Bačkory u mojí postele

Označila jsem teď všechnu současnou mládež, mezi jinými i Žeňu a Ljalju, za bačkory. Copak to není pravda? Copak se dají srovnávat bývalí studenti s dnešními? Copak se najde nějaká shoda mezi hrubými a většinou naprosto nevyspělými mladými lidmi, kteří jsou kvůli sebemenší výhodě schopni jakékoli podlosti, a mezi vzdělanými a seriózními (až na nepatrné výjimky) mladými lidmi minulého století, plnými života a připravenými obětovat se v jakoukoli chvíli za své ideje.

Ztracený deník Niny Lugovské

Čím to, že to takhle vidí skoro každá generace. Taky jsem měl pocit, že dřív se víc bojovalo za ideje, ale je to pravda? Tolik Opletalů a Palachů přece zase nebylo. Sám jsem chtěl jako student bojovat, revoluce byla moc brzo a pak jsem marně hledal za co. Nakonec jsem bojoval za práva zvířat. Jsem strašně rád, že mi tenkrát vyprášili kožich, protože dneska bych opravdu nevěděl, za co si nechat namlátit.

Po dlouhý době jsem dneska měl návštěvu. Finančně-poradní agenti mi přišli nabídnout zhodnocení mých peněz. Poslal jsem je do háje s tím, že bych od nich potřeboval poradit, jak zůstat chudej - je možný, že finanční poradce neví žádnou radu na tak jednoduchou otázku? Ale za chudý bych už do boje nešel. Hladovky nedržím, petice nepodepisuju, televizi nesleduju, žiju já vůbec?

Dneska má 115. narozeniny Vladimír Majakovskij, ten ještě věděl, za co bojovat. A přece v dopise na rozloučenou napsal:

Loď lásky narazila na kru každodennosti.

Obrázky

Poslední dobou mě mile překvapilo několik obrázků. Dneska mi od Štepána přišlo několik romantickejch fotek Zlovědic z doby jeho mládí a na některejch byly i křížky ze hřbitova, kde jsem ještě nebyl. Děkuji tudy, jelikož Štěpán je mým nově objeveným věrným čtenářem… Jsem rád, když někudy zjistím, kdo ty moje vejmysly čte.

Pan Skotek mi poslal mj. tyhle dva starý pohledy Orfea.



To mi připomnělo, že jsem nedávno lezl na střechu, protože ji spravovali a natírali, je teď krásně červená. Vyfotil jsem si ze střechy klášter. Zhruba tenhle pohled si budete moct už v zimě prohlédnout na malbě z 16. století na právě odkrývaném pásmu maleb v klášterním kostele.


A včera zase byla nad Kadaní duha.


A protože ujedu Věrušce na víkend do Němec, tady je jedna vzpomínková.

Smysl kultury

Po přečtení článku pana Suchého se musím jednak zastat divadelníků, protože ten plakát je fakt docela ubohej, ale na druhé straně se mi líbí i pár opozičních příspěvků do diskuse, kde se mluví o pokoře. Ta v kumštu už asi není, a to je věc, která mě mrzí nejvíc. Ba ne, vím o skromných kumštýřích a věřím v jejich přežití. A proč dotovat kulturu? Nedávno mi na to odpověděl jeden poradce ze seriálu Ano, pane premiére, kterej jsem viděl poprvé a protože televizi nepouštím, tak bohužel i naposledy. Prohlásil něco v tom smyslu (teď jde trochu o parafrázi), že galerie, do kterých se nikdo nechodí dívat na obrazy, a divadla, která nemají diváky, tu musí být proto, aby se lidé, kteří do nich nechodí, mohli cítit civilizovanější, než kdyby věděli, že existují jenom supermarkety, kolotoče a horské dráhy. Potkal jsem pár lidí, kteří mi chválili, jak ta Kadaň kulturně žije a že je skvělé, kolik je tu kvalitních kulturních akcí. Ty lidi jsem ale nikdy na žádné z těch akcí neviděl. Teď už ale vím, jaký to má smysl, a tak mám zase energii do další zdánlivě zbytečné práce. Třeba na jaře 2009 se snad už můžete těšit na koncert Shahaba Toulouie.

