V neděli jsme byli na koncertě v kostele Stětí sv. Jana. Loutna a mezzosoprán, Jindřich Macek a Pavla Fendrichová, překrásná hudba a kouzelný zpěv. Nelze to tlumočit, ale milostná atmosféra moravských písní ve zpracování Leoše Janáčka se nádherně doplňovala s nostalgickou náladou anglických renesančních melodií a textů.
Když jsem si hledal tu nejznámější z anglických skladeb, Lachrimae pavane od Johna Dowlanda, říkal jsem si, že bych ji mohl přeložit jako překvapení pro Pavlu, která, jak jsem se dozvěděl, již pár dní patří ke čtenářské obci soběpisníku. Jenže... je to peklo! Jak nemám hudební sluch, nedokážu si srovnat noty a představit si, jak by se to dalo česky zazpívat. Nejde totiž o slabiky, ale o frázování, a to se ukázalo jako pro mě nepřekonatelné úskalí. Nechám to tedy ve stavu nesourodé básně. A Pavlu poprosím, ať to radši nepokouší a nezkouší to zpívat nebo si o mě změní mínění. Kdo by si chtěl písničku poslechnout a přečíst v originále, stačí kliknout sem.
Slzy, tečte na mou tvář!
Zpátky se nelze navrátit.
S noční černí se rozlil kalamář,
já musím smutný žít.
Světlo, nesviť na můj žal!
Žádná noc není temná dost
pro toho, jenž svůj osud oplakal
a žije světla prost.
Nikdo mi mé hoře nezlehčí,
vrátí se vždy zpět;
Tisíce slz a mráz /:mých zimních dní:/,
mě zbavil radostí.
Z věže nejvyšší blaženosti
čekal mě jen pád
a strach a sten a bol /:mi zbývá jen:/,
když už naděje je pryč.
/:Slyšte! Stíny, které v temnu dlí
nocí jako dnem;
šťastné duše jsou v předpeklí,
že svět jim je jen snem.:/
Žádné komentáře:
Okomentovat