Ze španělské Ameriky

Začetl jsem se do přednášek Jorge Luise Borgese, které pronesl na Harvardu v letech 1967-68, a které byly u nás vydány pod názvem Ars poetica (originální audioukázky zde). Je tam spousta moudrých myšlenek, a tak sem, jak je mým zvykem, budu některé z nich průběžně vkládat.

... děláme velice běžnou chybu, domníváme-li se, že něco neznáme, když nejsme schopni to definovat. Máme-li chestertonovskou náladu (což je podle mne jedna z nejlepších nálad), mohli bychom říci, že něco můžeme definovat pouze tehdy, nevíme-li o tom nic.

S naprostým porozuměním jsem četl tuto pasáž:

Kdykoli zajdu do knihkupectví a narazím na knihu o něčem, co mě zajímá - například o staroanglické či staroseverské poezii -, říkám si: „To je škoda, že si nemůžu tuhle knížku koupit, protože už ji mám doma.“

A rovněž tohle vyznání:

Často zjišťuji, že jen cituji něco, co jsem kdysi četl; z četby se tedy stává znovuobjevování. Možná by bylo lepší, kdyby byl básník bezejmenný.

Mezi trapisty

V Klatovech byla jedna přednáška věnována i architektonickému rozboru stavby a částečné rekonstrukce kláštera v Novém Dvoře. Pravda je, že tenhle počin trapistů je přesně to, co si představuju pod moderním pojetím mnišství. Dokonce přemýšlím, že bych přemluvil Věrušku a na pár dní bychom se stali hosty jejich kláštera a hlavně jejich životního stylu. I když nevím, co by to s námi udělalo. Ve tři vstávat na první modlitbu, a pak až do večera podle hesla ora et labora. Celý denní režim mnichů (a jejich hostů) najdete zde. Dojmy jednoho z hostů potom zde. Zažít mši v tomto železobetonovém kostele musí brát dech.


Ale asi se toho zážitku vzdám, jsem přeci jen trémista a klaustrofob, a tak by to nebylo nic pro mě. Jen ten kostel bych rád viděl, tak třeba tam pustí i pouhého tuláka s tulačkou.


Pár kilometrů po příjezdové cestě ke klášteru je vesnička Dobrá Voda. Dala se tam dohromady zajímavá parta lidí (mezi nimi je i převor výše zmíněného kláštera), kteří se rozhodli udělat z místních Cikánů lidi. Ne přizpůsobivé šulíny, kteří jsou jen kolečky v promazaném stroji na mince, jako je většina nás gadžů, ale soběstačné tvory, kteří chtějí i bez peněz něčeho dosáhnout. A mají úspěchy. Opravili si panelák, v kterém žijí, komunikace a okolí svého bydliště, vzali svou obec za svou a jestli nepoleví, bude radost tam zajet na výlet.


To už je druhý důvod, proč jet do téhle oblasti nedaleko Toužimi. A, abych tomu dal přídech metafory, neskončit přitom v Bezvěrově, který je nedaleko!

A když už jsem se tu zmínil o jednom úspěšném občanském sdružení, ještě mi dovolte jednu pozvánku. Na Střelnici jsou teď Dny neziskového sektoru, které teď v pátek vrcholí prvním plesem sezóny. Sejde se tam asi tucet vesměs občanských sdružení z oblasti sociálních věcí a kultury, tedy třeba i náš Navenek. Program je bohatý, tombola různorodá, zábava zaručená. Tak se třeba uvidíme.

Karel Zoubek po stu letech v Kadani

Koncertní mistr České filharmonie, ředitel konzervatoře v Káhiře, šéfdirigent orchestru a profesor konzervatoře v Teheránu, učitel hudby v Austrálii a Tasmánii po stu letech ve svém rodišti. Duchem, ale přece. Dnes se odehrál koncert k 50. výročí úmrtí Karla Zoubka, který se před 107 lety narodil v Kadani.

Housle a violoncello z 18. století doplnil náš kadaňský klavír a těchto vzácných a kvalitních instrumentů se chopili neméně kvalitní a vzácní muzikanti. Zahráli na ně skladby od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka (zejména skvěle zahráli v kompletním triu jeho Dumky) a uprostřed koncertu zazněla i Vokalíza Sergeje Rachmaninova. Tahle skladba mě zaujala asi nejvíc a připomněla mi jednu skladbu od nějaké rockové skupiny, jen si nemůžu vzpomenout, kterou. Stačí si poslechnout úvodní motiv (na videu na housle, původně ovšem složená pro hlas beze slov s doprovodem klavíru - odtud vokalíza). Poradíte mi?

Oprášený důvtip v souvislostech

Z Encyklopedie humoru a vtipu tentokrát vybírám a vědomostmi vesměs wikipedickými doplňuji tyto zajímavosti (pořád od áčka):

Nejdříve jsem si připomněl z dějepisu papeže Alexandra V., který je veden ve vatikánských análech jako antipapež. Jmenoval se Petros Philargos, rodem Kréťan, a brzy vstoupil mezi františkány. Příběh z encyklopedie jeho františkánské smýšlení potvrzuje jeho vlastními slovy: „Pokud jsem byl biskupem, byl jsem bohatým, jako kardinál jsem schudl, jako papež jsem však již hotovým žebrákem.“ Papežem byl necelý rok (1409-10), tedy v době kdy byli papežové tři a v Čechách doutnala touha po změně (a brzy na to doutnal Hus).

