Život

podle básně Życie Kazimierze Przerwa-Tetmajera

Život od léta do léta
bez přestání nám odlétá
a od jara zas do jara
o smrt se nikdo nestará.

I když pod křížem padáme,
co bude pak? se neptáme.
Až objeví se funebrák,
už bude zbytečné se ptát.

Už není potom, žádné pak,
to nyní zastavil se vlak
a přišla zpráva bolestná:
Vystupte, prosím! Konečná.

Pod přátelskou palbou

Viděli jsme nedávno s Věruškou film Velká cesta z roku 1962, kde Josef Abrhám hrál jednu ze svých prvních větších rolí. Film je o osudech Jaroslava Švejka a natočil ho sovětský režisér Ozerov převážně s českými herci. Na filmu to je znát, milovníci literárního Švějka myslím úpěli, i když svoje kouzlo film má, a tak jsme ho vydrželi až do konce. Docela pěkně byl vystižen princip bolševické revoluce, i když asi nechtěně – převzetí moci nad městem hrstkou samozvanců, mezi nimiž vynikala Šura (kterou ztvárnila krásná ruská herečka Inna Gulaja), žena, kterou si Hašek z Ruska přivezl, i když v Praze už jednu ženu měl (což se ve filmu radši neříká).

Humorně je ve filmu pojato i Haškovo přeběhnutí k Rusům, kdy po partě přeběhlíků pálí ruské kanóny, protože nepřítel nevěří, a rakouské kanóny, protože domácí armáda je má již za velezrádce. Na tuhle epizodu bych asi zapomněl, kdybych se včera neodhodlal rozbalit starou obálku s dopisem, který 25. května 1917 poslal jakýsi Béďa z ukrajinského městečka Bludniky své ženě do Lázní Bělohrad.

… přišel ordonanc z jedné naší Meßstelle do Bludník a přinesl mi lístek od Petery, který stál blíže jeho batterie. Wachtposten by nechodil žádný po cestě nyní nepřítelem silně ostřelované. Narazil na něho náš ordonanc, slovo dalo slovo a dozvěděl se takto o mně. To se ví, že jsem neměl jiného na práci, než se pustiti večír k němu. Ještě byla to nejlepší doba, neb ve dne bych se tam byl ani nedostal pro silné střílení děl. Než, bylo to i večer lechtavé. Kdybych byl věděl, jak to tam vypadá, raději bych balíček oželil aneb později odnesl. Vše šlo po cestě dobře, až před samým stanovištěm batterie, tam totiž granáty houkaly jak psi, před a za hlubokou a úzkou roklinu narážejíc. V roklině stály kanóny naše a těžké hmoždíře německé; poslední potýkaly se s nepřítelem né sice dlouho, ale náramně zuřivě. Asi na 100 kroků od nich, nevěděl jsem, mám-li jíti kupředu nebo dozadu anebo zůstati stát. Jakmile jsem ale viděl, že Rusové přestřelují, mazal jsem jako s terpentinem k německé batterii a přihlížel jejich čilé palbě. Viděti Němce pracovati jest přece gusto, s jakou horlivostí a chutí do toho mažou. Tanec potrval asi 20 minut, načež byl zase klid. Odebral jsem se tedy vedle k našim kanonkám rovnou do Unterstandu. To se ví, že Petera, přestože se to kolem práskalo, spal jako dudy. Budím jej docela zvolna, ale marně, načež trochu s ním zaklepu; otevře oči…

Když to vidítě napsané krásným starým rukopisem člověka, který to takhle zažil, je to silnější než ve filmu nebo v románu. Dokonce jsem si pomyslil, jestli to nepsal Baloun. Poslyšte:

Rusové začínají nyní vůbec trochu živěji páliti, možná předehra. Víš, co jsem nyní dobrého spapal? od včerejška zbyla mi hezká porce polenty (hustá to kaše kukuřičná s několika suchýma švestkama); odpoledne fasoval jsem špek (také pěkný kousek), udělal z kaše placku na šálek vrchní, vyšpekoval jako zajíce, podmastil a v troubě upekl. Polovic měl jsem včera večer ke kávě, zbytek chutná dnes. Chutnalo mi to dobře, jelikož jsem nešetřil mastidlem. Dnes večer udělám Eierspeise, sehnal jsem 3 vajíčka po 20 h, tož bude zase dobrá večeře a ½ l vína červeného a dosti dobrého k tomu. Poslední bych radši popřál Tobě, aspoň takovou porci na 2 dny. Takto vidíš, že se nasytím dosti, neb kde něco k snědku, hned jsem při tom. Též mléko koupím častěji arciť za 60 h litr… Že jest v Hinterlandu již o vše dosti velká nouze, si mohu pomysliti a vyčtu to též z novin, které tu a tam jsou ve „vojenském zátiší“ vyložené. My máme zde ještě dost papání, brambory, nudle v polévce (většinou kuk. krupice); masa jest dosti, špek, salám uherský, sardinky, marmeláda, rollmopsy i v mléku zadělaný tvaroh ve velkých štandlíkách. Chleba k tomu každý 2 dny: 1 komisárek asi po 1 kg. Vlastně se nyní může říci, že jest zde lepší než doma, ačkoliv bych se raději doma spokojil s třetinou.