Rozčarování

Dostal se mi do ruky Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské, který byl objeven v archivu NKVD. Nina si deník psala od roku 1932 do roku 1937, od svých třinácti let do osmnácti a bývá tak srovnávána s Anne Frank, která si začala psát deník v den svých 13. narozenin. Deník holandské židovské dívky jsem nečetl, ale teď jsem na své cestě literaturou dospěl k bodu, kdy jej usilovně sháním (do knihovny bohužel nemůžu, neboť nemůžu najít Vianovy Mravence a dokud je nevrátím, nic mi tam nepůjčí). Nina mě totiž fascinuje svojí vyspělostí. Jak někdo může ve třinácti letech psát takovým slohem? Co já jsem dělal ve třinácti? Ano, pamatuju si, že jsem už tehdy chtěl být spisovatelem, ale toužil jsem napsat knížku podobnou Lišákům, myšákům a šibeničákovi. Jenže ze slohů jsem dostával pětky a když se mi povedly, tak čtyřky. Z domácích slohů jsem míval zásadně jedničky, ale ty mi psala maminka, tak to se asi nedá počítat. Jak jsem se nedávno dočetl, i Anne Frank podezřívali, že si své deníkové záznamy nepsala ona, ale úplně dospělej Otto Frank, její táta. Tuhle teorii vyvrátil až rozbor rukopisu a papíru v roce 1986, nedávno taky vyšlo vydání s dodatky, které tvoří lechtivější záznamy a trochu příkřejší úvahy o rodičích, které tatínek z pochopitelných důvodů zamlčel.

Nina Lugovská žila v Moskvě a její otec byl tři roky na Sibiři, z čehož pramení její nenávist vůči sovětskému režimu. Spousta jadrnějších řádků byla přeškrtána do nečitelnosti (poté, co deník objevila její matka), ale i ty, co zůstaly, postačily NKVD k tomu, aby celou rodinu poslali v roce 1937 do GULAGu. Nina byla malířkou, ale chtěla být spisovatelkou.


Právě čtu životopis Lermontova... Kdykoli pročítám životopis nějakého spisovatele, vždycky nejdřív hledám, co je mezi ním a mnou společného. Tato snaha se u mě objevila už dost dávno, a jakmile najdu nějaké shodné rysy (což bývá velmi zřídka), jsem vždycky moc ráda a připadám si, jako by mi to přineslo novou naději, že se také můžu stát spisovatelkou.
Jenže já psát neumím. Copak tohle je talent? Někdy nejsem schopná pořádně napsat jedinou stránku. Sedím nad každou větou a přemítám, jak ji napsat. S tím se daleko nedostanu. Někdy doufám, že s léty to všechno ještě přijde a že budu mít k dobru to, že jsem začala psát už v dětství, ale Lermontov začal psát už ve třinácti, a jak psal krásně!

15. února 1933 (to bylo Nině 14 let)

Knížka stojí za přečtení a vzhledem ke smyslu tohoto soběpisníku také za pár vhledů a ukázek. Pro dnešek jsem vybral jednu pro ty, kteří cítí třeba ve svých čtrnácti, osmnácti nebo dvaceti, že stále přicházejí o iluze a že to trochu bolí.


