
Julie nepije
nic, co se běžně pívá
krom prsnídávek a piva.
Z piva ale jen pěnu,
ta z ní udělá ženu.

Miroslava

Moje maminka se jmenuje po svém tatínkovi. Miroslava. Pro každého syna je jméno matky mariánsky zbožňované a vlastně ho ani nevnímá jako jméno. Přijde mi, že ostatní Mirky, které znám, nosí jiné jméno. Miroslavy z medií pak zase nosí důležitější příjmení, a tak si shodu křestních jmen rovněž nepřipouštím. Jistě ale pochopíte, jak mě překvapilo při čtení vlastního životopisu Luise Buñuela, když jsem v jednu chvíli četl:

Zločinný život Archibalda de la Cruz, natočený v roce 1955, se původně inspiroval románem, myslím jediným, mexického dramatika Rudolfa Usigliho. Film měl téměř všude dost značný úspěch. Pro mne je spojen se vzpomínkou na zvláštní drama. V jedné scéně filmu hlavní herec Ernesto Alfonso pálil v keramické peci pannu udělanou přesně v podobě herečky Miroslavy. A brzy po natáčení spáchala Miroslava sebevraždu z nešťastné lásky a byla na vlastní přání spálena.

Předávkovala se prášky na spaní. Byla zřejmě zamilovaná do španělského toreadora Luise Miguela Dominguína, o kterém psal i Hemingway. Jeho fotografii držela v ruce, když našli její tělo. Dominguín si pár měsíců předtím vzal italskou herečku Luciu Bosé, která pak dostala roli hned v následujícím Buñuelově filmu. Některé osudy si člověk nevymyslí.

A kde se vzalo u mexické herečky jméno Miroslava? Samozřejmě to byla rodem Češka, ale do Mexika ji rodiče odvezli už jako holčičku ze strachu před nacisty. To křestní jméno je dostatečně dlouhé a ve španělštině natolik neobvyklé, že se v umělecké branži mohla svého příjmení Šternová vzdát.