podle Herberta Reada
Nás pár, kteří jsme přežili,
na ten les nikdy nezapomene.
Země kolem byla zvrásněná
proudy dopadajících granátů
a promáčená podzimními dešti.
Divoká řeka (za běžných dnů
snad zurčící potok) se rozlila
a vytvořila zrádné bažiny —
paralyzující, pohlcující, smrtící.
Museli jsme přes ni přejít,
abychom se před úsvitem
dostali na své pozice.
Muž, který šel vedle mě,
se na chvíli zastavil
a začal se do toho bláta nořit
zatížen výstrojí a zbraněmi.
Volal o pomoc.
Podávali jsme mu pušky,
chytal se jich a my jsme ho tahali,
ale on klesal pořád hlouběji.
Jeho děs rostl —
nejstrašnější byl, když ta břečka
dosáhla jeho krku.
V tu chvíli se zdálo,
jako by se zastavil čas.
I bláto kolem něj přestalo bublat,
dál už se neponořil.
Nebylo možné ho vykopat —
bahno se nemilosrdně vracelo zpátky.
Začalo svítat.
Jeden z důstojníků mu prostřelil hlavu:
nebyla to pěkná smrt — revolver
byl příliš blízko.
Pak přišel úsvit, stříbrný na mokré, hnědé zemi.
Byl jsem ve druhé vlně:
neviditelné síly roztáčely v bouři
ozubené kolo smrti.
Leknul jsem se,
když jsem uslyšel volání „Zakopejte se!“
Chvíli jsem nedokázal myslet.
Pak jsem popadl krumpáč
od nejbližšího muže
a zuřivě jsem kopal do rozmáčené hlíny.
Najednou se krumpáč zanořil
do hlavy pohřbeného vojáka.
Když jsem zatáhl za násadu
a zahlédl ten zetlelý náklad, vykřikl jsem.
Na pár vteřin jsem se přestal hýbat,
marně jsem se snažil vzpamatovat,
ten smyslový vjem byl silnější.
Pak naštěstí
horká vlna z divoké detonace
vymrštila moje zmrzačené tělo
do krásného klidu bezvědomí.
/podle 4. a 5. zpěvu Kneeshaw goes to War, 1918/