Tyhle autentické zápisky ve mně vzbudili chuť pokračovat v přepisování korespondence Máni a Vládi. Tady je další Mánin dopis.

Bůh léčí, doktor inkasuje

Asi bude špetka pravdy na tom pořekadlu, že recept od doktora je čitelný pouze okem zkušeného lékárníka, kdežto účet za léčení přečte na první pohled i analfabet. Ovšem, obvodní lékaři se většinou špatně nemají. Co ale jejich kolegové na odděleních?

Mám rád lékaře, zachránili mi život, většina na mě byla vlídná a když ne, tak jsem si to nezasloužil, jako jednou, když jsem si zapomněl dojít pro tlakový holter. Ten pojeb jsem si zasloužil. Bílý plášť ctím. Lékaře považuji za moudré lidi. Rád bych, aby byli moudří. A rád bych, aby byli bohatí.

Nemám rád vydírání. Proto mi akce Děkujeme, odcházíme přijde odporná a ani chvíli jsem nepřemýšlel o tom, že bych ji jako občan podpořil. Podpořím jakékoli snahy o zvýšení odměn lékařům, ale nikdy ne vydírání. Ze stejného důvodu jsem nikdy nepodpořil žádnou stávku učitelů a přitom jsem byl vždy připraven se poděkovat a odejít (a jednou jsem to i udělal).  Jsem připraven i dnes. Organizátorům výše zmíněné akce bych vzkázal Prosím, sbohem a víc peněz bych dal těm doktorům, co zůstanou a co přijdou za odchozí. 

Pamatuju si, jak nám naše chemikářka říkala, že každý lék je vlastně jed, když se užije ve větším než předepsaném množství. Rozdíl mezi lékem a jedem je tedy v dávkování. Podobný rozdíl vidím mezi lékařem a vyděračem. Do určité míry lze přeci požadavky lékařů kvitovat a fandit jim. V míře, v jaké je prosazují odbory, ovšem nikoli. Alespoň ne z mé strany.

Vím, že jsou mezi odbojníky, kteří podali výpověď, i moji přátelé. Jejich úmysly byly možná dobré, ty soudit nemůžu a nechci, ale ten způsob se mi nelíbí. Věřím v Pána Boha, ale ne ve spravedlnost na zemi. A od moudrých lidí očekávám, že nebudou chtít spravedlnost i za cenu ztráty své cti. Ano, možná je dobře, že akce zviditelnila problém natolik, že o něm ví každý, kdo má uši a oči, a že i já, ač tak nerad se vyjadřující k takovým věcem, se k nim vyjadřuji. Ale není ta míra, kterou jste zvolili, přeci jen moc vysoká, když mě, který si vás váží a vzdal by se klidně části své odměny ve váš prospěch, ztratíte? Možná jsem to jen já, koho ztrácíte, pak je z vaší strany vše v pořádku. Ale možná, že je nás víc, a to mě netěší, jak by se mohlo zdát, ale spíš děsí. O čest totiž nepřicházíte kvůli nějaké dehonestační kampani vlády, ale kvůli kampani, kterou jste rozjeli sami před pár měsíci. Dá se to léčit?

Pryč s únorem

Únor
Únor – úmor, tak ho vnímá Madla. Že v tom měsíci se všecky nemoce lidem zhoršují, a kdo je težce nemocný, může umřít. „To říkal Zdeněk Kubeš, pamatuješ? On měl jednu dobu potíže s ledvinami a v únoru se mu to vždycky zhoršilo.“ Vzpomínali jsme, kolik lidí z našeho obzoru už umřelo. Ale v kterém měsíci, nevěděli jsme. Ona sama, zdá se jí, musí si častěji brát Quamatel, na žaludek. „Je ti něco?“ ptal jsem se. „Ale není.“

To je zápis z 10. února 2004 ve Vaculíkově Hodinách klavíru. Taky nemám rád únor, nejen kvůli své ledvině. V únoru jsou noci nejdelší, protože člověk už je z těch opravdu nejdelších na začátku zimy tak unavený, že mu připadá, že slunce ani nevyleze. Včera měla Věruška dovolenou, a tak jsme šli na procházku podél řeky. Bylo jaro. Svítilo slunce.