Život je jednolitá spirála rozčarování. Co mě v něm od plenek potkalo? Rozčarování, rozčarování a nic než rozčarování. Od té doby, kdy si něco pamatuju, provázelo můj život neustálé rozčarování. Nejdřív rozčarování z lidí a potom hořké, mučivé rozčarování ze života. Pamatuju si dobu, kdy se mi svět zdál překrásný. V ty dny jsem nepřemýšlela o podivné nespravedlnosti veškerého života, nevěděla jsem, jak jsou lidé podlí, viděla jsem jen krásnou lícovou stranu života a nekoukala za kulisy. Byla to taková šťastná doba! Bylo to dětství s jeho krátkými radostmi i bolestmi, veselé, bezstarostné děství. Ale to už skončilo.
Ještě pořád mě skoro všechno rozčarovává. Máma, táta, sestry. Teď už všechno vidím ve skutečném světle. A s trpkostí se utvrzuju v tom, že na tomhle světě není nic krásného. Ještě nejsem rozčarovaná sama ze sebe. Cha, cha! Není to divné? Ale sobě ještě věřím – věřím, že je možné být šťastná. Ale přijde čas, kdy i tahle víra selže, přijdou dny ještě mučivějšího rozčarování – rozčarování ze sebe sama.

28. srpna 1933

Co bych vám na to, děvčátka moje, řekl. V Kristových letech už mám tohle rozčarování za sebou. Je to opravdu mučivé, ale život nemá jenom pannu na aversu a supa na reversu. Život je mince hozená do vzduchu. Otáčí se tak rychle, že v žádné jeho chvíli nepostřehneme, kterou stranou se na nás zrovna řítí. Svět se taky otáčí a až ta všechna rozčarování mě z ptolemaivského pohledu na věc dovedla k tomu koperníkovskému. Použiju svůj autorský velice krátký aforismus, který ale chce říct vše, k čemu jsem za ty roky od plenek až po Kristova léta došel ve svých filosofických myšlenkách:

„I pod námi je nebe!“

Dobrovolnost

Evropská komise chce, aby jednotlivé členské státy na dobrovolné bázi spolupracovaly ve vědeckých oblastech, které si zvolí, a projekty společně plánovaly, financovaly a hledaly pro ně vědce, kteří na nich budou pracovat. EK chce tento svůj "plán" rozjet do konce tohoto roku.

Metro, 16. července 2008, str. 5

Mám trochu jinou představu o dobrovolnosti. Proto stále ještě nelituju svého NE z pátku 13. června 2003. Už je to pět let.

Pivo a kořalka

Vždycky jsem měl rád pivo a nikdy jsem nebyl vyznavačem kořalky. Když jsem včera poprvý uviděl Hogarthovy rytiny Pivní ulice a Kořalkové uličky a přečetl si celou tu jejich genezi od inspirace Pietrem Brueghelem starším a přátelstvím s Henry Fieldingem, přes ginový zákon a jeho příčiny a následky až po záhadnou postavu malíře v Pivní ulici, zatoužil jsem se vyznat ze svých nápojových zásad. Originální rytiny byly doprovozeny moralistními verši Jamese Townleyho, a tak jsem toho využil a zde máte můj volný překlad, v němž jsem anglický patriotismus nahradil našim domácím.

Kořalka, ten bezohledný nepřítel,
dělá z lidí loutky v rukou ďábla,
vešla lehce, jako když motýl ztrácí pel,
jak těžká mříž pak za životem padla.

Kde vládne zoufalství a strach,
kořalka bývá vždycky v dosahu,
nakonec vzbudí v lidské duši však
jen krádež, vraždu, křivou přísahu.

Proklatá číše! Jsi jiskrou nerozžatou,
jež požár v celém lese založila:
zasáhneš srdce ranou jedovatou
a jed tvůj roznese se po všech žilách.



Když pivo v půllitru zas pění,
veselou mysl v lidech probudí,
po celodenním plahočení
únavu z těla rychle zapudí.

Práce a umění od ruky jdou směle
už po první orosené sklence,
a tak si přihněme té ryzí šťávy z chmele
a mléko ušetřeme pro kojence.

Genie zdraví! Díky své skvělé chuti
jsi něco jako národní velepýcha,
kterou se nadýmají naše české hrudi
a ještě víc pak naše břicha.

