Malé ptáče

Série básní pokračuje končeně básní pro Julinku, která nám roste jako z vody.

Malé ptáče cvrlikáče
vlétlo oknem do pokoje;
chvíli moje, chvíli tvoje
třepotajíc křídly křičí:
Nejsem vaše, nejsem ničí!

Není moje ani tvoje
malé ptáče cvrlikáče;
poslouchej, vždyť ono pláče,
uletělo mámě z hnízda,
div si hrdlo neuhvízdá.

Malé ptáče cvrlikáče,
leť a najdi svoji mámu,
vyhlíží tě z věže chrámu;
leť a najdi svého tátu,
sedí na nejvyšším drátu.

Matka

Čtu si knihu o františkánském řádu od jednoho italského františkána a jsem moc rád, že celá františkánská teologie je tam shrnutá do dvou slov: mateřská láska. Ta jednoduchost mi vyrazila dech.

Včerejším přebásněním jsem své mamince přivodil bezesnou noc. Dnešní báseň z roku 1963 také nebude veselá, napsal ji básník, který strávil 27 let ve vězení (prvních pár let si odseděl za to, že v hodině dějepisu řekl studentům, že Japonsko nebylo poraženo Sovětským svazem, ale Spojenými státy), ale rád jejím vyznáním přebiji včerejší náladu.

Moje matka je vždycky o svátcích zvyklá

sepnout ruce a dlouze se modlit,

její šafránově žluté šaty už trochu vybledly,

ale při každé podobné příležitosti je vytáhne ze šatníku,

a protože můj život je plný křivd a utrpení,

moje matka se za mě musí často a hodně modlit.

Pro syna, kterého už tolikrát poslali za mříže,

tekly slzy po matčině tváři proudem.

Když pak sedím vedle ní, vedle té její lásky

jsem malý jako trpaslík. Mami,

mám jen jedno opravdové přání:

abych se od tebe nikdy nevzdálil!

Pokaždé, když teď sedíš v modlitbách

za svého nemocného syna uvězněného v džungli,

tvé staré, vybledlé šafránové šaty

musí být promočené nekonečným proudem slz.

Mrtvé dítě

Robert Bridges

Dokonalé tělíčko, bez jediné vady, bez poskvrny,
tak živé zdáš se, silné a zas ladné,
a přece strohé jsi a nehybné a chladné,
jen chvíli květ a pak hned ostré trny.

Tvé matky pokladem jsi bylo! Už nikdy víc, ó běda,
jí srdce nezaplesá; i čerstvý vzduch ji dusí.
Bylo jsi pýchou otce – však také on teď musí
hledat, proč žít, a nenajde-li, dál hledat.

Jsem tu, abych tě zaopatřil, vlastně z povinnosti,
a čekám, když pohnu tvojí hlavou,
nějakou reakci, odpověď naléhavou,
která mi řekne, že jsi víc než maso a víc než kosti.

Tvá ručka obepnula můj prst a teď ho svírá,
ale to sevření je dotek smrti, jež drtí útroby,
a přesto cítím, jasně cítím, jako by
jednala o své vůli, jako by věřila, že ještě neumírá.

Zkřížím ji s druhou rukou na hrudi a zatlačím ti víčka,
tvou novou postýlkou je tahle rakev malá,
nechám ji otevřenou, nechci, aby ses bála.
Na cestu posvítí ti tvoje křestní svíčka.

Ležíš tak klidně! Jako by ti to nové lože bylo pohodlné.
Jako by smrt opravdu přinesla dar míru.
Pak ale zase spatřím tu jizvu ve vesmíru
a slyším matčin pláč a nářky hrůzyplné.

Kdo jen je utiší, vždyť chtějí jen tak málo,
jen trochu zahřát tě, jen trochu vrátit čas,
ať je to Bůh, kdo může, nebo je to ďas,
i já se modlím: zvrať to, co se stalo!