Verše Julince k svátku

Dneska ráno jsem se probudil se sváteční náladou a hned se mi chtělo veršovat.

Mlíko, to je pro mrňata
dneska bude vařit táta.
Julinka má totiž svátek,
a tak bude karbanátek.
Mleté maso, to je žraso.

V téhle veršovánce byl ještě kus rozespalosti. V té následující se zase připomněla agitační nálada nasáklá z Biebla a Nezvala:

Na ostrůvku u vody
mnoho let a mnoho dní
stojí Socha Svobody
se svitkem a pochodní.

Dnes se v římském kalendáři
její svátek světí,
tak ať se jí všude daří
a má mnoho dětí.

K tomu už chybí jen dodat něco v tomto smyslu:

I tobě, dcero, podle jména
přejeme dnes k svátku:
Svobodě jsi zasvěcena,
měj ji za svou matku.

Teprve potom jsem úplně prozřel a pustil se zase do básničky o mouše, protože Julinka má tu svoji muší hračku nejradši.

Moucha leze po stropě,
pavouk je jí na stopě.
Mami, mami, jak je možné,
že ty mršky mnohanožné
nespadnou? Vždyť gravitací
každá věc se shůry skácí.

Pane Newtone Izáku,
moucha Vás má na háku.

Cestování na hřbetě knihy

Uvědomil jsem si jednu zajímavost. Čtu teď na přeskáčku čtyři knížky a všechny se odehrávají na cestě. Rozhoduji se vždycky večer, po kterém hřbetě sáhnout a většinou stihnu téměř z každé něco. Se Sinclairem Lewisem (a tedy s Klárou a Miltem) jsem na hranicích států Montana a Washington, s Henrym Millerem jsem právě podnikl výlet z krétské metropole Iraklia do Knóssu, s Byronem se pohybuji na španělsko-portugalské hranici (obdivuji se s ním řekám Tajo a Guadiana a editoval jsem už i jedno heslo na anglické wikipedii), no a aktuálně jsem se sedmi českými vozy absolvoval cestu z Prahy až do Neapole a nyní se s našimi legionáři plavím do Palerma, odkud se vydáme vlakem do několika bývalých zajateckých táborů.

Asi mi chybí cestování, ale na druhou stranu, i tenhle způsob mě naplňuje. Je to pořád lepší, než se vydat na zájezd s cestovou (ačkoli dělat na nich průvodce mě vždycky bavilo). Posuďte toto Klářino pobouření, nebo, jak praví překlad, přímo…

… vztek na turisty, kteří, jak tvrdila, dávají předost všelijakým podivným památkám před prostou krásou, kteří se nikdy nenadchnou rozhlídkou, není-li označena kůlem a návěstím a hlášena hlásnou troubou průvodčího jako věc, které se jest podivovati a o které dlužno vyprávěti „těm lidem tam doma“. (106)

Po stopách expedice po stopách - přidejte se!

Čtenáři soběpisníku vědí, že se na jeden z následujících roků nebo možná i na více z nich chystá expedice po stopách československé legie v Itálii. Věděl jsem, že se podobná výprava vydala do Itálie i v roce 2008. Jaké bylo ale mé překvapení, když mi dnes přišla domů kniha Antonína Navrátila, jejíž název Po stopách československé legie v Itálii sice něco napovídal, ale až po jejím otevření jsem zjistil, že šlo o výpravu z roku 1930 a to o výpravu sedmi automobily, která vyrazila 10. května toho roku od budovy „Československého autoklubu“ v pražské Lützowově ulici a vrátila se o 32 dní později 12. června tamtéž. Dvacetičlenná výprava absolvovala 7000km bez nehod, natočila 2000 metrů filmu a pořídila nespočetné množství snímků.  

