1. ledna 2011

U-bahn roku

Nový rok začnu knihou. Dostal jsem ji k narozeninám a přes rozježděné svátky ji po nocích a po ránech přečetl. Na rozdíl od poslední recenze na jinou knihu 21. století od českého autora jsem tentokrát nadšen. A to tak, že ji všem doporučuji.

Jde o román s Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Četl se mi jako po másle. Berlín se tu stává millerovskou Paříží prosycenou hrabalovskými příběhy vyslechnutými po hospodách, ale i s trochou nadnesené meyrinkovské duchařiny. A hlavně originální jazyk, svébytný styl. Pro mě tedy objev roku 2010, i když jde o osm let starý román a já četl jeho 3. vydání (dokonce dotisk). Krom čtenářského nadšení ve mně probudil i bytostnou chuť něco napsat, ale to je víc než vedlejší a rozhodně to není novoroční předsevzetí.

Nevím, kdo to prohlásil, ale nejlepší literatura je prý ta, v níž se dočteme, co už dávno víme, ale zapomněli jsme na to. Díky románu jsem si připomněl, jak jsem se v dětství ztratil v metru nebo jak jsem se bál strašidel pod postelí. Nebo taky jak mě někdy vadí pas kolem prsou v autě nebo jak se moje první žena bála bouřky. Nebo jsem si zase po dlouhé době vzpomněl, jak dokázalo krmení pro rybičky v akváriu zasmradit celou místnost. A mnoho dalších věcí se mi díky Jaroslavu Rudišovi vybavilo, určitě i proto, že rovněž patří mezi Husákovy děti, a tak jsem znal téměř všechny reálie, krom těch vysloveně berlínských, protože v Berlíně jsem nikdy nebyl.

Jako ukázku stylu zařazuji jen jeden krátký odstaveček (pár dalších odstavečků přidám později):

Lednička se natřásá a motor vzadu na nás vrčí, Katrin sebou škube a zatíná ruce v pěst, protože volá ještě… počkej… a shora padá sáček s rozmarýnem a bazalkou, Katrin voní jako léto v Provence, její oči teď mají stejnou ostrost jako vzduch tam na jihu, kam ji to ale jinak vůbec netáhne, protože je severský typ a žádné maso na rožeň, jak mi potom řekla.
Kouknul jsem se z okna. Obloha se ranila.


V Berlíně jsem nikdy nebyl, ale přece mi to nedalo, abych si neověřil něco z předposlední kapitoly. Hlavní hrdina jede s Katrin taxíkem a zapovídají se s taxikářem. Četl jsem to dobrou čtvrt hodinu, tak dlouho jsem jel taxíkem jen jednou ve Francii, a tak jsem byl zvědav, jestli se ten rozhovor do té cesty po Berlíně vešel. Naťukal jsem v google maps do vyhledavače trasu Schöneberg, Berlin, Deutschland - Zelterstraße, Berlin, Deutschland a vypadlo na mě 9,6 km, 18 min. Pak už jsem se bál jen poslední kapitoly, protože v románu bylo hodně věcí načatých a já nějak podvědomě toužil po jejich ukončení, rozuzlení a přitom už zbývaly jen čtyři stránky a kousek. A pak jsem si uvědomil, že jsem věděl, jak to skončí, jen jsem na to zapomněl.

31. prosince 2010

PF VK

Včera jsme byli u pana Krause. Už se stmívalo, tak jsme měli štěstí, že jsme ho ještě v ateliéru chytili. A domů jsme šli dlouho po setmění.

Vojta zase vyprávěl a my seděli přikovaní ke kanapi a poslouchali a cpali se cukrovím, co nám Vojta naservíroval a co jsme nesnědli, pak zabalil domů. Probrali jsme i Sandtnerku, kterou Věruška letos dostala od Ježíška, a já jsem ji jako kulinářský analfabet neznal. Vojta podle ní taky vaří a znal i její kariéru, kde učila a vařila a rozvíjel i teorii, co bylo asi ve 20. letech k mání, podle toho, co Sandtnerka používala za suroviny. Krásné bylo, když si poté Vojta stěžoval, že zapomíná, že se mu těžko vybavují některá jména. Příklad?

Já si Jeníku nemůžu vzpomenout na jméno toho policajta z Jeana Valjeana. V Devadesát tři si pamatuju na Lanteca, Gauvaina i Cimourdaina, ale na tohohle komisaře z Bídníků si ne a ne vzpomenout. Vidim ho, jak skáče do tý řeky, ale jméno se mi vykouřilo.