Další zajímavost je o byzantském císaři, jenž slul Andronikos a byl posledním ze slavného rodu Komnenovců, který vládl Konstantinopoli. Byl velmi krutý a poživačný. Rád obšoustával manželky svých bližních. Aby na ně měl dostatek času, propůjčoval jejich manželům honební právo, jehož znakem byly jelení parohy zavěšené na dům. Od té doby se i u nás nasazují parohy. Nicméně v té souvislosti možná stojí za to vypsat, jak úspěšný svůdce skončil. Popisuje to prý i Eco ve svém Baudolinovi (tahle souvislost jistě potěší Štěpána). Císař byl předhozen rozvášněnému davu a ten jej po tři dny mučil přivázaného k pranýři. Vytrhali mu zuby a vyškubali vlasy, utrhli jednu ruku a vypíchli jedno oko. No a na závěr ho pověsili mezi dva kůly za nohy a dva latinští vojáci (myšleno z Benátek) soutěžili, kdo svým mečem sekne hlouběji.

Ale abych se nebavil jen o dějepisu, zde je jedna pěkná veršovánka:

„Nejsem-liž já anděl?“ žena ptá se.
„Ano, anděl! anděl!“ zajíká se
chuďas muž, sám k sobě dodávaje:
„Anděl jenž mne ubohého vyhnal z ráje!“

To samozřejmě s ničím mně známým nesouvisí.

Kurtizány a divoženky

V sobotu byli/y v Orfeu Kurtizány z 25. avenue. V neděli v 10h. ráno se na to samé podium natahoval baletol a začalo se vše připravovat na pondělní Tanec pralesa. A že udělat z rokáče divadelní sál dá zabrat, to mi můžete věřit. Nicméně to stálo za to. Byl jsem se podívat dokonce dvakrát (zespodu a z balkóna). A nafotil toho trochu.

Libuše v původním znění s titulky

V Klatovech jsem si koupil knížku s názvem Věčné Čechy. Je to výbor z německých básníků píšících o naší zemi a jejích dějinách vydaný v říjnu 1939, tedy těsně po Mnichovu. Hans Sachs, Goethe, Schiller, Leibnitz, Herder a spousta dalších. Stačil jsem přelouskat první, ale zato nejdelší kapitolu s názvem Staré pověsti české. Naše mytologie měla v literatuře svého velkého souseda značný ohlas.

Dneska o Libuši točí Američani, ale když jsem si přečetl pár recenzí (třeba tuhle) a hlavně komentáře diváků, bude to asi opravdu pěkná sračka. Naštěstí skončí v žumpě filmových dějin a časem si na něj nikdo ani nevzpomene.

Vrátím se tedy radši k Libuši od Grillparzera. V původním znění je celá na webu, v knížce je přeložena jen část o Libušině proroctví a smrti. To proroctví vyjadřuje tuším takovou tu prapůvodně snad Lessingovu teorii dějin, kdy hegemonie bude po Libuši patřit postupně románským národům (Italové, Španělé), pak germánským (Němci, Britové) a pak slovanským. Ve chvíli, kdy byl český překlad vydán, patřila zrovna moc v Evropě Němcům (a na světě Anglosasům), a tak je docela příhodné ocitovat kus překladu o tomto hegemonovi a pak hned o nás:

Ba, i ten lid tam za pomezním hvozdem,
lid modrooký v míze syrové,
jenž v pokroku jen snadno sílu ztrácí,
slep, jedná-li, a nečinný, když dumá,
i jej pak slunce světa ozáří,
i zastkvěje se, dědic všech, co byli.
Pak na vás dojde, vás a bratry vaše,
posledním vzmachem vzplá pak zmdlelý svět.
Kdo dlouho sloužili, pak vládci budou,
do šíře, do dálek, ne však do hlubin;
to síla, vzdalujíc se od původu,
uvadá jsouc jen silou půjčenou.

Docela se mu to povedlo, Grillparzerovi: slep jedná-li, nečinný, když dumá, nebo do šíře do dálek, ne však do hlubin, jak výstižná proroctví!

Tohle je taky docela pěkný úder:

Už povolují všechna dávná pouta,
chce bezměrnost, co blahou mělo mez,
ba, sami bohové se šíří, rostou,
a směšují se v bohu jediném;
a láskou obecnou jej přezvete.
Však rozptýlíš-li lásku ve vesmír,
jen málo zbude tvoru nejbližšímu
a cele prsou zbude nenávist.
Máť láska ráda blízkost přilnavou,
a všechny v lásce mít, to ne už cit;
co citem míníš, myšlenka je pouhá,
a myšlenka ti zchudne na slovo.
A proto slovo budeš nenávidět…

Dodávám, že Grillparzer napsal Libuši v roce 1847.

A dnešní literární vsuvku uzavřu přáním od známého norimberského ševce a pěvce, který napsal 208 komedií a tragedií, 1700 veršovaných povídek a 4200 básní, jednou z nich byla i báseň Původ české země a království. Končí těmito slovy:

To království ať milost boží
v cti zachovává a stále množí.
Ať v paměti vždy drží tak se,
je vroucí přání Hanse Sachse.

Překlad pořídili Karel Babor (Grillparzer) a Antonín Hartl (Sachs).