A hned mám jasněji. Stejně jako ona výprava si na auta napíšeme „Sulle traccie della regione cecoslovacca in Italia“ a vyrazíme po stopách téhle výpravy. Sice nebudeme muset absolvovat celní kontroly jako naši předchůdci, ani nebudeme oslňovat skvělými vozy zn. Tatra, Praga či Zetka (a těmi zn. Škoda také v Itálii dnes už nikoho neoslníme), nenavštívíme žijícího generála Grazianiho a italská armáda nám asi neposkytne bezplatně průvodce, ale místa (a zejména jejich genius) jistě zůstala i přes ta dlouhá desetiletí podobná ne-li zubem času nedotčená.

Neodpustím si povzdech autora z předmluvy:
Kdopak dnes čte legionářskou literaturu? Několik desítek legionářů, jejich dětí a nejbližších příbuzných nebo přátel legionářů. A ostatní? Ti buď nečtou vůbec – knihovny jsou již nemoderní – anebo čtou jiné knihy, které napínají, dráždí a bičují neukojené touhy a představy.

Kdyby Antonín Navrátil tušil, že právě jeho kniha pro mě bude tou napínavou, dráždivou a neukojenou touhu bičující literaturou!!!

Mám v záloze ještě sen projet na kole trasu, kterou před půl tisíciletím jel na koni Jan Hasištejnský z Lobkovic z Kadaně do Benátek (a pak lodí do Jeruzaléma). Naše výprava po stopách výpravy, která šla po stopách legionářů se jí ale kouzlem může vyrovnat. Nemyslíte? Zatím registruji tři řidiče-fotografy-podržmikrofony, jednoho kameramana, jednu průvodkyni a tlumočnici a sebe. Nepřidáte se?

Divadelní hádanka

Pohádka láká. Vyprodán je dům.
Stvořeno dílo, jak chce publikum:
trošičku smíchu, trochu tragiky,
pak hastrmani, mlynář, princezna,
a nad lípou zní píseň líbezná.
Ó národe můj, jak jsi veliký.

Jiří Mahen (Moderní revue)

Poznáte, jakou hru má za lubem pan Skotek?

Mládí při svíčkách

Dneska jsem potkal v infocentru Honzu Cháru, kupoval si skromně Kadaňské noviny a já jsem si vzpomněl, že jsem tam četl jeho článek. Není to Čapek ani Klapka Jerome, ale pochválil jsem ho a vyzval, aby psal směle dál. Vzpomněl jsem si na jeden článek v lounském Hlasu z roku 1990, jenž jsem našel u dědy při minulé návštěvě (výrazně orámovaný dědovým červený fixem).

Není to ke chlubení, spíš je to stylistická ostuda, ale právě proto to zde otisknu. Každý musí nějak začít. Tenhle článek je moje druhé publikované dílko, to první jsem u dědy neobjevil (ve zpravodaji OF jsem velebil Václava Havla). Strašně se stydím při každé větě, někdy při každém slově, ale má to i příjemnější stránku.

Co z toho článku cítím jen já, to je oslnění ženským pohlavím. Bylo mi 16 let a soustředění dívčího sboru bylo pro mě něco jako pro dromedára sauna. Byl jsem platonicky zamilován do poloviny sboru a možná tak trochu i do sbormistra Vladimíra Petržilky. Občas ho vídám v Lounech, bydlí nedaleko maminky, a tak se mi často vyrojí vzpomínky na ty bláhové chvíle, kdy jsem věřil, že lepší než dát si sprchu s mýdlem je vyválet se po ránu v rose, nechat se ošlehat kopřivami a samovolně oschnout. Podlehl jsem makrobiotické stravě, pěstoval jógu a davovou hypnózu, četl knihy dr. Paula Bruntona a visel na rtech všem těm zpěvačkám od altu až po soprán. Přiznám se, na vystoupení Šlupky-Svěráka jsem úplně zapomněl. Pitomo, křene, vole!