Letos na Silvestra trochu jinak

Včera a dnes jsme trávili čas oběda se Slávkem. V té své kuchařské čepici vypadal jak Mikuláš. A jako svatý Mikuláš taky naděloval dárky. Včera to bylo přímo u něj v restauraci, kde naproti akváriu visí na stěně dva obrázky malajských tygrů a mezi nimi reprodukce se Švandou dudákem. Tento asijský styl, který my v Evropě zveme kýčem, se stal kulisou první charitativní scénky, kterou si vzal Slávek na svědomí. Přišlo osm dětí z nízkoprahového klubu. Všichni si dali smažený sýr s hranolkami, dva s kečupem a šest s tatarkou, a k tomu všichni Sprite. Musím uznat, že děti byly živé, ale nezlobily. Dokonce projevily velkou dávku zdvořilosti. Bylo vidět, že do restaurací moc nechodí, po obědě šly spořádaně odnést talíře k okýnku, které ale nikde nenašly. Na konci poděkovaly, kluci dokonce sehráli scénku, jak jim to chutnalo. A Slávek měl radost a jediné jeho poselství bylo, ať se příští rok dobře učí!
Dneska jsme jeli s koledou do kláštereckého Azylového domu Naděje, kde bydlí přes den lidé bez domova, většinou celé rodiny, a v noci se tam chodí vyspat takoví ti bezdomovci, co nejsou schopni dodržovat řád domu, například vydržet bez alkoholu. Přivítat nás přišla paní správkyně a holčička, která byla velmi spoře oděná, ale zima jí nebyla (teď nekecám, nemám proč). Když jsme vcházeli do domu, vypadali jsme s těmi igelitkami jako Tři králové, ve Slávkově případě skutečně z východu. Nemá cenu se rozepisovat, jsou to podmínky, které se těžko představují, lidé jsou ale k sobě ohleduplní, chovají se slušně a troufám si říct, že i těch dvacet minut mezi nimi stačí, aby se poznalo, že to není přetvářka před člověkem s foťákem. V noclehárnách je opravdový puch, jinak to jde. Slávek některé lidi znal, že s nimi dřív pracoval v porcelánce. Všichni mu děkovali, jak si postupně vyzvedávali těch jednačtyřicet obědů v tzv. denní místnosti.

Oblečení v azylovém domě přivítají zejména pánské, tak kdybyste někdy něco chtěli vyřadit ze šatníku a bylo to ještě k užití, zajeďte do Klášterce.

Myslím, že ta silvestrovská návštěva prospěla i mojí duši, stejně jako odpoledních šestnáct bazenů v chomutovských lázních mému tělu. Rozhodně jsem si uvědomil, že jsem šťastný. A přeji všem, koho znám, aby rok 2011 byl aspoň tak šťastný jako tento (jisté dávce neštěstí se nikdy neubráníme), a těm v azyláku, aby se měli líp než letos (i když si za to, kde jsou, mohou z velké části třeba i sami).

30. prosince 2010

Od blábolu k eseji

Na první straně vánoční A2 se Ondřej Slačálek a Lukáš Rychetský rozepisují o tom, jak je nynější vláda škrtů špatná a o potřebě radikální levice, aby nás neovládla radikální pravice z DSSS. A na takový blábol byli potřeba dva autoři! Myslím, že tenhle spor 20. století mezi oběma radikálními politickými póly už lidstvo prožilo natolik řádně, že každý jen trochu rozumný člověk je musí odmítnout, ať se zabalují do jakéhokoli dárkového papíru (autoři mluví o socialismu, ale možná chtěli psát o anarchismu).

Libuše Bělunková si v minulém čísle stěžovala, že recenze na knihy píší o to požádaní přátelé autorů. Jsem přesvědčen, že to je rovněž případ Pavla Ctibora, který v tomto čísle recenzuje knihu svého kolegy fyzika a spisovatele Ivana M. Havla (a Michala Ajvaze, který je v recenzi mírně upozaděn). Vůbec by mi to nevadilo, kdyby ta recenze nebyla tak moc nudná, že jestli je opravdu tak nudné i to téměř 300stránkové dílo, které bylo dotované ministerstvem školství, pohnulo by mě to asi k dalšímu dopisu ministrovi.

Štolbův dopis Máchově Lori jsem četl s nedůvěrou, ale nakonec mě mile překvapil tím, že přiznal Lori právo na nového manžela po Máchovi, kterému zase přiznal právo být třeba i lepším milencem než byl „pical“ Karel Hynek.

Zatím jsem skončil u prvního ze tří esejů Jorge Luise Borgese. Jmenuje se Od alegorií k románům. Je to dost hloubková analýza vývoje od středověkých alegorických textů k novodobým románům. Na obžalobu alegorie si bere na pomoc Estetiku Itala Benedetta Croceho, jako obhájce jinotajů slouží G.K.Chesterton. Od začátku je ovšem zřejmé, kdo to u autora vyhrává, je prý jen zvědavý, jak mohly být dřív alegorie tak oblíbené. Ponořením do historie dojde ke sporu o univerzálie, tomu, co většina z nás zná jako spor mezi středověkými realisty a nominalisty. Docela mě potěšilo, že mě až teď Borges donutil najít si některé podrobnosti ze začátku toho sporu. Nicméně musím podotknout, že se Borges dopustil jednoho velkého omylu. Alegorie nemusí být nutně spojována s prózou, ale vyskytuje se zejména v poesii. Chestertonova obhajoba alegorie (která podobně jako hudba nebo architektura může vystihnout některé dojmy, které slovy popsat nelze) je tak stále platná (nehledě k tomu, že je mnohem důvtipnější než Croceho zdůvodnění, že alegorie není třeba, což samotného Borgese zneklidňuje!)

