Tiền vô như nước

Jeden staročeský vánoční zvyk velel prostřít na štědrovečerní stůl jeden talíř navíc pro případného chudého hosta. Tento obyčej byl vesměs zapomenut, na rozdíl od toho dávat si pod talíř šupiny, abychom měli hodně peněz. Škoda, dohromady by ty zvyky dávaly smysl.

Překvapilo mě, že mi před pár dny volal Slávek. To je české jméno jednoho kadaňského Vietnamce. Myslel jsem si, že to bude souviset s tím, že jsem se řízením podnapilého osudu stal předsedou Výboru pro národnostní menšiny. Slávek patří k vůdčím osobnostem kadaňské vietnamské komunity, má v ní přirozenou autoritu a vyniká nejen podnikavostí, ale i organizační činností (dělá různé vietnamské akce pro komunitu v Kadani, Chomutově a Klášterci). Proto je také členem „mého“ Výboru. Ve středu jsme si dali sraz u něj v restauraci.

Slávek mě poprosil, abych mu pomohl najít lidi, kterým by mohl o Vánocích zdarma uvařit oběd či večeři. Obvolal jsem několik sociálních institucí a domluvili jsme slavnostní oběd pro děti z nízkoprahového klubu a dovážku 40 obědů na Silvestra bezdomovcům do azylového domu v Klášterci. Slávkovi se blýskalo v očích radostí, že má komu pomoci v nouzi. Mluvili jsme o bohatství a dobročinnosti. Říkal, že je v Kadani jistě mnoho bohatých, kteří nevědí, jak pomoci. Tak to bych nám tedy přál. Ne to bohatství, ale tu touhu pro někoho něco udělat. Bohatí jsme totiž všichni.

Z ďáblova slovníku

VÁNOCE. Svátky směnného obchodu zahalené do křesťanského hávu. Od vynálezu Santy Clause je doporučeno ponechávat na dárcích cenovky, aby byl obchod transparentnější. Bezhotovostní obřady jsou doprovázeny přáním štěstí a zdraví od lidí, s nimiž svátky neslavíme, v takové míře, že se průměrně zdravý a šťastný jedinec cítí za svůj přirozený stav dlužen i jim. Dluh lze bezúročně splatit na účet koledníků se čtrnáctidenní dobou splatnosti, po Třech králích začínají nabíhat penále.

Dodatek k Ďáblovu slovníku Ambrose Bierce

Filmové dělo čili kánon

Při čtení tohoto jsem si vzpomněl na toto. Dodnes mi nikdo neodpověděl. Snad to tentokrát aspoň nebudou vyhozené peníze za ty údajné metodiky, protože otázka zní, kdo podle nich bude ochoten, schopen (a hlavně ve stávajícím systému stíhat) učit. 

Dnes jsem také dostal nabídku odpřednášet studentům na základce Hitlera ve 45 minutách, což je víc než výzva a moc se na to těším. Možná si budu dělat přípravu veřejně tady na soběpisníku.

Rozhovor o smrti

Ludvík Aškenazy má nezaměnitelný styl, čtu ho rád a aniž bych to věděl, už od dětství, kdy jsem miloval Praštěné pohádky. Tehdy mě autoři knih ještě nezajímali.

Vrátil jsem se po čase ke knize s názvem Dětské etudy, což jsou vlastně takové otcovské zápisky. Abyste věděli, o jakém stylu to mluvím, stačí si přečíst první odstaveček.

Povím ti, synu, o nejobyčejnější věci - o tom, jak jsem otevřel okno. Co to kvetlo na našem dvorku - bílé a růžové? Měl jsem tehdy zápisník, ale nikdy jsem do něho nic nenapsal, takže není snadné dnes zjistit druh toho stromu a jiné okolnosti příběhu.

Chci se dnes ale podělito jinou kapitolu.

