Dnes je den Seifertových narozenin. Když mu bylo přesně 37, Československo vyhlásilo mobilizaci. Sedmdesát let po Mnichovu, kdy „oblouk triumfální trochu se nahrbil“, sem tedy přináším část jeho básně U sudů Goldhammrových.
Nejhorší je, když ztrácíš kamaráda,
kterému věříš oddaně.
Nejhorší jistě na světě je zrada,
ta pálí krutě jak sůl na ráně.
Bylo to smutné, když na pražském hradě
návštěva byla pánů vyslanců.
Ubohý národ musel po té zradě
pak na hranicích balit do ranců.
My vídávali Francii kdys velkou,
pak byla malá; vzala odměnu.
Zaplatila to Paříž pod Eiffelkou,
ztrácejíc světla na diadému.
Taková faleš těžko odpouští se,
no - vyčítat už jim to nebudu.
Dozrála réva, hrozny byly v lise,
burgundská šťáva stéká do sudů.
Goldi nás pozval. Jdeme, nevídáno,
a na to víno též jsem zvědav byl.
Hladím ti ruku, krásná Marianno,
a pro ty krásy jsem ti odpustil.
Bylo to tam, v Goldhammrově vinném sklípku, kde v roce 1949 prohlásil Seifert, že má radši francouzského básníka, když blije, než ruského básníka, když zpívá. A když se pánové u vedlejšího stolu ohradili, řekl jim na to Holan, že celá sovětská poesie nesahá Jarouškovi ani po kotníky. V 50. letech byli oba moji nejoblíbenější básníci odsouzeni k zapomnění.
Krása se nedá zapomenout, ale ani odpustit (na rozdíl od zrady).
Nejhorší je, když ztrácíš kamaráda,
kterému věříš oddaně.
Nejhorší jistě na světě je zrada,
ta pálí krutě jak sůl na ráně.
Bylo to smutné, když na pražském hradě
návštěva byla pánů vyslanců.
Ubohý národ musel po té zradě
pak na hranicích balit do ranců.
My vídávali Francii kdys velkou,
pak byla malá; vzala odměnu.
Zaplatila to Paříž pod Eiffelkou,
ztrácejíc světla na diadému.
Taková faleš těžko odpouští se,
no - vyčítat už jim to nebudu.
Dozrála réva, hrozny byly v lise,
burgundská šťáva stéká do sudů.
Goldi nás pozval. Jdeme, nevídáno,
a na to víno též jsem zvědav byl.
Hladím ti ruku, krásná Marianno,
a pro ty krásy jsem ti odpustil.
Bylo to tam, v Goldhammrově vinném sklípku, kde v roce 1949 prohlásil Seifert, že má radši francouzského básníka, když blije, než ruského básníka, když zpívá. A když se pánové u vedlejšího stolu ohradili, řekl jim na to Holan, že celá sovětská poesie nesahá Jarouškovi ani po kotníky. V 50. letech byli oba moji nejoblíbenější básníci odsouzeni k zapomnění.
Krása se nedá zapomenout, ale ani odpustit (na rozdíl od zrady).
1 komentář:
hmm....
pisete krasa versus zrada - protoze v basni se rika - pro ty krasy jsem ti odpustil - ale jiste je to jeste trochu jinde nez u te krasy samotne jako takove - asi bych rekla ze to je zaroven ve smyslu toho ze pokud se k necemu/komu upiname jako k modelu toho k cemu sami aspirujeme ... jsme ochotni prekousnout i nejakou tu zradu jenom kdyz se s predmetem svych tuzeb muzeme i nadale asociovat .... poesie je tak genialni na vyjadreni podobnych pocitovych nuanci .... a Pan Seifert je Mistrem Poesie .... samozrejme....
Okomentovat