Václav Ignác mě baví

Čtu Dopisy Otokara Březiny Františku Bauerovi, které v roce 1929 vydal Miloslav Hýsek. Jsem někde v polovině a zatím je to moc milé čtení, včera jsem v knize ležel celé odpoledne a vzal jsem si ji i na cestu do Mostu. Po Demlově knize je to další moje nebásnická březinovka.

Jsem z těch, kteří čekají na prahu Březinovy poezie jako dítě před dveřmi strašidelného zámku. Ještě jsem nevkročil, ale už mi vstávají vlasy na šošolce vzrušením. Miloslav Hýsek korespondenci básníka se svým telčským (v Březnově slovníku teleckým) spolužákem vydal proto, že by prý mohla napomoci výkladu jeho díla. Ačkoli jí Březina sám nepřikládal žádnou literární hodnotu, dopisy devatenáctiletého Václava Ignáce Jebavého už v sobě prozrazují talent, zdroje inspirace i (a to považuji za ze všeho nejdůležitější) vůli a touhu. A tak se pro mě pomalu stává Otokar Březina z básníka ctěného i básníkem čteným.

Úryvky z korespondence nechám na později, až knihu celou dočtu. Teď bych se chtěl zastavit u jiné věci, která nám může básníka zpřístupnit. Když jsem bydlel v lounské kolonii u dědy a u babičky, našel jsem v jedné zásuvce fotografii Otokara Březiny. Byla pořízena z profilu ve starším věku. Měl jsem ji celá gymnaziální léta na nočním stolku hned vedle fotky mé mladé maminky a malé Alice Liddellové povalující se na sofa (psychoanalytik by hned odhalil mou touhu po slávě, mateřskou lásku a pedo- nebo spíš hebefilní sklony). Březina byl pro mě tedy vždy ctihodným starcem a nedovedl jsem si představit, že byl někdy mladým, stejně jako jsem si nedovedl (a tak trochu pořád nedovedu) představit, že mi někdy zestárne maminka. V téhle knížce jsem našel pár fotografií mladého studenta a podučitele Jebavého, které mi spolu s obsahem dopisů pomohly najít v něm zase něco víc než jen literární ikonu.


Když jsem hledal fotografie mladého Otokara Březiny na internetu, našel jsem i jednu zvažovanou podobiznu v ateliéru Šechtl-Voseček, o němž jsem tu před lety psal. Muž na obrázku ale stoprocentně nemůže být Otokar Březina. Spíše je podobný Františku Bauerovi, ale ten to zřejmě také nebude.

Více o vztahu obou přátel už brzy. A abych to uzavřel po vzoru jednoho z dopisů, zatím buďte s Bohem a mějte se jako Němci v říši.

Perličky na dně

Jako vždy, některé perly z literárních čtrnáctideníků mě doženou, abych je sem přepsal.

Jan Štolba v A2 moc pěkně vystihl muziku The Plastic People of the Universe:

… jako když drhnou naruby obrácenou kůži raracha

Severočeský Patrik Linhart, kterého chci pozvat do Kadaně na autorské čtení, zase ve Tvaru velice zajímavě popsal francouzský polibek:

… olíznout plombu v sakristii tlamy nějaké dívky

Jinak mi A2 doporučila dvě knihy, které jsem si hned objednal – Goethe v Čechách od Johannese Urzidila, která se překladu dočkala až 80 let od svého prvního a 50 let od svého druhého německého vydání, a Básnické dílo Bohuslava Reynka.

Tvar je více než z poloviny věnován planému plácání grafologů o nově navrženém rukopisném vzoru do prvních tříd. Jsem zaujatý, ale na rozdíl od Renaty Lencové, která písmo navrhla, se tito čarozpytci (moderní čarodějové) berou moc vážně. Nicméně, diskuzi to opravdu chtělo, aby se zjistilo, že si každý myslí úplně něco jiného a jde nakonec opravdu o to, jak se tím písmem bude psát a jak se bude líbit. Mně se líbí, protože je to pro mě písmo koblicovské, které jsem si proti přání češtinářek osvojil už v 5. třídě a dnes jím píšu v několika variantách velice rychle. Navíc odpovídá době klávesnic.

Málem jsem se tedy přes ty výlevy o dopadu nedostatku spojitosti, plynulosti a oblosti na lidského ducha neprokousal k básni Radka Fridricha, kterou věnoval Ludvíku Kunderovi k devadesátinám. Moc se mi líbila.

