Nikdy jsem ti to nenapsal, ale rád bych s tebou umřel.
S radostí bych se s tebou sám spustil do těch obrovských úst,
která čekají, za mládím, za každým okamžikem extáze, vzpomeň si:
před bitvou jsme si vzájemně líčili obličeje,
načesávali si vlasy
a říkali si: jsme nepřemožitelní, jsme hrozní a nádherní—
a ta ústa čekají, trpělivě čekají. Znovu se tam s tebou
setkám
za krvavými trny, za nekonečným rozpínáním, ohněm, který
nic nezmění;
jsem tam už teď, za sněhovými oblaky, vypelichaným mechem,
za mdlým rojem hvězd, za který se už dá dostat, je to mnohem snazší, opravdu—
čekám už ve tvém soukromém nebi, tady je má ruka,
pomohu ti přejít. S tebou bych umíral s radostí,
ačkoli jsem Ti to nikdy nenapsal
z tohohle šedého ústavního zařízení. Všichni
se tak moc snaží mě vyléčit,
že mě odsoudili—pardon, že mi dali za úkol
navěky vysávat písek z pouště, vlastně ne, maximálně osm hodin
denně.
A ve skutečnosti mě nutí vysávat asi hektar zdejší kantýny;
opravdu obrovské. Se všemi těmi svými miniaturními plastovými noži,
tuňákovým salátem a něčím, co připomíná genitálie v potravinové fólii, mohl by mě někdo
prosím
dostat odsud ven? Promiň. S radostí mohu říct, že
všechny metody, masivní medikace, arteterapie,
poučné filmy i další, které raději nebudu
jmenovat—myslím tím opravdu všechny techniky,
které člověk vymyslí—promiň!— které vymyslela naše nejlaskavější
soucitná věda, byly právě teď nasazeny,
aby mě vrátily do normální pohody
a veselé rovnováhy. Pokračuji ve vysávání písku
směrem k malému diamantovému světlu
hořícímu v dálce. Vzpomeň si
někdy na mě. Myslíš
někdy na mě?
Ve tmě noci bez oken,
když ležím chladný a otupělý
a nikdo se nehrabe v zámku ani
mi nesvítí baterkou do očí,
tajně toužím,
i když jsem ti to nikdy nenapsal,
s tebou zemřít,
počítá se to?
/2009, originál zde/