Záležitost duše

Když jsem se přestěhoval před osmi lety do Kadaně, šel jsem se projít na kaolinku, kam jsme se jako děti chodili koupat v bahně. Byl tam plot a závora a já jsem si uvědomil, že už jsem dospělej, navíc učitel na gymplu, takže kdyby mě lapli, budu viset na nástěnce u suplování a nadosmrti budu mít v krajině svého dětství škraloup. Byl jsem se tam podívat až před dvěma lety, ale to už jsem byl zase malej kluk.

Na Střelnici nám brousí a lakují podlahu, takže nemůžu chodit do práce zadním vchodem. Vrata do zahrady zpředu se otevírají pouze zevnitř, a to činí hospodský až kolem desáté dopoledne. Včera jsem tedy přelezl plot a okamžitě jsem se zase vrátil tam, kam duší patřím.

Včera taky dávali v rozhlase Bergmanovu rozhlasovou hru Záležitost duše. Iva Janžurová v ní vedla hodinový monolog ženy poznamenané svými osudy natolik, že nakonec skončí v blázinci. Nic depresivnějšího jsem dlouho neslyšel. Na začátku svému manželovi Alfredovi klade tři otázky:

1. Proč podvádíš svoji ženu s jinými?
2. Proč odmítáš uspokojit svoji ženu rukou?
3. Dříve si za mnou chodil několikrát týdně a teď nanejvýš jednou za měsíc...

Když Alfred umře, je konvencí donucena políbit jeho nabalzamované tělo v rakvi - jenže Alfred strašně smrdí... tahle pasáž je dost dlouhá a dost hrozná. Nakonec mu chce přede všemi sundat masku a málem utrhne mrtvole obě uši. Poslední část hry se odehrává v blázinci.

Dřív, když jsem žila ve lži, mluvila jsem v jednom kuse, a teď, když žiju v pravdě, promluvím sotva slovo.

Pan Kraus vždycky říkal, že vojákům, smrtelně nemocnejm a dětem se lže. Zlatá dětská léta.

V nemocnici

Stalo se, že jsem za půl roku přečetl víc knížek než za celý život. Kdybych neměl jen ty mizerné tři měšťanky a nepotýkal se s pravopisem, možná že bych sám začal psát. Takhle se mi to zdá přece jen příliš obtížné. Ale z knížek jsem se naučil přemýšlet o sobě. Souvisle uvažovat a rozebírat. Nikdy jsem na to nemíval čas, a teď ho mám tolik, že už jsem si mohl převypravovat svůj život několikrát. Málem už mi připadá cizí.

Jan Trefulka, Škaredá neděle

Velíz - festival klidu a míru 2008

„Nicméně vraťme se nohama na zem, resp. pod zem. Můj vkus se pohybuje od Olšanských hřbitovů, přes lesní hřbitov u Nového Boru, malý hřbitůvek někde v křivoklátských lesích (místo už jsem zapomněl, budu se tam muset zase vydat), až po jeden, který jsem míjel vždycky cestou vlakem z Kadaně do Kaštic.“

Zlovědice, 20. dubna 2008

Jeli jsme s Věruškou na festival České hrady do vsi Točník, v níž se nachází hrad Žebrák. Poslechli jsme si Monkey Business, nicméně z fronty na vpuštění do areálu, protože než každýho oberou o všechny láhve s pitím a nasaděj mu kroužek, tak to chvíli trvá. Utábořili jsme se u hajzlíků, kde bylo trochu místa a docela dobře vidět na následující kapelu Chinaski, od níž znám jen rozhlasové hity, a z těch se mi líbí nejvíc ročník 1970, kde je onen úžasnej verš o Husákových dětech a Kristových letech. Poprvý jsem slyšel i tuhle parodii na Paroubkovo povolební proslov, a tak u mě tahle středněproudá kapela zase o něco stoupla v ceně.

Mezi diváky byla zastoupena i nejmladší festivalová generace.



Při Plexis jsme si šli prohlídnout Žebrák a cestou zpátky jsem si z lesa užil Rebela. Na The Tap Tap už jsme to nevydrželi a jsem rád, že i Věruš uznala, že velký festivaly, kde kradou lidem vodu a s ní i svobodu, stojí za prd (i když nám přálo počasí – bylo pod mrakem, ale nepršelo) a že si Divokýho Billa radši pustíme v autě z cédéčka a pak půjdeme na nějakej samostatnej koncert.