Pocta dlouhověkosti

Básníci létavice
chápu vás
museli jste zemřít pro své jedinečné dílo
pro klenot vašich vášní
museli jste se zničit svou podstatou
museli jste provokovat
a udělat vše
teď
hned
Zmírejte dál
obdivováni
novými generacemi
zmírejte za halasných ovací
buďte proklínaní
zatracovaní
buďte smrtelní!

Básníci dlouhověcí
vy klidní pěšci
nevrávoráte
nestrháváte oponu poetiky

pozvolna
procházíte kulhavou chůzí krajinou poezie
s vnitřním úsměvem čínských mistrů

s holí a miskou na čaj
tiše se rozhlížíte
vše vnímáte
vy nenápadní
poctiví
inspirující
s vámi často rozmlouvám
beze slov
na dálku o vás přemýšlím
holdy posílám
Buďte nesmrtelní!

Vzpomínka na dně

Včera mě Vančís upozornil na dokument o SMS Szent István, jehož vrak už 90 let zdobí dno Jadranu. Na té lodi sloužil Vančísův prastrýc. Můj pradědeček zase sloužil na SMS Zrinyi, a tak jsem si po dlouhí době s chutí zapnul televizi. A nezklamal jsem se. Pěkně natočený hodinový dokument, který zkombinoval dokumentární prvoválečné záběry a fotografie, vyprávění přeživšího českého námořníka amatérsky natočené na pásku v 70. letech, komentář historiků a reportáž ze dvou potapěčských expedic k vraku z let 2006 a 2008. To vše s příjemnou, dramatickou hudbou (na některé působící prý až rušivě). Po dlouhé době jsem viděl tak povedený dokument, jehož závěr zdobí přímý přenos z potopení lodi, o jehož zachování jsem neměl tušení a o to víc překvapil. Tam někde mezi těmi mravenci na kýlu možná běhal i Vančísův prastrýc Karel Zehnal. Jemu a Josefu Kulhánkovi, mému pradědovi, jsem věnoval tichou námořnickou modlitbu.

Co je to pravda?

Taky jste někdy měli nutkání podívat se někomu do soukromí, abyste se dozvěděli pravdu? A taky jste se někdy podívali? Děje se to často, děje se to ze žárlivosti, podezření, někdy z prosté zvědavosti. Velkou roli v tomto procesu hraje autoprojekce: přemýšlíme o tom, co bychom sami byli schopni udělat v kůži toho, jehož nitro nás zajímá.

Pak nastupuje morální blok, který nám zase pomocí empatie říká, že bychom přece nechtěli, aby nám někdo takhle lustroval svědomí. Potřebujeme pro své jednání obhajobu, ale kde ji vzít?

Ještě předtím, než jsem napsal na blog KZK obžalobu se zolovským názvem, začetl jsem se do Zolova románu Doktor Pascal. Tento bývalý lékař má skříň plnou spisů. Jeho neteř a posluhovačka jej mají za světce a vědce zároveň, a tak dochází k zajímavým střetům mezi jejich ženskou vírou v Boha a jeho vědeckou vírou v evoluci, která veškeré božství vytěsnila. Po jedné takové menší hádce (ty většinou končí v duchu: „když nemáme stejné náhledy, je lépe o tom nemluvit“) se doktor Pascal zdekuje do kuchyně, kde pracuje na svých experimentech a posléze do domu přichází babička, stará paní Rougonová - kniha Doktor Pascal uzavírá dvacetidílnou sérii studijních knih o Rougon-Macquartech, jíž dal Zola podtitul „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“. Tedy stará paní Rougonová, Pascalova matka Felicita se snaží přesvědčit vnučku Klotildu a služku Martinu, aby se do skříně podívaly, že jsou tam ďábelské věci. To přesvědčování trvá 10 stránek, takže si dovedete představit odpor obou dvou. Co tedy nakonec rozhodne?


„Jsi ty ale dětina! Přísahám ti, že ničeho nevezmu, aniž co přeházím… Jedině – co myslíš, když jsme tu samy a Pascal nepřichází nikdy před obědem, mohly bychom se přesvědčiti, co je tam uvnitř… Ó, nic, než jeden pohled, na mou čest!“
Dívka stála beze hnutí, ještě nesvolovala.
„A pak je možno, že se mýlím, snad tam není ani jediné z těch ošklivých věcí, o kterých jsem ti říkala.“
To rozhodlo. Běžela pro klíč v zásuvce a sama otevřela skříň dokořán.