Byli jsme spolu na procházce ve Strašnicích. Nedaleko krematoria jsme uviděli pohřební vůz.
Ve voze ležela rakev.
„Tatí,“ povídá, „ten je rozvážkový, viď?“
„Ano,“ pravím, „rozvážkový.“
„A co rozváží?“
„Nebožtíky,“ odpovídám.
„A co je to nebožtík?“
„Mrtvý,“ říkám.
„To jako když zemře?“ ptá se.
„Tak jest, synu.“
Zesmutněl. Chvíli se na pohřební vůz dívá a říká:
„Tatí, a kde leží?“
„Kdo kde leží?“
„No, nebožtík,“ zašeptal.
„Vzadu,“ říkám.
„Docela vzadu?“
Auto stálo černé a ponuré. Človíček dostal strach ze smrti. Podíval se po mně docela polekaně a zeptal se:
„A každý musí zemřít?“
„Každý,“ říkám, „každý, synáčku. To už je lidský úděl.“
„Ty ale umřeš dřív než já,“ řekl s nadějí v hlase.
Potěšil jsem ho, že ano.
„Pojď,“ říkám, „půjdeme doleva, tam je louka a rostou tam kopretiny a sedmikrásky.“
„Tatí,“ zeptal se, „a sedmikrásky také umírají?“
„Pojď,“ říkám, „koupíme si zmrzlinu. A už se na to auto nedívej ...“
Ale on se díval a díval a pak již zoufale se zeptal: „A musí nebožtík ležet vzadu?“
„Musí,“ pravím, „jakou bys chtěl zmrzlinu? Vanilkovou?“
Stojí a dívá se. Bylo mu do pláče.
„Tatí,“ praví, „a nemohl bych já, až umřu, sedět vedle šoféra?“
„To můžeš,“ říkám, „to by docela šlo. Ale nesměl bys na něho mluvit, protože to je proti dopravním předpisům.“
Slíbil, že bude mlčet. A moc se zaradoval, dokonce si poskočil.
„Pojď,“ říká, „natrháme kopretiny. Uděláme si kytici. Dokud jsme živí. A možná, že chytíme konipáska.“
Od té doby se již nebojí smrti. A já se jí nebojím také.
Když budeme sedět vedle řidiče ...
Kytici jsme si udělali velikou a krásnou.
Z kopretin, sedmikrásek a jednoho fialového zvonečku.
Zmrzlinu jsme měli jahodovou.
Krásně jsme se poměli.

Šelmy

Neodolal jsem a pořídil do domácnosti další zvířenu. Z jednoho vrhu šesti mláďat máme teď hned čtyři u nás doma. Už jsou ale odrostlá a jsou tak velká, že nevím, kam s nimi. První den jsem je jen hladil po hřbetě v obýváku, dnešní noc ale už strávila vedle mé postele. Jejich předchozí domácí se jmenoval Bohumil Bauše. Tak trochu je rozmazlil.

Aby bylo jasno, mám doma čtyři ze šesti svazků Brehmova Života zvířat v Baušově úpravě z počátku 20. století. Chybí mi druhý díl Ptáků a pak svazek s kapitolou Členovci, červi, měkkýšovití, měkkýši, ostnokožci, láčkovci a prvoci. Nejdříve jsem se zakousl do ssavců, z nich do šelem a z těch jsou jako první v knize šelmy kočkovité. Velkou radost mi udělalo, že sám Alfred Brehm jednu kočku vlastnil. Nosila mu vzorky ptáků a hlodavců do jeho sbírky a když zemřel, nechtěla se utrhnout od rakve. Už se těším, až to jednou budu číst dětem! Konečně se taky něco dozvím o přírodě.

Hádanka

Když přeživší členové Magalhãesovy výpravy (již bez Magalhãese) dopluli na jediné zbylé z pěti lodí, která se jmenovala Victoria, cestou zpátky na Kapverdy, potkali se tam s místními Portugalci, které prosili o jídlo, protože několik dlouhých týdnů nejedli nic čerstvého. Pigafetta si zapsal:

Přikázal jsem těm, kdo s loďkou pluli, aby se na pevnině zeptali, co je za den: řekli, že u Portugalců je čtvrtek. Velice jsme se podivili, neboť u nás byla středa, a nevěřili jsme, jak jsme se mohli zmýlit. Já, protože jsem byl stále zdráv, jsem každý den psal bez přerušení...

Jak je to možné?

Kajdíček a Nácíček

Sex v Indonésii a na Filipínách

Posledních pět dní jsem strávil na cestě kolem světa. Dostal jsem k narozeninám od Martina zprávu o té úplně první z pera Antonia Pigafetty z Vicenzy, rytíře řádu rhodského. Fernão de Magalhães je v cestopise nazýván velký kapitán a Antonio jej má ve velké úctě, což nebylo mezi 237 námořníky na pěti lodích samozřejmostí. Někteří jeho nejbližší podřízení se proti Magalhãesovi vzbouřili už v Jižní Americe. Nicméně o osudech výpravy se dozvíte více i z různých stručných zpráv na internetu, já sem chci vypsat perličky z Pigafettova vyprávění.

