Nový rok začnu knihou. Dostal jsem ji k narozeninám a přes rozježděné svátky ji po nocích a po ránech přečetl. Na rozdíl od poslední recenze na jinou knihu 21. století od českého autora jsem tentokrát nadšen. A to tak, že ji všem doporučuji.
Jde o román s Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Četl se mi jako po másle. Berlín se tu stává millerovskou Paříží prosycenou hrabalovskými příběhy vyslechnutými po hospodách, ale i s trochou nadnesené meyrinkovské duchařiny. A hlavně originální jazyk, svébytný styl. Pro mě tedy objev roku 2010, i když jde o osm let starý román a já četl jeho 3. vydání (dokonce dotisk). Krom čtenářského nadšení ve mně probudil i bytostnou chuť něco napsat, ale to je víc než vedlejší a rozhodně to není novoroční předsevzetí.
Nevím, kdo to prohlásil, ale nejlepší literatura je prý ta, v níž se dočteme, co už dávno víme, ale zapomněli jsme na to. Díky románu jsem si připomněl, jak jsem se v dětství ztratil v metru nebo jak jsem se bál strašidel pod postelí. Nebo taky jak mě někdy vadí pas kolem prsou v autě nebo jak se moje první žena bála bouřky. Nebo jsem si zase po dlouhé době vzpomněl, jak dokázalo krmení pro rybičky v akváriu zasmradit celou místnost. A mnoho dalších věcí se mi díky Jaroslavu Rudišovi vybavilo, určitě i proto, že rovněž patří mezi Husákovy děti, a tak jsem znal téměř všechny reálie, krom těch vysloveně berlínských, protože v Berlíně jsem nikdy nebyl.
Jako ukázku stylu zařazuji jen jeden krátký odstaveček (pár dalších odstavečků přidám později):
Lednička se natřásá a motor vzadu na nás vrčí, Katrin sebou škube a zatíná ruce v pěst, protože volá ještě… počkej… a shora padá sáček s rozmarýnem a bazalkou, Katrin voní jako léto v Provence, její oči teď mají stejnou ostrost jako vzduch tam na jihu, kam ji to ale jinak vůbec netáhne, protože je severský typ a žádné maso na rožeň, jak mi potom řekla.
Kouknul jsem se z okna. Obloha se ranila.
V Berlíně jsem nikdy nebyl, ale přece mi to nedalo, abych si neověřil něco z předposlední kapitoly. Hlavní hrdina jede s Katrin taxíkem a zapovídají se s taxikářem. Četl jsem to dobrou čtvrt hodinu, tak dlouho jsem jel taxíkem jen jednou ve Francii, a tak jsem byl zvědav, jestli se ten rozhovor do té cesty po Berlíně vešel. Naťukal jsem v google maps do vyhledavače trasu Schöneberg, Berlin, Deutschland - Zelterstraße, Berlin, Deutschland a vypadlo na mě 9,6 km, 18 min. Pak už jsem se bál jen poslední kapitoly, protože v románu bylo hodně věcí načatých a já nějak podvědomě toužil po jejich ukončení, rozuzlení a přitom už zbývaly jen čtyři stránky a kousek. A pak jsem si uvědomil, že jsem věděl, jak to skončí, jen jsem na to zapomněl.
Jde o román s Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Četl se mi jako po másle. Berlín se tu stává millerovskou Paříží prosycenou hrabalovskými příběhy vyslechnutými po hospodách, ale i s trochou nadnesené meyrinkovské duchařiny. A hlavně originální jazyk, svébytný styl. Pro mě tedy objev roku 2010, i když jde o osm let starý román a já četl jeho 3. vydání (dokonce dotisk). Krom čtenářského nadšení ve mně probudil i bytostnou chuť něco napsat, ale to je víc než vedlejší a rozhodně to není novoroční předsevzetí.
Nevím, kdo to prohlásil, ale nejlepší literatura je prý ta, v níž se dočteme, co už dávno víme, ale zapomněli jsme na to. Díky románu jsem si připomněl, jak jsem se v dětství ztratil v metru nebo jak jsem se bál strašidel pod postelí. Nebo taky jak mě někdy vadí pas kolem prsou v autě nebo jak se moje první žena bála bouřky. Nebo jsem si zase po dlouhé době vzpomněl, jak dokázalo krmení pro rybičky v akváriu zasmradit celou místnost. A mnoho dalších věcí se mi díky Jaroslavu Rudišovi vybavilo, určitě i proto, že rovněž patří mezi Husákovy děti, a tak jsem znal téměř všechny reálie, krom těch vysloveně berlínských, protože v Berlíně jsem nikdy nebyl.
Jako ukázku stylu zařazuji jen jeden krátký odstaveček (pár dalších odstavečků přidám později):
Lednička se natřásá a motor vzadu na nás vrčí, Katrin sebou škube a zatíná ruce v pěst, protože volá ještě… počkej… a shora padá sáček s rozmarýnem a bazalkou, Katrin voní jako léto v Provence, její oči teď mají stejnou ostrost jako vzduch tam na jihu, kam ji to ale jinak vůbec netáhne, protože je severský typ a žádné maso na rožeň, jak mi potom řekla.
Kouknul jsem se z okna. Obloha se ranila.
V Berlíně jsem nikdy nebyl, ale přece mi to nedalo, abych si neověřil něco z předposlední kapitoly. Hlavní hrdina jede s Katrin taxíkem a zapovídají se s taxikářem. Četl jsem to dobrou čtvrt hodinu, tak dlouho jsem jel taxíkem jen jednou ve Francii, a tak jsem byl zvědav, jestli se ten rozhovor do té cesty po Berlíně vešel. Naťukal jsem v google maps do vyhledavače trasu Schöneberg, Berlin, Deutschland - Zelterstraße, Berlin, Deutschland a vypadlo na mě 9,6 km, 18 min. Pak už jsem se bál jen poslední kapitoly, protože v románu bylo hodně věcí načatých a já nějak podvědomě toužil po jejich ukončení, rozuzlení a přitom už zbývaly jen čtyři stránky a kousek. A pak jsem si uvědomil, že jsem věděl, jak to skončí, jen jsem na to zapomněl.