Stopem do Itálie - den jedenáctý II.

Je na čase se z Itálie vrátit zpátky. Z předměstí Udine nás vyvezla k dálnici Italka jménem Patrizia, která jela sice někam jinam, ale potěšilo ji, že veze novomanžele. Napsala nám do stopařníčku:

Felice matrimonio con tanto amore e poche difficoltà.

Tak se tím řídíme. Nicméně z nájezdu na dálnici nás vzal Stefano na první pumpu až po půldruhé hodině a na Věrušku přišlo čůrání, tak musela do svahu a zahrála pár řidičům pěkné divadlo. Ještě horší difficoltà nás čekala na pumpě. Legitimovali nás tu policajti a zakázali nám stopovat. Začal jsem se hádat, že nejsem na dálnici, že tam můžu stát a držet něco v ruce, že na to se žádný zákon nemůže vztahovat, ale nějak mojí angličtině nerozuměli a pořád ukazovali, že můžeme jít stopovat na okresku, která vedla z pumpy zpátky do Udine. Šli jsme se najíst a napít do obchodu a pak jsme šli zase v klidu za pumpu stopovat. Nicméně cítili jsme se v nouzi, a tak jsme i oslovovali řidiče na parkovišti. Mezi nimi byl i jeden prázdný Čech v parádnim fáru, který nás odmítl. Zato tři Slováci ve staré Audině nás rádi nalodili. Jeli domů, a protože jsme už po minulém roce nechtěli přes Vídeň, domluvili jsme se, že nás vysypou na poslední pumpě před křižovatkou na Villach. Minuli ji! A už jsme si to valili na Vídeň. Protože bylo pozdní odpoledne, věděli jsme, že do Vídně dorazíme večer, a tak jsme se nechali vysadit na pumpě před ní. A tam jsme vykysli. Stopovali jsme skoro do půlnoci a pak jsme šli hledat útočiště na nocleh. Jenže to byla pumpa naprosto bez zeleného zázemí. Navíc začalo pršet. A tak jsme našli jediný přístřešek a tam jsme si lehli, pěkně vedle popelnic a vchodu do restaurace. Ve čtyři ráno mi pošťačka, Guten morgen, k hlavě položila balík čerstvých novin. Od šesti se courali nervózní řidiči na kávu. S hajzlbabkou jsem si pokecal o našem Hochzeitu a po snídani jsme vyrazlili zase na stopa.


Pokračování příště.

Stopem do Itálie - den jedenáctý - Udine/Vidim

Po svatební noci jsme odjeli vlakem do Udine, naší poslední zastávky. Když jsem doma pak listoval v časopise Český svět, objevil jsem tam fotografie z Vidimi a pořád mi něco připomínaly. Když jsme si je pak prohlíželi s Věruškou, došlo nám, že jsou to fotky z Udine. Udine je tedy česky Vidim.

Stopaři toto město většinou neprávem minou, sjet tam z dálnice znamená ztrátu minimálně jednoho dne. Ale návštěva stojí za to. Od nádraží do centra je to docela daleko a bez mapy jsme jen tušili, že jdeme správně. Věrušku navíc trápil opar, a tak jsme jako první hledali lékárnu. Dóm jsme pak vyčmuchali stopařskými nozdrami.

Pak jsme chtěli najít náměstí Libertá, které má být jedinečné a jemuž z jedné strany má vévodit palác v benátském stylu a z druhé něco jako orloj. Točili jsme se dokolečka, ale našli jsme jen náměstí Matteotti s kostelem sv. Jakuba.

Moc se tam od r. 1918 nezměnilo.

Na tohle náměstí jsme došli třikrát z jiné strany a nakonec jsme se rozhodli, že hledání toho druhého vzdáme a půjdeme na nějaký autobus, co by nás dovezl na výpadovku za město. Nejbližší zastvávka byla tady před tou budovou...

... a při pohledu od ní, nám to doklaplo.


Stáli jsme na náměstí Libertá. Svět je spravedlivý.

Stopem do Itálie - den desátý - Teolo a Praglia

Po svatbě nás naši svědci odvezli do kopečků nad Padovu, kde jsem je všechny pozvali na svatební hostinu do jedné trattorie u cesty.

A byla to opravdová italská žranice o třech chodech.