Nafotil jsem před odjezdem obě hradní dvojčata z různých pohledů a našel na mapě ještě jeden cíl našeho výletu. Ano, byli jsme v křivoklátských lesích, a tak jsem si vzpomněl na to místečko, kde by bylo skvělý odpočívat po smrti. Jmenuje se Velíz a klid, kterej jsme tam teď zažili byl ve srovnání s tím mumrajem na fesťáku až k neuvěření. Taky jsem zjistil, že kdyby mě tam nakonec zahrabali, měl bych za spolunebožtíka Josefa Leopolda Zvonaře, obrozeneckého skladatele, který složil např. nápěv k básni Václava Jaromíra Picka Čechy krásné, Čechy mé.

Beep

Čtrnáctiletý Puškin recituje své verše a sedmdesátiletý Děržavin je uchvácen (nebo nevěří svým uším?)
autor: Ilja Repin

Když jsem byl malý kluk, měli jsme doma magnetofon značky BECHA a vysavač značky PAKETA. Četl jsem to, jak mě to naučili ve škole, ale protože maminka byla ruštinářka a tatínek přivezl ty výdobytky moderní civilizace ze služební cesty do Kyjeva, dal jsem si brzy dohromady dvě a dvě a pochopil jsem, že doma máme Vesnu a Raketu. Když jsem viděl titul básně od Gavrila Děržavina BEEP, myslel jsem, že jde o anglický překlad. Ale chyba lávky, je to přeci Vějíř a já jeho volný český překlad věnuju svojí Chloe, Věrušce.

(originál zde)

Kdybych byl vládcem vezdejšího světa,
chtěl bych být prostým vějířem,
přinášel bych vánek do parného léta
a trochu chládku dívkám všem.

I ty, Chloe, by ses mnou ovívala,
aby tě neranila prudká letní zář,
a místo Slunce by se na mě usmívala
v mém stínu schovaná tvá sametová tvář!

Věděli jste, že...

... Mangalica je sádelnatý druh prasete, který byl hlavním chovným druhem v Maďarsku až do roku 1950?

Cecilka ze zahrad františkánského kláštera v Kadani dobyla internetovou Bastilu.

Ani jsem se pořádně neprobral z pěkně stráveného víkendu a hned při pondělním ránu mám důvod k další radosti. Na hlavní stránce wikipedie se na mě po ránu usmála Cecilka z mé fotografie k článku, který jsem ve čtvrtek napsal.

Jako stránka pro tento den byla nad ní vybraná ta o Boschově Zahradě rozkoše, obrazu, který visí na dveřích leckterého záchodu, asi proto, že člověk může trávit hodiny nad jeho detaily a snažit se je pochopit. Dovedu si představit několikahodinovou přednášku o jednotlivých částech triptychu třeba na střední škole a považoval bych to za lépe strávený čas než biflování -ismů.

Při bližším pohledu jsem na obrazu našel prasata dvě, jedno v ráji a jedno v pekle. V pekle vpravo dole je krásné růžové prase s kápí jeptišky, které líbá člověka, jenž propadl peklu. To určitě není Cecilka. Tu naopak člověk může poznat ve vepříkovi, který rozšafně dovádí v ráji s nějakou kunou a dikobrazem kousek za žirafou. Nicméně věřím, že do nebe přijdou i duše těch růžových prasátek, které jsou masově pohřbíváni v našich trávicích traktech.

Cecilko, dostala ses do pěkné společnosti. Přeju ti blaho a ještě dlouhý život. A přinesu ti zase nějaký ten burák, když ti tak chutnají.

