Posledních pět dní jsem strávil na cestě kolem světa. Dostal jsem k narozeninám od Martina zprávu o té úplně první z pera Antonia Pigafetty z Vicenzy, rytíře řádu rhodského. Fernão de Magalhães je v cestopise nazýván velký kapitán a Antonio jej má ve velké úctě, což nebylo mezi 237 námořníky na pěti lodích samozřejmostí. Někteří jeho nejbližší podřízení se proti Magalhãesovi vzbouřili už v Jižní Americe. Nicméně o osudech výpravy se dozvíte více i z různých stručných zpráv na internetu, já sem chci vypsat perličky z Pigafettova vyprávění.
Pěkní jsou popisy obracení na křesťanskou víru, které se daří tam, kde bohy nemají anebo mají čistě modly, v zemích, kde vzývají Alláha, se o nějaké obracení ani nesnaží. Přesto mě zaujalo, že velký kapitán lpěl na tom, aby se domorodci nestali křesťany „ze strachu nebo aby mu radost udělali, ale dobrovolně, a že ti, kdož chtějí žít podle svého zákona, těm že nic zlého neučiní“. V praxi to, hádám, tak hladké jako v Pigafettovo vzpomínkách psaných pro velmistra svého řídu, nebylo. Pisatel ale skvěle strhuje pozornost tím, že střídá odstavce o víře s odstavci o obchodování či o zvycích, uvádí i zajímavé slovníčky domorodých jazyků, prostě vás nenechá usnout nudou.
Tak někde na Filipínách popisuje tento zvyk:
Tito obyvatelé chodí nazí, jenom kus palmového plátna kolem ohanbí nosí. Velcí i malí mají úd, okolo žaludu, od jedné k druhé straně opásaný zlatým nebo cínovým drátem, tlustým jako husí brko, a na jednom i na druhém konci někteří něco jako hvězdu mají, se špicí na konci, jiní cosi jako hlavu vozového hřebu. Velice často jsem to u mnohých viděl, u starých jako u mladých, a věřit jsem tomu nemohl. Uprostřed pásku je díra, kterou močí: to želízko i hvězdy vždy nehybně stojí. Oni říkají, že jejich manželky to tak chtějí, a že kdyby tomu jinak bylo, nic by s nimi neměly. A když chtějí s ženami obcovat, ženy samy to vezmou a pomaličku se to jmou dovnitř vsunovat, nejdřív hvězdu nahoře a potom zbytek. Pokud je to uvnitř, je to v pořádku, a tak je to uvnitř tak dlouho, dokud to nezměkne, protože jinak by to vyjmouti nemohli. Tyto národy toho užívají, protože jsou slabé přirozenosti. Mají manželek, kolik chtějí, ale jedna je hlavní. Když někdo z našich na břeh vystoupil, ať ve dne nebo v noci, každý jej zval, aby s ním pojedl a popil. Jejich jídla jsou uvařena zpola a velice solená; pijí často a hodně těmi svými stébly z nádob a jedno jejich hodování pět nebo šest hodin trvalo. Ženy měly radši nás než je. Všem od šesti let pozvolna přirození otvírají kvůli těm jejich údům.
Stará indonésská praktika je jiná, ale ne nepodobná:
... mladíci na Jávě, jsou-li zamilováni do nějaké vnadné ženy, přivazují si nití jakési rolničky mezi úd a kožku, a tak jdou pod okno své milované a tam dělají, jako že močí, a otřásají údem, takže rolničky vyzvánějí, a cinkají jimi tak dlouho, až je jejich milovaná uslyší: hned pak k němu přiběhne a oba podle své vůle činí, stále s těmi rolničkami, protože jejich ženám veliké potěšení činí slyšet je uvnitř vyzvánět. Tyto rolničky jsou celé zakryté, a čím víc jsou zakryté, tím víc zvoní.
Možná jsou to vše výmysly, i když ty svrchu jmenované infromace má Pigafetta přímo z vlastní zkušenosti nebo z první ruky. U těch z druhé ruky už je to ne snad horší, ale ještě legračnější:
Náš starý kormidelník z Moluk nám řekl, že poblíž je nějaký ostrov, který se jmenuje Arucheto, na němž žijí muži a ženy, kteří nejsou větší než loket, ale uši mají velké jako oni sami, z jednoho ucha si lože udělají a druhým se přikryjí...
Náš nejstarší kormidelník nám řekl, že na jednom ostrově, který se jmenuje Ocoloro, jsou jenom ženy a že otěhotňují větrem, a když potom porodí a je to chlapec, zabijí ho, a když je to děvče, vychovají je. A když přijdou na ostrov muži, ženy je zabijí, jsou-li s to.
Žádné komentáře:
Okomentovat