To mi připomíná, že jsem včerjší hladovku vydržel 24 hodin a po půlnoci už jsem to nevydržel a slupl jeden toust a přesnídávku. Nicméně, cítím se pročištěn natolik, že bych dneska těmi čtyřmi druhy masa na jednom talíři nepohrdnul.


A už jsem frčeli do kláštera v Praglii (foto ze stránek kláštera).


Toto staré benediktinské opatství samozřejmě stále funguje, jsme přece v Itálii, a tak nás na prohlídku vzal jeden z pětačtyřiceti místních mnichů, zatímco jeho kolega prodával v lékárně meducínu.

Fotit se nesmělo, ale bratr měl pochopení a pár slavnostních foteček nám povolil.

Refektář je proti tomu kadaňskému nepoměrně větší, ale přesto mi připoměl domov.

Ještě fotečky na rozloučenou a hurá zpátky do Padovy.

Pokračování příště!

Ponte San Nicolò 12/8/2009

V noci na 12. srpna padá z nebe nejvíc „hvězdiček“, a tak jsme si celou noc přeříkávali tajná přání a nemohli dočkat rána. Hned s prvními paprsky jsme si sbalili svých pár švestek a zamířili za Lorenzem domů, kde na nás čekal ještě Andrea, kterého jsme znali už z Kadaně, a Mario, kterého jsme poznali v jedné předměstské restauraci in nostra ultima serata da fidanzati, jak nám to předchozí večer napsali v upomínku do notýsku. Úplně poprvé jsme se viděli s Lorenzovou družkou s hvězdným jménem Anna Stella.

Osprchovali jsme se, převlékli do svých italských modelů, navoněli a každý z nás nasedl do jiného auta, já s Lorenzem a Andreou a Věruška s Annou Stellou a Mariem. Jeli jsme ulicí Jacopa Facciolatiho, v 18. století možná nejpopulárnějšího učitele nejen v Padově a v Itálii, ale i v celé v Evropě. Cesta nás vedla jihovýchodním směrem od centra až do městečka Ponte San Nicolò, kde jsme těsně před mostem, který dal městečku název odbočili doprava.

12. srpna 2009 ve 12h. jsme si s Věruškou řekli své Si!


Oddával nás novopečený místostarosta Martino Schiavon.

Andrea byl mým svědkem. Anna Stella byla Věruščinou svědkyní.

Lorenzo nám překládal do angličtiny.


Splnil se mi ještě jeden sen.


A byla to ta pravá stopařská svatba.

pokračování příště...

Stopem do Itálie - den devátý - Padova

Další den v Padově jsme strávili chozením po pozoru- a paměti-hodnostech a protože jsme chodili bez průvodce, objevovali jsme takové skvosty pro sebe, které až nyní s pomocí internetu mohu pojmenovat. Ranní procházku jsme nasměrovali do dómu, kostela, kterému turisté nevěnují moc pozornosti. Taky jsme tam v tom obrovském prostoru byli sami. Sedli jsme si vepředu do lavic a rozjímali. Zaujala nás sochařská výzdoba presbyteria, taková jakoby ve stylu secese a trochu mi připomněla díla našeho kadaňského mistra Františka Vlčka.

Autorem, jak jsem pak doma zjistil, je jistý Giuliano Vangi, laureát „nobelovy ceny“ za sochařství za rok 2002.

Při svíčce jsme si vzpomněli na svatého Zenona.

Další naše kroky vedly přes celé město do chrámu sv. Antonína Paduánského. Tam se nefotilo, ale když jsem mezi kaplí Černé Madony a chrámovým pokladem (na horní fotografii z wikipedie), kde chovají ostatky sv. Antonína včetně neporušeného jazyka, objevil kapličku s naším Václavem, Vojtěchem a dalšími českými světci, na chvíli jsem foťák tajně vytáhl.

Chrámu sv. Antonína, kterému tady říkají Basilica del Santo, má asi čtyři rajské dvory. Na jednom z nich je velice zajímavá, špatně zachytitelná socha.

Jinak nás překvapilo, že se v křížových chodbách mastí karty o peníze a popíjí víno z plastových lahví. Nicméně, asi to je na Itálii to nejhezčí, že je tam člověk pořád jednou nohou ve středověku.