29. prosince 2010

Poklad v torně

Anglická poesie z první světové války se pomalu ukládá do šuplíku s nápisem moje stará láska. Strašně rád objevuju nové básničky z tohoto období, někdy i s básníky. Dnes jsem objevil poklad. Rupert Brooke je básník spíš předválečný, ale do historie se zapsal svými šesti válečnými sonety, které složil na začátku války v roce 1914. Zemřel pak v dubnu na sv. Jiří 1915 na cestě do bitvy o Gallipoli na otravu z komářího štípnutí. Nekrolog mu do Timesů napsal Winston Churchill.

Jeho nejslavnější báseň je Voják, poslední ze sbírky 1914 a jiné básně. Já jsem si vybral hned první z nich, která jediná není číslovaná a nikde nenajdete její rozbor. Nejradši totiž překládám básně, kde si ani po třetím čtení nejsem jist, o čem jsou. Nabízí mi to možnost mazlit se se slovy, počítat je a obracet je v prstech. Výsledek mého rozjímání nad originálem básně s názvem Poklad je tady::

Když se barva vrátí domů do očí
a za světlem se zase zavřou víčka,
za zpěvu ptáků se dívky zatočí
v mozkových závitech, uzlících a kličkách;
tam v místech, kde začíná a končí duha,
kde růže uvadne a vykvete z ní druhá,

tam Čas se schová tajně pod polštář
a já vysypu si z torny provoněný svět,
tu píseň a květinu a oblohu a tvář,
jež můžu laskat, počítat a v prstech obracet
nebo jen rozjímat jako rozjímají matky
nad tělíčky svých dítek zavinutých v látky
a klidně spících ve svých postýlkách,
dokud se denní světlo neutopí v tmách.

27. prosince 2010

Přechod Židů přes Rudé moře

Na gymnáziu jsem byl odhalen jako hudební negramot, a tak jsem byl hned v prvním ročníku zařazen do kruhu profesora Kotka, který vyučoval výtvarnou výchovu. Jsem za to rád. Začali jsme hned impresionismem a ještě v prváku jsem se dozvěděl o pop-artu a op-artu, kterými jsem ovšem pohrdal. Abychom tyto výtvarné směry se spolužákem Houbou náležitě zesměšnili, sešli jsme se u mě a vyrobili asi deset pseudoděl, která jsme za pomoci slovníků moderního umění vybavili rozsáhlými analýzami. Pamatuji si například, že na jednom „obrazu“ byl uprostřed vystřižený čtverec. Na jiném, který se jmenoval Tah štětcem byl tah spíš natěračskou štětkou než štětcem a víc nic. Vymysleli jsme si autory a roky, kdy malovali, galerie, kde jsou díla vystavena, a naše popisky zabraly někdy stejný prostor jako obrázky samotné. Byl to rok 1990, tak byly všechny napsané rukopisem, ani stroj jsme nepoužili. Ráno jsme se sešli ve škole v sedm hodin a vyzdobili jsme tím nástěnku ve výtvarce. Nepamatuju si, jak dlouho to tam viselo, ale myslím, že až do konce školního roku. Neměli jsme žádné vzory, prostě to byla z nás prýštící nenávist k modernismu a potřeba se bavit (datovat by se to dalo, kdyby se našel termín lounské vernisáže výstavy Václava Jíry a lounské krajinářské školy, protože to nás inspirovalo víc než Marcel Duchamp). O to víc mě překvapilo, když jsem teď po dvaceti letech našel tohle.
Stejná myšlenka, stejné provedení, stejné zdroje. V jednom z dalších článků odhalím, kde jsem to našel.

26. prosince 2010

Probouzenka

Probudil jsem se dneska, když všechno až na kocoury ještě tvrdě spalo, a protože se mi zdálo o Věrušce, nechtěl jsem už usnout. A tak jsem vzal tužku a papír a složil jsem pro ni ranní probouzenku. Věruška ještě spí, tak zkusím naladit kytaru a dosadit nějaké to Ami, Emi, Fmaj7...

Rád žiju s hlavou v oblacích,
slova, co říkám, nevnímám,
milostné písně skládám z nich
za něž bych sklidil jen tvůj smích,
a tak je raděj nezpívám.

Tak jako dlaně studí sníh,
studí mě pokoj, kde jsem sám,
mám jenom tebe ve snech svých
a přitom žiju jako mnich,
modlitbu svoji odříkám.

Věřím, že nejen v zázracích
může se pokoj změnit v chrám,
milovat přeci není hřích,
tak ať si sklidím třeba smích,
rád ti tu píseň zazpívám:

Rád žiju s hlavou v oblacích,
slova, co říkám, nevnímám,
milostné písně skládám z nich
za něž bych sklidil jen tvůj smích,
a tak … (dál, dokud sílu mám)