Tohle je pro mě takový popis vnitřního boje každého, kdo se hlodá vlastním podezříváním. Sám jsem to zažil jednou v životě a od té doby toho lituju. Teď už vím, že se pravdy nedohledám odkrýváním soukromí ostatních a vždycky si při takovém nutkání zopakuji onu Pilátovu největší větu z titulu tohoto článku.

Navenek se probouzí ze zimního spánku

Na stránkách divadla Navenek nastalo jaro. Články pučí na haluzích, fotogalerie rozvířila vodu v řece, dokonce i v sekci soubor je pár rozkvetlých obličejů. A hlavně pod nadpisem Připravujeme není prázdno, nýbrž naopak. A to tam ještě ani není Kadaňský divadelní květen (který zase už najdete na stránkách Orfea). První na řadě jsou Pašije, zase trochu posunuté, Piláta hraje v Lounech úspěšný Honza Milota.

Podiven

Leckterý Čech musí být podiven. Kdo by si ve svatováclavském roce 1929 dokázal představit, že za osmdesát let bude výstavu o svatém Václavovi v Praze financovat rakouská pojišťovna UNIQA? Tato společnost je rovněž majitelkou v Čechách poprvé vystaveného vzácného rukopisu z doby Rudolfa II., z něhož pochází následující iluminace.

Český patron na ní kácí šibenice. Iluminátor si na obrázku pěkně pohrál s perspektivou. Diví se tomu i Václavův sluha Podiven.

Celý rukopis si můžete prolistovat zde.

Aforismy Jeana Paula

Přišly mi dvě knihy Jeana Paula. Jedna je kolibří z roku 1930, druhá je z edice Světová četba z roku 1963. V obou jsou autorovy aforismy. Vybírám jich pár jen z té druhé (jejíž součástí je i krátký román), ačkoli v té první, která se jmenuje Odhalení žen, jsou taky pěkné:

Žádný autor by neměl o něčem psát, jestliže ho nevýslovně nehněte, že to tom nemůže napsat tlustopis. Běda mu, hledá-li myšlenku a nezaplaší-li jich každou minutu deset.

U jiných milujeme dokonalost, u sebe jen sebe.

Lépe bychom poznali lidi, kdybychom každý jejich čin nechápali hned jako projev názoru; jen málokdy ho chápeme jako pouhý vrtoch, podle něhož nelze usuzovat na skutečnou povahu.

Abychom dospěli k pravdě, měli bychom se všichni snažit hájit mínění odpůrců.

Člověk se domnívá, že v dějinách není zajímavější doby, než je ta jeho, považuje ji za střed všeho; a ostatní nepatrný zbytek minulosti za přípravu své doby. Myslí si proto raději, že budoucnost upadá a spěje k horšímu.

Za gramatickou chybu se stydíme víc než za chybu v myšlení…

Tolerantní lidé nejsou všemi milováni.

Právě ti nestranní, kteří vidí všecky stránky věci, mají méně úspěchu a přátel než ti, co útočí na některou stranu.

Není nic snazšího než vychovávat děti, aby poslouchaly, aby se líbily, aby panáčkovaly a dělaly vše, co se hodí rodičům a jiným dospělým. Z dětí pak ovšem nevyroste nic, nic více, než jsou rodiče. Těžší je ovšem spojit poslušnost a svobodu, uvolnit sílu, a přesto ji řídit a vychovat si soka v nejlepším slova smyslu.

La leyenda negra

Chceme s Věruškou jednou navštívit Prado. Včera jsme se probírali tamějšími obrazy v knihách. Zaujal mě jeden, který se jmenuje Svatý Dominik dohlíží na upalování kacířů. O tom, že se dominikáni stali inkvizičním řádem, jsem věděl, ale že by už sám Dominik přispíval k auto da fé, to pro mě byla novinka. Zběžným pátráním jsem se dozvěděl, že to o něm začali šířit právě až dominikánští inkvizitoři více než sto let po jeho smrti.

Včera mi při zkoušce na Pašije došla jedna zásadní Kristova věta, která odzbrojuje všechny inkvizitory a křižáky:

“Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali...“ (Jan 18,36)

Obraz od Pedra Berruguetta je součástí černé legendy celého křesťantví. Inkvizice a křížové výpravy jsou černými skvrnami na křesťanských dějinách. Věřím, že sv. Dominik inkvizitorem nebyl. A věřím, že Topolánek myslel tím, co rozmázli v bulváru, pravý opak.