Indiáni milujou hory, zpívával mi kamarád refrén jedné písně Domácí kapely. Já hory rád nemám. Nelyžuju a ani mi to nevadí. Nechodím po horách a už vůbec netoužím po šplhání na jejich vrcholy. Nejvýše jsem byl na Velkém Rosutci v Malej Fatre, což je jen o 7m výš než na Sněžce. A výš už nemusím. Ani Snowdon by mi žádnou radost nečinil, kdybych předtím nečetl vtipný popis výstupu na tuhle nejvyšší horu Walesu od Grahama Chapmana. Vždycky když projíždím Alpy na cestě do Itálie, cítím respekt, ale když se mi náhodou stane, že uvíznu někde obkopen horami, stopuju klidně celou noc, abych se z toho jestřábího koše dostal. A proč? Předávám slovo svému tiskovému mluvčímu, vikomtu ze Chateaubriand:
Není mi vůbec milé, cítím-li, jak je to moje nepatrné bytí mezi těmi těžkými masami strašně stísněno. Hory jsou krásné jenom tehdy, když vystupují jako obzor... Jejich údělem je osud všech velkostí: je dobře je vidět pouze z dálky.
V téhle souvislosti jsem si připomněl i první cestu Jeana Paula pěšky z Hofu do Výmaru po úspěchu svého románu Hesper. Obdivovatel Goetha a Schillera prožije po setkání s nimi velkou deziluzi. A když už jsem přeskočil z Francie do Němec, někoho možná zaujme i to, že název předchozího mého článku, té upoutávky na článek v Neviditelném psu, je překladem názvu prvního románu Jeana Paula.
Žádné komentáře:
Okomentovat