Vernisáž a elektrický loupač mandlí

Včera byla v muzeu vernisáž výstavy známek. Tu jsem nestihl, ale večer byla jiná Vernisáž. V Československém dokumentačním středisku se zachovala vzácná nahrávka hry Václava Havla s tímhle názvem v nastudování redaktorů českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Premiéru měla na Silvestra v roce 1977 v režii Milana Horníka a roli Bedřicha tu ztvárnil Karel Kryl! V dalších rolích se představí Rozina Jadrná-Pokorná a Miroslav Petera. Včera tuto nahrávku po 30 letech pustila do éteru stanice Vltava.

Jak mě nenadchlo Odcházení, Vernisáž bych zařadil mezi to nejlepší, co jsem v rozhlase slyšel. Překvapili mě oba představitelé manželů Michala a Věry, jak hezky to zvládli, sice reportérský tón byl z jejich hlasů rozpoznat, ale nebylo to na škodu. Karel Kryl to zahrál přesně jako kdyby to hrál sám Havel. Naprosto neherecky. A tyhle souvislosti právě z té hry dělají ještě něco autentičtějšího než je klasický nastudovaný text rozhlasové hry. Co ale na mě zapůsobilo nejvíc byla myšlenka hry. Ta mi byla bližší než košile, cítil jsem ji na těle jako silonové tílko. A v jednu chvíli jsem vyprsknul smíchy, a to jsem byl v místnosti sám.

Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

O čem to tedy je. O ideálním manželském páru. Michal a Věra si právě dozařídili nádhernej byt, který kombinuje archaické kusy s moderními, prostotu s nabubřelostí a prostě, jak se v jejich hantýrce říká, dostal ksicht. „Nestačí mít rád staré věci, ale musíš vědět, jak je sehnat,“ poučuje Michal Bedřicha, neúspěšného kamaráda, který přišel na návštěvu, tedy na jakousi vernisáž. Vrcholem téhle pasáže je... „Co je tohle?“ ptá se Bedřich. „To je kazatelna. Pravá barokní.“ „Michal zjistil, že tu ruší jeden kostel, tak se tam vydal.“ „A stála mě jen tři stovky, kamaráde.“ To necituju přesně, ale tak zhruba po paměti. „A k čemu ji máte?“ „Vždyť je to nádhernej kousek!“ „A všiml sis támhletoho kinžálu na stěně? Ten koupila Věra sama, jakoby věděla, že přesně takovej sháním. No není úžasná?“ „Ovšem největší radost mám z týhle gotický madony. Víš, co to dalo práce sehnat takovou, která by se vešla přesně do tohohle výklenku? Všude měli buď menší nebo větší.“ Michal s Věrou jsou ze svého bytu nadšeni. „A kdy si ty zařídíš pořádně byt? Nebudeš přece pořád žít v tom provizoriu? A co Eva? Ta na to není, viď. Já vím, nechceš o tom mluvit. Ale mi ti chceme pomoct.“ Asi takhle nějak vyznívá konec každé pasáže. Druhá část je snad o vaření. Věra nabídne Havlovi jakési jídlo, název už si nepamatuju, něco jako grundies polité něčím, co už si taky nepamatuju. Chutná to jako ostružiny. A začne óda na Věřiny kuchařské schopnosti. A Michal taky ze Švajcu kromě spousty elpíček přivezl i elektrický loupač mandlí. Další část je o dítěti, jak to jejich je chytré, krásné, roztomilé a jak je to smysl života, který naprosto změní naše nahlížení na svět a naše hodnoty. Pokaždé následuje jízlivá poznámka směrem k Bedřichově Evě, že neumí vařit, že nechce dítě a tak podobně. Další část je o manželském soužití. Začal jsem prskat smíchy, když po vyjmenování společných zájmů padla věta, že si skvěle rozumí i tělesně. „To by ses divil, Bedřichu, kolikrát my dva to spolu děláme!“ A následuje Věřiná óda na Michalovy schopnosti v posteli (hned demonstrativně předvedené střídavým líbáním krku a ucha) a Michalova óda na Věřinu péči o vzhled. Pokaždý k tomu přistupujou, jako by to bylo poprvé, a nedělají to jen tak halabala, jak to jistě má Bedřich s Evou. Bedřich jim většinu věcí klidně odkývá, občas se ironicky zeptá, ale zůstává věrným posluchačem. Když tu náhle se zvedne, že už půjde domů, že jde ráno do práce a musí se vyspat. Scéna která následuje je částečně zahraná částečně popsaná vypravěčem. Nebudu ji prozrazovat, ať i ti, co tohle čtou, mají o důvod navíc si tu hru někde sehnat.

Konec části článku, která vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

Jak jsem najednou rád, že žijeme v provizoriu (kdo u nás byl, asi by ještě něco dodal, ale já si to už od té doby ze dvou třetin uklidil), že Věruška neumí připravit avokádo plněné smetanovým dipem podávané na rukole s balzamikovým dipem a dozdobené nakládanými melounky, fíkem a mrkví, ale jinak hlady neumíráme, že dítě chceme, ale nemusí být nejkrásnější a nejchytřejší ze všech, že si v posteli rozumíme, aniž bych já musel být sexuální atlet a Věruška sexbomba i při drhnutí podlahy, že prostě nežijeme ideální životy, ale občas jsme naštvaní na svět, občas i na sebe, občas máme chmury, občas vypadáme ošklivě a občas nám smíchy z toho druhého praskají opary na rtech. A ani nevadí, že nemáme elektrický loupač mandlí ze Švajcu.