Třiatřicet stříbrných křepelek

Než Abee odjela do Anglie, chtěla se se mnou poradit, co si má vzít na čtení, aby v době, kdy nebude mít nablízku přátele a všelijaká noční rozptýlení, načetla co nejvíc k maturitě. Nakonec poradila ona mně. Uvědomil jsem si totiž, že jsem ještě nečetl nic od Jana Trefulky, a tak jsem hned ten týden vydražil několik jeho knížek. Na víkend jsem si vzal Třiatřicet stříbrných křepelek, jednak proto, že je nejútlejší, a hlavně proto, že hlavní hrdince je třiatřicet jako mně.

„Filmová“ novela Jana Trefulky nás zavádí do roku 1961, kdy vrcholila karibská krize. Nad městem létají často tryskáče a lidé nakupují jako před světovou válkou. Manželé Hanákovi mají dvě děti a každý má kvalitní vedlejší vztah, takže se spolu moc nevidí. Paní Jarka Hanáková pracuje v jakémsi osvětovém ústavu. Možná v nějakém podobném pracoval po válce i Jan Víšek a možná, že jeho důvody byly podobné těm, které uvedl i Jarčin kolega Jiří: „Za prvé: jsem pro socialismus, nepoznav nic lepšího. Za druhé: dělat vyložený kýče nemám svědomí a doopravdy malovat nemám talent. Je přirozené, že dělám agitaci a propagaci.“

Paní Hanáková má narozeniny. Manžel na ně zapomněl a odjíždí na služební cestu. Schůzka s milencem se tedy musí odbýt odpoledne, večer zaberou děti. V práci se oslavy konají i za přítomnosti ředitele Domu osvěty. Rozčiluje se nad moderním umění. Jiří se do toho pustí s vervou, kterou už si mohl v knížce vydané v roce 1964 dovolit: „Já jsem to teda nezažil, ale pokud jsem se dočetl, Hitler takový umění zakázal.“ A chce vědět, jakej je rozdíl mezi náckovským a komoušským náhledem na věc. Ředitel odpovídá při telefonním hovoru, ale shrnout se to dá takto: „To vám měli vysvětlit ve škole, jaký je to rozdíl. Mně to vysvětlili, pravda, v koncentráku. A teď jsem tadyhle. A to je ten rozdíl.“
„A můj dědeček byl na Piavě a já mám číslo límce třicet devět.“ Lepší glosu než jakou dal do placu další z kolegů bych jen těžko vymyslel.

Kdo z mladejch chce nasát atmosféru komunismu, vřele doporučuju. Kniha je prokládána hesly, která tehdy visela všude, typu: Šetřte naše sady! Vybudovali je občané III. obvodu v akci Z. Ve střetu Hamákové s realitou se ozývá hlas prostého lidu: „Když si to vezmu za posledních deset let, o čem jste nás poučovali. Soutěže, výstavy, metody a hnutí, až jsme z toho všichni hnutý. Dobrý to začne být teprve tehdy, až budou všichni poctivě pracovat bez hnutí. Až se poctivost a pracovitost nebude evidovat, registrovat a osvěcovat.“

Nádherná je pasáž, kdy se odpoledne Jarka sejde se svým milencem a posadí se na lavičku u pískoviště, kde paní učitelka s dětmi nacvičuje, jak se chovat při atomovém útoku. Ženatý milenec pouští tu tolikrát ohranou desku, že má rád svoji ženu a svého syna, ale pořád myslí na ni a na nikoho jiného, a do toho se ozývá z úst školačky „Zalehneme nohama k centru výbuchu“ a na to učitelčino „A? Dělej, za čtvrt hodiny musíme zpátky!“

Konec prozrazovat nebudu, ale ta knížka není o pointě, je o těch peripetiích, zaznamenaných opravdu s filmovým smyslem pro detail. Těším se na Trefulkovu prvotinu. Musím říct, že třiatřicet stříbrných křepelek mi ještě přes nos nepřeletělo, ale i Husákovy děti dospěly do Kristových let (tenhle verš od Pavla Grohmana by si zasloužil bejt v čítankách), takže v prosinci přeletí a už se nikdy nevrátí.