Krása mě už nesvede—
ne, už žádné vášnivé a nekonečné hledání.
Jsem už unaven z toho klopýtání v jejích stopách
skrze divoké, a přece známé lesy i zrádné močály,
unaven z lámání srdcí a bezesných nocí
v honbě za mihotavým světýlkem.
Kráso, víc už mě neuvedeš do rozpaků —
tím svým úsměvem, tím pohledem přes rameno a náznakem ruměnce —
ty rozmarná svůdkyně, klamavá hráčko se slabými muži;
bereš všechno a nic nevracíš zpátky,
jen šílené sny a bláznivé přeludy.
Kráso, dostal jsem tě —
nejen do hlavy, ale pod kůži, do nitra těla.
Budeš mě neúnavně následovat,
ať půjdu kamkoli. tisknout se ke mně,
i v blátě bídy i v husté změti ošklivosti,
přiběhneš ke mně, obejmeš mé boky,
přitulíš se ke mně;
a jakkoli se budu snažit, nikdy se tě nezbavím.
Kráso, teď jsem tě poznal —
a protože tě znám (a miluju), už po tobě
víc nebudu prahnout.
/1916, originál zde/