Dneska byl zase únor. A za rok bude další. A delší, o den.

Únor – úmor.
Zvenku nám pěkně na stůl svítilo slunko. Snídali jsme. Madla pravila: „Budu ráda, až ten únor bude za námi. Pamatuješ, jak Zdeněk Kubeš jednou říkal, že v únoru umírá nejvíc lidí? Když je někdo nemocný a přežije tento měsíc, ten už bude žít dál.“ Vzpomínali jsme, kdo okolo nás je nějak nemocný. Ale nejvíce bolí kolena mne. Když jsem včera jel na klavír, nevěděl jsem, kterou nohu mám při vystoupení z tramvaje položit na schodek první. Bojím se každého Madlina píchnutí v hlavě, pocitu v břiše. (9.2.05)

Drama se konalo až po zápase a ve Vrchlabí

Tak by mohl znít titulek na poslední stránce nějakého místního plátku. Včera jsem šel letos poprvé na hokej. Míša říkal, že jde o hodně, tak jsem vyrazil. Vyhráli jsme 5:1, viděl jsem tři góly, dva z toho do prázdné branky. Je to v kapse, myslel jsem si. Jenže mě kamarádi vyvedli z omylu, protože co nám je platné vítězství, když Litoměřice ve Vrchlabí vyhrávají v poslední minutě zápasu 3:2 a to jim stačí k postupu. Oba vzájemné zápasy s Kadaní totiž vyhráli, a tak i když jsme před nimi v tabulce na skóre, v lize končíme. Zůstali jsme s hrstkou zanícených fanoušků v hale v naději, že se poslední minutě snad ještě někdo ve Vrchlabí zblázní. Najednou se ozvalo třískání do bubnů a nadšený povyk. Vyslechli jsme pak z ampliónu úžasnou zprávu, že v čase 59:44 Vrchlabí vyrovnalo a Kadaň postoupila do předkola playoff. Tak to jsem netušil, že za těch dvacet minut na stadionu zažiju takové drama s happyendem. Hrát budeme s Havlbrodem Tak asi zase zajdu.

Paříž /11/

Jak tak čtu ten životopis Amedea Modiglianiho, je v Paříži jedno místo, které máme asi oba nejradši, a kam malíř chodil se svými osudovými ženami radši než do vináren.

Včera jsem vytrhl dva šedé vlasy.
Memento mori. A za několik málo let
co zůstane ze mne a – ďáble! – z ní?
Musí krásné ženy umírat?
přeložil verše Richarda Aldingtona Arnošt Vaněček.

Jedno místo bylo Aldingtonovi, Modiglianimu i mně v Paříži nejpříjemnější, nejdražší. Vyměnil bych ho zcela jistě za celý zbytek Paříže, včetně Louvru a Eiffelovky. Jsem si jistý, že jestli ještě někdy v životě Paříž navštívím, strávím tam mnohem víc času než napoprvé. Projdu si to tam s Věruškou křížem krážem, jako se tam procházel Modigliani třeba s Annou Achmatovovou. A kdybych byl náhodou sám, sednu si na jedno z těch nepohodlných železných sedadel a nechám si o Věrušce zdát. Řeč je o Lucemburské zahradě.

V Lucemburské zahradě se mluví francouzštinou, které rozumím i já. Échec, échec et mat. Hrajou se tam bleskovky, ale i dlouhé strategické zápasy. Opodál se stařečci opírají raketami do míčků a kolem toho všeho chodí Pařížanky s vnoučaty. Byli jsme v zahradách před bouří, a tak byla atmosféra plná napětí. Ale na rozdíl od turistů jsme neutíkali. Zmoknout v Lucemburské zahradě, můžeme si vůbec přát něco víc?

Chtěl bych se vrátit! Chtěl bych si zahrát šachy s někým z Montparnassu! Chtěl bych zmoknout s Věruškou až na kost a pak se zahřívat v penzionu de Nesle v srdci Saint-Germain-des-Prés!