V jednom rozhovoru s Arnoldem Schoenbergem jsem si přečetl jeho odpovědi na anketu o vzdělání z roku 1929.
Které nedostatky se Vám zdají nejzávažnější?
Krmení „hotovými“ vědomostmi a „pochopitelnými“ schopnostmi.
Jak byste si představoval dobrý výchovný proces?
Podnět a návod k zření, pozorování, srovnávání, určování, popis, uvažování, zkoušení, dovozování a aplikace.
Jakou metodou?
Školením ducha. Tím, že se žák (podle stupně duchovní vyspělosti) postaví doprostřed obtíží, problémů, úkolů a podmínek, které klade materiál; tím, že se mu pomůže, aby je poznal; tím, že se přinutí, aby si tu pomohl sám; přitom jej klidně nechejme udělat chyby, které mu vysvětlíme; avšak pomůžeme mu nakonec při hledání řešení.
Je o osmdesát let později a já bych na ty anketní otázky odpověděl skoro stejně.
S Jean-Claudem Carrièrem jsem byl po New Yorku v roce 1968 už i v Paříži a v Praze a některé kapitoly jsou pěkným vhledem do událostí toho roku v souvislostech od člověka, který se shodou náhod ocitl vprostřed vrcholu amerického flower power hnutí, francouzské studentské revoluce a následně československého pražského jara. Zvláště v pařížských událostech mi udělal trochu jasněji (četl jsem o nich hodně právě v roce ´89 ve starých časopisech Student ze ´68 a moc je nechápal). Některá studentská hesla využiju jako nadpisy jednotlivých kapitol mého příštího článku na blogu KZK. Ale zajímavý byl i pohled na to naše jaro francouzskýma očima. Líbí se mi takové ty velkohubé postřehy jako „že hned vedle holocaustu a Hirošimy je Jalta největším zločinem druhé světové války“ stojící vedle osobních zážitků třeba jak v Praze potkali Randolpha Churchilla, Winstonova synovce, který byl pořád v lihu a nevěděl ani, kde je: „Vydělává si na živobytí tím, že jezdí po světě a přednáší – nebo spíše má jednu jedinou přednášku – o svém strýci. Několik anekdot z dětství, několik slavných vět, dvě nebo tři vymyšlené důvěrnosti: trvá to hodinu a vlastně se nic nedozvíte.“ Mám doma od Randolpha knihu o šestidenní válce v angličtině – tak aspoň teď budu vědět, že nemusí být úplně střízlivě pravdivá.
Je tam i kapitola o tom, jak vznikla pařížská studentská rebelie, že byla původně zaměřená proti „přežitému“ školskému systému a autoritativnímu postavení profesorů (posvátných prelátů). Ten „přežitý“ systém funguje samozřejmě i po čtyřiceti letech vesele dál.
Dozvěděl jsem se ale i úplné novinky. Třeba že v roce 1969 vznikla univerzita ve Vincennes na předměstí Paříže (na wikipedii je jako Paris 8 University), kde studovali radikální studenti, „květnoví vzbouřenci“ a kde na filosofické fakultě učil Michel Foucault.
Které nedostatky se Vám zdají nejzávažnější?
Krmení „hotovými“ vědomostmi a „pochopitelnými“ schopnostmi.
Jak byste si představoval dobrý výchovný proces?
Podnět a návod k zření, pozorování, srovnávání, určování, popis, uvažování, zkoušení, dovozování a aplikace.
Jakou metodou?
Školením ducha. Tím, že se žák (podle stupně duchovní vyspělosti) postaví doprostřed obtíží, problémů, úkolů a podmínek, které klade materiál; tím, že se mu pomůže, aby je poznal; tím, že se přinutí, aby si tu pomohl sám; přitom jej klidně nechejme udělat chyby, které mu vysvětlíme; avšak pomůžeme mu nakonec při hledání řešení.
Je o osmdesát let později a já bych na ty anketní otázky odpověděl skoro stejně.
S Jean-Claudem Carrièrem jsem byl po New Yorku v roce 1968 už i v Paříži a v Praze a některé kapitoly jsou pěkným vhledem do událostí toho roku v souvislostech od člověka, který se shodou náhod ocitl vprostřed vrcholu amerického flower power hnutí, francouzské studentské revoluce a následně československého pražského jara. Zvláště v pařížských událostech mi udělal trochu jasněji (četl jsem o nich hodně právě v roce ´89 ve starých časopisech Student ze ´68 a moc je nechápal). Některá studentská hesla využiju jako nadpisy jednotlivých kapitol mého příštího článku na blogu KZK. Ale zajímavý byl i pohled na to naše jaro francouzskýma očima. Líbí se mi takové ty velkohubé postřehy jako „že hned vedle holocaustu a Hirošimy je Jalta největším zločinem druhé světové války“ stojící vedle osobních zážitků třeba jak v Praze potkali Randolpha Churchilla, Winstonova synovce, který byl pořád v lihu a nevěděl ani, kde je: „Vydělává si na živobytí tím, že jezdí po světě a přednáší – nebo spíše má jednu jedinou přednášku – o svém strýci. Několik anekdot z dětství, několik slavných vět, dvě nebo tři vymyšlené důvěrnosti: trvá to hodinu a vlastně se nic nedozvíte.“ Mám doma od Randolpha knihu o šestidenní válce v angličtině – tak aspoň teď budu vědět, že nemusí být úplně střízlivě pravdivá.
Je tam i kapitola o tom, jak vznikla pařížská studentská rebelie, že byla původně zaměřená proti „přežitému“ školskému systému a autoritativnímu postavení profesorů (posvátných prelátů). Ten „přežitý“ systém funguje samozřejmě i po čtyřiceti letech vesele dál.
Dozvěděl jsem se ale i úplné novinky. Třeba že v roce 1969 vznikla univerzita ve Vincennes na předměstí Paříže (na wikipedii je jako Paris 8 University), kde studovali radikální studenti, „květnoví vzbouřenci“ a kde na filosofické fakultě učil Michel Foucault.
A taky jsem se dozvěděl o noci z 2. na 3. října 1968, kdy mexická armáda zasáhla proti studentům, aby je zpacifikovala před zahájením olympiády – 25 jich zavraždila a stovku zranila – to je panečku pacifikace mládeže – tanky a kulomety.
Žádné komentáře:
Okomentovat