Já starý pitoma, křen a vůl

zVrátil jsem se k té krásné road novel od Sinclaira Lewise a zase jsem popojel kus dál na cestě z rozbahněného žitného pole uprostřed Minnesoty do washingtonského Seattlu. Právě jsme minuli Yellowstone a blížíme se k západní hranici státu Montana. Náš mesalianční pár se k sobě po cestě připoutal, ovšem Klára jede v autě s otcem, a tak se vztah s Miltem nemůže naplno rozvinout. O to víc má autor prostor k analýzám duševních pochodů obou postav a já k zamýšlením před upadnutím do spánku.

A proč s nimi vlastně jedu?

Říkal si: „Ona se domnívá, že se jí chci vnucovat. Jak mne bodla! Vypadal jsem asi jako hošík, zamilovaný do učitelky. A já jsem měl za to, kdo ví jak jsem moudrý! Vynadal jsem Macovi – spílal jsem mu – ne, u všech všudy, čert vem všechna vybraná slova, vynadal jsem mu, že je největší ochlasta ve vsi. Chlastat je dvakrát tak rozumné než co dělám já. Vidím děvče pěkně oblečené a pustím se do Seattlu! Dva tisíce mil cesty! Toť se ví, že mne odehnala. Měla úplně pravdu. Pitomo! Křene! Vole!“ (v originále Boob! Yahoo! Goat!) (77)

Vzpomínám si, jak jsem jednou kvůli jednomu takovému pěkně oblečenému děvčeti, které vystupovalo v Čerčanech, neváhal, vyhecoval jsem Brďu a spolu jsme pak po týdnu jeli do této nemalé vesnice a procházeli dům po domu, jestli tam nebydlí taková blondýnka se třemi pejsky v košíku. Netušil jsem, že Čerčany nejsou jen tak nějaká víska na trati Praha Budějice, ale že jde o železniční uzel, kde devadesát devět pasažérů ze sta jen přestupuje. Pitomo! Křene! Vole!

Nebýt té knížky, možná si ani nevzpomenu, ale takhle jsem se mohl ze srdce zasmát. Nicméně, aspoň volem jsem zůstal, to by snad i Věruška potvrdila.

Krotitelka divokých koní

Ráda pasu koníčky
a mezi mé koníčky
patří také koňský řehot.
Řehtám se, až ztrácím hlas,
zvláště teď, když umím pást
i koně z rodu Převalského.

Julinka se poprvé překulila na bříško 16. listopadu (z bříška na zádíčka už 9. listopadu), teď už i sama vytáhne nešikovně zalehnutou ručičku.

Kopaná jako medicína

Povím vám pohádku. Byl jeden profesionální fotbalista, dokonce jeden ze stovky nejlepších fotbalistů své doby (označili ho tak nejen odborníci, ale i Pelé), pár let kapitán brazilské reprezentace. Tenhle fotbalista během působení na hřištích vystudoval medicínu a po ukončení fotbalové kariéry si otevřel ordinaci ve svém městě. Psal sloupky do novin o sportu, ekonomice a politice. Jmenoval se příznačně: Sócrates. Dnes, ve svých 57 letech, podlehl krvácení do žaludku.

Na tomto videu po 1:00 začíná dloubákem á la Poborský sestřih z jeho kariéry – i ta je přitažlivá tím, že nebyla statisticky nejzávratnější – dost prostoru je tam věnováno jeho gólu do italské sítě na MS 1982 v utkání, které nakonec Brazílie prohrála, a úplný závěr patří neproměněné penaltě proti Francii na MS 1986 v Mexiku, kdy Brazílie rovněž prohrála (i když ani Platini nedal) – tehdy už jsem se s tátou díval. Přesto, že Brazílie nezískala medaile, její hra si získala fanoušky na celém světě a vousatý doktor v jejím dresu byl její hlavní ozdobou. Čest jeho památce.

Jeho jméno pravděpodobně inspirovalo Monty Pythony k téhle nesmrtelné taškařici ve formě utkání řeckých a německých filosofů :-D