Pěkní jsou popisy obracení na křesťanskou víru, které se daří tam, kde bohy nemají anebo mají čistě modly, v zemích, kde vzývají Alláha, se o nějaké obracení ani nesnaží. Přesto mě zaujalo, že velký kapitán lpěl na tom, aby se domorodci nestali křesťany „ze strachu nebo aby mu radost udělali, ale dobrovolně, a že ti, kdož chtějí žít podle svého zákona, těm že nic zlého neučiní“. V praxi to, hádám, tak hladké jako v Pigafettovo vzpomínkách psaných pro velmistra svého řídu, nebylo. Pisatel ale skvěle strhuje pozornost tím, že střídá odstavce o víře s odstavci o obchodování či o zvycích, uvádí i zajímavé slovníčky domorodých jazyků, prostě vás nenechá usnout nudou.

Tak někde na Filipínách popisuje tento zvyk:

Tito obyvatelé chodí nazí, jenom kus palmového plátna kolem ohanbí nosí. Velcí i malí mají úd, okolo žaludu, od jedné k druhé straně opásaný zlatým nebo cínovým drátem, tlustým jako husí brko, a na jednom i na druhém konci někteří něco jako hvězdu mají, se špicí na konci, jiní cosi jako hlavu vozového hřebu. Velice často jsem to u mnohých viděl, u starých jako u mladých, a věřit jsem tomu nemohl. Uprostřed pásku je díra, kterou močí: to želízko i hvězdy vždy nehybně stojí. Oni říkají, že jejich manželky to tak chtějí, a že kdyby tomu jinak bylo, nic by s nimi neměly. A když chtějí s ženami obcovat, ženy samy to vezmou a pomaličku se to jmou dovnitř vsunovat, nejdřív hvězdu nahoře a potom zbytek. Pokud je to uvnitř, je to v pořádku, a tak je to uvnitř tak dlouho, dokud to nezměkne, protože jinak by to vyjmouti nemohli. Tyto národy toho užívají, protože jsou slabé přirozenosti. Mají manželek, kolik chtějí, ale jedna je hlavní. Když někdo z našich na břeh vystoupil, ať ve dne nebo v noci, každý jej zval, aby s ním pojedl a popil. Jejich jídla jsou uvařena zpola a velice solená; pijí často a hodně těmi svými stébly z nádob a jedno jejich hodování pět nebo šest hodin trvalo. Ženy měly radši nás než je. Všem od šesti let pozvolna přirození otvírají kvůli těm jejich údům. 

Stará indonésská praktika je jiná, ale ne nepodobná:

... mladíci na Jávě, jsou-li zamilováni do nějaké vnadné ženy, přivazují si nití jakési rolničky mezi úd a kožku, a tak jdou pod okno své milované a tam dělají, jako že močí, a otřásají údem, takže rolničky vyzvánějí, a cinkají jimi tak dlouho, až je jejich milovaná uslyší: hned pak k němu přiběhne a oba podle své vůle činí, stále s těmi rolničkami, protože jejich ženám veliké potěšení činí slyšet je uvnitř vyzvánět. Tyto rolničky jsou celé zakryté, a čím víc jsou zakryté, tím víc zvoní. 

Možná jsou to vše výmysly, i když ty svrchu jmenované infromace má Pigafetta přímo z vlastní zkušenosti nebo z první ruky. U těch z druhé ruky už je to ne snad horší, ale ještě legračnější:

Náš starý kormidelník z Moluk nám řekl, že poblíž je nějaký ostrov, který se jmenuje Arucheto, na němž žijí muži a ženy, kteří nejsou větší než loket, ale uši mají velké jako oni sami, z jednoho ucha si lože udělají a druhým se přikryjí...

Náš nejstarší kormidelník nám řekl, že na jednom ostrově, který se jmenuje Ocoloro, jsou jenom ženy a že otěhotňují větrem, a když potom porodí a je to chlapec, zabijí ho, a když je to děvče, vychovají je. A když přijdou na ostrov muži, ženy je zabijí, jsou-li s to.