Z náměstí před chrámem se vstupuje do Oratoře sv. Jiří, kde jsou na stěnách cykly ze života sv. Jiří, sv. Kateřiny a sv. Lucie.

A tak jsme se třeba dověděli, že se svatou Lucii snažili i za pomoci spřežení volů dotáhnout do bordelu, a přesto zůstala stát jako skála.

A takhle vypadalo ve fantazii Altichiera da Zevia lámání svaté Kateřiny v kole:

V Oratoři jsme si koupili lístky do vedlejší školičky (scoletta), kde jsou významná díla renesance, mj. i tři obrazy od Tiziana. Jak už jsme to v Padově jednou zažili, i tentokrát jsme v celé galerii byli úplně sami, navíc jen pod dohledem kamer, v celé budově jinak nebyl ani živáček. A tak jsme v té nádheře vydrželi asi půl hodiny chodit od obrazu k obrazu a pak jen tak sedět na lavicích a užívat si chládku.

Předposlední zastávkou dne byla nejstarší stále fungující botanická zahrada na světě - Orto botanico di Padova. V parném létě tam toho není tolik co k vidění, ale nám se tam stejně moc líbilo.

Věruška dráždila masožravky, očichávala bylinky, snědla několik jahůdek ze záhonku a zapózovala mi na pár fotek.

Úplně poslední zastávkou celodenního putování byl kostel sv. Justýny, kde byl pohřben sv. Lukáš.

Vzpomněli jsme si na našeho Lukáše a tahle fotka je pro něj (připomněla nám Lukyho ex libris).

Po dlouhém dni jsme byli trochu unaveni, ale zároveň natěšeni na den následující.

Zítra nás čeká klimax celého příběhu.

Stopem do Itálie - den osmý (III. část) - Padova

Bylinkovému náměstí v Padově vévodí tenhle palác z 13. století, s ve své době největší do patra vyhnanou halou. V arkádách jsou vidět zbytky fresek od Giotta a jeho žáků, které ale zničil požár v roce 1420. V průvodci jsme si přečetli, že se na náměstí konají trhy, ale kde nic tu nic. Když jsme ale na místo dorazili druhý den, vypadalo to takhle.

Nedaleko je Caffé Pedrocchi, kam jsme se moc těšil, protože jsem cestou Věrušce vyprávěl o sjednocení Itálie a v tomhle bývalém intelektuálním centru města je dnes výstava o této kapitole dějin. Sedával tam i Byron, a tak jsem se těšil, že si tam dám také šálek, ale na dveřích jsme se dočetli, že je tam celé prázdniny kvůli nějaké rekonstrukci zavřeno.

Došli jsme až k dómu a baptisteriu, ale měli ten den už zavřeno.

Tak jsme se sbalili a přes pár obchůdků s italskou módou jsme se vrátili k bazilice sv. Antonína Paduánského a tam jsme si sedli do restaurace na večeři. V lístku měli na prvním místě coperto za 1 Euro, tak jsem usoudil, že je tam levně. Začal jsem listovat ve slovníku, když nám číšník přinesl příbor a my jsme si objednali pití. Nalistoval jsem písmeno C, Co, už to mám... coperto znamená příbor. Aha, takže jsme se zatím posadili, rozhlédli po okolí a už nás to stálo dvě éčka, protože příbory máme na stole. Nakonec jsme si to ale užili, protože večeře byla chutná a vedle byla rodina původem někde z Pakistánu, ale chováním naprosto poitalštěná. Měli malého chlapečka a ten se na nás celou dobu culil a dělal xichtíky.

Věruška už trochu prožívala depresi z noci v hostelu a než jsme tam došli, ještě jednou si zaplakala. Pravda, vypadalo to tam jako v prvorepublikové noclehárně pro bezdomovce, ale nakonec to tam tak špatné nebylo.

Věruška měla na pokoji dvě Francouzsky, mně se pokoj zaplnil Američany, ale víc než jejich chrápání mi vadila volba mezi dvěma zly: buď nesnesitelné dusno nebo hluk televize, kterou si parta Italů po cikánsku pustila venku na dvoře... Ale nakonec jsem vyčerpáním usnul. Věruška si zase druhý den musela trošku upravit atmosféru po francouzském odéru.