Jsou určitá tabu. Mezi ta dětská patří sex maminky s tatínkem, mezi ta (alespoň má) dospělácká zase Henry Miller na oslavě Vánoc v kruhu rodinném.
Henry Valentine Miller se o Vánocích vlastně narodil, slavil na Štěpána (před dvěma lety jsem si ho rovněž připomněl, dnes by mu bylo 108), a tak ho tohle spojení svátečních dní neušetřilo od návštěvy staromilných rodičů ani po třicítce, kdy kvůli druhé z pěti svých žen nechal rozvést s tou první, s níž měl již dcerku Barbaru. June byla jeho největší múza. A právě s ní a s její lesbickou přítelkyní Stázkou (v originále Stasia), které se v noci na 25. prosince zřídily, jak zákon káže, byl Henry v druhé polovině 20. let na odpolední vánoční návštěvě u svých rodičů. Celá návštěva je zachycená v 6. kapitole posledního dílu románové trilogie Růžové ukřižování, který nese název Nexus. A co ze spojení těchto nesourodých postav a náhledů na svět vzniklo? Obsahem něco jako jeden z tisíců dílů současných televizních sitkomů, ale naštěstí s Henryho vypravěčským geniem, o němž se v textu i píše („Val by byl geniem, i kdyby vůbec nepsal“, říká Mona – románová June). Na konci téhle kapitoly nicméně padne ono osudové rozhodnutí odjet do Evropy, které Valovi nedá spát. Jeho noční myšlenky, tak podobné papežským požehnáním, tu dávám jako přání do nového roku. A když už je to soběpisník, tak přeju především sobě, ale i všem těm, co o takové přání stojí:
Henry Valentine Miller se o Vánocích vlastně narodil, slavil na Štěpána (před dvěma lety jsem si ho rovněž připomněl, dnes by mu bylo 108), a tak ho tohle spojení svátečních dní neušetřilo od návštěvy staromilných rodičů ani po třicítce, kdy kvůli druhé z pěti svých žen nechal rozvést s tou první, s níž měl již dcerku Barbaru. June byla jeho největší múza. A právě s ní a s její lesbickou přítelkyní Stázkou (v originále Stasia), které se v noci na 25. prosince zřídily, jak zákon káže, byl Henry v druhé polovině 20. let na odpolední vánoční návštěvě u svých rodičů. Celá návštěva je zachycená v 6. kapitole posledního dílu románové trilogie Růžové ukřižování, který nese název Nexus. A co ze spojení těchto nesourodých postav a náhledů na svět vzniklo? Obsahem něco jako jeden z tisíců dílů současných televizních sitkomů, ale naštěstí s Henryho vypravěčským geniem, o němž se v textu i píše („Val by byl geniem, i kdyby vůbec nepsal“, říká Mona – románová June). Na konci téhle kapitoly nicméně padne ono osudové rozhodnutí odjet do Evropy, které Valovi nedá spát. Jeho noční myšlenky, tak podobné papežským požehnáním, tu dávám jako přání do nového roku. A když už je to soběpisník, tak přeju především sobě, ale i všem těm, co o takové přání stojí:
(překlad Igora Indrucha jr.)
Začněme znovu a od začátku. Postavme nové katedrály, znovu zpívejme sborem, složme nové básně, nikoli o smrti, ale o životě! Pohněme se jako vlna jeden vedle druhého, dělejme jen to, co je nezbytné a podstatné, budujme jen to, co přetrvá, tvořme pouze pro radost. Znovu se modleme k neznámému bohu, ale s nadšením, celým svým srdcem a celou svou duší! Ať z nás myšlenky na zítřek nečiní více otroky. Ať je den sám o sobě požitkem. Otevřeme svá srdce a své příbytky. Už žádné další míchanice! Pouze ryzí kov, ten nejušlechtilejší, nejstarobylejší. Zvolme si nové vůdce, cechy, řemeslníky, básníky, klenotníky, státníky, učence, tuláky, šarlatány. A masopustní průvody místo přehlídek. Festivaly, procesí, křížové výpravy. Mluvme z lásky k mluvení; pracujme z lásky k práci; buďme čestní pro lásku ke cti…
Ale abych tomu toho Millera úplně neukradl, o pár řádků dál kapitola končí proslovem o tom, kolik Američanů se už takhle nadšeně těšilo do Evropy, ke kořenům… a byly to schválené sračky. „Běžte do prdele!“ zařval jsem. „Znám svoje práva!“
Žádné komentáře:
Okomentovat